SETKÁNÍ S LÁSKOU BOLÍ. II kapitola 2

Facka? Nebo argument?

Kapitola 2


Den probíhal celkem normálně. Kontrolovala jsem se, abych si neodhrnula vlasy z tváře, a tím se vyhnula zbytečným dotazům stálých zákazníků.
Zbývala tak hodinka do zavření, a tak jsem pomalu začala uklízet, abych to pak stihla včas jak do jeslí, tak domů, kam se mi vůbec nechtělo.

Najednou slyším, jak okolo obchůdku projelo s šíleně řvoucím motorem auto.
Za pár minut opět ten řvoucí motor. U obchodu ztichl.
Zvědavost mi nedala, a šla jsem se podívat ven, co je to za blázna.

Před obchůdkem stála sportovně upravená, kanárkově žlutá škodovka a z ní se souká v džínové bundě a džínách černovlasý, vysoký s krásně modrýma očima mlíkař Karel.

Byl to úplně někdo jiný, než jsem byla zvyklá. Znala jsem ho jenom v montérkách ve staré Avii a najednou přede mnou byl přitažlivý, pěkný mladík.
Opět mnou projelo divné mrazení.

„Co tady děláte bez mlíka,“ volám na něj a směji se.

„Co by, jdu vás trochu rozveselit a jestli chcete, vemu vás na projížďku,“ odpovídá, přichází ke mně a dodává, „tak jak, už je trochu lépe?“

„ Bylo lépe,“ odpovídám, „ale čím víc se blíží čas, kdy mám jít domů, tím je to horší.“

„Tak se pojďte projet, bude vám líp.“

„Ne, ne Karle musím do jeslí, a pokud nevím co dál, nechci vyvolávat spory. Mohla bych dopadnou hůř, než s jednou fackou.“

„Tak dobře, odvezu vás aspoň do jeslí a budete mít časový náskok. To snad půjde, ne?“

„Dobře, dobře, ukecal jste mě, ale musíte počkat až zavřu,“ odpověděla jsem s úsměvem a postavila vodu na kafe.

Choval se přirozeně a jednoduše. Žádná záludnost. Bylo mi s ním dobře.
Vypili jsme kafe, zavřela jsem obchod a nastoupila do auta kde u otevřených dveří stál a s úsměvem jemu vlastním:

„Prosím mladá pani svezu vás na konec světa, když mi dáte svolení.“

Oba jsme se zasmáli a mně se zase o kousek ulevilo.
Jen se motor rozburácel, blesklo mi hlavou:

„Co když nás někdo uvidí, město není tak velké.“

A měla jsem pravdu. Ne jenom, že nás viděli, ale ještě se díky zvuku auta otáčeli.
Ach jo, to bude průšvih!

Vyzvedla jsem Petříka z jeslí a šla rovnou domů.
Doma - jako by se nic nestalo. Tchyně odjela a Otta se začal omlouvat. Znala jsem to jeho omlouvání a věděla jsem, že to dlouho nevydrží.

Karel mi dodal sebevědomí a trochu kuráže, která mi chyběla.

Byla jsem celý zbytek dne v pokojíku s Petříkem. Jen čas k večeři mě donutil k tomu, abych se chovala jako každý jiný den.
Po večeři jsem dala Petříka spát a když usnul, šla jsem se sklenkou vína na balkon.
Otta za mnou nešel. Věděl, že teď mě musí nechat v klidu, protože pokazil, co mohl.

Byl teplý, červnový večer.
Najednou slyším onen šílený řev motoru. Probůh, to je dnes móda pomyslím si a slyším, jak ten řev ustává pod naším balkonem.

Polilo mě horko, třes a strach zároveň. Byl to Karel. Nemýlila jsem se. Ta kanárková žluť se ani v šeru nedala přehlédnout.
Lehce jsem kývla na pozdrav a odešla z balkonu. Motor se opět rozburácel a zmizel.

Najednou jsem začala mít pocit, že musím ven. Chtěla jsem, aby na mě někde čekal. Chtěla jsem si povídat. Prostě jsem jenom chtěla, aby mi bylo dobře.
Petřík tvrdě spal, Otta seděl u televize a já jsem jen prohodila,

„potřebuji se projít.“

Musela jsem pryč, jinak by mi vyskočilo srdce z těla, jak bušilo.

„Dobře běž, ale nebuď tam dlouho, ať nemám strach,“ řekl Otta a díval se divně, protože jsem to ještě nikdy neudělala.
Taky mě ještě nikdy neuhodil.
A tak se vzhledem k minulým událostem snažil být přívětivý, ale já jsem se na něj nemohla ani podívat.
Jakoby ve mně zlomil něco, co už bylo hodně nakřáplý a stačil jen poslední závan větru.
Hodila jsem na sebe jenom svetřík a vyběhla před panelák.

Namířila jsem si to k hlavní silnici. Jako kdybych chtěla alespoň jít po té silnici, po které Karel před chvílí odjel.
Když jsem odbočila do pravoúhlé zatáčky za naším panelákem, zůstala jsem stát jako opařená.

Ten žlutej řvoucí ďábel tam stál, ale potichu a Karel si četl noviny.
Přicházím se srdcem až v krku k autu a Karel aniž by zvedl hlavu od novin, povídá:

„Tami, proč vám to tak trvalo, už jsem myslel, že se nedočkám?“
Ale to už vyběhl s auta a rozesmátý mě obejmul.

„Pojďte, kousek se projedeme,“ nečekal na odpověď a startoval.

Neodporovala jsem. Jenom zírala, mlčela a bylo mi hrozně fajn. Když jsme dojeli za město, došlo mi, že se musím za chvíli vrátit a bylo mi smutno.
Karel se na mě podíval, vzal mě za ruku:

„Tami, já vás mám rád a je mi s vámi dobře, nebuďte smutná. Uvidíte, že to bude lepší, pomůžu vám.“

Podívala jsem se do těch jeho modrých očí a hlava se mi zatočila.
Bylo v nich tolik jemnosti, něhy a lásky, že se mé rty samy přiblížily k jeho rtům.
Takový kolotoč, který má hlava, srdce a city zažily, ještě ani nevynalezly.
Byla to neuvěřitelná smršť touhy, lásky a pokání.
Nevím, kde se to vzalo, prostě to přišlo a bez zaklepání.

Když jsme se nabažili polibků a objetí, věděla jsem, že už jen málo stačí upadnout do milostného bezvědomí.

„Kájo, prosím, teď už musím domů.“
Beze slova nastartoval. Než se rozjel, povídá:

„Budeš mě ještě chtít? Vím, že jsem asi neměl spěchat, ale moc jsem toužil tě políbit. Nezlob se, prosím.“

„Budu tě chtít, věř mi, víc jak cokoli jiného, ale teď mě odvez a zastav v té zatáčce. Nemusí každý slyšet, že jedu domů.“
A už jsme se zase oba smáli.

Smích s ním byl jak léčivá bylina.

Smích a radost z jakékoliv blbosti to bylo to, co mi scházelo.
Domů jsem přímo utíkala. Věděla jsem, že bude zle, ale snad mě nějaká výmluva napadne.
Celá jsem hořela, bála jsem se, že na mně bude všechno vidět.

pokračování zítra.