že by štěstí odešlo???
přidáno 23.01.2008
hodnoceno 1
čteno 961(5)
posláno 0
No, holka... nic moc. Takhle odlíčená, v noční košili vypadáš katastrofálně! Měla bys se sebou něco udělat, než ti ten tvůj uteče za mladší a hezčí!
Ten můj zrovna vejde do koupelny. „Už budeš?“ Přikývnu. Otevřu ještě dvířka od skříňky a vytáhnu krabičku se třemi platíčky prášků. Jedno rozdělám a vyloupnu pilulku u nápisu středa. Do sklenky si napustím vodu. „Miláčku?“ obejme mě zezadu.
„Hm...?“
„Nechceš to už přestat brát?“ vezme celé balení do ruky a snaží se ho dát ode mě co nejdál.
„Ještě doděláme tuhle desku, jo?“ Otráveně mi všechno vrátí. Pro dnešní den jsem ho asi definitivně naštvala.
„Až doděláte desku, tak bude co?! Další turné? Nebo klipy? Nebo další deska? Pořád něco! Tak mi konečně řekni, že děti nechceš a ušetříme si tyhle trapný debaty!!!“ Prásk! Už se to taky naučil. Bouchá dveřmi skoro stejně jako já.
Spadnou mi ruce. Co mu na to mám říct? Že se pořád bojím? Jako bych slyšela, jak na mě křičí ČEHO??? Asi toho, že všechno ztratím. Komplet všechno! Že se už nebudu moct věnovat své práci, která je vlastně mým koníčkem. Ale je zatraceně náročná! Vím, že bych se alespoň do studia mohla vrátit hodně brzy po porodu, ale znamenalo by to najmout si chůvu. Jenže to je asi ten hlavní kámen úrazu. Já se chci o svoje dítě starat sama! Chci být dobrá máma. Toužím po tom celým svým srdcem a při tom vzpomínám na svoji maminku. Ona taková vždycky byla. A je! Prostě je to máma!
Mateřskou lásku a přítomnost nenahradí žádná chůva. Nemůže, je to prostě cizí člověk. Proto bych hrozně ráda dodělala co nejvíc věcí, odvedla co největší kus práce, než se budu věnovat své rodině. Copak je to všechno tak těžce pochopitelné?
A taky se bojím, jak se ke všemu postaví kluci. Mohli by si chtít najít jinou zpěvačku, nebo zpěváka a co já potom? Těžko bych snášela, kdybych je viděla v novinách a televizi s někým jiným.
Musím připustit, že pokud bych se to Martinovi někdy snažila vysvětlit, měl by i příležitost k pochopení. Jenže to se nikdy nestalo. A tak pořád tiše a bez odpovědi poslouchám, že už máme za sebou víc než dva roky manželství a rodina stále není na cestě. Ba co víc, ještě si dovolím jít si k doktorovi pro další balení pilulek!
Přiznávám, že Martin mou hlavní podmínku splnil. Vzal si mě! Jsem tedy na řadě já, abych dodržela slib.
Vyjdu z koupelny do ložnice, ale můj manžel tu není. Vykouknu tedy na chodbu a všimnu si světla v pootevřených dveřích do vedlejšího pokoje. Tak on se odstěhoval?! To ne!!! To jsem přeci nechtěla!
Přikradu se až ke dveřím a chvíli poslouchám, co se uvnitř děje. Tříská vším, co mu přijde pod ruku. Naštěstí vedlejší pokoj není moc zařízený.
Najednou světlo v pokoji zeslábne a o zeď se roztříští lampička. Jen nadskočím! Už dost! Otevřu dveře a udělám krok dovnitř.
„Nechoď sem!“
„Ale...,“ nevím, jak začít.
„Povídám ti, nechoď sem!! Šlápneš do střepu!“ Jeho hlas zní nečekaně klidně. Mám očekávat nějakou bouřku? Stojí tam s rukama v kapsách kalhot, do obličeje mu nevidím, protože je otočený zády. „Sunny, proč???“
„Proč co?“ dělám nechápavou. Opravdu nevím, jak z toho vybruslit.
„Proč nechceš děti? Nikdy ses nezmínila! A já ti říkal vždycky, že chci být táta.“
„Ale já přece taky chci miminko. Jenže... Co budu dělat bez zpívání? A co kluci?“
„No! Hlavně že myslíš na všechny ostatní!“ vyčte mi.
„Myslela jsem to jinak...“ Snažím se najít nejschůdnější cestu k němu, ale pokaždé, když se podívám na koberec na podlaze z jiného úhlu, vidím blýskat se ve světle stále nové kousky skla. „A pojď sem, ty máš ještě boty,“ nařídím mu. Mimořádně poslechne. Jenže kam teď? Přece nebudeme stát na chodbě!
Zamířím znovu do ložnice a posadím se na svou půlku postele. On zůstane stát uprostřed místnosti.
„Já o tom přemýšlel strašně dlouho,“ začne nadšeně, ale taky naléhavě. „Podívej, jediný, co nepůjde jako dřív, bude koncertování. Do studia přece můžeš chodit pořád. Sice vám to bude dýl trvat, ale zas tak hrozný to nebude. Máš tady hospodyni, která se stará o celou domácnost, nemusíš vařit, prát, uklízet, budeš jenom máma, která si chodí zpívat. A občasnej koncert taky půjde. Já po tobě přece nechci, aby ses vzdala úplně všeho! Moc dobře vím, co to pro tebe znamená. Pomůžu ti se vším, opravdu! Dyť já budu strašně hrdej a šťastnej otec, Sunny!“
No... pokud mám být upřímná, takhle to zní docela příjemně. I když bych se divila, kdyby všechno šlo podle Martinova scénáře.
„Copak se ti ta představa nelíbí?“ naléhá, abych se vyjádřila.
„To víš, že líbí. Myslíš, že to takhle bude fungovat?“
„Panebože, kdy jsem ti lhal???“ Určitě by se něco našlo, jen si nemůžu momentálně vzpomenout. „Tak co?“ znovu se dožaduje mého rozhodnutí. Budu si to muset ještě nechat projít hlavou. Budou mi k tomu stačit tři měsíce?
„Ještě doberu tohle balení, jo?“ Nasadí neurčitý výraz. Nevím, jestli jsem ho potěšila, nebo spíš úplně naštvala.
„Hele... Ale trénovat bychom to miminko mohli, ne?“ zablýskne se mu v očích. V koupelně bych byla přísahala, že budeme mít tichou domácnost nejmíň měsíc, ale asi pomohla ta rozbitá lampička. Proti tomuhle tréninku nemám ani to nejmenší!

„Víš co, Joe? Vlez mi na záda!!!“ křičím na něj. „Já se tu vůbec nemusím angažovat!“ Seberu z věšáku bundu a zamířím ke dveřím.
„Ježiši, Sun, neblbni!“ volá za mnou Tony. Jo tak to určitě! Já přece neblbnu!! Jen mě neskonale štve, že vidí chyby pořád jen na mně. Jak dlouho se už moříme s touhle písničkou? Aspoň čtrnáct dní! Nevím, jak jsem vůbec mohla připustit, abychom ji použili na album. Je absolutně příšerná, špatně se mi zpívá, nemá dobrou melodii a rytmus taky nic moc. Jenže jenom podle mě! Kluci se nad ní rozplývají, jak je skvělá. Vlastně jsou všichni proti mně, i Simon a Lisa.
Na chodníku mě zastaví nějaká holka, abych se jí podepsala. Na jízdenku z metra! Udělám to, ale rychle se klidím. Nemám náladu vůbec na nic.
Naprosto neomylně zamířím do nejbližšího parku. Chci si užít samoty. Vlastně... jsem si tím tak jistá?
Zastavím se hned ve vchodu. Vždyť já jsem samotu vždycky nesnášela, tak o co se tu snažím? Vrátím se zpátky, nasednu do auta a pojedu domů. Ještě jsem si zapomněla kabelku, tak bych měla zajít nahoru do studia. Mám tam peníze, klíče od domu, ztratila by se velice snadno.
Vejdu do místnosti, ale jsou tam už jen Tony a Lisa. Sotva otevřu dveře, Lisa se sbírá z Tonyho klína. Mně to přece nevadí!
„Poslední?“ optám se pro jistotu. Oba jen přikývnou. Připadají mi smutní, ale zároveň k sobě hrozně milí, evidentně jsem je vyrušila ve velice soukromé chvilce. „Co je to s váma, lidi?“ Vypadají, jako bych jim hodila hračky do kanálu.
„Ale nic...,“ mávne rukou Tony. Nějak se mi to nechce líbit.
„Jdete domů?“ pokračuju s vyptáváním.
Tentokrát se ozve Lisa. „Asi.“ Vypadá to, že mě dneska ani nepustí ke slovu!
Nebudu tu tedy ztrácet čas. Vezmu si svoje věci a seběhnu zase dolů k autu.
„Benjamine, ještě se zastavíme na nákupy, prosím.“

Procházím mezi regály supermarketu a vybírám samé lahůdky. Tohle normálně dělá Gita, ale já bych chtěla koupit nějaké dobroty jen tak. Nakládané houbičky, chřest, krabičku kaviáru. Ten ani jeden nejíme, ale ráda ho kupuju. On se vždycky najde někdo, kdo ho sbaští. Ještě nějaká cukrátka, zrmzlinu, ananas, papayu, tu miluju. Nesmím zapomenout na Martinovy oblíbené čokoládové tyčinky. Klidně bych je mohla kupovat po kilech, jak jsou doma, mizí jako mávnutím kouzelného proutku.
U chladícího pultu vyberu pět druhů sýra. Už se těším, jak ho večer nakrájím na kostičky a vezmeme si ho do postele. To bude siesta!
Prohlížím zrovna nějaké saláty, když si všimnu, že kolem někdo brousí. Ian sedí v občerstvení i s Benjaminem, dovnitř jsem chtěla jít sama. Vždyť se tu nemám čeho bát, maximálně si někde řekne o podpis. Ale spíš si na mě budou ukazovat, že mě od někud znají.
„Nebyla by libra, paní?“ ozve se mi za zády. Dělám, že neslyším, protože musím přiznat, že z podobných lidí mám trochu obavy. „Aspoň pár centů, milostpaní!“ slyším znovu.
To už si nemůžu pomoct a otočím se. Stojí tam vlasatý, zarostlý a špinavý chlapík tak kolem čtyřicítky a natahuje ke mně dlaň. Najednou mi ho je líto, a tak zalovím v bundě a vytáhnu pár drobných.
„Děkuju, paninko, děkuju!“ Nehodlám tu s ním strávit celý zbytek dne, a tak se obracím k odchodu. V tom mi něco trhne rukou a já zjistím, že jsem přišla rovnou o celou kabelku. Ten chlapík utíká, co mu nohy stačí.
„Hej!!! Stůjte! To je moje kabelka!!!“ křičím nesmysly. On přece ví, že je to moje kabelka, však proto si ji taky vzal. Nechám košík košíkem a běžím za ním. Pár lidí se ohlédne, ale nenajde se nikdo, kdo by toho člověka zastavil.
Proč jsem si jednom brala ty otřesně vysoké podpatky??? Nemůžu v nich vůbec utíkat a ten chlápek se mi ztratí z očí. Bezmocně mi spadnou ruce a zastavím se. Tohle opravdu nemá cenu. K čertu!!! Sakra! Sakra!! Sakra!!! Já jsem fakt blbá až to bolí! Musím zablokovat kreditky, nechat vyměnit zámky. A hlavně se přiznat Martinovi, to zase bude legrace. Vyslechnu si přednášku o významu slova bodyguard. Jak dlouho bude tentokrát trvat? Půl hodiny? Hodinu?
Naštvaně si sednu na jakousi krabici, která stojí u regálu s pečivem, a podepřu si bradu dlaní. Nikdo si mě ani nevšimne! Vůbec nikdo!!
Za to já si všimu vysoké postavy, která se přibližuje. Samozřejmě poznám Iana, už se mu po mně určitě zastesklo!
„Ty mi ještě někdy řekni, že chceš jít někam sama!“ vyčte mi. „Na! A zvedej se, doděláme ten nákup a jedeme domů!“ Chvilku na něj koukám jako z jara, než mi dojde, že mi podává mou kabelku.
„Jak jsi to...?“
„Je to přece moje práce, ne?“ kasá se. Evidentně mu to dělá moc dobře!

Dnes ráno máme s Martinem vyloženě výbornou náladu. Popichujeme se už od probuzení.
„Moc se v tom zrcadle neprohlížej, ještě si najdeš šedivej vlas!“ přisadím si znovu, když vidím, jak se češe. Na sobě už má i košili a kravatu. I když ho v tomhle oblečení vidím skoro každý den, pořád ho musím pozorovat a cítím při tom, jak mnou prochází vlna vzrušení. Za to já mám ještě na sobě saténovou noční košilku, kterou jsem si oblékla až nad ránem. Byla vášnivá noc a já se potom probudila nahá a bez peřiny, kterou si přivlastnil Martin. Satén sice moc nehřeje, ale aspoň něco na holá záda to je.
„No počkej!!!“ praští hřebenem na umyvadlo a rozběhne za mnou. Čekat rozhodně nebudu, a tak vyběhnu na chodbu.
Honíme se jako malé děti. Já ječím, co to dá, volám o pomoc, ale do všeho se směju, až nemůžu dýchat.
Nakonec zamířím ke schodům. Dole je podstatně víc místa a taky skrýší, kde se můžu Martinovi schovat a vyklouznout mu za zády.
„Sunny, no tak počkej!“ doběhne k zábradlí. Už se mu asi nechce běhat za mnou, jenže mě dětinská nálada zatím neopustila. Seběhnu ještě dva schůdky a kouknu nahoru na něj.
„Nemůžeš chytit dech?“ popíchnu ho zas. Všimnu si naší hospodyně, která prochází halou s prachovkou v ruce. „Dobré ránko, Gito!“ zamávám na ni a ona se široce usměje. Vím, že má ráda, když je mezi mnou a Martinem všechno v pořádku. To má taky hned lepší náladu.
„Můžu!“ nenechá se Martin.
„Tak si mě chyť!“ Otočím se, ale najednou se mi zatočí hlava. Chci udělat krok, abych našla ztracenou rovnováhu, jenže šlápnu do prázdna. A zábradlí je tak strašlivě daleko!
„Áááááá!“ padám dolů. Narážím do každého schodu. Jeden kotrmelec, druhý, třetí. Strašně to bolí!
„SUNNY!!!“ slyším volat Martina, ale jakoby z obrovské dálky. Nekonečně dlouho trvá, než pod sebou ucítím chladnou dlažbu na podlaze haly. Zatmí se mi před očima.
„Ježišikriste, Sunny!“ běží po schodech dolů. Uvědomuju si, že si ležím na ruce a levou nohu jako bych neměla. Není snad místo na těle, které by mě nebolelo. „Panebože!“ vydechne u mě. „Gito! Rychle! Sanitku!!“ volá na naši hospodyni. Ta se nerozpakuje, praští prachovkou o zem a běží k telefonu. Chtěla bych se pohnout, ale nějak to nejde. „Nehýbej se, Sun! Zůstaň v klidu!“ Jeho hlas zní strašně zvláštně. Vystrašeně. Chvěje se mu a je v něm cítit zvláštní nádech obav. „Ještě deku!“ křičí.
Ozve se zvonek a Martin, aniž by přemýšlel, že tu sanitka nemůže být tak brzy, bezmyšlenkovitě otevře dveře a znovu se ke mně skloní.
„Bude to dobrý, srdíčko...,“ snaží se uklidnit spíš sebe.
„Co... Cos jí to udělal, ty zmetku!“ zařve Roy, když za zlomek vteřiny obhlédne situaci. Martin se ohlédne a zvedne. Než stačí cokoli říct, Roy mu vrazí jednu pěstí, až se zastaví o protější zeď a vsedě.
„Martin za to nemůže,“ pokusím se ze sebe dostat, ale jde mi jen šeptat.
„Opravdu, pan Martin nic neudělal!“ brání ho i Gita, když se vrátí s přikrývkou a chvilku nevěřícně kouká, jak se Martin sbírá ze země. On je s tím rychle hotový a znovu ho zajímám jen já. Láskyplně mě přikryje.
„Co se stalo?“ slyším znovu Roye.
„Spadla ze schodů...,“ vysvětluje Gita, protože Martin je plně zaujatý jenom mnou. Hladí mě a konejší.
Dovnitř vejde doktor a já s ulehčením zavírám oči. Každá bolest se dá zaspat!

Martin s Royem bezmocně přecházejí po nemocniční chodbě. Nezbývá jim nic jiného, než čekat.
„Tak co se teda stalo?“ začne znovu Roy.
„Já fakt nevím! Všechno bylo v pohodě, ze srandy jsme se nahoře honili a ona potom chtěla seběhnout dolů. Zastavila se, otočila se na mě, potom na Gitu a pak už jen padala. To bylo tak hrozný!!!“ sveze se na sedadlo a složí hlavu do dlaní.
„Ale jak jsi to mohl dopustit???“
„Panebože, Royi, myslíš, že lítám?! Mám svoje vlastní výčitky svědomí, nemusíš mi přidávat ještě i ty, jo? Nechápu, jak se to stalo a mám o ni strach! Tak pokud neřekneš něco smysluplnýho, prosím tě mlč!“ vyjede.
Sedí tu takhle už dost dlouho a každá další vteřina napíná jejich nervy víc a víc. Dá se říct, že oběma se hlavou honí stejné myšlenky. Jestli se mi nestalo ještě něco kromě zranění, která sami viděli. Jediné, co vidí před očima, je moje tvář, zavřené oči a zdravotníci, kteří mě odnášejí do sanitky. Srdce jim svírá stejný strach a stejná nejistota.
Konečně se otevřou dveře a vyjde z nich doktor v bílém plášti.
„Pan Cross...?“ změří si oba, jak tam sedí shrbení a nešťastní. Martin se zvedne.
„Já jsem Martin Cross.“
„Doktor Grant,“ představí se a podají si ruku. „Pojďte se mnou do kanceláře, prosím.“ Roy vyskočí taky, ale brzy pochopí, že jeho přítomnost tu není vítaná. „Posaďte se,“ nabídne mu židli. Martin chvilku váhá, protože se mu celá situace ani za mák nezamlouvá. Kdyby se nepřihodilo nic vážného, rozhodně by se ten doktor takhle nechoval.
„Co je s mou ženou?“ neudrží se.
„Je po operaci, všechno bude v pořádku.“ Chce pokračovat, ale dveře se znovu otevřou a vejde další muž v bílém. „To je můj kolega, doktor Smith.“ Martin se postaví a znovu si s příchozím potřese rukou. Tentokrát má v hlavě totální zmatek, protože to přece není jen tak. Něco se muselo stát!
„Vaše paní má kromě té operované fraktury nalomené zápěstí, pohmožděná žebra, otřes mozku a samozřejmě spoustu podlitin a oděrek. Chvilku si u nás poleží, ale...,“
„Ale?!?!“
Tentokrát se ujme slova ten druhý doktor. „Je nám líto, ale dítě se nám nepodařilo zachránit. Potratila už v sanitce.“
Martinovi jako by někdo probodnul srdce tupým nožem. „Potratila??“ šeptá nevěřícně.
„Vy jste nevěděl, že byla těhotná?“ Jen zakroutí hlavou. „A myslíte, že ona to věděla?“
„Já nevím... určitě by mi to řekla... Ale... kdo jiný by to měl vědět?“ Pořád tomu nemůže uvěřit. Tohle se přece stát nemělo!
„Byla na konci druhého měsíce těhotenství. Někdy se stane, že velice zaneprázdněná žena jaksi přehlédne...“
Martin v duchu počítá měsíce od naší poslední hádky. Vlastně to vychází skoro přesně, je to necelého půl roku.
„A bude ještě...,“ nedořekne. Těžce hledá slova, aby alespoň naznačil, na co se ptá.
„Myslíte, jestli ještě bude moct mít děti? To samozřejmě. Vaše paní je velice silná. Jen byste měli dodržet určitou... řekněme pauzu, než znovu otěhotní.“
„Jak dlouhou?“
„Ideální by byl rok.“
Cítí se hrozně provinile. Nejenže nevěděl, že jsem byla těhotná, nejenže mě nedokázal ochránit před takovým zraněním, ještě navíc dopustil, abychom přišli o dítě. Napřed mi tak strašně dlouho vyčítá pracovní vytížení a nechuť mít rodinu a nakonec sám dovolí, aby se stalo něco takového! Selhal na celé čáře! Sliboval mi, že nikdy nedovolí, aby se mi stalo něco zlého. Pořád tomu nemůže uvěřit. Dlaněmi si mne kolena jako malý kluk, ale aspoň trošku mu to pomáhá udržet se na uzdě.
Ozve se zaklepání a do místnosti vejde sestřička. „Promiňte, paní Crossová se už probouzí...“
Zvednou se všichni tři najednou. „Dovolte, pane Crossi, rádi bychom s vaší ženou promluvili první.“ Nezbývá mu nic jiného, než přikývnout.
Ztrápeně se vrátí k Royovi, který čeká na chodbě před pokojem, kde ležím. Viděl, jak mě přiváželi ze sálu. Ještě jsem spala. Na tenhle výjev nadosmrti nezapomene! Chtěl jít dovnitř za mnou, ale došlo mu, že on tuhle výsadu nemá.
„Tak co?“ vyzvídá nedočkavě.
„Potratila!“
Roy jen naprázdno polkne. „Ona byla....?“
„Jo, těhotná!“ Očekává další Royovy výčitky, dělá si na ně v duši místo, i když neví, kam je napasuje. Svých vlastních už má dost. Bydlí se mnou pod jednou střechou, měl přece poznat, že se nedostavilo, co mělo. To on si vrchovatě dopřával všech společných chvilek a vůbec ho nenapadlo, že by se mohlo něco dít. Vždyť jsme se přece domluvili už tenkrát, že za tři měsíce... A ono to vyšlo hned. Jenže! Opře se hlavou o zeď a bouchne do ní dlaní. Tohle přece nemůže být pravda!!

Z očí se mi řinou slzy a nevím, jak reagovat, když teď přijde Martin. Zradila jsem ho! Zradila jsem všechno, co pro mě znamená. Jak jsem jenom mohla být tak blbá a nezjistit, že jsem těhotná!! Tak moc se těšil na miminko a teď je všechno pryč, budeme muset počkat další rok! Nejradši bych se neviděla!
Jenže je to zase jenom moje přání a otevření dveří mi naznačí, že nebude vyslyšeno.
„Ahoj, zlatíčko!“ Vidím na něm, že se snaží tvářit, jako by se nic nestalo, ale nedaří se mu to.
Odvrátím od něj hlavu, protože se cítím hrozně. Ne fyzicky, ale psychicky. Jak mi vysvětlil doktor, moje závrať byla nejspíš těhotenská ranní nevolnost s poněkud prudším průběhem, jenže to mi nijak nepomůže.
„Jak ti je?“ připomene se znovu a posadí se na okraj postele. Slyším, jak se mu v těch třech slovech třese hlas. Má to na mě neuvěřitelně silný účinek, protože mě znovu přepadne silný pláč. Vlastně brečím už od chvíle, kdy mi doktor Smith oznámil, že jsem potratila. Po-tra-ti-la!!! Přišla jsem o naše dítě! Je to neodpustitelná chyba!
„Odpustíš mi to někdy?“ Touhle otázkou mě donutí obrátit se zpátky k němu. Stojí mě to značné úsilí, protože mám velké bolesti.
„Na to bych se snad měla zeptat já tebe...,“ zavzlykám.
„Jak to myslíš? Já tě nechal spadnout! Měl jsem být pořád u tebe. Vždyť jsem přece přísahal, že nedovolím, aby se ti něco stalo...“
„Měla jsem se víc věnovat nám dvěma, všimla bych si, že...“
Políbí mě, možná abych svou větu nedokončila. „Mám tě rád.“
Zmate mě to. „Máš mě rád? Už mě nemiluješ?“
„Miluju tě, Sunny! Miluju tě víc, než kdy jindy!“ Nevěřím mu, ale smířím se s tím. Stejně teď nemůžu nic jiného dělat.
Chce mě obejmout, jenže to udělá dost nešikovně. Syknu bolestí.
„Promiň, omlouvám se!“ Polekaně se odtáhne.
Najednou si nemáme co říct. Není žádné téma k hovoru.
„Na chodbě čeká Roy. Chceš ho vidět?“ Rozpláču se, protože mi znovu dojde, co se vlastně stalo.
„Ne! Nechci teď vidět nikoho!“
„Ani mě?!“
„Jen jestli tu chceš zůstat sám od sebe. Jestli ne, jeď domů. Nebudu ti to mít za zlý.“ Možná bych svoje pocity měla vyjádřit líp, ale nemám na to náladu. Bolí mě každý nádech, každé slovo, každý pohyb.
„Sunny! Neodháněj mě od sebe!! Já tě přece miluju a tohle... zvládneme spolu!“
Ještě chvilku se navzájem přesvědčujeme, že vina neleží na tom druhém, ale je to zcela neplodný rozhovor. Naše myšlenky se ubírají jiným směrem než slova. Naštěstí přijde doktor a Martina v podstatě vyhodí, že má přijít až zítra.
„Přestaňte se obviňovat, paní Crossová!“ otočí se ještě ve dveřích poté, co zkontroluje můj zdravotní stav. „Myslíte, že pokud byste o svém těhotenství věděla, ta závrať by nepřišla? Tak jednoduché to není, věřte mi!“

Doktor se včera mýlil, když mi řekl, že se nemám obviňovat. Že to není tak jednoduché. Je už poledne a Martin, ani nikdo jiný se tu neobjevil. Vlastně koho bych taky čekala, že? Brečet na rozlitým mlékem můžu klidně sama. Aspoň mě nikdo neuvidí.
A přece někdo jde, ozve se klepání a hned se otvírají dveře.
„Ahoj, Sun. Můžu dál?“
„Ty vždycky!“ Rozhlédne se po pokoji a přisune si židli až k mé posteli. Včera jsem si myslela, že dlouho nebudu chtít nikoho vidět, ale teď se cítím líp, když mám společnost.
„Jak ti je?“
„Co myslíš...!“
„Hm... Ještě tu asi nikdo nebyl, co? Ani se nedivím...,“ potutelně se zasměje.
„To jsem provedla tak hroznou věc?“
„Ježiši, to si nesmíš myslet,“ protočí panenky. „To není kvůli tobě! Ale Martin včera všechny svolal do Dark Rocku a totálně se tam ztřískali. A hádej, kde všichni spali...!“ Posunkem dám najevo, ať už mě dál nenapíná. „Na podiu na zemi!! Jako dřív! Kdybys je tam viděla... Meg byla docela vyplašená a volala mi, jestli nevím, kde může Jeremy být, ale když jsem ji tam dovedla, málem jsme se složily smíchy vedle nich! No a teď je jim všem pěkně zle.“
„Takže Martin stejně zapíjel žal, Liso!“ neustoupím ze svého mínění ani o píď.
„A to si myslíš, že se jen tak lehce oklepe, že mohl bejt táta a hned bude v pohodě? Netušila jsem, Sun, že jsi tak naivní. Já dobře vím, jak vám oběma je...“
Zavrtím hlavou. „Kdo nezažil, nepochopí... Já vím, že jsi hodně citlivá, ale tohle je něco jinýho. Já ho zradila, chápeš? Byla jsem těhotná, nevěděla o tom a potratila jsem JEHO dítě. Tohle nemůžeš pochopit...“
Chvilku kouká tiše do země, než promluví znovu. „Víš, Sunny.... My s Tonym... nemůžeme mít děti!“
Hledím na ni jako spadlá z višně a zmůžu se jen na hloupé: „Ale...“
„Snažíme se už hodně dlouho a když to pořád nešlo, byla jsem u doktora. Řekl mi jen, že to nevypadá ani dobře, ani špatně a že by se měl nechat vyšetřit i Tony. To proto tenkrát ta hádka na plese v Hiltonu a potom u vás. On si nechtěl připustit, že by problém mohl být i v něm. Nakonec se ale rozhodl, že půjde. Tahali nás po všech možných vyšetřeních a nakonec nám řekli, že pravděpodobnost mít vlastní děti je skoro mizivá. Byla jsem párkrát i na umělým oplodnění, ale nevyšlo to. Příští týden poslední pokus a pak... zbývá nám ještě adopce. Už jsme se na to nachystali.“ Během celého svého vyprávění se vůbec nepohne a ani nezmění výraz obličeje. Vypadá, jako by už opravdu byla se vším smířená.
„Já... promiň, Liso! Ale proč jsi nikdy nic neřekla?“
„Není lehký o něčem takovým mluvit!“ Až teď mi dojdou důvody všech těch podivných Lisiných onemocnění, kdy ležela v posteli bez nějakých zjevných příčin. A taky její odjezdy domů, i když vždycky tvrdila, že ji tam nikdo nečeká a ona tam jezdit nechce. Tony s ní nikdy nejel. Jenže to asi byla v nemocnici.
„Moc dobře vím, jaký je vědět, že jsi mohla mít miminko, ale všechno jsi nenávratně ztratila. Vyčerpává to oba. Jenže vy ještě můžete mít kupu dětí, my ne! Dřív jsem si myslela, že právě tohle je důvod, proč si mě Tony nechce vzít, ale když mě potom na vaší svatbě požádal...,“ selže jí hlas. Ještě pořád je dojatá z toho dne v Greenvillu. Myslím, že tak neprožívala ani vlastní svatbu, která byla malá a tichá. Dokonce nepřijel nikdo z její rodiny. Sešli jsme se tam jen my z kapely, pár dalších kamarádů a Tonyho rodiče.
„Pojď blíž, Liso,“ chci ji obejmout, jenže já se nemůžu ani hnout. Nahne se tedy ona a obě se rozbrečíme.
„Tady je to jak v slzavým údolí!“ ozve se od dveří. Stojí tam můj miláček v dosti zbědovaném stavu s obrovskou kyticí růží v ruce.
„Já už jdu...“ Lisa se zvedne, rozloučí se se mnou, ale pak si ještě neodpustí poznámku k Martinovi. “Jak se ti spalo na zemi??“ On ji málem probodne pohledem, ale pak se usměje.
„No mně nic moc, nemám takovej trénink jako Tony!“ Zasmějeme se všichni tři.
„Jak se máš, zlatíčko? Ještě to bolí?“ sehne se, aby mě políbil a na přikrývku položí kytici. Je nádherná.
„Děkuju,“ záměrně neodpovím. Odmítla jsem léky proti bolesti, i když bych na ně měla opravdu nárok. Jenže já jsem přece hrdinka, ne?
Drží ještě ruku za zády. Vlastně jsem si všimla až teď. „Co to máš?“ vyzvídám. Nevím, jak je to možné, ale všechen ostych k němu, všechna bázeň, stud a provinění, které jsem cítila, jsou ty tam. A vypadá to, že on je na tom stejně.
„Je to něco, bez čeho bys nedokázala žít,“ pokouší se o hádanku. Musím přiznat, že takových věcí bych dokázala vyjmenovat spoustu, ale co má konkrétně na mysli, netuším.
„Nic? Tak... Kupuješ si to převážně sama!“ Zavrtím hlavou, protože mi to opravdu nic neříká. Takových věcí jsou přehršle, co si kupuju sama.
„Je to balený v krásné krabičce!“ pronese vítězoslavně. Tak hádanky mu opravdu nejdou!
„A co z toho jako mám poznat?!“ protestuju. Jenže v tom mě to napadne. „Marcipán!!!“ Opravdu bych bez něho nedokázala žít, opravdu si ho kupuju výhradně sama a opravdu je balený v nádherné krabici, kterých mám několik schovaných pro strýčka příhodu. V jedné jsem ukryla pár našich velice soukromých fotek.
Vytáhne ten poklad ovázaný obrovskou červenou mašlí a se šťastným úsměvem mi ho dává. Stačí těchto pár gest, pohledů a oba víme, že sice bude hodně dlouho trvat, než všechno přebolí, ale mezi námi to nic nezměnilo. On prostě ví, jak mi udělat radost!
Pokouším se vytáhnout si alespoň jeden kousek, jenže prostě se nedaří. Pravé zápěstí mám v sádře a prsty mě jaksi neposlouchají. Doufám, že se to zlepší, než si znovu sednu za klavír.
„Ukaž, ty nemehlo...,“ drze se mi směje, ale pomůže mi. Pak mi sám bonbónek strčí do pusy. „Pěkně papej, ať se brzo uzdravíš,“ cpe do mě další. A další a další a další! Mám plnou pusu, nemůžu kousat ani polykat, za to se jenom směju.
Do pokoje vejde doktor Smith. „To jsem rád, že jste tak dobře naložení,“ usměje se. „Máte ještě bolesti?“ zeptá se nakonec zase s kamennou tváří. Je zvláštní, má obličej hráče pockeru, ale přece k němu člověk musí cítit náklonnost a důvěru. Studuje nějaké papíry, co si sebou přinesl a pokukuje po mně.
Mezitím stihnu odeslat do žaludku celý obsah svých úst a posunkem mu naznačit, že se cítím dobře.
Vezme mě za ruku a změří tep. „Tak na to vám neskočím, ale budu dělat, že ano.“ Ještě se rozloučí s tím, že se na mě přijde podívat zase k večeru a nechá nás o samotě.
„Nezlobíš se, že jsem sem Lisu poslal?“ zjišťuje můj miláček stav mé mysli.
„To víš, že ne. Myslím, že mi to hodně pomohlo. Seš hodnej, děkuju,“ pohladím ho relativně zdravou rukou po tváři.
„Kluci by tě taky chtěli vidět, i Megan. Záleží jim na tobě.“ A to ani neví, jak záleží mně na nich!
„Ať přijdou zítra. Už se na ně těším!“ usměju se. Sice netuším, co budou říkat na všechny ty modřiny a nateklé levé víčko, ale snad si ze mě nebudou moc utahovat.
Ozve se zaklepání na dveře a dovnitř vejde sestřička. „Promiňte! Paní Crossové přišla kytice.“ No tak od koho jiného by mohly být nádherné bílé orchideje než od Roye!
„Hm...,“ obhlíží ji Martin. „Máš radši růže, nebo orchideje?“
„Nejradši mám dárky od manžela!“
Než dneska odejde domů, dorazí ještě obří bonboniéra od Joea, kytky od Jeremyho, Meg a Simona a Tony a Lisa pro jistotu poslali obojí.
„Vypadá to tu jak v krematoriu,“ prskám smíchy. Co se týče velikosti dárků, nikdo nešetřil. Myslím, že než mě odsud pustí domů, přiberu aspoň deset kilo!

Ležím už týden jako lazar. Přestalo mě to baví hned druhý den! Martin chodí do práce, kluci nahrávají beze mě, Lisa je v nemocnici na posledním pokusu o umělé oplodnění, Jeremy má spoustu starostí v našem fanklubu a Simon zase na všechno dohlíží sám. Nebude to dlouho trvat a zblázní se z toho!
Od včerejška přemýšlím, co budu celý rok dělat. Martin mi naznačil, že by rád na dovolenou, poslední dobou opravdu vypadá velice unaveně. A není to jen tento týden, už asi půl roku. Mohli bychom zase do L.A., zalíbilo se nám tam. Považujeme to město za svůj druhý domov, i když nám není dovoleno strávit tam víc, než tři týdny.
Ale já mám ještě jeden plán. Očekávám, že pozdě odpoledne dorazí kluci a já jim všechno přednesu. Už se nemůžu dočkat!
Abych byla upřímná, musím přiznat, že zase tak extra skvěle se nám nedaří. Victory sice je zavedený pojem, zvou nás do televize, do rádií, píšou o nás v novinách, vyděláváme mraky peněz a kdybychom teď přestali hrát, neměli bychom nikdy nouzi, stálé příjmy jsou zajištěny. Ale pořád tomu něco chybí. Ještě nikdo nepřišel s nabídkou uspořádat koncert na stadionu. Nejspíš z obavy, že bychom ho nevyprodali. Neuspěli bychom.
Jenže pokud se to má někdy uskutečnit, potom právě teď! Musíme se zapojit všichni, hlavně Simonovi přibude práce. Asi by se měl zamyslet nad možností najmout si nějakého asistenta.
Musím promyslet ještě spoustu detailů, jako třeba nejvhodnější termín, místo, písně. To jsou ale detaily, co? Nějak mi to všechno zahltí paměť a já usnu.
Když znovu otevřu oči, leknu se postavy, která stojí u okna a kouká ven. Zavrtím se a tím upoutám jeho pozornost.
„Ahoj, Sunny.“
„Ahoj. Jak to že nejsi ve studiu?“
„Dali jsme si přestávku na oběd,“ přisune si židli.
„No dobře, tak proč nejsi na obědě?“ vyzvídám zase. Proč jenom jsem na něho tak škaredá?
„Chtěl jsem tě vidět. Přece na tom není nic špatnýho, ne? Nebaví mě nahrávat, když tam nejsi s náma. S tebou je aspoň sranda!“
„Se mnou a sranda? Nespletl ses, Royi?“ Chci ještě něco přidat, ale pak mi bleskne hlavou... „Víš, na co jsem přišla?“ Zavrtí hlavou a já začnu vyprávět. Já prostě toužím po pořádné show!! Po koncertu, na kterém dokážeme, co všechno v nás je!
Royovi se můj nápad taky líbí a přidá spoustu svých idejí.
„Víš, že jsem chtěl udělat něco podobnýho? Hele a když nastoupíme na scénu, musí tam být spousta kouře a dýmu. Světla budou jako blesky. Pustíme k tomu nahrávku bouřky a deště a začneme s It´s Raining Again.“
„Kam ty chodíš na ty skvělý nápady?“ žasnu. „Chtěla bych obrovský podium. Víš, takový, na kterým bychom měli spoustu místa. Bude tam krásnej klavír. A Joe bude moct taky lítat, vždyť je jako tryskomyš na jevišti.“
„Pořídím si tu největší a nejlepší soupravu! Páni, Sun, já už se nemůžu dočkat, až tam budu sedět a ohánět se paličkama!! A počkej Tony! Už měsíc vybírá novou kytaru, pořád se nemůže rozloučit s tím svým stařičkým kouskem, ale jak se dozví o tomhle...“
„Ehm… neruším?“
„Jé, ahoj, srdíčko!“ pozdravím svého manžela.
„Zdravil jsem vás už asi třikrát! Co zase máte za lubem vy dva?“ hudruje naoko. Ale vím, že moje srdíčko ho potěšilo. Včera jsem se mu zase rozbrečela v náruči a on byl ze mě dost mimo sebe. Myslím, že měl taky na krajíčku. Akorát jako chlap to nedokáže dát najevo, že?! Jenže já jaksi svoje těhotenství nedokážu hodit za hlavu. I když jsme se navzájem mockrát přesvědčovali, že to není naše vina, že co se má stát, to se stane, nepomáhá to.
Zatímco já Martina pozoruju a znovu žasnu nad tím, jak úžasně vypadá, Roy mu líčí naše plány. Nezdá se, že by byl zrovna nadšený.
„Tak já pádím, kluci už na mě budou čekat. Mějte se, lidi,“ loučí se Roy.
Sotva zmizí za dveřmi, Martin si přisedne ke mně na postel. „Já ale myslel, že pojedeme na dovolenou, až se uzdravíš,“ řekne mi vyčítavě.
„Neboj,“ konejším ho, „taková věc se nedá uspořádat za týden. Počítám, že než to všechno naplánujeme, dáme si přes zimu pár koncertů v hale a tenhle větší až na jaře. Tu dovolenou stihneme v pohodě,“ pohladím ho po tváři. „Už víš, kam vyrazíme?“ Musím zaplašit jeho myšlenky.
Na mou návnadu se chytí překvapivě lehce. „Co bys řekla týdnu v L.A. a potom týden na Jamajce? Vždycky jsem se tam chtěl podívat…“
Přikývnu. Udělala bych pro něj všechno na světě! Konečky prstů i on mě pohladí po tváři. Dívá se při tom, jakou cestu musely jeho prsty urazit, když kopírovaly moje čelo, spánek, lícní kost a bradu.
Kdyby přišel někdo, kdo nemá ani ponětí, co se vlastně stalo, rozhodně by si myslel, že mezi námi je všechno v pořádku. A přece není! Oba jsme nešťastní a vyčkáváme, jak se situace vyvine. Co udělá ten druhý. Nevíme, jak se chovat, co říct. Pocity, že je všechno jako dřív, jsou jen mizivé a když vyprchají, zase to hrozně moc bolí.
Naštěstí máme jeden druhého a víme, že ani toto nás nemůže rozdělit. Uklidňuju se myšlenkou, že rok uteče jako voda a já budu pyšně nosit pod srdcem naše vytoužené dítě.
Když tu byl Tony sám, řekl mi, jak moc se celé naší party moje příhoda dotkla. Říkal, že hlavně Joe se nemohl vzpamatovat. On jako jediný ví, co znamená narození miminka. Jenže právě od něj bych to čekala ze všeho nejmíň. Taky tu byl jako první, dokonce ještě dřív, než Roy. Jenže ve chvíli, kdy se on zjevil ve dveřích, přestal se mnou Joe komunikovat tak podivně přátelsky a velice srdečně, sedl si na parapet okna a pustil se do bonboniéry, kterou mi sám poslal. To je přesně on!
Roy tenkrát nevypadal zrovna ve své kůži. Myslím, že měl o mě podstatně větší starost, než přiznal, když se snažil před Joem vtipkovat. Jako bych ho neznala! Vždyť kdyby on ležel na mém místě, taky bych se dlouho vzpamatovávala.
Jen jsem si nebyla jistá, jak doma vysvětlí, že za mnou sem chodí. Cassie tady byla jen jednou a to navíc určitě z donucení. Všichni ostatní se tu objeví aspoň obden, ale ona... Při odchodu ke mně ještě vyslala pohled, který mi měl naznačit, že si Roye pořád hlídá. No a co? Co já s tím mám společného?
Nejradši bych ji kopla do holeně... Nebo někam výš. Vždycky, když se s ní setkám, dává okatě najevo, jak je nad námi o třídu výš. Nechápu, jak na to přišla! Naštěstí má Roy dostatek rozumu a nevodí ji mezi nás a my nechodíme k nim. Tahá ji sebou akorát na nějaké ty oficiální příležitosti, jako večírky k vydání nového alba, oslavy ostatních kapel, recepce, tiskovky a podobně. Asi dvakrát se spolu objevili v televizi.
Tyhle myšlenky mi připomenou novinové články, které mi na moje přání přinesla Megan. Všichni ostatní odmítli, ale ona je, chuděrka, strašně měkká. Člověk by z ní vydyndal úplně všechno.
V těch článcích se psalo o mém zranění jako bych už ležela na smrtelné posteli, nebo přinejmenším ochrnutá. Novináři taky spekulovali o příčinách, jako že jsem byla opilá, zdrogovaná, po hádce. Naštěstí nikdo nevyzradil, že šlo o těhotenskou ranní nevolnost a důsledkem byl potrat. Martin dal doktoru Grantovi jasně najevo, že toto téma je pro novináře tabu. Nevím, jak bychom to vysvětlovali. A proč bychom vlastně měli? Vždyť je to jen a jen naše soukromá věc!
„No tak, Sun! Posloucháš mě?“ dožaduje se mé pozornosti Martin. „No jo, už jsi v pořádku. Jak se takhle zamyslíš, je všechno zase ve starých kolejích, co?“ směje se.
Oplatím mu jeho úsměv. Má pravdu! Jen kdyby nebylo toho miminka...

Čert mi to všechno nakukal!! Teď se tu budu převalovat až do rána a vůbec neusnu! Proč já husa musela začít přemýšlet o jménech pro miminka?! Včera tu byli naši a když se dozvěděli, co všechno se stalo, mámu tu málem taky museli hospitalizovat. Martin jim to nechtěl do telefonu říct, a tak se dočkali pěkného překvapení.
Můj muž seděl pěkně u mě na posteli a držel mě za ruku, zatímco jsme se přiznali, že jsem byla těhotná. Táta měl obrovské problémy, aby skryl svoje skutečné pocity, ale máma se rozhodla vyplavit celou nemocnici proudy slz. Jako by nestačily ty moje!
A tak já teď celou noc vzpomínám na všechna možná i nemožná jména, která bychom mohli našemu dítěti dát. Bylo by Scott, Sarah, Diana, Timothy, Valerie, Ridley, Jim, Ed, Linda, Luisa, nebo Steve? Jen aby nebylo Sunny nebo Martin! Po nás bych nerada dávala jména, abychom potom nebyli malá a velká Sunny, nebo mladý a starý Martin.
Kolik že je hodin? Hm.... tři ráno! No, Sun, jestli ti něco opravdu výborně jde, tak ponocování! Až ti ráno přinesou snídani, budeš na ně zase mžourat jako čerstvě vyoraná myš!

„Vítej zpátky doma, zlatíčko!“ pronese teatrálně, když mě přenáší přes práh. Benjamin za námi nese moje berle. Přijde mě pozdravit i Gita. Přitom si mě změří pohledem.
„Nějak jste tam zhubla! Dala byste si kuřátko?“ Rozesměje nás to všechny. A já s chutí přikývnu. To nemocniční jídlo opravdu nebylo nic moc...
Jenže než si dáme slíbené kuře, musíme si s Martinem vynahradit ty týdny v nemocnici, kdy jsme jaksi nemohli být spolu tak, jak bychom si představovali. Takže ať se na nás Benjamin s Gitou zlobí, jak chtějí, první naše, tedy vlastně Martinovy kroky, vedou do ložnice.
Jemně mě uloží na postel. Nemusíme si vůbec nic říkat, vůbec nic vysvětlovat. Přetáhne si přes hlavu tričko a klečí u postele po pás nahý. Cítím, jak se mi po těle znovu rozlévá ten nepopsatelný pocit blaha.
„Sunny, já....“ Páni! Tohle už dlouho neřekl! Miluju tuhle jeho nikdy nedokončenou větu.
Nahne se a políbí mě. Jeho rty chutnají po oříšcích. Jak k tomu jenom mohl přijít?!

„Takže, Sunny, po rehabilitaci tě Benjamin odveze do studia, ale musíš mi slíbit, že se nebudeš přepínat, jo?“ dělá si zase starosti. S úsměvem přikývnu, protože se už nemůžu dočkat, až se postavím k mikrofonu. Snad ještě nikdy jsem neměla takovou chuť do práce!
Ani mi nevadí, že mě Jennifer zase celou doláme, když s ní cvičím. Ale je to potřeba, aby moje noha byla zase jako dřív. Jen bych řekla už asi v půlce, že pro dnešek stačilo. Ale copak ona si dá říct?
Ještěže tu mám Iana, který mě podrží na nohách, abych došla aspoň zpátky k autu. Nezabrání mi to ale v jednoznačném zavelení směr studio!
Zdá se mi, že se Benjamin zbytečně courá po městě, a tak ho nervozně popoháním. Ani on, ani Ian na moje pobídky nereagují. Asi to mají nařízeno od Martina a před ním mají poněkud větší respekt, než přede mnou.
Zaparkujeme na mém místě v podzemních garážích. Vlevo stojí Royovo auto, takže on už tu je. Napravo má přidělený box Joe. Právě dorazí ve svém naleštěném sporťáku.
„No nazdar, mladá paní,“ zašveholí. Evidentně má naprosto skvělou náladu. Jenže taky rychlé nohy a já mu v jeho tempu nestačím. Po několika krocích se zastaví, vezme mi zpod paží berle a vrazí je do rukou Ianovi. „Tak pojď! Takhle se loudat nebudeme!“ zvedne mě do náruče a nese k výtahu. Nechápu, proč mě všichni tak strašně rádi poponášejí...
Dojdeme až ke dveřím do studia. „Hele, teď otevři, Sun, jinak tě pustím na zem!“ natočí se, abych mohla vzít za kliku. S prásknutím vstoupíme dovnitř.
„Ahojte!“ ozve se nám nejdřív za zády. Doklusal i Tony. Joe mě opatrně postaví a zase mi podá berle, ať se můžu sama pohybovat.
„Tak, kluci, jdeme na to, jo?!“ ženu se k mikrofonu. Moje nadšení nakazí i ty moje tři lásky, které postávají kolem. Rozezpívaná jsem, to jsem stihla už v autě.
Užijeme si parádní hodiny ve studiu. Tahle práce je tak skvělá, že snad na světě nemůže být lepší.
„Hele, Tony, tenhle akord je úplně špatnej!“ zkouším pro začátek klidnější tón.
„Hm... máš pravdu. Co tenhle?“ Mám snad slyšiny??? Tohle se nikdy dřív nestalo! Jen tak lehce neustupuje ze svých názorů.
„Ten už vůbec ne! Copak jsi ztratil sluch?“ připojí se do našeho rozhovoru Joe. Strašně rád Tonymu mluví do hraní, protože se u basy cítí trošku odstrčený. Ale na pár písničkách si to už vynahradil a taky ví, že basa je stejně nenahraditelná.
„Já bych to teda předělal celý. Vůbec se mi to nezdá!“ ozve se Roy, který se až doteď trošku stranil. Že by ho zase přepadla jeho zlá nálada?
„Předělávej si svoje písničky, jo?!“ vyjede najednou Tony. Roy jen pokrčí rameny a jde si zase sednout na svoje místo. A je to tu zas. Už zase naše hádky, které miluju stejně jako radostné chvilky.
„Krucinál, Tony, co to s tebou je? Jste se s Lisou pohádali a ty máš v rukách zánět šlach, nebo co?“ startuje i Joe. Musím se kousnout do rtu, abych se téhle jeho poznámce nezačala smát. Nemůžu se do Tonyho trefovat, protože přesně znám příčinu jeho mrzutosti. Nepovedlo se! Sice se zdálo, že s tím byli smíření už dopředu, ale i tak je to bolí.
„Já se svou ženou problém nemám! Tohle by se mohlo stát jedině tobě, tak bacha, aby se ti něco nepřihodilo cestou domů! Jako třeba že by sis přivřel prsty!“
Roy se jim vyloženě chechtá do očí, a tak ho taky stihne sprška. „Ty se moc neřehni, protože ta tvoje Cassie asi taky nebývá moc povolná, dokud nevytáhneš peněženku!“
„Jo, to je výhoda volnýho vztahu!“ nepřestává se smát. „Klidně ji můžu vyměnit za nějakou jinou...“ Tohle asi neměl v úmyslu říct zrovna přede mnou, protože ke mně vyšle provinilý pohled.
„Kecáš, ty vole!“ začne jeho styl zajímat Joea. Abych si nemyslela, že téhle diskuzi uniknu, otočí se ještě na mě. „A jak jsi na tom ty, Sun?“
„Já?? Já zápěstí nepotřebuju,“ uculím se. „A vůbec! Co ti je do toho?“ plácnu ho se smíchem.
„Patříš do party, tak proč bych tě vylučoval z podobnejch diskuzí! Dyť jsi jako chlap!“ nedá se.
„Tak to bych neřek...,“ změří si mě Roy pohledem a Tony se přidá. „To je fakt!“
Trochu se začervenám. „Takže se vrátíme k práci, nebo budete dál probírat svoje sexuální zážitky?“
„Před tebou se to ani nedá, ty bys hnedka informovala Martina a prozradila mu naše finty!“ utáhne si ze mě Tony.
„Máte je snad patentovaný?“
„Ne, ale pojištěný pracovní pomůcky jo!“ kucká Joe, když upíjí ze svého pohárku.
„Tak koukám, že je tu dneska opravdu plodný pracovní úsilí, takže vás nechám na chvilku o samotě, jo?“ zvedám se, že půjdu na záchod.
„Zatím jsem tu plodnej jen já!“ nechá se slyšet zase Joe a ani neví, jak tím zasáhl Tonyho.
Opustím místnost. Chvilku postojím na chodbě a zaslechnu za dveřmi výbuch smíchu. Jsou jak malí kluci!
Na ty berle si snad nezvyknu, ale ani to nemám v úmyslu. Doufám, že se bez nich obejdu co nejdřív. Však taky v tělocvičně dřu jako kůň!
Dobelhám se až k toaletám a neobratně si otevřu dveře. U umyvadla stojí má známá. Zpěvačka z Rock Sisters.
„Ahoj, Courtney,“ pozdravím ji. Jsem si naprosto jistá, že si zrovna vzala dávku kokainu.
„Čau, Sun! Hezký berle!“ změří si mě. Úsměvem poděkuju za lichotku. „Hele!“ vyzývavě se opře rukou o desku a vystrčí pravý bok. Nejspíš si mě spletla s nějakým chlapem. „Bylo nám s holkama líto, co se ti stalo. Už jsi v pohodě?“ Až na to, že všechny jedou v drogách, jsou docela fajn a chovají se přátelsky. Jen občas se šíleně pohádají, běhají potom po chodbách a křičí jak na lesy, takže v celé budově nemůže pracovat absolutně nikdo.
„Jasně, díky,“ usměju se na ni. Vidím, že už má nepřítomný pohled.
„Dáš si taky?“ nabídne mi. Zavrtím hlavou a pro jistotu zmizím za dveřmi kabinky. Slyším, jak odchází.
Už si upravuju sukni, když se ozvou kroky. Není to jen jeden člověk.
„Fajn, nikdo tu není!“ Tak tenhle hlas nemůžu nepoznat. Jen se jaksi nemám k tomu, abych o sobě dala vědět a vyšla ven. „Hele, Aarone, tak pojď a ukaž mi, proč máš tu svou přezdívku, jo?“ pronese vyzývavě. Chtělo by se mi použít Joeovo 'A do hajzlu!!!' Přesně tohle mám teď na mysli. Slyším, co jsem nikdy slyšet neměla. Jenže se nemůžu ani pohnout, a tak si aspoň zacpu uši. Nechci už dál vědět absolutně nic z toho, co se odehrává jen kousek ode mě. Je mi z toho špatně a snad bych se byla i pozvracela, kdyby konec nepřišel snad ještě rychleji než začátek.
„Co to jako mělo znamenat?!“ rozčiluje se.
„Já to napravím, fakt!“ ozve se Aaron. Tak do něj bych to taky nikdy neřekla. Vždycky se choval jako ten nejslušnější chlapeček.
„Si jako myslíš, že tu budu čekat hodiny?!“ sykne. „Jdu si za Royem pro kreditku a pak na nákupy! Až budeš mít lepší kondici, zavolej mi, jo?“ vezme ho ještě na milost. Panebože, jak já ji nenávidím!!!
Vrátím se do studia a snažím se nedat na sobě nic znát.
„Už jsme si mysleli, že ses tam spláchla,“ posmívá se mi zase Joe. Roy i Tony se mě optají, jestli se něco nestalo.
„Ne, jen mě trochu bolí hlava,“ snažím se vymluvit.
„Chceš už jít domů?“
„Ani náhodou!“ Přece nenechám Cas, aby mi zkazila celé tohle odpoledne!
A tak zpívám, zkoušíme s klukama spousty zvuků, které by se hodily do písniček. Potřebujeme takový jistý dunivý zvuk a ten ne a ne najít. Chodíme po celém studiu i po chodbách a boucháme do všeho, co nám přijde pod ruku.
Z vedlejšího studia vyjde Courtney.
„Ahoj, Joe!“ namotá si na prst pramínek svých vlasů. „Nechceš na chvilku zajít k nám?“
„Nazdar, Courtney!“ odpoví jen a docela rychle se vzdálí.
„Snad z ní nemáš strach?“ směju se mu. Tohle se mi nezdá.
„Hele, já nemusím mít všechno, co vidím. Sice přiznávám, že jsem taky občas zkusil to, čím se ony cpou skoro pořád, ale .... mám svůj život moc rád na to, abych se zničil tím svinstvem!“
Ještě že je Joe aspoň trochu rozumný a opravdu si s ničím podobným nezahrává. Sice pořád ještě dost pije a kouří, ale to je asi tak všechno. No.... ještě spousty holek, toho se asi nikdy nevzdá. Jen se mi zdá, že si víc vybírá než dřív.
„Co tu děláte?“ vynoří se od výtahu Martin. Vysvětlíme mu, že hledáme zajímavý dunivý zvuk. „A co tenhle?“ praští plochou dlaní do dveří od výtahu. S Joem na sebe kouknem, jako by snad zrovna objevil Ameriku.
„Jo... šel by...,“ prohodí nakonec bezvýznamně, ale maže sehnat Tonyho a Roye.
A tak tu už dvacet minut stojí a mlátí do těch dveří jeden po druhém, ale nikomu to nezní tak jako Martinovi. Tohle nám snad dělá schválně! Deklasoval nás na úroveň naprostých amatérů!!

Sedím na zadním sedadle auta Morseových. Vůbec netuším, kam mě Tony a Lisa vezou, pořád jen mluví o překvapení. Vedle sebe mám uložené francouzské hole. Jsou pokrok, ne?
„Tak kam mě teda vezete?“ zkouším to znovu.
„Ježiši, Sun! To musíš pořád všechno vědět?!“ usadí mě Tony. Mám chuť mu říct, že ano, že musím vždycky všechno vědět, ale radši si to nechám pro sebe. Lisa se na mě otočí s pobaveným úsměvem.
„Neboj. Bolet tě to nebude.“
„Tos mě teda utěšila,“ pošlu jí kyselý obličej, ale to ji rozesměje ještě víc. Jenže pak se otočí ke svému manželovi.
„Krucinál, Tony! Přidej trošku, nebo tam dojedeme až večer!“
„Hele, v klidu, jo? Řídím já!“ To má sice pravdu, ale tohle je vážně příšerná jízda. Připadá mi, že se posunujeme rychlostí chodce. K čemu mu je tohle plně vybavené auto, když by mohl dostat pokutu za zdržování silničního provozu?
„Plynovej pedál je ten úplně vpravo, Tony,“ přidám se taky. Lisa se podívá z okýnka ven a musí se hodně přemáhat, aby se nezačala smát nahlas.
Pak se chvilku ani jedna neodvážíme promluvit, protože nevíme, co by to s Tonym udělalo.
Je parné léto a v tomhle černém autě začíná být nesnesitelné vedro. „Prosím tě, Tony, můžeš pustit klimatizaci? Nebo vám tady umřu!“
„Ne! Klimatizaci pouštět nebudu, protože je tu hnedka hrozná zima. Není to zdravý!“ Aha... jednoznačná odpověď!
„Jestli chceš, Sun, otevři si vzadu okýnko. Já už si na tuhle výheň zvykla,“ nabídne mi Lisa. Zmáčknu tedy tlačítko, ale nic.
„Co s tím je?“
„Je to bloklý. Kvůli zlodějům, víš?“ vysvětlí mi Tony. No tak tohle se mi snad opravdu jenom zdá!
„Panebože, tak aspoň přidej, nebo nás máš na svědomí obě dvě!“ zvyšuje hlas Lisa. Ani se jí nedivím, protože tohle by vážně vytočilo každého.
„Vy babizny jedny! Jestli toho nenecháte, pojedete zpátky vlakem!“ pohrozí nám a vypadá to, že je docela naštvaný. Ne že bychom se ho nějak bály, ale neřekneme nic. Chvilku se jen tak kochám pohledem na zelené stromy podél cesty a pak se otočím a kouknu dozadu. Jede za námi pořádná kolona! Tak mě tak napadne...
„Koukám, že v tom vlaku už jedeme,“ utrousím. Opravdu s tou kolonou za námi vypadáme jako souprava supící po kolejích.
Lisa se taky ohlédne, chvilku ten výhled pozoruje a pak jí po tváři přeběhne rošťácký úsměv. „A víš, proč je tu takový vedro, Sun? My totiž sedíme lokomotivě přímo na motoru!!!“ poklepe Tonymu prstem na čelo.
Chvilku v sobě dusím smích, ale jak se potkám s Lisou očima, už to nevydržím a rozřehtám se, až mi z očí tečou slzy. Lisa je na tom podobně. Nemůžeme se vzpamatovat snad čtvrt hodiny. Vždycky se na sebe podíváme znovu a zase nás to úplně skolí. Jen Tony se zatvrdí a zbytek cesty s námi nepromluví ani slovo.

Dojedeme do jakéhosi malinkého městečka. Všechno nasvědčuje tomu, že Tony cestu moc dobře zná. Neomylně se prodírá spletí ulic a každou chvíli někam odbočuje.
Zastavíme před větší budovou se spoustou bílých oken. Tony mi pomůže ven z auta a podá mi berle. S těmito se mi konečně chodí líp.
Rozhlížím se kolem dokola a pořád přemýšlím, co tady asi tak můžeme chtít.
„Tak řeknete mi už konečně, proč tu jsme?“
„Podívej!“ ukáže mi Tony výhled mezi živým plotem a budovou. Zahlédnu tam zahradu s pískovištěm, několika průlezkami, houpačkami a malinkatými dětmi.
„Vy...,“ nedořeknu, protože mi to dojde.
„Jedeme si pro naše dítě, Sunny!!“ obejme mě Lisa. Tony otevře kufr a vytáhne z něj obrovský koš plný hraček.
Nějak se nemůžu pohnout. V hlavně mi pořád zní Lisino 'jedeme si pro NAŠE dítě'. Vím, že mě chtěli potěšit a podělit se se mnou o svou velikou radost, jenže já si vzpomenu na moje a Martinovo miminko, které nikdy nespatřilo světlo světa. To ale na sobě nesmím nechat znát, nesmím těm dvěma pokazit jejich štěstí.
Vstoupíme do chodby, kde je příjemný chládek. Naproti nám přijde sympatická paní. S Tonym a Lisou se přivítá velice srdečně, je nad slunce jasné, že se znají už dlouho.
„Petra Polanski, paní Crossová,“ podá mi taky ruku. No né, tak ona mě zná!
„Těší mě, já jsem Sunny,“ nabídnu jí oslovení.
Vede nás na zahradu, kterou jsme viděli už z ulice. Lisa a Tony nás předběhnou a nedočkavě berou do rukou dítě, které se zrovna po kolenou blíží k pískovišti. Napadne mě, že to je chlapec, má na sobě bleděmodré kalhoty. Opravdu mám vynikající postřeh!
Chvilku to vypadá, že se poperou, kdo z nich mi malého přinese ukázat. Nakonec zvítězí Lisa.
„Tohle je Luke, Sunny. Je mu skoro přesně rok a už dneska pojede s námi domů,“ pronese hrdě. Tony je objímá oba dva.
„Já vám to hrozně přeju,“ připojím se k nim a vytvoříme jistě velice zajímavé sousoší. Ale nemůžu si pomoct, abych jim přece jen nezáviděla. Teď teprve vidím, o co všechno jsem Martina a sebe ochudila.
Počkám s ostatními dětmi na zahradě, než si Tony a Lisa vyřídí všechny formality.
„Teta, teta,“ žvatlá ta roztomilá blonďatá holčička a nejistým krokem si to namíří ke mně. Zvednu ji a posadím si ji na klín. Vytáhnu z Tonyho koše jakéhosi paňácu.
„Koukej, co umí...“ Zatřesu jím a on se začne smát. Malá taky. Ten zvuk přiláká několik dalších dětí. Rozdávám jim hračky a jednoho po druhém objímám. Ach, jak ty malé děti nádherně voní! Oči jim radostně svítí, když si berou dárky. Vlastně nejsou ode mě, ale myslím, že Tonymu ani Lise nebude vadit, když je podělím. Oni teď mají svou radost.
Sádra nesádra, za moment už sedím v trávě a nechám všechna ta batolata udělat si ze mě průlezku. Nevadí, že mě tahají za vlasy, nos i uši, že mi sudají sluneční brýle a zapatlají jim skla. Nevadí mi vůbec nic. Jsem tak strašně unešená pohledem na ně. V duchu si přenáším jejich krůčky do našeho domu, představuju si Martina, jak je vodí za ruce, aby nespadli.
Srdce se mi sevře bolestí, když si uvědomím, že jsme to všechno mohli za pár měsíců mít taky. Já to přece věděla, že mě moje štěstí musí jednou opustit!
Nevím, jak dlouho to trvá, jak dlouho si povídám s dětmi, kterým skoro nerozumím, protože ještě neumí mluvit. Užívám si jejich přítomnost, která mi tolik pomáhá. Paradoxně se cítím líp, i když vím, že přijde minuta, kdy na mě zavolají Tony a Lisa, já děti opustím, nastoupím do jejich auta a odjedu zpátky domů.
„Sunny?“ promluví mi za zády Lisa. Trhnu sebou skoro přistiženě. „Promiň, jestli to od nás nebyl zrovna nejlepší nápad. Vzít tě sem...“
„To je dobrý, Liso,“ polykám slzy. „Už odjíždíme?“ Přikývne. Rozloučím se s každým z těch dětí políbením na čelíčko. Potom už jen poslední pohled přes živý plot a nasedám do auta.
Tentokrát sedím na sedadle vedle řidiče, protože Lisa je s malým vzadu. Ten si hoví pěkně v pohodlné dětské sedačce a po pár metrech usíná. Tony a Lisa šeptají, ale já nemám k hovoru chuť.
„Sun?“ otočí se ke mně Tony. „Nebuď smutná. Však se s Martinem taky dočkáte. A vlastního!“ Věnuju mu úsměv, abych mu dala najevo, že mě potěšil, i když to tak není. To se přece nedá s určitostí říct.
Vyloží mě u nás doma. „Nezapomeňte pozítří v neděli! A jen, prosím tě, nikomu neříkej, kde jsme dneska byli, jo? Ať je zase jednou nějaký překvapení....“
Samozřejmě, že jim na to kývnu. Přece jim nezkazím připravovaný nedělní oběd. Jen aby neměla Cassie nějaké poznámky. Jak ji znám, dá se to očekávat. Jenže s tím se musíme smířit, přece jsme si už zvykli, ne?
No vlastně nezvykli, pokaždé, když se někde potkáme, vyjde z toho přinejmenším bitva beze slov, v horším případě padne i nějaké ostřejší slovíčko. Většinou tedy v rámci slušnosti, ale Martin je na ni poslední dobou docela nabroušený, takže ji pokaždé uzemní dost energicky ještě v začátcích. Třeba ji Roy sebou nevezme, uvidíme...
Co se děje, že je můj manžel už doma? Jdu se převléknout nahoru do ložnice a z jeho pracovny je slyšet hudba. Zastavím se napřed za ním.
Sedí za stolem a klape na kalkulačce nějaká čísla. Jakmile se k němu dobelhám, otočí se na své židli.
„Ahoj, zlato. Jak bylo na výletě?“ usměje se přímo neodolatelně. Pohrává si s tužkou, ale pak ji odloží a přitáhne si mě na klín. Málem mu nafackuju holí.
„Jo... dobrý,“ řeknu a snažím se vypadat vesele.
„Stalo se něco?“ Tak nejspíš vesele nevypadám. Zakroutím hlavou.
„A kde jste to vlastně byli?“ vyzvídá zase. To chce získat odpovědi na všechny svoje otázky zrovna teď?
„Kousek od Milton Keynes.“
„A co tam?“
„Jen tak... kouknout se. Je tam docela hezky.“
„Viděli jste něco zajímavýho?“ No tak to se mi snad jenom zdá! Copak mu můžu říct, že Tony a Lisa už mají doma svoje dítě?
„Nevíš, co bude k večeři?“ snažím se změnit téma.
„Říkal jsem si, že bychom si mohli zajít k Albertovi. Chceš?“ Ani ne. Nevím, co bych si přetáhla přes tu děsnou sádru. A navíc mě pod ní příšerně lechtá!
„Jak chceš ty,“ podřídím se. Najdu na Martinově stole nějakou úzkou tyčku. Ani mě nenapadne ptát se, jestli můžu a už ji strkám pod sádru. On se může zbláznit smíchy.
„Tak jo, až se řádně podrbeš, převlíknem se a vyrazíme, jo?“

U Alberta je naše oblíbená restaurace. Původně jsme tam začali chodit z recese, jako že chodíme jíst k Albertu Fieldingovi. Jenže jsme zjistili, že mají výbornou kuchyni, velice příjemnou a diskrétní obsluhu, a tak se z nás stali skoro stálí hosté.
Vystoupím z limuzíny a málem si přišlápnu dlouhou sukni, kterou jsem chtěla zakrýt tu bílou ohavu. Ještěže Martin už stojí vedle a zachytí mě. Na chvilku mě obejme a já zavřu oči, abych si vychutnala tu letmou blízkost. Ještě se ozdobím berlemi a můžeme vyrazit.
Vejdeme dovnitř a obsluha nás okamžitě usadí ke stolu trošku bokem, abychom měli soukromí. Martin mi pomůže sednout si a pak se teprve posadí sám. Ještě udělá takové to obvyklé gesto, jako že si podrží kravatu, aby si ji nepoválel po stole. No jo, je tu sice příjemně, ale je to velice nóbl podnik. Bez kravaty by ho sem asi nepustili.
Číšník zapálí bílé vysoké útlé svíčky na stole a předloží nám jídelní lístek. Martin objedná rovnou šampaňské a jahody. Copak dneska něco slavíme?
„Už sis vybrala, srdíčko?“ zajímá se. On sám ještě pořád studuje nabídku.
„Asi si dám plněné žampiony. Dneska nemám na maso chuť.“
K našemu stolu se opět postaví číšník a my mu oznámíme svůj výběr.
„Oblohu bez rajčat, prosím,“ dodám ještě. I když doufám, že tuhle moji úchylku už znají dobře. Nesnáším syrová rajčata, dělá se mi na nic z jejich zápachu. Jakkoli tepelně upravená mi absolutně nevadí, ale syrová... až mi přejede mráz po zádech při myšlence na ně.
Donesou nám láhev vína a pohárek jahod. Ťukneme si skleničkami, ve kterých pěkně šumí bublinky.
„Děje se něco, Martine? Že taková sláva...?“
„Ne... jen jsem ti chtěl... udělat radost,“ zapíchne oči do svého talíře. Možná začínám trochu nesnášet jeho zvyk dělat na talíři pořádek. Nedělá to sice vždycky, ale někdy to vážně přehání. Jako třeba dneska.
Je tu docela příjemně. Martinovy vtípky a povídání mi pomůže zaplašit smutnou náladu. Koukám mu do očí a znovu se přistihnu, jak se do něj zamilovávám už snad po milionté. Drží mě za ruku a hraje si s mými prsty. Moje malá dlaň se v té jeho naprosto ztrácí.
„Sunny, ty máš tak hezky malý ruce,“ zašeptá. U vedlejšího stolu sedí nějaký postarší pár a my si tu připadáme moc na očích. „Půjdeme do Dark Rocku?“ navrhnu. Najednou se mi tu už nechce sedět.

Přijedeme k domu Tonyho a Lisy. Stojí tu už auto Joea, Jeremyho i Simona. Takže Roy s Cas zase dorazí poslední. Vlastně je to možná lepší!
Lisa na mě mrkne, ale nemůže mi ujít její šťastný pohled.
„Kde je?“ ptám se v nestřežené chvilce.
„Nahoře v pokoji s Bonnie. Dnes máme na výpomoc kuchařku, a tak se o něj stará, než ho přinesu dolů. Myslíš, že ho ostatní přijmou?“ dělá si starosti. Pokusím se ji uklidnit, že není důvod.
Joey už sedí ve své jídelní stoličce a my všichni se usazujeme ke stolu, jen Joe se škrábe ve vlasech. „Proč tu máte dvě ty stoličky?“
„Moment!“ Na tuhle otázku asi Lisa čekala, protože se ztratí. Zanedlouho se vrátí i s Lukem v náručí.
„Tak, lidi,“ ujme se slova Tony. „Představujeme vám našeho syna Luka.“ Pyšně si ho přivlastní. „Udělej na ně pápá, Luku, koukaj na tebe jako na zjevení!“ směje se.
„Ale vždyť Lisa... nebyla těhotná!“ ozve se Meg.
„No... my nemůžeme mít děti. Takže jsme se rozhodli naši situaci vyřešit tak, že jsme adoptovali tohohle andílka,“ vypráví Tony. „Chtěl bych vás poprosit, abyste ho brali jako našeho syna. Sice se narodil jiným rodičům, ale to v tuhle chvíli nehraje roli. A protože je to taková naše tradice říkat o všech důležitých věcech při nedělním obědě, nechali jsme si to až na teď. Až jsme ho dostali. No řekněte, není nádhernej?“
Jako obvykle se k jídlu nedostaneme hned tak, protože se všichni sesypeme okolo malého Luka. Lisa brečí štěstím a Tony se dme pýchou. Jen já mám na krajíčku úplně jiné slzy.
Po obědě se zdá, že Joey i Luke si budou skvěle rozumět. Hrají si se spoustou hraček, které se najednou v tomhle domě objevily.
„Můžete mi jenom říct,“ ozve se Jeremy, když sedíme venku na terase a usrkáváme ze šálků horkou kávu, „proč se mezi náma všechno řeší na poslední chvíli při nedělním obědě? Nepřipadá vám, že se chováme nějak divně?“
Jako na povel všichni pokrčíme rameny.
„Ježiši, vždyť jste rocková kapela!!! A my tu sedíme a popíjíme kafíčko, jako by nám bylo padesát!“
„Fajn!“ vzpamatuju se asi jako první. „Jdeme ven!“

přidáno 23.01.2008 - 18:05
njn... jednou jsi nahoře a jednou dole... ale věřím, že tak zlý to zas nebude... a těším se na další pokračování ;)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Sunny a spol. - kapitola třináctá : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Sunny a spol. - kapitola čtrnáctá
Předchozí dílo autora : Sunny a spol. - kapitola dvanáctá

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku