Přijela asi třikrát, a to jenom proto, že potřebovala peníze. Pak odjela na roční stáž do Francie. Mé poslední zprávy jsou, že se tam vdala. A čím se živí, snad ani nechci vědět.“
přidáno 20.12.2010
hodnoceno 2
čteno 961(6)
posláno 0
Ach ta podoba…
Kapitola 20

Stala se ze mě sice paní vedoucí, ale kdykoliv jsem mohla, už jsem byla na place nebo v kuchyni. Dost se mi po práci na place stýskalo. Jednou takhle převlečená za servírku, jsem uváděla ke stolu starší pár.

Ona upravená, navoněná blondýna v tuzexovém kostýmku vínové barvy, on prošedivělý vysoký, ve světle šedých šatech.
I přes vyšší věk měl jiskrné modré oči a rysy ve tváři jako bych už někde viděla. Prostě elegán.

Nepřikládala jsem tomu žádnou důležitost, protože tam opravdu jezdili lidé neustále někoho připomínající.
Z televize, z filmu, časopisů atd…

Přesto mi zvědavost nedala, a šla jsem se podívat do recepce, kdo že to k nám zavítal. Nějací Machovi. On státní zaměstnanec, ona v domácnosti.
Jméno mi bylo povědomé, ale i to se stávalo.

„Dejte si na tom páru výjimečně záležet,“ řekla jsem ráno při poradě, „od státních zaměstnanců nikdy nevíme, čím nás překvapí.“

Machovi byli celkem příjemní lidé, i když na můj vkus madam dost pila. Vždycky tajně, bez manžela, v recepci.

„Víte, manžel pracuje na ministerstvu, pořád hlídá, abych mu neudělala ostudu. Blázen jeden.“ Svěřovala se Machová na recepci Janičce.

„Beze strachu,“ odpověděla Janička, „my jsme tady taková malá republička v republice. Od nás se nikdo nic nedozví i kdyby nějaká ta ostuda byla.“

„To mu taky říkám, vždyť proto jsme tady. Je tu klid. Žádní novináři ani fotografové,“ odvětila paní Machová a otočila se ke mně. Zrovna jsem přivedla Mikyho ze školky, který okamžitě běžel k Janičce, protože mu dovolovala hrát si s telefonem.

„Halo, halo, já sem Miky“ hulákal do telefonu a očička mu zářila spokojeností.
Pani Machová celá zjihla:

„To je váš syn?“

„Ano, to je moje štěstíčko,“ odpověděla jsem pyšně. Miky měl opravdu dar se každému okamžitě zalíbit.

„Taky mám syna. Taky byl takhle krásný, když byl malý. Jakoby by mě ten váš vrátil o nějaký pátek zpátky. Pojď ke mně ať si tě pochovám,“ řekla a natáhla ruce k Mikymu. Miky se nechal vzít do náruče se slovy:

„A máš něco dobrýho?“

„Něco ti určitě koupím,“ rozesmála se a dodala, „ty jsi tak krásný klouček.“ A najednou koukáme, jak ji po tváři stékají slzy.

„Promiňte,“ řekla, položila Mikyho na zem a beze slova odcházela z recepce.
Bylo to trochu divné, ale asi si vzpomněla na mládí. Taky mě přeci napadlo co bude, až vymění mámu za úplně jinou ženskou.
V neděli před odjezdem, přišel pan Mach vyrovnat účet:

„Pani vedoucí, říkala manželka, že máte krásného syna. Kdepak ho máte teď?“

„Ale, někde tu pobíhá, myslí si že je hotel hřiště,“ odpovídám s úsměvem.

„Mohl bych ho vidět? Ta moje manželka o něm přímo básní.“

„Ale jistě. Tady zrovna běží. Miky dávej pozor, zase budeš mít rozbitá kolena.“

„No, ukaž se ty chlape,“ říká pan Mach a chytá Mikyho do náruče. Zadíval se na něj a říká překvapeně:

„Ona měla pravdu.“

„Pravdu? V čem pravdu,“ ptám se nechápavě.

„Podívejte se,“ a vytahuje z peněženky starou ohmatanou fotku. Beru ji do ruky a nestačím se divit.

„Ano. Je opravdu podobný Mikymu. To je váš syn?“

„Víte ani nevím, kde teď je. Vnoučat se taky nedočkám. Vzal si prý nějakou tanečnici a ta si nebude ničit postavu dítětem. Ani na svatbě jsme nebyli. Nedivím se, že pohled na toho vašeho kloučka manželku tak rozesmutněl.“

„To je mi líto,“ řekla jsem zúčastněle, „víte, říká se, že každý má na světě svého dvojníka, akorát tenhle se narodil trochu později.“
Oba jsme se tomu pousmáli, pan Mach vyrovnal účet a odjeli.

Dlouho jsem se za nimi dívala oknem. Co asi bude, až Miky dospěje?

Jednou takhle po poradě jsme zůstali s vedoucím sedět u kávy. Nedalo mi to, a zeptala jsem se:

„Pane vedoucí, vím, že o tom nechcete mluvit, ale přesto, co je s vaší dcerou?“
Dlouze se na mě podíval:

„Musíš to vědět?“

„Nevytáčejte se, vy o mně víte všechno, taky bych si zasloužila vědět víc.“

„Tak jo, když jinak nedáš, ale moc toho nevím. Když manželka umřela, zůstala Eliška bydlet na koleji. Dodělala vysokou školu ekonomie a jazyky. Přijela asi třikrát, a to jenom proto, že potřebovala peníze. Pak odjela na roční stáž do Francie. Mé poslední zprávy jsou, že se tam vdala. A čím se živí, snad ani nechci vědět.“

„A to jste nebyl ani na svatbě?“

„Ne! Nepozvala mě! Stejně by mě tam nepustili.“

„A to nemáte chuť ji vyhledat? Nestýská se vám?“

„Ani ne, mám tady vás, a to mi stačí. Musí! Díky, že tu jste.“
Vstal, a tím dal kategoricky najevo, že hovor ukončil.

Najednou mi ho bylo hrozně líto. Došlo mi, že veškerý svůj žal řeší jako já, prací. Tak moc jsme si byli podobní…

Než jsme se nadáli, byly tady Vánoce.

Zdobili jsme hotel a připravovali vánoční jídelníčky. Jako každý rok, k nám jezdili hosté na týdenní pobyt až do Nového roku. Pokud jim nestačil program u nás, odjížděli pár kilometrů na hory, nebo do blízkých lázní.
Většinou to byli cizinci, a tak se podle toho upravoval i jídelníček.

My jsme si dělali štědrý den v salonku. Byli jsme taková hospodská rodinka. Jára s Lídou, vedoucí, já, a když přibyl Miky, stalo se to samozřejmostí.
Nikdo nechtěl být sám. Ani tentokrát to nebylo jiné.

Miky, už skoro čtyřletý, nedočkavě pokukoval po stromečku a řízeček z filete, který miloval, mu mohl být ukradený:

„Papej maminko rychle, nebo mi Ježíšek dárky odnese.“

Byli jsme pobavení nad tou dětskou dušičkou, ale své utrpení dokázal tak podat, že jsme nevydrželi ho déle trápit. Stejně byla největší odměna jeho rozzářené oči a výkřiky nad každou rozervanou krabicí.
Unaveného, usunoucího u stromečku, jsem ho odnášela do postýlky.

My jsme seděli dlouho do noci, než z vedlejší restaurace neodešli poslední hosté.
Na plac ani do kuchyně jsem nemusela. Personál byl dokonale sehraný a spolehlivý.
I když jsem byla po ruce, nebyla jsem zapotřebí. Poprvé za dlouhou dobu mě vedoucí pochválil, jak dobře vybral vedoucí pro tento hotýlek.
Byla jsem na sebe pyšná. On, jak bylo známo, pochvalami nehýřil.

pokračování zítra.
přidáno 20.12.2010 - 13:42
Harlekýnka? Asi ano, ale to je i celý náš život, ať se ti chce nebo ne.
Každému v jiné podobě.
Jsem ráda, že jsi mě navštívil, ale stejně bych potřebovala tvou poznámku trochu vysvětlit. Jde to?
přidáno 20.12.2010 - 09:24
harlekýnovy milony

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
JAK SE PIJE ŽIVOT. kapitola 20. ACH TA PODOBA... : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : JAK SE PIJE ŽIVOT. kapitola 21. VEDOUCÍHO DCERA.
Předchozí dílo autora : JAK SE PIJE ŽIVOT. kapitola 19 Penzion.

»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
aaal, Cuk, štiler
» nováčci
Miss fox
» narozeniny
Radka79 [12], vml [12], Lola [11], AdrianaG. [9]
» řekli o sobě
Aliwien řekla o ivkaja :
Příjemná žena, se kterou jsem měla možnost setkat se i osobně. Nesporný talent v napsaných básních se nezapře. I když - básnění ve spojení s "nostalgikem" se mi rozhodně líbí víc a nemá chybu.
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ipad mini 5

Čtení i psaní na iPadu vás bude bavit!

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku