Z úvah mě vyrušil arogantní hlas: „Vy jste tady vedoucí?“ „Jistě,“odpověděla jsem a zvedla hlavu od knihy.
přidáno 21.12.2010
hodnoceno 2
čteno 815(3)
posláno 0
Vedoucího dcera.
Kapitola 21

Brzy ráno, jsem šla zkontrolovat knihu hostů, abych věděla, jestli přijeli všichni nahlášení hosté.
Pochopitelně nechyběli Machovi, kteří si hned domlouvali, že vezmou Mikyho na výlet.
Miky už jim říkal strejdo, teto a řádně s nimi manipuloval. Dělali, co mu na očích viděli.

Najednou se ve mně zastavil dech. V knize hostů čtu jméno:

„Eliška Vránová,“ číslo pasu, bydliště Francie.

Zrovna přicházela recepční Janička.

„Janičko, tebe tohle jméno nezarazilo? Ani nebyla nahlášená.“

„Jaké jméno?“ zeptala se.

„Jo tohle? Ne. Nezarazilo. Mělo by? Pokoje jsme měli volné, tak jsem tě tím neobtěžovala.“

„Ano, ano,“ nepřítomně odpovídám a mám hlavu plnou otázek, kdo to je. Třeba jenom shoda jmen. Je přeci vdaná, měla by se jmenovat jinak. Nebo taky ne! Co s tím, abych zbytečně neplašila? Z úvah mě vyrušil arogantní hlas:

„Vy jste tady vedoucí?“

„Jistě,“odpověděla jsem a zvedla hlavu od knihy.

„Jsem Vránová, dnes by měl přijet můj manžel, budu na pokoji, dejte mi vědět, prosím. A mimochodem, máte to tu moc pěkné, léta jsem tu nebyla.“

„Děkuji,“ odpověděla jsem s úsměvem, jak bylo mým zvykem a prohlížela si dámu asi třicetiletou, skoro hezkou, s postavou manekýny.
Její nazrzlé, dlouhé vlasy s blond melírem a hnědýma očima dělaly příjemný kontrast s jemným make-upem.

No, nazdar. Musím vzbudit Lídu. Byla jsem v koncích. Co když je to opravdu vedoucího dcera a vrátila se domů.

Jako kdyby ho táhl šestý smysl. Jen jsem dosedla v kanceláři, objevil se vedoucí ve dveřích, a dokonce s dobrou náladou.

„Tak jak je po ránu?“ zeptal se jen tak, a naléval si kávu z konvice. Lída nešla, a tak jsem to riskla.

„Pane vedoucí, podívejte se, kdo k nám přijel neohlášený,“ a dala jsem mu do ruky její pas.

„Copak? Nějaká nehlášená celebrita?“ otvírá pas a úsměv mu mizí z tváře. Pevně sevřené rty říkaly vše.

„To je Eliška/ Kde je? Kde se tu vzala? Zase jí došly peníze?“

„Zadržte šéfe, třeba se chce usmířit, má za ní přijet manžel,“ snažím se ho uklidnit.

„Cože? Tak najednou? Bez ohlášení? Ne! To slušný člověk nedělá!“ Byl rozhořčený a já nevěděla, jak ho uklidnit.

„Budu u sebe na hotelu. Ona ví, kde mě hledat. To, že se ubytovala tady, bude mít nějaký důvod. Věř mi.“
Vzal si kabát a beze slova odešel.

Konečně přišla Lída. Zbývalo už jenom konstatovat, že musíme vyčkat, co z toho vyleze.
Po velice krátkém uvažování, jak bylo mým zvykem, jsem se rozhodla, že to vezmu do vlastních rukou. Zvedla jsem hotelový telefon:

„Paní Vránová, udělala by jste si na mě chvíli čas?“

„Stalo se něco?“ ozvalo se na druhém konci.

„Ne, jenom bych měla pár soukromých dotazů, nevadí?“

„Ani ne, stejně nemám co dělat, ale v tom případě s sebou vemte něco k pití.“

„Jistě.“ vzala jsem láhev sektu a šla nahoru.

Rozhodla jsem se jít přímo na věc, prostě už jsem byla taková, tak proč to měnit. Po formalitách představení i když byly zbytečné, jsem nalila sklenky a usedla do křesla.

„Podívejte se, pani Vránová, hlavním vedoucím na tomto hotýlku je váš otec.“

„Cože? No, to je v háji. Už ví, že jsem tady?“

„Ano, ví. Proč jste tak najednou přijela?“

„A proč bych to měla říkat zrovna vám?“ řekla s arogancí, která jí byla vlastní.

„Víte, paní Vránová, váš otec mi hodně pomohl. Byla jsem nezkušená, mladá a hloupá. Udělal ze mě to, co dnes jsem. Nejmladší vedoucí hotelu v širokém, dalekém okolí. Pracovala jsem od rána do večera. Od uklízečky po recepční. Ničeho mě neušetřil.
Řešil moje průšvihy i radosti.
Jenom na to, být svobodnou matkou, bohužel neměl vliv. Ale jsem pyšná na své dítě a hrdá na to, co všechno díky vašemu otci, umím.“

„A co já s tím?“opět arogantně odsekla.

„Vy třeba nic, ale já nedopustím, abyste mu jakkoliv ublížila. Vlastně by se dalo říct, že jsem mu celou dobu nahrazovala vás. Takže na rovinu, co máte v plánu?“
Najednou se zklidnila a tvrdý výraz arogance ji zmizel z tváře.

„Dobře, povím vám to,“ dolila si sklenku, zadívala se na mě zkoumavým pohledem a pokračovala, „chtěla bych se s tátou usmířit.
Udělala jsem spoustu hloupostí, když maminka umřela. Nechala jsem tátu samotného, protože jsem si myslela, že trpím jenom já. Odjela jsem do zahraničí na stáž, a dokonce jsem se tam i vdala, aniž bych mu něco řekla. Zamilovala jsem se do krásného, českého kluka, který tam byl na práci. Asi jsem byla v domnění, že mi nahradí tátu, někoho na koho je spolehnutí.
Ale ono to není tak jednoduché, jak se zdá, a tak se rozvádíme. Každý máme jiný zájem. On chce děti a já chci tančit, dokud to půjde.
Víte, kromě ekonomie a výuky jazyků tančím balet v divadle. Byl to můj koníček od mala a věřte mi, docela slušně mě to živí a jsem v tom dobrá.
Pamatuji se, jak se na mě chodil táta dívat na školní představení a byl pyšný. Chtěla bych, aby z toho měl někdo takovou radost jako já. Dnes už vím, že tohle dokáže jenom táta.
Miluji balet a jenom táta je schopný to pochopit. Každý chlap vám dá vybrat, buď to, nebo tohle, ale táta, ten miluje bez podmínek. No, a teď víte vše.“
Ukončila svůj monolog a po tváří se jí koulely slzy jako hrách přes nabarvené řasy.

„Pomůžete mi, jak se k tátovi přiblížit? Vím, že se hrozně zlobí.“

„Určitě, spolehněte se,“ zavzlykala jsem, neboť ani já se slzám neubránila. Snad obrečím i Meresjeva.
Jak jsme se tak na sebe dívaly, rozesmály jsme se. Ona, umouněná od slz zbarvených make-upem, a já se zarudlýma očima.

„Nějak to vymyslíme, dám vám vědět. Teď už musím jít, přijede mi syn z výletu.“
Docela hezky jsme se rozloučily. Skoro jako přítelkyně. Ubrečené jako dorotky, ale s vyhlídkou, že se vše dá do pořádku. Moc bych si to přála.

Když scházím do recepce, vidím paní Machovou, jak stojí s telegramem v ruce a se slzami v očích. Pane bože, pomyslím si, vánoční svátky a my se tu topíme v slzách.

„Copak? Paní Machová, stalo se něco?“ ptám se a sama mám ještě oči zarudlé.

„Musíme odjet, představte si, že přijede náš syn. Pět let jsme ho neviděli. Táta sice bručí, ale znáte chlapy. Moc se na něj těším, na syčáka.“

„Tak to vám přeji. To si na vás na Nový rok alespoň vzpomeneme.“

„Třeba se vrátíme i s ním, i když…“ zadrhla se a posmutněla, „vůbec nevím jak dlouho se zdrží? Jestli přijede sám, nebo s manželkou. No, uvidíme.“ utřela si slzu, objala Mikyho a šla balit. Přála jsem jí to.
Rodiče by měli být u svých dětí alespoň na Vánoce.

Nic jsem neodkládala, a vydala se za vedoucím.
Jeho vlající, bílý plášť po veliké restauraci mě na chvíli vrátil do vzpomínek. Zatáhla jsem ho do kanceláře a vylíčila mu, proč vlastně Eliška přijela.

„Tak ona se rozvádí? To jí to dlouho nevydrželo,“ odsekl.
Vzápětí mu tvář zjihla. Jakoby se vrátil do vzpomínek:

„Ale balet ji opravdu šel. Byla úžasná.“

„No, tak vidíte, já bych pro Mikyho dýchala, a neříkejte mi, že jste na tom jinak.“

„Dobrá, dobrá, ty liško podšitá. Tak ať přijde. Nečeká snad, že za ní poběžím.“

„To víte, že ne,“ zajásala jsem, „ale nic jí nevyčítejte. Užila si asi dost. Já jsem měla vás, jako anděla strážného, ona to zvládala sama. Nezapomeňte na to.“

„Mohla ho mít taky,“ zabručel, ale na chvíli jakoby omládl.

Když jsem se vrátila, našla jsem Elišku u drinku s nepřítomným pohledem. Jemně jsem ji vzala za rameno:

„Eliško, bude to dobré. Tatínek vás rád uvidí. Je sice trochu nabručený, ale je vidět, že se těší.“

„Opravdu?“ zeptala se nevěřícně, „nemohla jsem se dočkat až se vrátíte. Mám trochu strach.“

„Tak hlavu vzhůru a běžte za otcem, zvládnete to. Budu vám držet palce,“ řekla jsem a vyprovodila ji přes recepci.
Stejně mi ještě jedna věc vrtala hlavou a musela jsem se zeptat:

„Eliško, proč sem má přijet váš muž když se rozvádíte?“

„Víte, má tady poblíž rodiče a chtěl by je taky vidět. Navíc, my se sice rozvádíme, ale zůstáváme přáteli. Vždycky byl mezi námi víc přátelský vztah, než milenecký nebo manželský. Už ani nevíme, proč jsme se vlastně vzali.“

„Je to sice trochu nezvyklé, ale snad je to dobře. Teď už běžte a vysvětlete to i otci. Není přítelem rozvodů a takhle to alespoň lépe přijme.“

pokračování zítra.

přidáno 22.12.2010 - 05:24
Díky za pochvalu, zlatíčko. Budu se snažit aby byl heppy konec hlavně proto, že ošklivé věci potkáváme denně.
přidáno 21.12.2010 - 17:49
Tý jo, Tami, ty jsi kujónka, jak jsi to hezky pospojovala :-D Jsem si dohledala díly zpátky a četla ještě jednou text svatebího oznámení ... Elisa ... ;-) Tak teď jsem teda zvědavá, jestli Tvůj příběh skončí happyendem .... a nějak si myslím, že jo ... proč by taky ne, život přeci píše i veselé příběhy ....těším se na pokračování ...

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
JAK SE PIJE ŽIVOT. kapitola 21. VEDOUCÍHO DCERA. : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : JAK SE PIJE ŽIVOT. kapitola 22. SETKÁNÍ.
Předchozí dílo autora : JAK SE PIJE ŽIVOT. kapitola 20. ACH TA PODOBA...

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku