Sunny a spol. - kapitola druhá

Z klubu jsem hned běžela domů, abychom vyjeli co nedřív a mohli si volna užívat co nejdelší dobu.Kufr mám zabalený a teď už jenom zbývá počkat, než přijede Martin. Brzo se dočkám, protože zaslechnu venku troubení. Nahnu se z okna, ale to, co vidím, mě přinejmenším zaskočí. V takové staré rachotině mám jet přes půlku Anglie? Jestli vůbec dojedeme na místo! Tak jsem se těšila na dovolenou u moře a teď… radši nemluvit!
„Ahoj, zlatíčko,“ vběhne Martin do pokoje s veselou. „Tak co, už jsi nachystaná?“ šveholí, ani nečeká na odpověď a bere mi kufr. „No tak pojď, ať jsme do večera u babičky,“ zastaví se ve dveřích, když vidí, že se nechci hnout. Položí kufr na zem, rozběhne se ke mně a vezme mě do náruče. Potom s porozuměním pronese: „Neboj, to auto vypadá strašně, ale je to spolehlivý vozítko. Uvidíš, že nám cesta uběhne, ani nebudeme vědět jak.“
Nechám se přemluvit a opravdu ani nevím jak a už v tom „spolehlivým vozítku“ sedím. Musím uznat, že zevnitř nevypadá tak děsně, jako z venku, ale i tak k němu nemám moc důvěry.
Vyjedeme z Londýna a máme před sebou několikahodinovou cestu. Nevadí mi to, ráda se dívám, jak se mi před očima míhají další města, městečka, vesničky, pole a louky. Jsme asi v půlce, když něco škytne, zavrčí a my pomalu, jenom setrvačností dojíždíme posledních pár metrů.
„A jej,“ uslyším z vedlejšího sedadla. No to se mi opravdu jen zdá! Tak spolehlivý vozítko přestalo být spolehlivým, stojíme někde v pustině, mezi poli a nikde ani keříček, kde bych si mohla odskočit. A že bych potřebovala! Už aspoň půl hodiny!!!
Martin vyběhne z auta a otevře kapotu. Potom okýnkem nakoukne dovnitř a zazubí se. „Bude to trvat tak hodinku, nechceš se trošku protáhnout?“
Hodím po něm pohled plný blesků, čehož si ani nevšimne, protože už stojí u mých dveří, aby mi pomohl ven. To bych ještě zvládla, ale hodinu čekat?!
„No tak, Sunny, vystupovat! Podívej, jak je tu krásně….“ Opravdu mu závidím jeho výbornou náladu. Já ale asi brzo přijdu o močový měchýř! Začne se zase rýpat v motoru. Zoufale se rozhlížím, jestli opravdu někde na obzoru nenajdu aspoň jeden keříček, moje snažení je však bezvýsledné. Vydržím to ještě tak čtvrt hodiny, ale pak mám pocit, že umřu.
„Martine!“ procedím mezi zuby, protože už nemám sílu ani mluvit.
„No copak?“ zašveholí, aniž by vytáhl hlavu zpod kapoty.
Protočím jen panenky a zaúpím: „Když já NUTNĚ potřebuju na záchod!!!“ Jedinou odpovědí je třesoucí se tělo a vzlyky, které vychází od motoru. Teda že se mi bude smát, to jsem opravdu nečekala! Po chvilce se ale jeho tmavovlasá hlava vynoří a s pobaveným úsměvem mi sdělí:
„Tak si odskoč. Nikdo tady celou dobu neprojel, není tu ani živáčka na dohled a já tě šmírovat nebudu.“
No asi má pravdu, ale kdo tomu má důvěřovat, že? Jenže... budu to muset zkusit. Sotva si stáhnu kalhotky, ozve se za autem: „Pozor! Někdo jde!“ A já se zase rychle zvednu a dělám, jakoby nic. No jo, jenže to by se nesměly pod kapotou zase ozývat ty vzlyky a nesmělo by se ani třást celé auto. Tak on si ze mě ještě bude dělat blázny!
Zkusím to ještě jednou a zase se ozve to pozor! někdo jede!, jenže na to já už nereaguju! To jsou jenom blbý dětský fóry! Až pozdě zaregistruju pobavené pohledy pasažérů projíždějícího auta. No co, ať se podívají, když to doma nemají, ne? Stejně je nikdy nepotkám a kdyby až náhodou, tak si nikdo nevzpomene, že někde v poli viděl moji holou zadnici!
Martin už je za autem celý bez sebe, dokonce mu tečou slzy, jak se směje. Uraženě se otočím a on v mžiku stojí za mnou.
„No tak, Sunny, vždyť to přece nic není. Svět se nezboří, ne?“
Má pravdu, opravdu se svět nezboří! Zaběhnu na louku kousek od cesty natrhat Martinově babičce kytku z kopretin a zvonků. Za necelou půlhodinku pokračujeme v cestě, akorát Martin vypadá, jakoby prolezl kanálem.
Už se stmívá, když dojedeme k nádhernému staršímu domku. Martin říkal pravdu, když mi tvrdil, že na pláž je sotva pár metrů. Voní tu moře a je slyšet jeho hukot. V jednom okně se svítí a když vystupujeme, otevřou se dveře.
„Tak vás tu vítám. Kdepak jste tak dlouho? Suším v troubě pečeni už aspoň dvě hodiny,“ na oko láteří ta milá osůbka. Je trošku silnější, ale takové babičky přece bývají. Má dlouhé stříbrné vlasy sčesané do drdolu, Martinovy jemné oči a příjemný obličej.
„Dobrý večer, paní Crossová. Jsem Sunny Thomsonová,“ podávám jí ruku a nedá se říct, že bych byla klidná. Změří si mě pohledem od hlavy až k patě a stiskne nabízenou pravici.
„Dobrý večer, Sunny. Říkej mi, prosím, Dorothy, ano?“ usměje se a já zjistím, že oči nejsou to jediné, co po ní Martin zdědil.
„Dobře, Dorothy,“ kývnu a podávám jí kytku. „Museli jsme cestou zastavit, tak vám Martin natrhal kytičku. Prý budete mít určitě radost.“
„No víš, babi, ona má Sunny bujnou fantazii. Tu kytku ti natrhala ona,“ ozve se za mnou a já bych toho práskače nejradši něčím přetáhla. Snažím se udělat dobrý dojem a on mi to kazí!
„Ty buď pěkně zticha a odnes věci do pokoje. No, šupej! Ty budeš ve svém a Sunny může spát v pokoji pro hosty,“ okřikne ho Dorothy a spiklenecky na mě mrkne: „On v noci šíleně chrápe...“ Nechci říct, že jsem nic podobného nezaznamenala za ty dvě noci, co jsme byli spolu, protože mám strach, že by to nemusela pochopit. Chce, abychom každý spali v jiném pokoji, to napovídá ledacos.
„Tak už honem pojďte dovnitř, musíte mít hlad po tak dlouhé cestě.“ A má pravdu. Vážně bych něco spolkla.
Když vejdeme do domu, dýchne na mě zvláštní atmosféra a hlavně nezaměnitelná vůně, jejíž původ se mi nikdy nepodaří odhalit. Všechno je mile a útulně zařízeno, všude závěsy a záclonky, na stěnách tapety s drobnými kvítky zvonků. Zřejmě jsem se paní domácí trefila do vkusu. V jídelně je na obrovském dubovém stole prostřeno pro tři strávníky. Krásné čistě bílé talíře a stříbrné příbory, sklenička na vodu. Připadám si jako na zámku! Máme ještě chvilku na sprchu. Dorothy mě doprovodí do pokoje a ukáže mi, kde bude spát Martin. Je to hned vedle sebe. Takže až tak prozíravá asi není. Nebo jen nechce mluvit nahlas o tom, o čem ví, že se stejně děje. Pokoj je nádherný, zařízený ve stejném duchu, jako obývací pokoj a jídelna. Vysoká postel, hustý koberec, vyřezávaná skříň a hned vedle koupelna. Dám si sprchu, převléknu se a běžím dolů k večeři, aby na nás paní domu nemusela dlouho čekat.
Sedíme u večeře a já přemýšlím, odkud se vzalo tolik štěstí, že má Martin tak hodnou babičku. Je i výborná kuchařka, protože ta slibovaná pečeně je prostě báječná. Jen čekám, kdy přijde obligátní křížový výslech.
„No tak, Sunny, pověz mi, co vlastně děláš?“ Aha, tak už je to tu, ani na to nemusím dlouho čekat.
„Studuju vysokou školu a ještě si přivydělávám zpíváním. Minulý týden jsme dokonce natočili desku a teď jen čekáme, kdy vyjde,“ odpovídám spořádaně a doufám, že Dorothy nebude vadit, že jsem zpěvačka.
„No to je skvělé! Taky jsem vždycky chtěla zpívat, jenže za mých mladých let se to nenosilo... A co z tebe vlastně bude, až dostuduješ?“
„Učitelka,“ odpovím po pravdě. „Učitelka se specializací na angličtinu, dějepis a výtvarnou výchovu.“
„No potěš, budu mít doma učitelku!“ ozve se Martin a já mám už teď opravdu velkou chuť ho něčím praštit. Má velké štěstí, že zachytím jeho úsměv a šibalský pohled.
„No však nemusíš,“ vrátím mu to přesto. „Kdo ti říká, že s tebou budu bydlet?“
„Správně, Sunny, nesmíš se nechat! Oni chlapi mají vždycky pocit, že jsou pro ženskou vysvobozením. Kdyby jim někdy došlo, že je to vlastně naopak, byla by to velká slává a průvod odsud až do Londýna. Tohle znám od svého nebožtíka manžela. Měl podobnou náturu jako Martin. Ale jinak byl hodný, za celý život jsem s ním neměla problémy.“ Zakončí svou řeč a tím i dnešní debatu. Zvedne se od stolu a začne sklízet nádobí. Vyskočím taky a chci jí pomoct, ale Martin mě zadrží a táhne ke dveřím.
„My se půjdeme projít na pláž, babi, ano?“
„No ale nebuďte tam moc dlouho, večer ještě bývá chladno.“
„Neboj, babi, vždyť jsem se tu narodil, tak to tu znám. Ale nečekej na nás, běž už spát, jo?“
Vystrčí mě ven, a vezme za ruku.
„Jak se ti líbí? Je docela skvělá, ale asi není moc dobře, že je tu celý dny sama. Do města je to daleko.“
„A jak dlouho je tvůj děda po smrti?“
„Už asi dvanáct roků. Dva roky na to umřela maminka. A za dva měsíce po pohřbu si otec dovedl domů jinou ženskou. Naštěstí se odstěhoval za ní do Skotska a od té doby jsem ho neviděl. Později, když jsem se odstěhoval do Londýna, přestal splácet hypotéku, kterou si vzal na rozjezd podnikání a hrozilo, že babičce vezmou dům. Tak jsem musel nechat školy a začít vydělávat, aby se nemusela vystěhovat,“ chvilku se odmlčí a já ho pohladím po ruce. Jdeme chladným pískem po pláži, vítr nám fouká do vlasů a moře tak nádherně šumí. Je mi ho líto, musel asi hodně trpět, když tak brzy po sobě přišel vlastně o oba rodiče.
„Je jediná, kdo mi zbyl. Mám ji hrozně rád a nechci, aby se jí stalo něco špatnýho.“
„Já vím, ale dokud má tebe, může být klidná. Jsi strašně hodný vnuk, Martine,“ snažím se ho potěšit.
Podívá se nahoru na nebe, jakoby se snažil z hvězd vyčíst, co bude dál.
„Támhle je velký vůz,“ ukážu prstem do dálky.
Podívá se na mě trošku udiveně. „Ty se zajímáš o astronomii?“
„Ne, velký vůz je jediný, co poznám,“ rozesměju se. A se mnou i on.
Jdeme dál po pláži, ruku v ruce a povídáme si především o Martinovi. O dětství, o rodičích, o škole, koníčcích, přátelích. Nemám ale chuť mluvit o sobě. Po hodině už necítím nohy a chce se mi hrozně spát, zívnu.
„Jsi utahaná, že?“ Jenom kývnu. Budu ráda, když dojdu zpátky.
„Tak pojď, jdeme spát. Máme ještě celých šest dní, abychom si to tu užili.“
Zastavíme se před mým pokojem a já mu vidím na očích, jak přemýšlí, jestli má jít dovnitř. Ale nemyslím si, že zrovna první noc je ta nejlepší, abychom se příčili přání majitelky domu.
„Dobrou noc,“ popřeju mu jen tiše.
„Dobrou, Sunny,“ odpoví a vezme do dvou prstů mou bradu. Sehne se a opatrně mě políbí.
Je to nejkrásnější ráno, jaké jsem poslední dobou zažila. Za oknem slyším zpěv ptáků a moře. To mě fascinuje. Otevřu okno, ale moc dlouho před ním nevydržím, je asi brzy a ještě docela chladno. Převleču se a seběhnu dolů, chci udělat snídani, abych tu taky byla co platná. Jenže v kuchyni se už otáčí Martinova babička.
„Dobré ráno, Sunny. Jakpak ses tu vyspala?“
„Nádherně, Dorothy, opravdu skvěle. Chtěla jsem nachystat snídani, ale koukám, že jste mě předběhla.“
„S tím si nedělej starosti. Jsi moje návštěva a přijela sis odpočinout, tak se tu nebudeš ohánět v kuchyni,“ vysvětluje mi a musím přiznat, že se to poslouchá příjemně. „Tak si sedni a pěkně se nasnídej. Martin už je taky vzhůru, šel se ven podívat na branku do zahrady, poslední dobou mě jaksi zlobí a on si tu trošku práce zaslouží.“
„Teda jsem já to ale ostuda, zase se přiženu jako poslední. Mám hrozně tvrdé spaní,“ snažím se ospravedlnit.
„To buď ráda, já jsem s každým obrácením vzhůru,“ zasměje se na mě
„Krásné ráno, Sunny,“ slyším ode dveří. Martin se přiřítí a políbí mě. Je mi trošku trapně před jeho babičkou, ale ta je otočená zády, takže to snad bude v pohodě.
„Byl tu ráno pan Finch, Martine, říkal, jestli bys nebyl tak hodný a zítra se nezajel podívat na jeho auto. Prý ho to nějak zlobí. A ty jsi tak šikovný,“ říká zády k nám.
„Ale, babi, mám dovolenou,“ snaží se protestovat Martin. Gesty mu dám najevo, že ho to nezabije a že klidně pojedu s ním. „No tak jo, zítra tam zajedu. Můžeme se Sunny taky nakoupit, kdybys chtěla,“ zdá se, že pochopil. „A já zase půjdu, musím dodělat tu branku. Za pět minut jsem zpátky a dáme si snídani, Sun, co?“ zmízí mezi dveřmi.
„Tedy, Sunny, co jsi to provedla s tím mým chlapcem?“ usměje se na mě Dorothy sotva za Martinem zaklapnou dveře. Já v žádném případě nechápu, jak to myslí. Snad jsem mu nějak neublížila a ona mi to teď nechce vyčítat! „Je do tebe celý blázen.“
Zarazí mě to. „Vážně? On se nezmínil,“ napadne mě jenom.
„To se ani nedivím. Musíš mu dát čas. Ale ani tak nedoufej, že ti bude denně vyznávat lásku. Je uzavřenější. Mně stačí ty jeho pohledy a úsměvy, abych věděla, kolik uhodilo. Ale je to bezva chlapec a nahradil mi ztraceného syna,“ zasní se.
„Já vím, Martin mi to včera vyprávěl. Je mi to moc líto.“
V očích má slzy. Obejme mě. “Přeju vám oběma, aby vám to vyšlo. Myslím, že byste mohli být spolu šťastní. Martin by to potřeboval. A ty se mi líbíš, budeš na něj určitě hodná.“
„Děkuju, Dorothy,“ vrátím jí její vstřícnost. Snad tomu i věřím, ale náš vztah je teprve v začátku a já nechci přemýšlet tak hrozně dopředu.
„Tak, děvčátka moje, copak máme dneska k snídani?“ vrazí dovnitř Martin, dá pusu mně a potom i babičce. Je jako z divokých vajec a kření se jako malý kluk celou snídani.
Tentokrát už se opravdu nenechám odbýt a pomůžu Dorothy s obědem. Bylo by mi trapně, kdybych se jenom potulovala po okolí a nechala ji, aby nám vyvařovala. Po jídle si sedneme na lavečku na sluníčko. Začalo být moc krásně. Slunce svítí, jakoby to mělo být naposled a já mu ráda vystavuji tvář a vstřebávám vitamíny. Martin mě drží chvilku za ruku, chvilku kolem ramen, chvilku si lehne a dá mi hlavu do klína. To si potom můžu hrát s jeho vlasy. Znovu žasnu, jak jsou husté a hebké. Je to nespravedlnost, leckterá holka by mu je mohla závidět! Zdá se, že usnul a já se neodvážím ani pohnout, abych ho znovu neprobudila. Dívám se, kam až běží úzká cestička, která vychází z bílé branky u zahrady. Tam někde vzadu je malé městečko Greenville, kam se pojedeme zítra podívat. Vede tam ještě jedna cesta, širší, aby po ní mohlo projet auto, ale je stejně prašná jako její menší příbuzná. Přemýšlím, jestli se v Greenvillu nebudu cítit příliš jako cizinec, Martina tam určitě všichni znají. Ten najednou něco zadrmolí, otočí se na bok a vezme mě rukou kolem pasu. Vypadá hrozně roztomile! Dorothy, která sedí naproti nám na židli a čte si nějakou knížku, se na mě jen s pochopením podívá a jde si číst do domu. Netuším, čím jsem si zasloužila, že má tolik pochopení! Kdyby to s námi dopadlo, sebrala bych jí jejího chlapečka, ale ona to bere sportovně.
Fouká vítr, ale je krásně teplo. Vzala jsem si jen lehké letní šaty a cítím se v nich náramně. Martin má taky kraťasy a tričko a moc mu to sluší. Otočím zas obličej do sluníčka a vyhřívám se. Tohle jsem už dlouho nezažila! Než mě začnou pálit tváře, Martin se probudí. Otevře jedno oko a pozoruje mě.
„Jsi krásná,“ řekne a mně se málem rozskočí srdce! Byla by to normální věta, kdyby to neřekl on a tím jeho tónem! Já ale neumím reagovat na lichotky, tak se jenom usměju. On se zvedne a už sedí vedle mě. Objímá mě a svírá tak silně, že skoro přestávám dýchat. Trošku se mi zatočí hlava, bude to asi kyslíkovým dluhem. „Půjdeme na pláž?“ zašeptá. Místo odpovědi jen lehce přikývnu. Každá by ho musela milovat! A nejenom za to, jak vypadá, ale i jak mile se chová.
„Vezmu sebou jenom něco na zub, jo?“ vyskočí a běží do domu. Pomalu jdu za ním a zastavím se ve dveřích. Ne že bych měla v úmyslu špehovat, ale když se naskytla taková příležitost….
„Jak to s ní vlastně myslíš, Martine?“ slyším Dorothy.
„Ale, babi! Myslím, že mě znáš, ne? Nikdy jsem lepší holku nepotkal. Mám ji rád.“ Stojím tam u dveří a ani nedutám. Nemůžu se hnout, protože jsem zvědavá, jak bude jejich rozhovor pokračovat.
„No pokud je to tak, tak bys jí to měl říct, nemyslíš?“
„Nech to na mně, babi, jo? Jsem dospělej chlap a poradím si. Hlavně ty jí nic neříkej!“
Dorothy se začne smát. „A co bych jí tak asi měla říkat, Martínku?“
„Známe svý lidi, babi! Ty se nikdy do ničeho nechceš plíst, ale dohazovačka jsi jedinečná! Už jsem si to párkrát vyzkoušel na vlastní kůži… Ale teď jsem si vybral sám.“ Chvilku nemluví, je slyšet jen bouchání dvířek. Martin asi hledá něco sebou. „Nevím, kdy se vrátíme. Neměj o nás strach, ano?“ Na další nečekám, protože bych se s ním mohla potkat ve dveřích a možná by mu i došlo, co všechno jsem zaslechla. Je mi ale krásně. Tohle jako vyznání stačí! I kdyby mi to nikdy sám neřekl, své babičce by nelhal!
Vyjde ven s taškou přes rameno, nahoře vidím i deku. Vezme mě kolem ramen. „Tak jdeme?“ Neodpovím, protože stejně už jsme na cestě. Projdeme brankou a čeká nás jen písečná pláž, moře a slunce.
„Jak ses ty dostala do Londýna? Skoro o své rodině nemluvíš…,“ zeptá se po pár metrech.
„No jak… Naši mají kromě mě ještě pět dětí. A já prostě v jistou dobu došla k názoru, že bych jim měla přestat dělat přítěž. Určitě jsou rádi, že se zbavili jednoho hladovýho krku. Sice jsem za sebou nechala všechny svoje kamarády a místa, co jsem měla ráda, ale je to takhle lepší. Občas se za nimi zajedu podívat, hlavně na Vánoce. Ale to přece víš, o tom jsem ti už říkala...“
„A jak se jmenují sourozenci?“ zajímá se dál
„Mám čtyři brášky, nejstarší je Stewie, potom Tom, Harold a Mike. A sestřička je Martha.“ Při vzpomínce na ty rošťáky se mi chce brečet. Neviděla jsem je už tak strašně dlouho! „Harold a Mike jsou dvojčata,“ dodám ještě. Určitě musím vzít domů Martina, aby taky poznal mou rodinu.
„Takže jsi jediná, komu dali vaši takové jméno. Moc se mi líbí.“ Zastaví se, aby mě políbil.
Dojdeme až k útesům, které se svažují přímo do moře. Martin si sedne do písku a začne si rozvazovat boty. „Zuj se, Sunny,“ pobídne mě a já samozřejmě poslechnu. Vede mě za ruku do vody. Vlny nám omývají kotníky, ale voda je ještě dost studená. Na koupání to rozhodně není.
„Neblázni, Martine, hrozně to studí,“ protestuju.
„Neboj, víc jak do půli lýtek se nám voda nedostane. Něco ti ukážu.“ Obejdeme útes a jako zázrakem se před námi vyloupne miniaturní pláž schovaná mezi dvěma skalisky. Jsem sice unešená pohledem na tu nádheru, ale zároveň je mi jasné, proč sem jdeme. No tak, Sunny! Jsi velká holka, tak co jsi vlastně čekala? Cudné pohledy a nesmělé polibky po dlouhé měsíce?
„Sem jsem vždycky utíkal, když se naši doma hádali. Cítil jsem se tu v bezpečí. Jako když mě maminka objala,“ řekne a já se neubráním dodatku:
„A pak sis sem vodil holky, co?“
Oplatí mi okouzlujícím úsměvem: „To ne, jsi vůbec první, koho jsem sem vzal. Nevím o nikom, kdo by tohle místo znal. Do těchhle končin moc lidi nechodí, lepší pláže jsou víc na jih.“ Mezi řečí vytáhne z tašky deku a rozloží ji do písku.
„Nevím, nevím, Martínku, jestli ti mám tohle věřit,“ laškuju.
„Ty jedna proradnice! Já ti tady otvírám srdíčko a ty nevíš, jestli mi máš věřit?“ zlobí se na mě naoko. „Však já ti to vyženu z hlavy, uvidíš!“ směje se a začne mě lechtat. Musím se bránit, ale mám kratší ruce, než on, tak vyhrává.
„No tak, Martine! Nech mě už… prosím!!!“ vykřikuju z posledních sil. Mám pocit, že vím, kam tohle míří, ale zase jsem se v něm spletla! Zadýchaně se svalí vedle mě na deku a dlaní si zacloní oči. Opřu se o loket a pozoruju, jak mhouří oči proti sluníčku. Je vážně k sežrání! Podívá se na mě a usměje tím nejkrásnějším úsměvem, co umí.
„Pojď ke mně,“ pozve mě. Položím hlavu na jeho rameno a on mě rukou obejme. „Zítra ráno zajedeme do města a zůstaneme tam na oběd. Co ty na to?“
„No však jsi babičce slíbil, že se zajedeš podívat tomu pánovi na auto, ne? Pojedu s tebou a potom si klidně můžeme zajít na jídlo.“
Kývne hlavou a chce změnit téma. „Povídej mi něco o sobě, Sunny.“
„Ale co? Vždyť už o mně všechno víš,“ zasměju se.
„Nevím, co jsi prováděla jako malá holka, kolikrát sis rozbila koleno.“ Zvedne hlavu a podívá se mi do očí. „A taky nevím, kolikrát ses zamilovala,“ dodá.
„Co jsem prováděla jako malá holka? No lítala jsem s klukama, lezli jsme po stromech, stavěli pasti na medvědy, jezdili na kolech. A kolena jsem měla rozbitý tolikrát, že už si to ani nepamatuju,“ vyprávím a úmyslně neodpovím na poslední otázku.
„A kolikrát ses zamilovala?“ nedá se.
Rozhodnu se přehánět, protože nemám v úmyslu mu říkat, že teď jsem zamilovaná podruhé. „To se ani nedá spočítat. Ty to snad víš?“ napadne mě v poslední chvilce lest.
„Vím. Zamiloval jsem se jen jednou,“ pronese do hukotu moře a mně se sevře hrdlo. „A kdy to bylo?“
„Někdy se mi to zdá jako chvilka, jindy zase jako celá věčnost,“ odpoví vychytrale. Odsune mi ze svého ramene hlavu, opře se o loket a druhou rukou mě hladí po tváři. „Já se zamiloval do tebe, Sun.“
Na to nemám co říct, ale zdá se, že on o odpověď ani nestojí. Nakloní se ke mně a já cítím, jak se mu zrychluje dech. Zavřu oči. Políbí mě jednou a docela něžně. Po vteřinové přestávce pokračuje, teď už s novou, větší silou. Od rtů se přesune na krk a dekolt. Pomalu mi rozepíná šaty. Za chviličku jsem až po pás nahá. Nechci zůstávat s něžnostmi pozadu, a tak mu přes hlavu přetáhnu tričko. On mi pomalu přejede jazykem po bradavce a lehkým tlakem mě otočí na břicho. Položí svoje dlaně ne mé a líbá mě za krkem. Nikdy jsem netušila, jak vzrušující to může být. Rukama mi přejede paže až na ramena a nepřestává mě líbat všude po zádech. Vlastně mě takhle uvěznil, protože se vůbec nemůžu hýbat. Je to ale neskonale nádherné. Když dojde až k pasu, otočí mě zase zpátky na záda. Těká očima po celém mém těle a já vidím, jak se mu rychle zvedá hrudník. Ústa má trošku pootevřená. Rukou mi pohladí krk a potom celou dlaní přejede až dolů ke klínu. Do očí se mi už nedívá vůbec, je úplně zaměstnaný mým tělem. Zbaví mě i posledních zbytků oblečení. Chci se natáhnout a pomoct mu z kalhot. V tu chvíli se mi podívá konečně do očí.
„Smím, Sunny?“ Naprosto odzbrojující věta. I kdybych chtěla, teď už bych mu ne neřekla.
„Neptej se,“ odpovím, protože mi ta otázka připadá zbytečná.
„Miluju tě,“ zašeptá mi do ucha. Ani netuší, co jeho vyznání se mnou dělá. Připadám si, jako bych ani nebyla na zemi. Mám pocit, že mu nejsem schopná vracet všechno, co mi dává on. Hladím ho po zádech a nohama po bocích. Převalí se na bok a až teď mu můžu trošku pomoct. Obejme mě a znovu šeptá ty nejkrásnější slovíčka. Po chvilce už leží na zádech on a já nám dopřávám malou přestávku. Teď zase já okouším jeho tělo. Odpovědí jsou mi jen letmé vzdechy. Dlouho to nevydrží a už zase válíme sudy.
Když to všechno skončí, ležíme v objetí a já jen slastně vrním.
„Ty moje nádherná míco,“ usměje se a cvrnkne mi ukazováčkem do nosu. Schoulím se mu do náruče a na vteřinku zdřímnu. Probudí mě, když se začne vrtět. “Mám šílený hlad,“ vyskočí a zanoří se do tašky. Vytáhne plněnou bagetu a rozlomí ji na dvě části, jenže se mu to nepodaří přesně napůl. Gentlemansky mi podá tu větší část, ale má při tom tak žalostný pohled, že bych si ji nemohla vzít, ani kdybych měsíc nejedla.
„Dej mi ten menší kousek, já ani hlad nemám.“
„Tak to jsem tě asi málo utahal,“ poznamená si spíš pro sebe.
„Aby ses nedivil. Zpátky mě poneseš,“ zubím se na něj.
Najednou zvážní a v očích se mu třpytí zvědavost. „Co pro tebe vlastně znamenám, Sun?“
Nejsem zvyklá odpovídat na podobné otázky a po pravdě se i stydím. Sice ho miluju jako nikdy nikoho, ALE!!! Nevím, jak se z toho vykroutit. „Jak to myslíš?“
„No prostě co pro tebe znamenám. Já ti řekl, co cítím, jenže tys celou dobu mlčela. Tak chápej, že se cítím trošku….. divně.“
Má pravdu! zatímco on mi šeptal ty nejkrásnější věci, já mu jeho štědrost nijak neoplatila. Vlastně jsem na to ani nebyla připravená po tom, co mi řekla Dorothy. Stačilo by jen otevřít pusu a říct miluju tě! Jen kdyby to šlo. Opravdu ho miluju, ale nedokážu to vyslovit.
„Je mi s tebou dobře,“ zkouším.
Kdyby se s tím tak smířil… „Ale s klukama z kapely je ti taky dobře, ne?“ podívá se zvědavě. „No tak, Sunny, já jen chci vědět, na čem jsem. Jsi naprosto skvělá a já tě šíleně miluju už od chvíle, kdy jsem tě prvně viděl stát na podiu a zpívat. Vím, že jsem se tenkrát choval jako debil, ale byl jsem totálně mimo z toho, že s tebou můžu mluvit, že se tě můžu dotknout! Jenže teď nevím, na čem jsem,“ klekne si proti mně do písku a vezme mě za ruce. „Jestli mi řekneš, že ti na mě záleží jenom z poloviny tak, jako mně na tobě, budu spokojenej. Budu ten nejšťastnější chlap pod sluncem.“
Možná mi teď dal návod. „Záleží mi na tobě stejně jako tobě na mně,“ řeknu se staženým hrdlem. Nevím proč to tak je, prostě nedokážu říct, že ho miluju. Možná, třeba časem, teď ale ne.
Radostí vyskočí a vytáhne mě sebou. Sevře mě v náručí a zatočí se. „To mi stačí.“
Do pozdního odpoledne si špitáme a válíme se po dece i v písku. Kdyby byl teď konec světa, nelitovala bych ničeho. Mám vedle sebe lásku, po které jsem vždycky toužila, o které jsem četla v románech.
Neradi se vydáváme na zpáteční cestu, ale nic jiného nám nezbývá, protože jsme snědli i vypili všechno, co měl Martin sebou. On má ale energie dost, protože běhá po pláži sem a tam a s roztáhnutýma rukama dělá letadlo. Ze začátku chce, abych se přidala, ale mě se moc nechce.
„Sunny. Sunny! Sunny!!!“ volá pořád. „Sunny, how love is…,“ zanotuje mou oblíbenou od Queen, když změní první slovo.
Směju se od ucha k uchu: „Tak přestaň blbnout, ať přijdeš domů včas na čaj,“ připomenu mu další text a pak mě ještě napadne: „A doufám, že jsem ti nezlomila srdce?“
Přiběhne, porazí mě do písku a lehne si na mě. „Ne, nezlomila, ty sis ho rovnou vzala!“ Ztěžka polkne a já cítím, jak se jeho ruka přesunuje níž a níž až mi zajede pod sukni a začne hladit bok.
„Tady ne, Martine,“ rozhlédnu se kolem a ruku mu odstrčím. I když při představě, že se bude opakovat situace z pláže, mi je najednou příjemně horko.
„Když já si nemůžu pomoct,“ řehní se na mě. Místo odpovědí se mu vyvléknu a utíkám, co mi síly stačí. Jenže mi nestačí dostatečně a už po pár metrech mě doběhne, obejme a začneme se líbat. Vyruší nás nějací lidé, a tak se zvedáme.
„Tak a teď se vrať pro tu tašku,“ připomenu Martinovi, že ji nechal na předchozí zastávce. I když se mu nechce, musí se notný kus vracet. Já si zatím sednu do písku a dívám se na moře. Krásně to uklidňuje. Přemýšlím, co všechno jsem dnes zažila. Je mi strašně krásně. Jsem naprosto nadšená vědomím, že existuje někdo, kdo mě miluje. Ten pocit jsem už dlouho nezažila, a tak doufám, že mi dlouho vydrží.
Dívám se na lidi, co před chvilkou přišli na pláž. Jsou to asi manželé a mají sebou malé dítě. To si nese kyblíček a lopatku a začne z písku stavět hrady. Jeho rodiče jdou o kousek dál a skoro se po něm nepodívají. Vzpomenu si, jak si se mnou moje maminka vždycky hrála. Pletla mi věnečky z pampelišek a já je potom hrdě nosila a připadala si jako princezna. Vždycky měla pro mě milé slovo, i když už měla starosti s ostatními sourozenci. Nechtěla, abych se cítila odstrčená a určitě se jí to dařilo.
To dítě, chlapeček, se už ke mně hodně přiblížilo. Soustředěně dělá bábovičky a má jich za sebou pěknou řádku. Kyblíček položí na zem a dělá v písku tunely. Najednou se zvedne vítr a hračku mu odnese kousek dál. Mrknu na jeho rodiče a vidím, že nejsou ve zrovna přátelském hovoru a svého dítěte si vůbec nevšímají. Zpozorním, protože klučina se najednou začne po hračce shánět a jde přímo proti vlnám, které si už se žlutou věcičkou pohrávají. Vyskočím a běžím za ním, aby se mu něco nestalo. Přiběhnu pozdě, protože právě přicházející vlna chlapečka srazí a on se ve vodě pěkně vyráchá. Asi se i napil, protože začne křičet jako na lesy. V tom si toho všimne i jeho matka a taky spěchá na pomoc. Jenže já jsem u něho dřív, vezmu ho do náruče a začnu konejšit.
„Slečno, nechte mého syna, ano?“ naštvaně na mě vyjede.
„Chtěla jsem jenom pomoct…,“ nechápu její reakci.
„Nikdo se vás neprosil!“ odsekne. Mohla by být trošku slušnější. Nechá své dítě napospas a potom se rozčiluje. „A ty nebul, Bobby! Kolikrát ti mám říkat, že nesmíš k vodě, co? Ale ty nikdy neposlechneš! Jsi jako tvůj otec!!“ nadává mu cestou pryč a já nestačím žasnout. Nedokážu pochopit, že se může matka ke svému dítěti chovat takovým způsobem. Dívám se za nimi a ještě zahlédnu, jak se oba dospělí hádají a žena nakonec vrazí svému partnerovi pořádnou facku. Ten ji zuřivě vezme za loket a táhne i s dítětem pryč.
„Co se stalo?“ slyším za sebou Martina.
„Ale nic. To dítě spadlo do vody a jeho matka byla nějaká nervozní,“ otočím se. „Nechápu, proč si takoví lidi vůbec děti pořizují, když se o ně potom nechtějí starat.“ Martin mě políbí do vlasů a vyrazíme domů. Z té příhody je mi hodně smutno, protože si vzpomenu na svou maminku, která na mě byla vždycky hodná.
„Srdíčko, nebuď tak smutná,“ snaží se mě povzbudit. „Pusť to z hlavy, změnit to nemůžeš.“
„Pojedeš se mnou k našim, Martine? Začalo se mi po nich stýskat ještě víc…,“ poprosím smutně. Najednou mám pocit, že bych se měla rozběhnout okamžitě, sednout třeba na vlak a podívat se domů!
Obejme mě a bradu si opře o mou hlavu. „To víš, že jo. Musím se přece vašim ukázat, ne? Jenom doufám, že se mnou tvůj táta nevyrazí dveře,“ baví se tou představou. Nejsem moc spokojená, že to bude až někdy, ale co se dá dělat. Nemůžeme teď jen tak odjet od Martinové babičky a navíc příští týden nám zase začíná práce.
Dojdeme až k domku a já mám najednou pocit, že ho vidím z úplně jiné strany. Bíle natřený plot, na záhoncích krásné voňavé růže, vzadu troška zeleniny. Pěšinky jsou vysypané drobnými oblázky. I okna a dveře mají bílou barvu. Na lavičce pod třešní sedí Dorothy.
„Tak už se vám po mně stýskalo?“ přivítá nás zvesela. Jen jediný pohled jí stačí, aby zjistila, co se mezi mnou a Martinem stalo. Vidím jí to na očích, svůj názor si nechá pro sebe.
„Babičko, co bys řekla na to, kdybych rozdělal oheň a opekli bychom si nějakou dobrotu. Máš?“ nepřestává můj miláček hýřit dobrou náladou. Tak trochu nechápu, kde se to v něm bere. Pořád něco vymýšlí a já nemám nic jiného na práci, než myslet na smutné věci. Zajdou s Dorothy do domu prohledat lednici a já si sednu na její místo. Ona za chvilku zase vykoukne ven a jde ke mně.
„Copak se ti přihodilo, Sunny? Jsi nějaká smutná,“ zajímá se. Vypovím jí příhodu s malým dítětem i to, jak se mi stýská po rodičích a sourozencích.
„A jak dlouho jsi rodiče neviděla?“
„Byla jsem tam naposled na Vánoce. Víte, jak moc za tu dobu museli kluci a Martha vyrůst?“ potáhnu. V očích už mám slzy. Ještě nikdy jsem neměla takový neodbytný pocit, že mi něco chybí.
Dorothy mi podá kapesník a konejšivě mě vezme kolem ramen. „Tak už nebuď smutná, Sunny. Však si zase s Martinem uděláte čas a zajedete i za tvými rodiči. Když jsem tě viděla, jak jste přišli, skoro jsem si myslela, že ti ten rošťák něco provedl,“ snaží se o veselejší notu.
„To ne, Martin je hrozně hodný,“ vrtím hlavou. „Opravdu ho mám ráda.“
„To je moc dobře, věř mi,“ dokončí. Vyšlo nám to akorát, protože Martin se už blíží.

Sedíme u ohně hodně dlouho.Jakmile dojíme, Dorothy se zvedne a jde spát. Moc si nás na návštěvě neužije, protože pořád s Martinem někde lítáme.
„Najdeš velký vůz?“ pokouší mě.
„Táááámhle!“ ukážu zase prstem.
„Téda! Ty jsi šikovná! Pověz mi ještě něco....,“ mluví se mnou jako s malým dítětem a já mu to chci vrátit: „Už musím jít spát, strejdo, jinak se maminka bude zlobit, že tu sedím sama s cizím pánem tak dlouho do noci.“
„Pojď blíž,“ přikáže mi nakonec smířlivě. Tentokrát si lehnu já a položím mu hlavu do klína. „Jsi unavená?“ zajímá se.
„Trochu. A je mi trošku smutno,“ postěžuju si. „Ale když jsem s tebou, tak je mi hned líp,“ usměju se na něj. Chci mu trochu vynahradit to dnešní odpoledne. „Víš co mě napadlo? Já vlastně vůbec nevím, jaké máš v Londýně kamarády. Když ses o někom zmínil, tak všichni byli odsud.“
„Však já mám nejvíc kamarádů tady. Jsou to lidi, kteří se mnou vyrůstali. Nikdy jsme se jeden druhému neztratili z očí a vždycky, když máme možnost, sejdeme se. Někdy přijedou oni do Londýna, občas já sem. Však počkej zítra... pojedeme k Finchovým, jejich syn Jeremy je můj nejlepší kamarád.“
„Takže v Londýně nemáš nikoho?“ nenechám se odbýt.
„Akorát asi Andyho z dílny, jinak jsou všechno jen známí.“ Zvedne se a chce do ohně přihodit další kousek dřeva.
„Už nepřikládej, Martine, počkáme, až to dohoří a půjdeme spát,“ nechce se mi už sedět venku. Začíná být chladno a cítím, že jsem ještě úplně nedospala ty dva týdny ve studiu.
Jdeme po schodech nahoru a já cítím na zádech Martinův pohled. Neodpustím si, abych trošku víc nezavlnila boky. U dveří mého pokoje se otočím a chci popřát svému doprovodu dobrou noc. Nedovolí mi to, protože mě zatlačí dovnitř a začne líbat. Hned za dveřmi přijdu o svetr a halenku, o kousek dál o kalhoty a těsně u postele skončí moje prádlo. Martinovo oblečení je na tom podobně. Tentokrát je všechno maloučko rychlejší, ale vůbec to není na závadu.

Sedíme v Martinově autě a supíme si to do městečka. Před včerejškem jsme jeli opačným směrem a já několik míst poznám. Projedeme přes náměstíčko a Martin mi dělá průvodce. Nakonec odbočíme v jedné z ulic do malého dvora. Naproti nám jde starší pán s kulaťoučkou postavou.
„No to jsem rád, Martine, že jsi přijel. Už dlouho na tebe čekám,“ třesou si mohutně pravicí. V tom si pán všimne mě. „A kohopak sis to přivezl, chlapče?“
„To je moje přítelkyně Sunny,“ dme se pýchou Martin. Je vidět, jak mu to dělá dobře.
„Sunny Thomsonová,“ představím se a taky si s ním potřesu rukou.
„No, Martine, kdyby mi takové děvče přivedl domů Jeremy, byl bych štěstím bez sebe. Ale on se pořád k ničemu nemá. Měl bys mu poradit, jak na to,“ směje se pan Finch.
„To byste ho musel pustit do Londýna. Ale druhou takovou, jako je Sun, tam už nenajde,“ oplácí mu stejně.
Přestává mě bavit, jak spolu mluví, jako bych tu ani nebyla. Rozhlédnu se po dvoře a po domku. Na první pohled je všechno čisté a uklizené, ale kousek dál leží hromada jakéhosi haraburdí.
„Tak co s tím vaším povozem máte, pane Finch?“ spěchá Martin s opravou. Chce mi ukázat spoustu věcí, jak mi ráno říkal, tak se nechce moc zdržovat.
„Zlobí mě spojka,“ zní odpověď a Martin naštvaně povytáhne obočí.
„No tak mi to vyvezte ven, ať se na to můžu kouknout na denním světle,“ poručí si otráveně a já mám pocit, že z našeho výletu moc nebude. Přijde ke mě a vytáhne z kapsy peněženku. „Bude to tak na hodinu a půl, možná na dvě, Sunny. Je mi to líto, ale už jsme tady, tak to nemůžu nechat jen tak. Nechceš se jít zatím podívat do města?“ navrhne a je na něm vidět, že je mu opravdu líto, že se mnou nemůže jít. Podává mi nějaké peníze, ale to mi připadá přehnané.
„Ráda na tebe počkám, však ono to uběhne. Ale peníze mi dávat nemusíš, mám vlastní.“
„Nezlob se, já nechtěl...,“ omluví se a políbí mě.

Když přijdu na náměstí, vidím, že moc možností nemám. Je tu obchod s potravinami, drogerie, nějaké bistro, knihkupectví, lékárna a cukrárna. U trafiky si koupím noviny a na chvilku si sednu na lavečku. Už mám skoro přečteno, když se kolem prožene někdo na kole a za vteřinu slyším zaskřípání brzd.
„Sunny?!“ ozve se dívčí známý hlas. Zvednu oči od novin a vidím Suzy, drobnou tmavovlasou dívku, která se mnou chodí na přednášky. „Co tu, proboha, děláš?“ Odstaví kolo a jde ke mě. Jsem docela ráda, že jsem tu potkala někoho známého, ale stejně tak mi nejde do hlavy, kde se tady bere ona.
„Jsem tu na dovolené na týden,“ vysvětlím. „A ty?“
„No já tu bydlím. To je ale náhoda, nikdy by mě nenapadlo, že tě tady potkám,“ šveholí až moc nahlas. Napadne mě, že bych ji mohla pozvat do cukrárny na nějakou dobrotu. Vidím, jak ráda přijme. Bylo mi to jasné, protože Suzy je pověstná svým nezkrotným apetitem, který ale na ní nezanechává žádné stopy, spíš naopak, má spíš rachitickou chlapeckou postavu.
Sotva nám obsluha přinese objednané zákusky a kávu, začne Suzy vyzvídat. „A kdepak tu vlastně bydlíš, Sunny? V penzionu u Hortonových?“
„Ne ne, bydlím dole u paní Crossové.“
„Hm, to jsem nevěděla, že paní Crossová pronajímá pokoje,“ přemýšlí.
„Ale já u ní nejsem ubytovaná za peníze. Já přijela s jejím vnukem, víš?“ vysvětluju.
„Co?!?!“ vykulí oči. „Tys sbalila Martina Crosse?!“
„Spíš sbalil on mě,“ zamumlám si sama pro sebe, ale její překvapení mě zajímá. „Proč se tak divíš?“
„No protože tady u nás po něm blázní všechny holky a vyfoukneš nám ho ty,“ vysvětluje s plnou pusou. „Hlavně Amanda Miltonová bude vzteky bez sebe, až to zjistí,“ cpe do sebe další sousto.
„Amanda Miltonová? Kdo to je?“
„No bydlí v obrovské rezidenci nahoře na kopci. Její otec vlastní půlku města, má několik firem a je asi nejbohatší z okolí. Amanda Martina pořád uhání,“ zasměje se a hned dodá: „Ale on na ni úplně kašle a to ji dohání k šílenství.“
Aha, tak Amanda Miltonová! To jméno si asi budu pamatovat, i když pokud o ni Martin nemá zájem, tak se nemusím namáhat.
„Kde jste se vlastně seznámili, Sun?“ vytrhne mě další Suzyna věta.
„V Dark Rocku. Znáš ten klub, ne?“ Uvědomím si ale, že jsem ji tam nikdy neviděla, jenže zase nemám takový přehled.
„Neznám,“ zavrtí hlavou. „Já moc po klubech nechodím. Mám docela problémy, abych se udržela na škole, tak pořád ležím v učení.“
Zatímco já svůj zákusek už dojedla, Suzy si objedná další. A já neskrývám svůj obdiv. „Teda kam ty to dáváš? Tolik toho sníš a jsi hubená jak lunt!“ Ale když už ji tu mám, tak se rozhodnu trošku vyzvídat: „A proč je tu Martin tak oblíbený?“
„No…,“ další sousto. „Nechápu, co se divíš! Vždyť ho znáš, ne? Nejhezčí kluk z okolí. A co vím, tak nejvíc se mohly holky zbláznit, když se začal tak stydlivě tvářit.“
„No jo, na stydlivý tváření má nejspíš zvláštní papír,“ usměju se při vzpomínkách na naše první setkání.
„Tady je malej výběr, Sunny, a Martin je prostě nejlepší. Máš opravdu štěstí, že jsi s ním. Víš co? Pověz mi jedno…. Jakej je… no však víš,“ nahne se přes stůl. Její otázka mi není zrovna příjemná, a tak přemýšlím, jak se z toho vyzout. Naštěstí mi k tomu pomůže předmět našeho hovoru.
„Tak tady jsi!“ skloní se nade mnou. „Ahoj, Suzy,“ podívá se k mé společnici a kývne hlavou. „Šlo to líp, než jsem si myslel, tak jsem tu dřív. Doufám, že vás neruším.“
„To ne,“ odpovím po pravdě, protože mě opravdu neruší. „Přidáš se k nám? Já tu náhodou Suzy potkala, chodíme spolu na přednášky, víš?“ vysvětlím, když vidím, jak mi posunky dává najevo, že moje kamarádka mu moc nesedí. Ona ale není tak špatná, jen je možná o něco zvědavější, než by se slušelo.
„No já si spíš říkal, jestli se nechceš podívat po městě a na oběd bychom si potom zašli do bistra vedle. Domluvil jsem s Jeremym, že přijde. On je teď v práci a dřív nemůže,“ přemlouvá mě Martin. Taky bych s ním byla ráda o samotě.
„Jo, ve vedlejším bistru vaří dobře. Taky tam chodím na obědy. Kdy tam budete vy?“ ozve se Suzy. Je vcelku neodbytná.
„No asi tak za 2 hodinky,“ odpoví Martin a já přemýšlím, jestli to tak opravdu je, nebo si z ní střílí.
Rozloučíme se se Suzy a vyrážíme do uliček. Mně to nedá, abych se nezeptala: „Opravdu jsi domluvený za dvě hodiny?“
„Tak nějak… spíš za hodinu a půl a vzhledem k tomu, že mi půl hodiny trvalo, než jsem tě našel, tak už jenom za hodinu,“ řehní se. „Já vcelku proti Suzy nic nemám, ale jak ji znám, tak už teď ví půlka Greenvillu, že jsem si sem někoho přivezl. Jediný, co neřekne je, že ten někdo je ta nejkrásnější holka na světě,“ mrkne na mě.

Sedíme v bistru a z misek před námi se kouří. Krásně z nich voní polévka. Martin se rozhodl, že na Jeremyho čekat nebudeme, protože už má obrovský hlad. Jenom co se pustíme do jídla, přižene se k našemu stolu sympatický kluk s hnědými vlasy a modrýma očima. Je trošku menší, asi tak jako já. S Martinem si podají ruce a poplácají po zádech.
„Tohle je Sunny,“ představí mě. „A tohle můj nejlepší kamarád Jeremy.“
„No tak koukám, že Martin nekecal, když říkal, že jsi nejhezčí v Anglii,“ s úsměvem mi třese rukou Jeremy a dostanu od něj i pusu na tvář.
„On Martin rád přehání,“ směju se a vypláznu na něj špičku jazyka.
„Však já jsem to už mírně upravil. On říkal, že jsi nejhezčí na světě,“ dobírá si kamaráda.
„Poslechni, Jeremy, opravdu se tu s náma nezdržíš? Myslel jsem, že si dáme společně oběd, ale když už musíš… tak ahoj,“ vrátí mu to, ale začnou se oba smát a já se k nim ráda přidám.
Ještě ani nedojíme tu teplou dobrotu v miskách, když do bistra vtrhne Suzy jako policejní komando.
„Říkala jsem si, že se sem podívám dřív a vy už máte skoro po jídle,“ řekne vyčítavě, ale na náš prohřešek brzo zapomene, protože se jí přijde číšník zeptat, co si objedná.
Jeremy se mi líbí, je s ním legrace a vypráví mi spoustu věcí, co jsem o Martinovi nevěděla a které by mi nejspíš sám nikdy neřekl. Suzy moc nemluví, je zabraná jídlem, ale nikdo z nás neví, jestli zároveň soustředěně neposlouchá.
„A co vlastně děláš, Sunny?“ zajímá se Jeremy.
Odpovím zase jedním dechem: „Studuju vysokou a přivydělávám si zpíváním.“
„Zpěvačka? Hm…,“ protáhne uznale. „Dneska je v tělocvičně tancovačka, nechcete přijít?“ Mám docela chuť vyzkoušet Martinovo taneční umění, tak po něm hodím prosebný pohled.
„Dneska? Co že v úterý?“ zajímá se. Evidentně se mu tam moc nechce.
„Domluvili jsme se, že přes prázdniny to takhle uděláme. Je vždycky v úterý, ve čtvrtek a v sobotu. Vždyť víš, že jindy tu zdechl pes, ale v létě sem přijede spousta lidí, tak se to vyplatí.“
Nakonec se domluvíme, že přijedeme, protože snad i Martin uzná, že bychom zase mohli mezi lidi.
„Začátek je v osm, nezapomeňte,“ mávne na nás Jeremy na rozloučenou.

Když vidím Martina, jak na mě čeká před domem, spadne mi brada. V černých kalhotách a tmavomodré košili vypadá naprosto úchvatně. Teď už se nedivím, že byl pro místní děvčata ten pravý.
„No snad se oholíš, když jdeš mezi lidi!“ hudruje Dorothy. Ale to vůbec nemusí, protože třídenní strniště mu šíleně sluší.
„Tedy Sunny, jsi ještě krásnější, než jindy,“ pochválí moje žluté šaty a můžeme vyrazit. Tentokrát ale jedeme na kole. Zkratkami jsme za chviličku ve městě, zase projedeme přes náměstí a dojedeme až ke škole. Z tělocvičny se už ozývají zvuky, jak nějaká místní kapela ladí aparaturu. Před vchodem stojí docela dost lidí a všichni Martina hlasitě zdraví. Ten si mě za ruku vede přímo středem. Nějak se cítím nesvá, tahle pozornost mi moc nepřidává.
Když vejdeme do sálu, všimnu si Jeremyho, který nám jde naproti. Dostanu obligátní pusu na tvář a s Martinem si jako vždy podají ruku.
Chvilku obhlížím, co se děje na podiu. Ta kapela nemá moc velké vybavení, ale na místní poměry je to určitě slušné. Vidím zpěváka, který se pokouší rozezpívat. Má docela příjemný hlas, ale malý rozsah, to jsem zvědavá, co s tímhle namachruje.
„Vidíš, proto jsem sem nechtěl,“ špitne mi do ucha Martin, když vidí, jak zkoumám podium.
„No však hrát ještě nezačali,“ bráním je.
Snad už posté dnes někomu podávám ruku a říkám Sunny Thomsonová. Všichni, s kterýma se seznamuju, Martina hrozně chválí. A mě si každý prohlíží jako zvíře v kleci.
Jsem ráda, když se dostaneme ke stolům s bílými ubrusy, kde se podává pití. Dám si džus a Martin s Jeremym si objednají whisky. Prý aby zapili, že se zase vidí. Když si ťukáme, všimnu si u vchodu nějakého vzruchu. A v tom mi dojde, že ta osoba, která právě vstoupila, je Amanda Miltonová. Vypadá jako královna střední školy. Je vysoká, štíhlá, kudrnaté zrzavé vlasy jí padají až k pasu. Nejde nevšimnout si dokonalého make-upu a oblečení podle poslední módy. V těsném závěsu za ní jde nějaký manekýn, asi její současný přítel, a dvě kamarádky, což můj dojem, že jsem se ocitla na plese střední školy, jenom podtrhuje. Na chvilku se zastaví a rozhlédne. Když najde Martina, nasadí úsměv číslo 5 a vyrazí naším směrem. Cítím, jak začínám žárlit, protože kdybych se postavila vedle ní, těžko by si mě někdo vybral.
„No to je skvělé, Martine, že jsi se na nás přijel podívat,“ švitoří afektovaně. „Doufám, že až budou hrát slaďáčky, zatancuješ si se mnou.“
Nenávidím ji! Já jí dám slaďáčky!!!
Martin dělá, že její návrh přeslechl, o čemž se dá s velkou jistotou pochybovat. „Ty ještě neznáš moji přítelkyni, Amando, že?“ přitáhne si mě za pas. „Jmenuje se Sunny a je to opravdu moje sluníčko.“
Skoro štítivě mi podá ruku. „Těší mě, Amanda Miltonová.“ Odpovím něco ve stejném duchu.
„Tak co děláte, Sunny?“ ptá se, aby řeč nestála. Martin se na ni podívá docela otráveně, vezme mě za ruku a s vysvětlením, že na nás mává Jeremy, jdeme pryč. Docela se mi uleví.
„Nesnáším ji!“ procedí jen.
Zábava se docela daří. Většina lidí je milá, a tak se s nimi dám do hovoru, který se stejně většinou stočí na Martina. Dozvím se, že je milý, hodný, rád pomůže, nikdy nikomu neublížil, no vzor dokonalosti! Kromě Amandy mi příšerně vadí ještě menší obtloustlý chlapík s pleší, který se mě neustále snaží dostat ke stolům s pitím na vodku. Dnes ale nemám na alkohol chuť, a tak stále odolávám. S Martinem a Jeremym blbneme na parketu, známé písničky zpíváme s kapelou a já jsem zase ve svém živlu. Když začnou hrát pomalu, Jeremy se vytratí a nechá nás samotné. Potom přijde přestávka a ta obluda se k nám zase řídí a teď mi pro jistotu skleničku s vodkou rovnou nese.
„Díky, jsi hodný, Milesi,“ usměje se na něj Martin, vezme mu pití z ruky a obrátí ho do sebe.
„No, to bylo pro tvou milou společnici, víš?“ nasupeně se na něj oboří, ale potom se otočí ke mně. „A co vlastně děláš, Sunny?“
„Studuju vysokou a přivydělávám si jako zpěvačka,“ automaticky odpovím.
„Fakt? Ty vážně zpíváš? No tak to bych to mohl domluvit s klukama, že byste dali nějakou společně, ne? Jestli teda budeš Paulovi stačit, on je dobrý zpěvák, víš?“ nevěří mi.
S úsměvem kývnu, i když si myslím pravý opak. Náš rozhovor zaslechne Jeremy a evidentně ho nápad, abych zazpívala, zaujal.
„Nebylo by to špatný, Sun. Co kdybys nám ukázala, jak zpíváš?“ I Martinovi se ten nápad líbí: „Mohla bys. Sice se tebou budu naparovat ještě víc, ale rád bych si tě zase poslechl.“
Jeremy na nic nečeká a skočí na podium.
„Tak, vážení!“ zakřičí do mikrofonu. „Jistě budu mluvit za všechny, když řeknu, že jsme velice rádi, že se mezi nás aspoň na čas vrátil Martin Cross. Ještě příjemnější překvapení nám připravil, když si sebou přivezl svou roztomilou přítelkyni, která je navíc výborná zpěvačka. Tudíž jsme se domluvili, že by nám mohla zazpívat něco ze svých věcí.“ Podívá se na mě a rukou mě pozve na podium. „Takže dámy a pánové, Sunny Thomsonová!“
Otočím se ještě na Martina: „Tak kterou?“ Usměje se tak nádherně, jak to umí jen on: „Vždyť víš, že mám nejradši tvoje sólo.“
Sednu si za klavír, přejedu přes klávesy prsty, abych se s ním trošku seznámila. Lidi se shlukli pod podiem a já cítím, jak na mně visí očima. Začnu hrát první tóny písničky Express of Dreams, ke které jsem napsala text a hudbu složil Tony. Je to takový slaďáček jenom pro klavír a to se sem teď hodí. Prožívám si každý tón a každou slabiku. Miluju tuhle písničku, miluju zpívání! Teď se cítím silná a ne tam dole, když jsem poznala Amandu. Prsty mi běhají po klávesách úplně lehce, jako bych tento klavír znala odjakživa. Když se dostanu až k Because I love you, očima v zástupu lidí vyhledám Martina. Je to jediný způsob, jak mu teď dokážu říct, že ho miluju a myslím, že to pochopil.
Když dozpívám, je na dvě vteřiny hrobové ticho. Rozhlédnu se, jestli tam ti lidi vůbec zůstali až do konce. Potom se ale najednou strhne potlesk a já jsem štěstím bez sebe. Těší mě, že se můj zpěv tolik líbil a taky mě těší, když vidím Amandu, jak naštvaně odchází. Dnes není hvězdou večera ona!
Přitočí se ke mně kytarista. „Nechtěla bys zpívat s námi?“
S úsměvem si vzpomenu na ty tři střeštěnce, co mě čekají v Londýně. „Díky, já mám svou kapelu doma.“ Do konce zábavy zpívám ještě dvakrát, ale bez mojí kapely to není ono.
Martin a Jeremy mají trošku špičku. Poznám to na Martinově hlase, začíná trošku šeptat. Jeho oči ale svítí láskou pokaždé, když se na mě podívá. Při tanci mě něžně hladí po zádech.
„Jdu s pískem,“ prohlásí v jednu chvíli, když sedíme u stolu, zvedne se a odejde. Tázávě se podívám na Jeremyho.
„Ty to neznáš?“ směje se a já zavrtím hlavou. „Znamená to, že si potřebuje odskočit.“ Směje se, až se láme v půli, ale nechápu, co je na tom tak směšného. Bude to asi tím, že to přehnali s whisky.
Když se Martin vrátí, vezmě mě za ruku a vede ze sálu pryč. Venku mě posadí na lavičku a klekne si mi k nohám.
„Nezlob se, Sun,“ prosí i pohledem.
„Proč bych se měla zlobit?“
„Pil jsem víc, než jsem měl!“ vezme mi ruku a začne ji líbat. „Já to nechtěl udělat. Opravdu. Věř mi!“ Nemá cenu mu teď nic říkat, protože by si to stejně neuvědomil. Počkám si do rána, až bude střízlivý. I když.... Ono se vlastně nic tak hrozného nestalo. Sice mám špatné zkušenosti s partnerem, který příliš holdoval alkoholu, ale občas se do toho dostane i normální člověk. Vždyť to znám od Joea a Tonyho. A Martin se tu neplazí po čtyřech a myslím, že docela v pohodě dojdeme i domů.
„Pojď dovnitř, Martine. Mně to nevadí, pokud budeš mít milou opičku,“ pohladím ho po vlasech.
Vrátíme se k Jeremymu, který je v družném hovoru s nějakou tmavovláskou. Martin se rozhodne, že vystřízliví, a tak si jde pro kafe. Pro jistotu objedná jednu i Jeremymu a zakáže mu, aby kupoval ještě nějaký alkohol.
„Má tě opravdu hodně rád, Sunny,“ kývne Jeremy jeho směrem. „Je to můj nejlepší kamarád, mám ho jako bráchu. Přál bych mu, aby byl hodně šťastný.“
„Já taky,“ špitnu jen.

Domů dojedeme bez problémů, protože Martin už se do konce večera alkoholu ani nedotkl. Chci ho uložit a jít spát. Najednou je jako malé dítě, když mu sundávám oblečení a zakrývám peřinou. Neustále mě pozoruje těma svýma tmavýma očima.
„Nechoď, Sun,“ poprosí, když se chystám dát mu pusu na dobrou noc a odejít.
„Ale co babička?“ protestuju naivně.
„Babičce je jasný, že nejsme malý děti. Nechci usínat sám,“ podívá se na mě znovu tak krásně, že nedokážu odmítnout. Shodím šaty a jen ve spodním prádle vklouznu pod peřinu. Lehnu si na bok a Martin se ke mně přitulí. Ruku mi položí na ňadro a odtáhne se. Cítím, jak šmátrá po zapínání podprsenky. Chvilku mu trvá, než patent rozepne. Já mu nechci pomáhat, nemám na milování chuť. „Teď ne, Marťo,“ zkouším to.
„Neboj, dneska na to nemám,“ zadrmolí. Za chvíli už slyším, jak klidně oddychuje, a tak usnu taky.
Když se ráno probudím, Martin ještě spí. Chvilku ho pozoruju a cítím, jak se ve mně zvedá vlna citu. Mám chuť ho políbit, ale zároveň ho nechci vzbudit. Dřív, než se rozmyslím, otevře oči.
„Promiň,“ řekne místo pozdravu.
„Já ti nemám co promíjet, Martínku. Jsi svobodný člověk a je jenom tvoje věc, jak se zachováš. A pokud já budu mít dojem, že to, co děláš, se neslučuje s mým názorem na věc, dám ti to vědět. Rozhodně bych tam s tebou včera nezůstala až do konce. To že se po delší době potkáš se svýma kamarádama, neznamená, že kvůli mě se s nima nesmíš napít,“ ukončím svůj proslov. Opravdu nemám potřebu včerejšek jakkoli řešit.
„Jsi srdíčko, Sunny,“ zní jeho odpověď. Zdá se, že pochopil. „Nemohla bys mi, prosím, skočit dolů pro prášek na bolení hlavy?“
Začnu se mu smát, až se zakuckám. Není to moc dlouho, co mi podobně on šel pro pilulku.
„Sice jsi srdíčko, ale pěkně škodolibý,“ pronese na oko uraženě. Vyskočím z postele a potichu se přesunu do svého pokoje, abych se oblékla.
„Je mu špatně, co?“ přivítá mě v kuchyni Dorothy. Pokývu hlavou a všimnu si malé krabičky nachystané na kraji stolu.
„Tedy, Dorothy, jak vy to děláte, že jste tak čilá hned po ránu?“
„Já už nemám tak tvrdé spaní, děvenko,“ zasměje se. Hned na to ale starostlivě dodá: „Nesmíš se na něj zlobit, Sunny.“
„Ale já se přece nezlobím. Pokud mu to nedovolím, tak mi to stejně udělá za zády. A já nechci, aby ode mě utíkal, ale aby se ke mně rád vracel.“
„Ani se mu nedivím, že se do tebe zamiloval,“ potěší mě.
„Víte, Dorothy, neumíte si představit, jak moc pro mě znamená. Strašně moc mě těší, že i vy a Jeremy jste to na něm poznali. A vůbec není tak uzavřený, jak si myslíte,“ ukončím prozatím naši debatu. Spěchám za Martinem s pomocí.
Když sedím na pelesti postele, slyším přijíždět nějaké auto. Zvědavě vykouknu ven a zahlédnu Jeremyho.
„Nějak ho zabav, nebo jak mě takhle uvidí, bude se mi smát ještě dva měsíce,“ reaguje na jeho příjezd Martin. Nezdá se mi to moc adekvátní, ale sejdu dolů a pozvu Jeremyho na lavičku.
„Je to trdlo,“ shrne Martinův požadavek. „Kdybych toho vypil včera jako on, taky bych měl dneska smrt na jazyku.“
„Já ale myslela, že jste pili spolu.“
„No pili, ale on měl ještě minimálně pět drinků, co Miles nesl tobě,“ pobaveně vysvětluje. „A kdyby to aspoň nemíchal, ale jednou přinesl vodku, podruhé gin, potom whisky. To je jasná mrtvice, Sunny.“
Aha, tak takhle to je!! Takže Martin se chudák obětoval! Přijde mi to taky legrační, když si představím, jak Milese odchytával.
„Ale já nepřijel kvůli Martinovi, ale kvůli tobě, Sunny,“ začne Jeremy tajuplně. „Rád bych se zeptal, jestli bys třeba v sobotu nechtěla zazpívat na další zábavě i se svou kapelou. Pokud teda budete mít čas.“
„To je fajn nápad,“ líbí se mi to.
„Jen....,“ neví, jak na to. „Nebylo by za to moc peněz. Chápej! Na zábavě se tu moc nevydělá, není to bůhvíjakej byznys. Děláme to spíš pro zábavu, než pro výdělek.“
Opravdu se mi ten nápad zamlouvá, a tak přemýšlím, jak to udělám. Nejlepší asi bude pokusit se dovolat Tonyho rodičům. Moje mlčení si Jeremy vysvětlí jako váhání, a tak po delší přestávce navrhne: „Mohl bych ještě zařídit dopravu a ubytování.“
„No nic proti, to všechno beru, ale musím to nejdřív domluvit s klukama,“ kývnu na nabídku a mám co dělat, abych se nezačala smát na celé kolo. Jenže kšeft je kšeft, a tak se musím snažit. Už kvůli klukům! Budou určitě radostí bez sebe, že bude vystoupení někde jinde, než v Dark Rocku.
Probíráme detaily a dopoledne uběhne jako nic. Najednou vykoukne z okna rozcuchaná Martinova hlava: „Za půl hodiny je na stole oběd, tak končete, jo?“ Vypadá to, že už je mu líp. Dokonce se i usmívá.
„Jak to s ním myslíš, Sunny?“ zeptá se najednou Jeremy.
„Cože?!“ podívám se na něj poněkud zaraženě. Netuším, proč bych se zrovna jemu měla svěřovat.
„No, jak jsem ti už říkal... je to můj nejlepší kamarád a já bych nechtěl, aby se mu něco stalo.“
„Teda vy jste všichni samá obava, aby se tomu druhýmu něco nestalo,“ popudí mě to trošku. Martin má strach o babičku, babička o Martina, Jeremy o Martina. Najednou mě napadne, že jsem v tomhle místě opravdu cizinec.
„Podívej, neber to nijak ve zlým... Já jenom když vidím, jak je z tebe úplně mimo...“
„Ale za to já přece nemůžu, Jeremy. Nenutím ho, aby se mnou byl, je to jeho rozhodnutí. A myslím, že v takových začátcích, v jakých jsme teď my, není nic nenormálního, že se lidi k sobě chovají jako my dva. Jenže já mám teď pocit, že jsem s polobohem, všichni ho tu chválí, pro všechny je nejlepší. Není to trošku zvláštní? Copak on nemá špatný vlastnosti?“ ulevím si.
„To víš, že má,“ rozjasní se nakonec Jeremyho tvář. „Je to vidět třeba na jeho postoji k vlastnímu otci. Kdybych já byl ve stejné situaci, jako Martin, sedl bych na vlak a zajel za ním, aby se vzpamatoval a začal svoje dluhy splácet. Ale Martin ne! Ten se radši vzdal studií a začal vydělávat, než aby se ozval. V tomhle je celý po své matce. Mohl z něj být naprosto skvělej konstruktér, na tohle má opravdu buňky! Anebo s mým otcem. Věděl jsem, že máte přijet a trošku nešťastně jsem se o tom před ním zmínil. No a podívej, hned druhej den otec neváhal a hnal sem, aby se mu Martin podíval na auto. A co udělal on? Souhlasil a místo toho, aby s tebou řádil někde na pláži, vrtal se mu ve spojce. To je celej on, prostě se radši rozdá pro ostatní, než aby občas myslel na sebe a na svoje nejbližší.“
Spadne mi brada! Tohle jsem tedy nečekala, protože bych nikdy neřekla, že nejlepší kamarád může takhle mluvit. I když ta věc s Jeremyho otcem byla spíš moje vina.
„Sunny, já ho mám opravdu rád. Je to báječnej chlap, ale jak jsi říkala, není svatej! Stejně tak Martin může říct špatný věci o mně. Na tom není nic zvláštního,“ snaží se mi to všechno vysvětlit a já jen doufám, že má pravdu. Nemám ale pocit, že kvůli tomu, co jsem se dozvěděla, bych měla přestat mít ráda Martina, je to jenom maličkost. A už vůbec se nechci dívat na Jeremyho přes prsty. Myslím, že včera jsem dostatečně viděla, že ti dva jsou opravdu nerozluční.

Po obědě jedeme do města, abych mohla s kluky domluvit, jestli v sobotu přijedou. Mám štěstí, protože zrovna chytnu Tonyho doma, a tak nemusím přemlouvat jeho rodiče, aby mu vyřídili vzkaz. Můj nejmilejší kytarista se málem zblázní, když mu řeknu, že můžou vystoupit na místní tancovačce. Slíbí, že hned oběhne Joea a Roye a dá mi vědět. Do večera už je jasné, že v sobotu místní škola zažije pravý rock!
Celý zbytek týdne si s Martinem opravdu užíváme dovolené. Přes den se ztratíme na naši malinkou tajnou pláž a večer posedíme u ohně s Dorothy, Jeremym, nebo jinými Martinovými známými. Je to neskutečně příjemné, když se dívám do plamenů, Martin mě drží kolem ramen, zaboří nos do mých vlasů a šeptá mi nesmysly. Kolik dní jsme to strávili spolu? Zdá se mi, jako bych ho znala odjakživa. A ještě krásnější je, když spolu usínáme na jedné úzké posteli, zapletení do sebe, jako bychom takhle měli zůstat navždycky! A ty rána! Nejkrásnější rána, jaká jsem kdy zažila. Probouzím se vedle člověka, kterého miluju, který pro mě znamená to nejdražší na světě. Který tak kouzelně spí a vypadá jako andílek! Nedokážu úplně vylíčit, jak moc jsem šťastná, někdy mě tenhle pocit celou zaplaví, až se zajíkám.
Ve čtvrtek večer opět zamíříme do školní tělocvičny k muzice, jak se tu říká. Mezi přítomnými naštěstí chybí Miles i Amanda, a tak nám v zábavě nic nebrání. Martin se téměř vyhýbá baru, ale se mnou a s Jeremym si skleničku dá. O to lepší je společník, vyvádíme na parketu jako malé děti. Když Jeremy oznámí, že v sobotu budu na podiu po celý večer já, ozve se bouřlivý potlesk, který mě nesmírně potěší. Jsem ráda, že moje vystoupení před dvěma dny takhle zapůsobilo.
Cesta domů je nádherná! Ani nevím, kolikrát jsme zastavili, abychom se pomazlili a po chvilce zase vyrazili dál. Martin takhle šíleným způsobem prodlužuje předehru. To co se dělo potom v Martinově pokoji, nejde ani vylíčit. Nic tak nádherného jsem nikdy nezažila. Tolik něžností, hlazení, milých slůvek, ale i akce!
„Miluju tě!“ šeptá snad tisíckrát a já se ztrácím ze světa. Když mu oplatím stejnou mincí, podívá se mi do očí tak zvláštním způsobem, že na to do smrti nezapomenu!!! V jeho pohledu je tolik štěstí, obdivu, lásky, dojetí, vzrušení i uspokojení! Kdykoli pozděj ho nebudu mít u sebe, budu na myslet právě na tenhle pohled.

Nastane páteční odpoledne a já netrpělivě vyhlížím, kdy k tělocvičně dojede dodávka s mými kluky a Jeremym. Páteční příjezd jsme si domluvili, abychom mohli ještě zkoušet a v sobotu vyrazíme na výlet.
Konečně se dočkám, když v zatáčce uvidím tmavomodré větší auto. Zastaví hned u mě a z místa řidiče vystoupí Jeremy. Dostál svému slovu a pro kluky zajel. Nezapomněl ani domluvit ubytování v místním malém penzionu.
„Nazdárek, Sunny,“ halasí zbytek. Jsem tak ráda, že je zase vidím! Rozestoupí se na malém prostranství před vchodem a s rukama v kapsách se rozhlížejí.
„No tak stadion to není, ale docela to ujde,“ řehní se Joe. Vzpomenu si, jak mi líčil, jak jednou budeme hrát na stadionech a lidi budou volat jeho jméno. Napadne mě, že bych mohla domluvit s Martinem, aby to nějak zařídil.
„Víš, co je novýho, Sun?“ přitočí se ke mně Roy. Jen zavrtím hlavou nad celkem nesmyslnou otázkou. „Přišli jsme na název naší desky! Celej týden jsme nad tím s klukama seděli a vzhledem k tomu, že tě máme tak rádi, tak jsme vymysleli...,“ nedořekne, aby zvýšil napětí. Joe i Tony se k němu přidají a všichni tři pronesou: „Sunny Days!“ Vyrazí mi to dech!! Nečekala jsem, že budou chtít naši první desku pojmenovat po mně. Slzy mám na krajíčku, a tak je radši obejmu.
„No no...,“ ozve se za námi. Dorazil i můj miláček a já zkoumám, jestli se zlobí jen naoko, nebo opravdu žárlí. Asi je to něco mezi. Podle svého chlapského zvyku si všichni potřesou rukou a poplácají po zádech.
Za dvě hodiny je aparatura na svém místě a my můžeme začít zkoušet. Po první písničce na nás Jeremy kouká s otevřenou pusou. „No to se mi snad jenom zdá!! To bylo... to bylo...,“ nemůže najít slova a my čtyři se svorně uculujeme.
„Světový,“ poradí mu Martin. Jeremy jen pokýve hlavou. „To jsem si ale našel holku, co?“ šťouchne do něj a on zase jen kývne. Vypadá docela směšně. Slyším, jak Roy za mnou pokuckává, ale zároveň je určitě pyšný, jako my všichni. I Joe se otočí ke zdi, aby se Jeremymu nesmál přímo do očí. Jak dokonale to lahodí mým uším. Mohli by to říkat pořád dokolečka dokola.
Zkoušíme dokud nás to nepřestane bavit. A že jen tak nepřestane! Je potřeba trošku doladit aparaturu, aby byl zvuk lepší a na tohle je expert Tony. Jeremy se mu do toho chvilku montuje, než pochopí, že to nemá cenu. Martin nás zálibně poslouchá a hází po mně všeříkající pohledy. Byl by nejradši, kdybychom už šli domů. Jenže to se mi nechce, mám chuť ho pokoušet. Záměrně několikrát nadhodím Tonymu, že by to chtělo ještě nějakou úpravu, nebo Royovi, aby si naladil to svoje nádobíčko. Ani jednomu z nich se to nelíbí a když už to říkám potřetí, nejradši by mě uškrtili. Jenže kdo by s nima potom zpíval, že?
„Jsi zlá,“ nechá se slyšet Martin, když už jsme na cestě domů.
„Já?!?! Jak já bych mohla být zlá?“ dělám neználka.
„Tys tu zkoušku schválně protahovala!“
„To víš, není každej den posvícení,“ směju se mu. Moc dobře vím, o čem mluvím. Ty jeho oči dají za všechno!
„A já myslel, že ženský chtějí každej den posvícení,“ řekne s docela vážnou tváří. „Aspoň tak se vždycky prezentujete.“ To mě trošku popudí. Házet všechny do jednoho pytle! A taky by se to dalo pochopit z jiné strany…
„No kvůli mně se přemáhat nemusíš!!!“
„To jsi mě teda uklidnila,“ ozve se zas.
„Aspoň něco…,“ pronesu do ticha a dál už nemluvíme. Každý si myslí svoje! Naše první hádka, teda spíš výměna názorů, proběhla relativně v klidu, ale o to víc mě to štve. Věci se nemají nechávat nedořešené! Jenže jak tohle mám řešit? Nemluvení ničemu nepomůže, jen se budeme oba trápit.
Výjimečně jdu spát do svého pokoje. Nemyslím si, že bych to měla být já, kdo se bude omlouvat. Já se špatnou náladou nezačala! Jenže když si ani nepopřejeme dobrou noc, mrzí mě to. Chci spát! Strašně moc chci usnout, ale nedaří se mi to. Chvílemi mám nutkání zvednout se a jít za Martinem. Stejně se nakonec vždycky udržím a zůstanu tam, kde jsem. Přemýšlím, jak to bude ráno. Pořád spolu nebudeme mluvit? Všichni to na nás poznají, budou se vyptávat. Netuším, jak budu vysvětlovat… Na druhou stranu, co je komu do toho, že? Ostatní mi můžou být ukradení! Až na toho kluka, který spí na zdí. Možná jsem neměla tak reagovat. Když já tak nesnáším to hrozné zobecňování! Všechny ženské jsou špatné a všichni chlapi skvělí. Nebo zase obráceně. A teď tu ležím, převaluju se a nevím, jak z toho ven. Kypí ve mně obava, že pokud udělám první krok v tomto případě, budu ho muset dělat pořád. Hádka sice není nic tak hrozného, moje maminka vždycky říkala, že nejde, aby na zahrádku pořád jenom svítilo sluníčko, že někdy musí přijít i déšť, aby se všechno zazelenalo a s novou silou vyrašilo, ale prostě z toho nemám dobrý pocit. A zase se v tom piplám! Proč jenom mám takovou hroznou povahu?! To si nemůžu normálně žít? A jak dlouho se budu ještě takhle převalovat, než usnu? Rozsvítím lampičku na nočním stolu a kouknu na hodinky. Tři ráno! To budu vypadat opravdu nádherně a ještě líp se mi bude zpívat! Zachumlám se do peřin a znovu se pokouším usnout.
Zdá se mi to, nebo se otevřely dveře? Pro jistotu zavřu oči a předstírám spánek. Spíš cítím, než slyším, že někdo jde k mé posteli. Kdopak asi napadne mě potutelně.
„Sunny, zlatíčko!“ sáhne mi na rameno. „Nezlob se.“ Zaboří mi nos do vlasů. Otočím se a zkouším zkoumavý pohled. „Já to tak nemyslel. Spíš jsem žárlil,“ vysvětluje nešťastně.
„Žárlil? A na co, proboha?“
„No na kluky. Jsi s nima tak sehraná. Když tě vidím na podiu, vypadáš tak hrozně šťastně a já najednou dostal strach, že se mnou tak šťastná nebudeš!“
„Jo, přesně jak říká Jeremy. Jsi trdlo!“ zhodnotím situaci. Ale začnu se smát. Jsem ráda, že sám přišel a omluvil se. Vklouzne ke mně pod peřinu a obejme mě. V tom okamžiku usnu, konečně nemám o čem dumat.

Joe pokukuje z oken, kolik je venku lidí. Je na něm vidět, že je hodně nervozní. Asi má strach, že na nás nikdo nepřijde. Ani Tony a Roy nevypadají, že jsou ve vlastní kůži. Přeci jenom v Dark Rocku jsme měli vlastní obecenstvo a tady vystoupíme před neznámými lidmi. Jen já jsem jaksi v klidu a usměvavá. Pozoruju Jeremyho, který pobíhá sem a tam a zařizuje poslední drobnosti. Jestli je dostatečná zásoba pití a jídla, jestli nám funguje aparatura, jestli mě nezradí hlas.
„Jeremy, v klidu, jo?“ pokouším se přehodit výhybku na správnou kolej. „Stačí mi ty tři nervozity za mnou.“ Pošle mi pokřivený úsměv a běží otevřít hlavní dveře, protože každou chvíli odbije osmá.
Ještě se mi podaří dostrkat kluky k baru a dostat do nich po skleničce ginu, aby se trošku uvolnili.
Začínáme písničkou The Last Chance, i když pro nás je to vlastně šance první. Pobaveně sleduju, jak se zase utvářejí hloučky děvčat před Joem a Tonym. Ti už jsou zase zpátky ve svém živlu a předvádějí své umění. Zahrajeme deset písní a dáme si přestávku. Musíme vydržet až do druhé hodiny po půlnoci, takže to ani nejde táhnout v kuse. Navíc by nám i rychleji došel repertoár.
„Dnes si se mnou asi nezatancuješ, Sunny, co?“ smutně na mě kouká Martin.
„Hm, dnes asi ne.... Ale nezoufej, není to poslední večírek našeho života,“ snažím se ho utěšit.
A zase jdu na pódium a zase zpívám. Dává mi to ten správný pocit zadostiučinění. Není nic víc uspokojujícího, než stát tam nahoře a dívat se dolů na desítky zvednutých rukou a rozesmáté obličeje. Vědět, že tohle všechno dávám z jedné čtvrtiny těm lidem právě já, je naprosto fantastické. I klukům to sedí! Roy si zase pobrukuje a Tony je ve svém kytarovém snu. Joe na mě pomrkává a řehní se. Ale nejsem sama, po kom pomrkává. Všimnu si útlé blondýnky, která stojí trošku v pozadí. Vypadá mladší, určitě jí nebude víc, než sedmnáct roků. Během další přestávky už zahlédnu Joea, jak s ní mluví.
Bohužel zahlédnu i dlouhé zlatavé kudrliny, a to se mi vůbec nelíbí! Jenže opět musím na podium. Už během prvního songu vidím, jak Amanda našla Martina a mluví s ním. Když mu ještě odhrne z čela pramen vlasů a rukou zajede až na zátylek, mám chuť prásknout mikrofonem! Evidentně v našem vztahu není žárlivý jenom Martin.
Situace si všimne Tony a navrhne mi, že další kus zvládne zazpívat sám.
„Vážně, dáme to ve třech, Sunny. Stejně je to tvoje zamilovaná, tak si běžte zatancovat, jo?“ Zbožňuju jeho postřehy! Opravdu je na řadě Funny How Love Is od mých milovaných Queen. A proto předám Tonymu mikrofon a jdu za Martinem. Ten mi s úlevou vyjde naproti a beze slova mě vede na parket.
„Srdíčko, já jsem tak rád, že jsem s tebou,“ vrní mi do ucha. Zase mě hladí po zádech a celou píseň objímá. Na chvilku zapomenu na Amandu Miltonovou a myslím jenom na to, že jsem se svou láskou. Martin zase pobrukuje Sunny, how love is místo původního textu a mně to dělá hrozně dobře!
Zbývá odzpívat ještě dvě písničky a bude další přestávka. Jdeme s Martinem k baru na džus, musím spláchnout ten cigaretový kouř.
„Tak tady jsi!“ ozve se zase za námi. „Objednáš mi něco, Martine? Padám žízní…“
„Tak si dej bacha, ať si moc nenatlučeš, jo, Amando? Jestli sis nevšimla, mám tu SVOJI SUNNY, tak mě nech na pokoji!“ vyjede na ni Martin a pár lidí okolo nás ztichne. Koukají, co se bude dít dál.
„No aby ses z té své Sunny nepo….! Abys toho jednou nelitoval, chlapečku!!“ křičí poněkud nesmyslně a zticha je už podstatně víc lidí.
„Litovat nebudu, to si piš. Sunny je to nejlepší, co mě potkalo. Jen ty se do toho pořád pleteš, měla bys toho už nechat!“ vrací jí v klidu. Ona nasupeně trhne hlavou, vystrčí bradu a odchází. No spíš se prodírá davem. Odkráčí s pěknou ostudou, doprovázejí ji jen posměšné komentáře typu, že jí to patřilo .
„Tak teď už ti snad dá pokoj,“ poplácá Jeremy Martina po zádech. Ten s ulehčením kývne. „Už mi vážně lezla na nervy. Tolik let nedokáže pochopit, že mezi náma nic nebude. Přitom bych přísahal, že jsem nikdy neudělal nic, aby si mohla myslet opak.“ Podívá se na mě a přitáhne si mě blíž. „Doufám, že tahle kapitola je za náma a už se k tomu nebudeme vracet. Mám tebe a to mi vynahradí všechno na celým světě.“ Tak tenhle kluk má snad monopol na podobný řeči! Ještě se ze mě stane namyšlenina, jako je Amanda.
Při další přestávce si ke mně sedne Roy. Už ráno jsem si všimla, že má smutné oči. To jsem zvědavá, co z něho vypadne…
„Už jsem zase sám, Sunny,“ prsty postrkuje na stole drobečky.
Udivením otevřu pusu. „Jak to?“
„No, prostě to neklaplo no. Ona byla Rose tak trošku...,“ neví, jak má pokračovat, ale asi se potřebuje svěřit, protože jinak by tu neseděl. „Ona ve skutečnosti měla zájem o Tonyho.“ Zdá se, že mě to vůbec nepřekvapuje. „On za to Tony ani nemůže, to spíš Rose se chtěla mezi nás dostat a bylo jí jedno jak.“
„Kdy jsi na to přišel?“ zajímám se. Myslím, že to ze sebe musí dostat.
„V úterý. Seděli jsme ve zkušebně a dělali na dalších věcech, když za Joem přišla nějaká holka a na chvíli spolu zmizeli. Potom jsem si potřeboval skočit k Dannymu, měl mi sehnat nějaký informace o nových soupravách a nechal jsem je tam samotný. Vrátil jsem se snad do čtvrt hodiny a zaslechl jsem ji za dveřma, jak Tonymu říká, že já přece nemusím nic vědět, že když budou oba mlčet, tak se se mnou v klidu rozejde.“ Napadne mě, že to poslouchání za dveřmi je strašně hloupý zvyk, ale leckdy může přispět k rozuzlení spousty problémů. „Tak jsem tam vešel a viděl jsem ji, jak visí na Tonym, ale on se očividně k ničemu neměl. Je to fajn kamarád, jsem rád, že mě podržel právě on.“
„A jak to neseš? Nic moc asi...“
„No spíš se mi tak trošku ulevilo. Mezi náma to nebylo takový, jako mezi tebou a Martinem. Byla taková chladnější a pro mě to nebylo to pravý ořechový. O druhou zimní královnu jsem nestál,“ úsečně na mě koukne a v očích mu zajiskří. Mimořádně mu tuto narážku prominu, dneska má na to právo.
Snažím se omluvit, že jsem možná něco přehlédla. „Je mi to líto, Royi, myslela jsem, že je to mezi váma v pohodě....“
„Lepší to ukončít dřív, než pozděj, Sun, ne? Není čeho litovat, pro mě je štěstí, že jsem na všechno přišel zavčasu a nedostal se do větších problémů.“ Zvedne se a jde zpátky k bicím. Už se o tom asi nechce bavit. V podstatě se mu ani nedivím.
„Asi je na mě naštvanej, co?“ slyším za sebou Tonyho hlas. „Sice se se mnou normálně baví, ale kvůli mě přišel o holku. Jenže ona vážně není můj typ, nemusím mít všechno,co vidím.“
„Tak to se zbytečně bojíš. On si naopak hrozně váží, jak ses zachoval. A tvoje vina to není,“ snažím se našeho krasavce uklidnit. Uznávám, že jeho pěkná tvářička nemusí vždycky být ku prospěchu věci.
Vypadá to na obrovský úspěch. Spousta lidí se ptá, jestli příští týden přijedeme znovu. Dokonce dostaneme pozvání i do vedlejšího města za čtrnáct dní a my se vším nadšeně souhlasíme. Vůbec nás nenapadne, že taky máme nějakou smlouvu s nahrávací společností!

Martin schovává kola a já jdu před dům podívat se na moře. Za chvilku se objeví za mnou a obejme mě.
„Pojď na pláž,“ bere mě za ruku. Taky se mi nechce jít spát, jsem ještě hrozně rozpumpovaná z celého večera a musím se napřed uklidnit.
Trošku se ochladilo, a tak Martin skočí ještě pro svetry. Nebe je krásně jasné, jsou vidět všechny hvězdy. Jen dost fouká a jsou velké vlny. Sedneme si do písku a Martin přes nás ještě přehodí deku. Byl docela prozíravý, když ji vzal.
„Máme před sebou poslední noc tady,“ vezme mě za ruku. „Sunny, babička tě má moc ráda. Říkala mi, že bylo fajn, kdybychom sem přijeli častěj.“
„Tak to se docela divím. Celý týden nám vyvařovala a my se pořád někde toulali. Vlastně si tě ani neužila.“
„Máš pravdu, že si nás neužila. Asi právě proto chce, abychom zase přijeli.“
„Taky bych se chtěla podívat k nám domů,“ zasním se zase, když si vzpomenu na náš domeček. Můj pokoj už teď obývá Martha.
„To víš, že zajedeme i k vám, vždyť jsem ti to slíbil. Ale když tu budete hrát i příští týden, tak se tady zase objevíme.“
„Pojedeš s náma?“ zajímám se. Kývne a vytáhne z kapsy čokoládu. Musím uznat, že má báječné nápady. Jen se po ní zapráší.
„Tak a teď chci sladkou pusu,“ dožaduje se. Nakloním se, našpulím rty a políbím ho. „Takovou dětskou?“ nenechá se odbýt. Cítím na stehně jeho ruku. Tak už je to tady zas. Ale že by mi to vadilo, to se říct nedá, spíš naopak! Lehce mě zatlačí do písku. Pořád mě překvapuje, co se mnou provádí! Nemůžu vnímat ani moře, ani vítr, jenom jeho. Nevím, jestli je to tím, co mi šeptá, nebo na mě působí vším.
Když skončíme, je už skoro světlo. Napadne mě, že ani s jedním z mých bývalých, jsem nikdy nic podobného nezažila! Doufám, že Martin mě nezařadí do podobné škatulky jako já moje vzpomínky.
„Kolik jsi měl holek, Martine?“ zajímá mě. Nevím, proč to vytahuju právě teď.
„Co?“ zasměje se.
„No kolik jsi měl holek?“
„Ty jsi ale zvědavá opička...,“ se smíchem se zvedá. „Proč tě to zajímá?“
„Tak... napadlo mě to. Je mi s tebou hrozně krásně, tak mě zajímá, kolika přede mnou jsi to dopřál.“
„Vážně to chceš vědět?“ nechá stranou úsměv. Teď si nejsem úplně jistá, ale kývnu. „Ono je to kapku složitější... já jsem nikdy nějak moc nehledal, neměl jsem o vztah zájem, stačilo mi, co jsem viděl doma, jak můžou lidi ve vztahu trpět. Ale to víš, že je občas člověk sám. A babička mi asi třikrát udělala dohazovačku a seznámila mě s nějakou holkou, ale nikdy to netrvalo dlouho. Jestli chceš číslo.... asi pět... s Joem nebo Tonym se rozhodně srovnávat nemůžu...,“ skládá mezi řečí deku. Tak nevím, jestli mě to uklidnilo, nebo ne. „A ty?“ otočí se ke mě. Bože, to jsem si na sebe ale upletla bič!
„Tři,“ špitnu. Nevím, co bych na tom vysvětlovala.
„Roye taky, co?“ nedívá se na mě, když to říká. A já kývnu, jako kdyby to viděl.
„Jak jsi na to přišel?“
Sedne si ke mě do písku. „Jste si takoví bližší. Je to na vás vidět. A já na něho žárlím.“
„Ale to přece nemusíš,“ obejmu ho. „Bylo to jen jednou a je to dávno. Zůstalo nám kamarádství.“ Doufám, že jsem to teď nepokazila. Ptát se na takové věci!
„Opravdu?“ dívá se na mě zespod.
„Opravdu!!! Víš, jak jsi mi to říkal... mám tebe a to mi vynahradí všechno na celým světě.“ Sedíme chvilku mlčky a já bych si nejradši dala pár facek. „Omlouvám se, neměla jsem o tom začínat.“
„To vůbec nevadí, aspoň jsme si to vysvětlili, nemyslíš? Já tě miluju a to, co bylo dřív, by mezi náma nemělo stát, Sunny! Jestli to cítíš stejně, tak je všechno vpořádku a nemusíme se minulostí zabývat,“ potěší mě. Na souhlas se mu schoulím do náruče. Vydržíme takhle ještě chvilku, ale pak se zvedneme a jdeme si zabalit věci. Je čas odjezdu.

Protože jsme celou noc nespali, domluví Martin, že nás odveze Jeremy. Před penzionem, kde spali kluci, se sejdeme skoro všichni. Dodávku bude řídit Roy. Chybí jen Joe. Za moment se vynoří z ulice ruku v ruce s tou blondýnkou, co jsem si jí včera všimla.
„Ahoj, Annie,“ pozdraví ji Jeremy i Martin. Opravdu se tu zná každý s každým. Joe se evidentně nerad loučí. To jsem u něho ještě neviděla.
„Přijedu už v sobotu,“ volá na ni ještě naposled.
„Že by se nám Greenville stal osudným?“ prohodí trošku uštěpačně Tony.
Tak jo... pár hodin jízdy, kterou stejně prospím a jsme zpátky v Londýně.