Po dlouhé době pokračování. Už mi docházejí síly....
přidáno 29.07.2009
hodnoceno 3
čteno 1181(10)
posláno 0
„Miláčku, neplač,“ konejší mě Martin zatímco já v koupelně brečím jako želva a beznadějně se snažím vypumpovat z prsou aspoň kapičku mléka. Martin houpe v náručí neustále hladového pětiměsíčního Matta a krmí ho umělým mlékem z láhve. To jsem nikdy nechtěla!! „Nejsi první ani poslední, vždyť ti to i minule říkal doktor. Dvojčata jsou docela velký, už můžou začít dostávat polívky, tak nestresuj,“ zvedne skoro nepatrně hlas, ale já to cítím. Jenže vím, že to se mnou nemyslí zle, ale chce, abych už přestala s tou marnou činností.
„Tobě se to řekne! To já jsem špatná máma, ty ne!“ zalykám se slzami. Vím, že mi říká pravdu, ale to nic nemění na mém pocitu selhání a prohry. Přehraju si celých těch pět měsíců a otřesu se.
Po porodu jsem téměř nemohla chodit, byla jsem úplně vyřízená. Navíc si dvojčata nepospala ani přes den, ani v noci. Někdy jsem měla pocit, že usnu vestoje nebo při kojení. Martin, Roy, Gita i naši mi pomáhali, jak mohli, ale stejně to nebylo to úplně nejlepší. Opravdu jsem si mateřství představovala jinak. Tak jak jsem si pamatovala mámu, jak byla vždycky usměvavá, s dobrou náladou. Vážně to nechápu.
Navíc se mi často zdá, že i Martin má všeho nad hlavu. V práci má dost honičku a k tomu přijde domů, já mu padnu kolem krku a byla bych nejradši, kdyby si až do večera vzal děti na starost. Nějak si s nimi neumím poradit. Nechci, aby plakali, protože pak bych si připadala ještě hůř, tak je v jednom kuse chovám, až mě bolí ruce i záda. Pak ještě kojím, teda kojila jsem, přebalovala, převlíkala, prostě pořád dokolečka dokola, až se sama zapomínám najíst, napít, nebo se třeba učesat. Takže kromě neustálé starosti o dvojčata, se mi do mysli vkrádá hnusně pravděpodobná myšlenka, že si Martin najde jinou.
Pak si ale uvědomím, jak je Martin pozorný, milý, ohleduplný, perfektní táta. Nosí mi kytky, aby mě potěšil, objímá mě, aby mě ujistil, že je se mnou, líbá mě, aby mi dokázal, že mě pořád miluje, pomáhá mi s dětma, nosí mi snídani do postele, když se někdy stane, že na to mám čas. Prostě je to pořád ten starý Martin, silný, pečující a milující. Dokonce si několikrát vzal v práci volno, abych si mohla zajít na chvilku za klukama do studia.
Jo, ve studiu je všechno při starém, což mi dává zvláštní pocit jistoty. Je to jediná věc v mém životě, která zůstala na svém místě a nezměněná. I když při každé návštěvě cítím jisté napětí. Kluci by už nejradši zase začali nahrávat, zkoušet. Lenošení je prostě nebaví.
Takže abych si to celé ujasnila – jako matka jsem zklamala na celé čáře. Jako manželka to taky není zrovna světoborné, jako zpěvačka a členka kapely jsem totálně propadla. Je mi z toho všeho nanic a to čím dál tím víc. Už se na sebe nemůžu ani podívat. Co jsem si to vlastně nalhávala? Že budu schopná se o někoho postarat? Že se mi podaří všechno skloubit dohromady a předstírat přitom, jak je to báječné? Upsala jsem se na celý život ke službě těm dvěma malým tvorečkům, co se každou chvíli hlasitě hlásí o svoje práva. To prostě nemůžu zvládnout, i kdybych sebevíc chtěla.
Navíc se hrozně bojím toho, že si kluci najdou nějakou jinou zpěvačku. Pořád totiž ve skrytu duše tajně doufám, že si jednou budu moct odskočit do studia i na víc než dvě hodinky, že se zase vrátím na podia a budu zpívat pro naše fanoušky. Jestli nám tedy nějací po té přestávce zbudou.
„Srdíčko, zvládneš to!“ obejme mě Martin kolem pasu jakoby tušil, o čem právě přemýšlím. „Víš co? Zajedeme si někam na víkend, jenom my dva. Děti už tě teď tak nepotřebují…,“ chce ještě pokračovat dál, ale já ho přeruším dost napruženě:
„No jistě!!! Jak by mě taky mohly potřebovat! Vždyť jsem jenom jejich neschopná máma!!!“ prásknu za sebou dveřmi a i když vím, že to Martin tak nemyslel, seberu v hale bundu, na hlavu si narazím kšiltovku a vyrazím ven. Když mě nepotřebují, tak se ani nemusím zdržovat doma!
Jdu rovnou za nosem, jako bych byla po koncertě a potřebovala ze sebe vychodit všechnu nashromážděnou energii. V duchu spílám všem, co znám a obviňuju je a jenom je, protože to jsou oni, kdo za všechno můžou, to oni mi berou sílu, oni mi házejí klacky pod nohy, popichují děti, aby křičely, budí je v noci a nutí je dělat všechno to, co jsem si myslela, že moje děti nikdy dělat nebudou.
Jakmile mi dojdou nadávky a nemám už, komu bych vynadala, zastavím se a zjistím, že jsem kousíček od Joeova domu. Nevím, jak je to možné, vždycky jsem si myslela, že nemáme společného skoro nic, ale teď mám pocit, že jsme si bližší, než bych se kdy odvážila doufat. Jestli je to tím, že se Joe víc uklidnil, nebo tím, že už má početnou rodinu a beru ho tedy jako nanejvýš fundovaného a znalého věci.
Samozřejmě bych se mohla obrátit a vyrazit k Lise, se kterou bych svoje bolístky mohla taky probrat a vybrečet se jí na rameni, jenže bych se asi nevyhnula pocitu, že si sama potají říká, co bych vlastně chtěla, že místo toho, abych byla šťastná, že mám svoje vlastní děti, brečím a jsem neschopná.
Zazvoním tedy u Joeova domu a počkám, až mi někdo přijde otevřít, nepřipouštím si, že bych na Joea nemusela narazit. Jenže ke dveřím se dostaví sám velký pan Brightman v docela obstojné náladě.
„No ne! Co tu děláš, Sunny?“ uvítá mě se širokým úsměvem.
„Ahoj, Joe!“ napomenu ho.
„Dobře. Ahoj, Sunny, co tu děláš?“
„Přišla jsem,“ odpovím vskutku inteligentně.
„To bych si teda fakt nevšiml!“ chechtá se mi přímo do očí a vůbec mu to není trapné. „Jdeš dál, nebo přijdeš zase někdy jindy?“
„Jdu dál!“ hrnu se do dveří a stoupnu mu přitom na nohu, aby si moc nemyslel. Mám chuť ztrestat ho za všechny ostatní.
Joe ještě nakoukne ven za dveře, aby se ujistil, že se mu to opravdu nezdá. Pro jistotu se ještě zeptá: „A kde máš rodinu?“
„Doma!“ odpovím, na nic nečekám, namířím si to rovnou do obýváku, abych si u Joeova velmi dobře zásobeného baru nalila něco ostřejšího. Než do sebe ale stihnu obsah sklenky vyklopit, stojí Joe u mě a vezme mi ji.
„Co děláš?“ utrhne se na mě.
„Chci se napít!“
„Nemůžeš!“ trvá si na svém.
„Už nekojím!“ vypálím mu rybník, nebo si to aspoň myslím.
„Jak to?“
„V těchhle prsou,“ chytnu se za svoje neuvěřitelně objemné vnady, „už není ani kapička mlíka!“
„To neva. Hlavně že ti nesplaskly!“
„Joe! Já tě snad uškrtím!“ slibuju mu brzkou smrt.
„No ne, Sun, představ si, kdyby ti ty prsa splaskly, ani by nebylo na co se koukat. Nějak mě nebaví ty plochý holky, co jich je teď všude kolem spousta.“
„Hele, vynech mě, jo?“ Fakt jsem si naběhla, když jsem se rozhodla zajít sem. Joe je evidentně naladěn sexuálním směrem, který mi zrovna teď neříká absolutně nic. Myslela jsem si, že si tady pokecám, ale opravdu nehodlám probírat poprsí své ani nikoho jiného.
„Ale no tak, Sun, sedni si, pokecáme, probereme všechno. Uklidni se, uvolni se a povídej…“

„Tak vidíš, Sunny, všechno je v pohodě,“ uzavře naši dvouhodinovou debatu Joe. Sice mě pořád přesvědčoval, že jsem naprosto normální, že všechno, co cítím, je přirozené, že to po čase samo odezní, že jsem nikde a v ničem neselhala, že jsem ta nejlepší máma na světě, ale stejně mě nepřesvědčil. I když hezky se to poslouchá, to jo…
„Už budu muset jít,“ zvedám se k odchodu. Bůhví jak si Martin s Mel a Mattem poradil, jestli už mi nespílá kudy chodí a neslibuje mučení. „Dík, Joe, potřebovala jsem si s někým pokecat,“ líbnu ho na tvář.
„Od toho jsem přece tady, Sunny,“ líbne zase on mě. „Hele, odvezu tě, jo?“ Přikývnu.

Skoro celou cestu mlčíme. „Koukni, Sun, kdybych si potřeboval pokecat zase já, můžu tě někam vzít?“ vypadne z něj až skoro u našeho domu. Vytřeštím na něj oči jakoby mi právě nabídl noc plnou vášní. On mi snad čte myšlenky, protože hned dodá: „Neboj, do postele tě tahat nechci.“ To mě teda fakt uklidnil. Rychle se rozloučím a už utíkám domů zkontrolovat situaci.
Kupodivu se nic zásadního během mé nepřítomnosti nestalo, jen si nejsem jistá, jestli mě to má potěšit nebo naopak. Dvojčata už jsou vykoupaná a právě baští svoje večerní mlíčko z láhví. Martin je má v lehačkách v jídelně na stole, prostě si umí poradit.
„Ahoj, lásko,“ usměje se na mě, sotva vejdu do dveří. Myslela jsem si, že bude naštvaný, že jsem tak utekla a nechala ho s dětmi samotného, ale on vypadá naprosto v pohodě.
Sklopím hlavu a nevím, jak začít. „Byla jsem…,“ ukážu rukou směrem ke dveřím a přemýšlím, jak to říct.
„Sun, to je v pořádku,“ usměje se znovu. „Dáš Mel odříhnout?“ nabídne mi mír a já jsem moc ráda. Nakonec nechám Martina, ať se sám navečeří a jdu děti uložit. Jenže on je za chviličku za mnou a brousí rukama všude možně. Vlepím mu pusu na tvář. Otočí si mě k sobě čelem a začne líbat. Ale tak nějak jinak. Hodně silně a vášnivě, že se ani nemůžu nadechnout.
Ale já to přece ani nechci. Líbí se mi, jak se zase mezi nás vrátila ta jiskřička, která už se zdála skoro vyhasnutá. Je mi tak krásně! Jak mě objímá, hladí… Zarazí mě až podivné ticho.
„Počkej, Martínku, počkej…,“ huhlám s plnou pusou.
„Ne! Nečekám!! Já tě prostě chci!“ Podlomí se mi kolena, ale mateřský pud je silnější, takže to zkusím znovu.
„Počkej! Miminka…!“ snažím se naznačit. Tohle zabere. Odlepí se od mých úst a koukne na postýlky.
„Miminka dobře uspává, když se mají maminka a tatínek hodně rádi,“ zakření se. Otočím se a opravdu. Obě děti už jsou v říši snů. Jaksi mě to rozněžnilo, úplně jsem zjihla. Koukám na ně, jak strašně jim to takhle sluší, jak spokojeně oddychují. Občas pohnou prstíčkama nebo se zavrtí.
Pohladím je oba po tvářičkách, ale to už mě Martin zvedne do náruče a odnáší směr ložnice. Ani neví, jak se těším. „Pojedeme na ten víkend,“ prohodím ještě, než se úplně propadnu.

Martin je muž činu, proto mi už za tři týdny oznamuje, že ve čtvrtek odpoledne odjíždíme do Liverpoolu, kde objednal pokoj ve velmi luxusním hotelu.
„Srdíčko, představ si – bazén, sauna, squash, minigolf, masáže, kosmetika! To všechno v jednom hotelu!“
„Jsi snad reklamní agent?“ směju se a zároveň mi v hlavě šrotuje, jak se ze všeho vymluvit. Za nic si nedovedu představit, že budu skoro čtyři dny bez dětí. Ne že by se situace za těch pár dní nějak změnila, ale přesto se někde hluboko ve mně ozývá mateřský pud.
„To teda nejsem, ale kdybych skončil se svou prací, mohl bych se tím klidně živit, ne?“ zasměje se na mě tím nejkrásnějším způsobem. Ví totiž, co na mě platí. Musím to ale nějak zařídit, abychom ten výlet přece jen odložili.

To jsem to ale pěkně zařídila, usměju se jakmile se za tři týdny vzbudím v hotelovém pokoji. Ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, Martin měl pro každou mou námitku svoje vlastní stoprocentně neprůstřelné řešení. A tak jsme už včera lehce po obědě nechali dvojčata našim a vyjeli směr Liverpool. Ze všech služeb a zpestření, co tu mají, jsme s Martinem zatím stihli vyzkoušet jen postel. A to dvakrát 
Kdepak vůbec je? Vedle mě neleží a pokud si vzpomínám, neříkal nic o tom, že by se chtěl hned ráno někam vypařit. Sotva si to stačím domyslet, objeví se ve dveřích s úžasně měkkým hotelovým ručníkem kolem beder, mokrými vlasy a nezaměnitelnou vůní.
„Už jsi vzhůru?“ zasměje se.
„Asi jsi mě málo utahal.“
„Tak to musíme napravit,“ naznačí mi. Bohužel mi nedojde, jak to všechno myslel a začnu zcela mylně pociťovat příjemné mrazení kolem žaludku a ještě o něco níž. „Zamluvil jsem nám bazén, rád bych si trošku zaplaval, jestli ti to nevadí.“ Vadí nevadí, prostě už to zamluvil. Mně se bohužel nechce z vyhřátého pelíšku. Martin mě ale převeze, když vytáhne moje plavky a hodí je po mně. Tak vstávat, mamko, vstávat!

Bazén byl super, budeme si muset taky něco takového pořídit domů. Jen teda nevím kam  Martin si nezaplaval jen trošku, ale docela dost a mě naštěstí bavilo sledovat ho při tom. Musela jsem trapně uznat, že na něm naše rodičovství nezanechalo pražádné stopy. Což se při pohledu na mě říct nedá.
Z mých opravdu plodných úvah mě vytrhne můj muž, který na mě opět vykoukne, tentokrát v džínách, triku a lehké bundě. „Jdeme do města, ne?“ pobídne mě. A tak zase chca nechca zvednu zadek, obleču se a vyjdu ven. Poněkud jsem zlenivěla za těch pár hodin.
Ještě na chodbě potkáme pár asi v našich letech a musím se podepsat. Martin se netváří nadšeně, ale to je mi celkem jedno. Mě to baví, i když chápu, že si chtěl o víkendu užít trošku klidu v soukromí. V tom případě ale neměl vymýšlet Liverpool . Taky mu to řeknu, když se musím podepisovat už potřetí. Nějak se mi zalíbilo škádlit ho.
Projdeme městem a Martin se opravdu vyznamenává. Dokáže mě celou dobu bavit, on si snad předem nastudoval nějaké turistické průvodce nebo co. Ale nějak nechápu, jak se mu to mohlo podařit, protože informace, které má, určitě jen tak někde nevyčetl.
Nakonec se dostaneme na malé náměstí, s kostelem uprostřed a spoustou malých příjemných obchůdků kolem. Já hodně brzo zmerčím jeden s cingrlátky a snažím se tam Martina dostat, což se mi nějak ne a ne podařit. A nedaří se mi to tak dlouho, až je mi jasné, že se Martin tomu místo vyhýbá zcela záměrně.
„Tak pojď kam tě srdce táhne, ty se na to těšíš jako dvojčata na krmení,“ směje se mi drze do očí, když konečně přestane lézt po zdech toho kostelíku a hledat každičkou prkotinu. „Víš, Sunny, ty jsi tak krásně průhledná, když se octneš blízko takových obchodů.“
Vejdeme dovnitř a já se cítím jako v nějaké zemi zaslíbené. Tolik korálků, náramků, náušniček, náhrdelníků, až mi srdce radostí přeskakuje.

Je to takový zvláštní pocit. Koukám na Martina, jak leží v tričku a trenýrkách na posteli a luští křížovku. Je do toho tak zabraný, že vůbec nevnímá, co se děje kolem něj. Obvykle se na mě aspoň usměje, ale teď nic.
„Je tu celkem fajn,“ snažím se zapříst řeč. Odpovědí je mi souhlasné zamručení bez jakéhokoli dalšího zájmu. „Příště tě poslechnu rovnou,“ další pokus a další zamručení. „Děje se něco?“ nevydržím to už.
„Ne. Proč?“ zmuchlá noviny a zahodí je někam pod postel.
„Chováš se divně.“
„To se ti jen zdá,“ usměje se konečně, zvedne se z postele a nalije si pití. „Kdy vyrazíme?“ zeptá se ještě.
„Už se jen obleču a učešu a můžeme jít.“
Rozhodli jsme se totiž, že si vyrazíme do nějakého klubu, trošku se pobavíme, zatancujeme si, tak jako zamlada 
V recepci hotelu nám jeden klub doporučili. Není to nijak daleko a prý je to tam opravdu luxusní, jak se vyjádřila slečna recepční. Vypadala trochu potrhle, a tak nevím, jestli jí to máme věřit, nebo ne. Konečně – odejít můžeme vždycky.
Martin si cestou pohvizduje a docela mě žene. Asi už se nemůže dočkat. A já si každým krokem připomínám uplynulé roky, kdy jsme si večírků a klubů užívali dosyta. Zdá se mi to neuvěřitelně vzdálené.
Jen možná… chybí mi tu celá naše partička. Ráda bych se s nimi o těch pár krásných chvilek podělila. Zvlášť Lisa, myslím, že bychom si spolu dnešní večer užily úplně báječně. A Martin s Tonym by si taky rozuměli. No co, Sun, nebul, užijete si večírek jen ve dvou .
Klub vypadá zajímavě. Vchází se do něj velkými prosklenými dveřmi, za kterými se stáčí široké schodiště dolů. Tam je veliký osvícený bar, taneční parket, malé podium pro kapelu. Po pravé straně pak stojí malé stolky se skleněnou deskou, některé barové vyšší, jiné se židlemi. A tak si k jednomu z těch stolků úplně vzadu sedneme, protože přece jen už nejsme nejmladší .
Je tady docela plno, dokonce i ty schody byly obsazené a museli jsme se prodírat. Martin se zvedne, aby přinesl nějaké pití a já mám chvíli čas pořádně se tu porozhlédnout.
Dojde mi, že tenhle klub už asi není pro nás. Nevidím tu nikoho, kdo by se nám věkem aspoň trošku blížil. Naštěstí jsme ale nevyvolali žádný rozruch, a tak tu můžeme chvilku zůstat, než nás to omrzí a vyrazíme jinam.
Martin nám donese víno, čímž mě dneska překvapí už poněkolikáté. Pochopila bych gin, whisky, vodku, ale víno????? O svoje rozpaky se s ním taky podělím.
„Nechci se hned opít, noc je ještě mladá,“ mrkne na mě a v očičkách mu zvláštně zajiskří.
Já husa blbá jsem mu to spolkla!!! Za hodinu má v sobě celou láhev, já si jen trošku cucla! Ale jinak mi to nevadí, protože se kolem mě pořád točí, tancujeme spolu, bavíme se, je nám fajn. Jen mám trošku obavu, jak ho potáhnu do hotelu.
Když Martin odejde pro další láhev vína, rozhodnu se znovu to tu propátrat. Brzo mě ovšem zastíní rozhled chlápek s nechutně mastnými vlasy, prasečíma očima a potutelným úsměvem.
„Sunny Crossová?“ zeptá se mě a já počítám s tím, že se budu muset podepsat. Blik!!! Oslní mě blesk fotoaparátu. „Řekněte mi něco o vašem potratu před několika měsíci!!“
Ta věta mi vzala všechen vítr z plachet. Nemůžu absolutně pochopit, kde k té informaci přišel. Dojde mi, že je to novinář, který se snaží dostat ze mě sólokapra. Ale já na něj jen zírám s otevřenou pusou a nejsem schopná jediného slova.
„Kdo byl otcem toho nenarozeného dítěte? Byl to Roy Stroke?“
„Cože?!“ vzmůžu se jen na ještě víc vytřeštěné oči. On toho všeho využívá a neustále mě fotí.
„Proč jste byla na interrupci? Žádal to váš muž? Nechtěl, aby se narodilo dítě Roye Stroka?“ Krve by se ve mně nedořezal! Tolik lží a sprostých pomluv! A pořád to světlo blesku, které mě oslňuje a nenechá mě popadnout dech.
V tom přijde Martin, který už asi pochopil, o co tu jde, a tak mě jen beze slova vytáhne ze židle, přehodí přese mě bundu a vytáhne z klubu ven. Jenže ten chlápek se za námi táhne jako stín!
Martin celou cestu nepromluví, což mi situaci nijak neulehčuje. Vůbec nevím, co se mu honí hlavou. Mlčky mě odvede do pokoje a pak mi řekne, abych tam počkala, že se za chvíli vrátí.
Nechá mě mým myšlenkám, které mě sžírají jako kyselina. Nesmířila jsem se s tím potratem, i když se mohlo zdát, že už to přebolelo. Je ale nad slunce jasnější, že to nepřebolí nikdy.
Postavím se k oknu a pozoruju světla Liverpoolu. Dole před vchodem do hotelu stojí auto. To, které za námi jelo celou cestu. On stojí tam a čeká, až vyjdeme ven. Jednou vyjít musíme a budeme ho muset potkat. Potkat se s ním tváří v tvář. Nedělám si iluze, že on nevydrží čekat déle. Je za to placený, je to jeho práce. Čekat a pak si urvat kus člověka. Přesně takový mám pocit.
Z černých úvah mě vytrhne klapnutí kliky. Skoro se leknu. Martin na mě koukne a pokusí se o úsměv. Bohužel se mu to nepodaří.
„Bude to dobrý, Sunny. Mluvil jsem s ředitelem hotelu, ráno můžeme odjet zadním východem, aspoň budeme mít trochu náskok, než přijedeme domů.“
Podívám se na něj se strachem. Vůbec netuším, jak bude reagovat. Jestli uvěří tomu, co ten novinář říkal, nebo si mnou je jistý.
„Pojď spát,“ pobídne mě. V posteli mě obejme, ale jsem si jistá, že ani jeden do rána nezamhouříme oči.

Z hotelu jsme opravdu vyrazili jako v nějakém akčním filmu. Škoda, že to nejspíš nikdo nenatáčel, mohli jsme dostat Oscara.
Mám strach o Martina. V noci opravdu nespal ani minutu a teď má před sebou dlouhou cestu. Navíc v hodně vypjaté atmosféře, což je na něm vidět.
Vůbec se mnou nemluví. A ani já nevím jak začít. Mám totiž strach, že těm pomluvám věří a bude po mně chtít nějaký důkaz. Ale jaký??? Pás cudnosti opravdu nenosím a nikdy jsem nenosila. Myslím, že nebyl potřeba.
Naopak, považuju se naprostou výjimku. Tři chlapi plus Martin. Na zpěvačku až trapné skóre. A měla jsem snad někdy chuť na někoho jiného? Ať přemýšlím, jak přemýšlím, neměla. Vlastně jsem k tomu ani neměla šanci, vždyť jsem pořád jen s klukama z kapely, nebo doma, nebo na turné, kde mám kolem sebe ochranku. A když jdeme třeba s Lisou nakupovat, tak si spíš všimnu někoho vyloženě nesympatického, než abych vzdychala, jak se mi ten nebo onen líbí, jak bych si s ním dala říct. Asi budu divná. Nebo mimozemšťan.
Musíme zastavit u pumpy. Kontrolka stavu naší nádrže nebezpečně bliká už pár kilometrů. Všimnu si toho, až Martin odbočí, do té doby se věnuju myšlenkám o mé naprosté věrnosti.
„Zavolám domů,“ oznámím mu jen. Po pravdě se mi nechce na něj čekat.
„Sunnynko, děvenko, co se to děje???“ spustí na mě máma nešťastně.
„Jak co se děje?“
„Byl tu nějaký člověk, ptal se, proč jsi byla na potratu. Nerozumím tomu, to bys přece neudělala, Sunny, že ne?“ začne brečet.
„Mami, prosím tě, dej mi k telefonu tátu, jo?“ dojde mi celkem rychle, že s mámou se nedomluvím. Nejspíš pořád jen přemýšlí, proč jsem si nechala vzít dítě!
„Tati, tak co se stalo?“ vyzvídám.
„Někdo zvonil, tak šla máma otevřít a nějakej chlápek si ji začal fotit a ptát se jí, proč jsi …. No víš co.“
„A co mu řekla?“ pokoušejí se o mě mrákoty.
„Nic, stačil jsem ho vypakovat. Ale usádlil se před domem a s ním ještě dva.“
„Kdyby něco, tati, zavolejte policii. My už jedeme domů.“
Usadím se znovu v našem autě. Martin ještě dojde zaplatit za benzín a můžeme vyrazit. Vůbec se mi ale nechce, bůhví co nás tam čeká.

Už mě začíná víc než deptat, že se mnou Martin nemluví. Můžu já snad za něco??? Je to moje vina???
Když jsem rozhodnutá po dalších několika kilometrech navázat hovor, strhne najednou volant a odbočí někam na lesní cestu.
„Co se děje?“ vysoukám ze sebe a radši se držím, čeho můžu, protože cesta opravdu není zrovna rovná. Hlavou mi začnou běhat vzpomínky na všechny krimi filmy, ve kterých vrah svou oběť zakope někde v lese. Dneska se už nedivím vůbec ničemu, zvlášť když Martinově reakci nerozumím a tudíž nevím, co od něj můžu čekat.
Zastaví až na malé mýtince uprostřed lesa. Vyběhne z auta a zarazí se u mohutného stromu. Tam začne řádit. Kope do všeho, co se mu postaví do cesty, pár větví spadených na zem buď odhodí o kus dál, nebo je rozláme. Nadává u toho takovým způsobem, že to ani nemůžu popsat, červenala bych se určitě ještě nejmíň týden. Ani jsem nevěděla, že všechna ta sprostá slova zná. Ještě nikdy jsem ho neviděla chovat se takhle vztekle. Vážně ne!
Jsem opravdu ohromená. Pomalu vystoupím z auta připravená snad na cokoli a zároveň na nic.
„Sunny, proč???“ zeptá se jen a podívá se na mě zvláštním pohledem.
„Martine, já…,“ nevím vlastně co říct. Jak vysvětlit, že to všechno jsou výmysly.
„Bylo to přece naše dítě, pořád si tak strašně moc vyčítám, že jsem tebe i to malé nedokázal ochránit. A oni to teď ještě vytáhnou na veřejnost!! Pravda je nezajímá, jen potřebují prodat co nejvíc výtisků! Já už jich mám dost! Dokážou člověka uhnat pro pár liber navíc. Nechápu to, Sun, vážně ne!“ kroutí hlavou.
Mohlo přijít všechno. Obviňování, vydírání, vyhrožování. Ale tohle? Martin se pod nátlakem novinářů skoro zhroutil. Dostali ho do kouta, donutili přemýšlet nad vlastními chybami a přisuzovat si další a další.
„Martine,“ nadechnu se zhluboka, protože to, co mu chci říct, pro mě opravdu není nic jednoduchého. „Podívej se na mě,“ napomenu ho ještě. Ale on nereaguje, a tak mu pohled správným směrem musím nastavit já. Nechám svoje dlaně na jeho tvářích. „Martine, já tě miluju! Miluju tě víc než cokoli na světě. Vždycky jsi byl se mnou, vždycky jsi mi byl oporou a bylo to i tenkrát. Mělo se to stát, to dítě se nemělo narodit. Nemysli, neříká se mi to nejlíp, ale teď už to nevrátíme. Stejně si já můžu vyčítat, že jsem byla zabedněná, že jsem nepochopila, že jsem těhotná. Můžu si dávat za vinu milion věcí. Ale už s tím stejně nic neudělám. Mám tebe, zůstal jsi se mnou i potom, máme krásný dvojčata, máme se rádi. Pro mě jsi důležitý ty a ne novináři. A ostatní lidi, co jsou pro nás oba důležití, vědí, jak to bylo.“
Kouká na mě skoro vyjeveně. Je fakt, že já na podobný výlevy nejsem, takže překvapení musí být obrovský .
„Myslel jsem si, že mě za to nemáš ráda. Poslední dobou mi připadalo….“
„Poslední dobou jsem kráva!“ utnu ho. Fakt se chovám jak magor, to musím přiznat.
„Musíme si to jen líp zorganizovat,“ usměje se trošku.
Vydáme se na procházku lesem.
Celou dobu si povídáme, přijdeme na spoustu nápadů co a jak udělat, abychom všichni žili šťastně a spokojeně.
Když se vrátíme k autu, začne mi kručet v žaludku.
„Však už je spousta hodin,“ směje se Martin a odkudsi vyštrachá aspoň tyčinku. Pro sebe taky jednu. Sedneme si do kufru našeho obr auta, pojídáme svačinu, oběd i skoro večeři v jednom a usmíváme se na sebe jako dva blázni. Najednou se cítím hrozně šťastně. Dosavadní problémy mi připadají malicherné a už se dokonce i těším, až vyrazím s dětma na procházku.
„Odpočineme si chvilku?“ skoukne Martin obrovskou plochu, kde máme naložené jen dvě tašky s věcmi. Po mém kývnutí vytáhne starý spacák a dvě deky, takže udělá docela pohodlné ležení.
Když se probudím, hrozně se leknu. Je tma a já vůbec netuším, kde to jsem. Chvilku mi trvá, než si uvědomím, z čeho mě tak šíleně bolí záda. Zašmátrá po mě čísi ruka.
„Lehni si ještě, miláčku,“ zamumlá Martin. „Vyjedeme, až se rozední.“ On ještě usne, ale já už spát nemůžu. Jednak to není zrovna pohodlné a jednak mám zase spoustu věcí na přemýšlení. Například, kdo to všechno prásknul!
Martin se konečně probudí a tváří se zase trošku provinile. Mně ale noc strávená v autě v lese kdesi na půl cesty mezi Liverpoolem a Londýnem absolutně nevadí. Spíš jsem ráda, je to příjemná, i když už ne tak pohodlná změna 

„Gito! Gito, počkejte!“ volá zoufale Martin na naši hospodyni. „Gito, tuhle nebo tuhle?“ žádá po ní radu ohledně výběru košile.
„Záleží, co si vezmete k tomu,“ zamyslí se. Martin si jen povzdychne a fičí zase nahoru vybrat kalhoty.
Šílí proto, že se uvolil k vystoupení v televizi. Lisa s Donem nám tvrdili, že nejlepší obrana proti těm hnusným pomluvám bude veřejně vysvětlit, jak to vlastně bylo. Martin se sice chvilku zdráhal, že co je komu do toho, ale nakonec svolil. Jdeme opět do pořadu Elizabeth Linleyové, z čehož mi skoro naskákaly pupínky. Fakt ji nemusím, ale je pravda, že její hodinka má v televizi dost vysokou sledovanost.
Martin si nakonec vybral tmavé kalhoty a sportovní košili. Mám co dělat, aby se mnou ten pohled necloumal. Vypadá naprosto úžasně jak si tak sedí ve studiu v pohodlném křesle, sice se tváří dost nepřístupně a musí být hodně nervózní, ale nedává to na sobě znát.
Chvilku trvá, než se s Elizabeth dostaneme k věci. Přece jenom se nehodí, aby na nás hned vypálila, jak to bylo s naším prvním dítětem. Ale je jí vidět na očích, jak se na to celá třese.
„Chtěla bych se vás teď zeptat na věc, která poslední dobou hýbe tiskem. A to vaše první těhotenství, Sunny.“
„Nechápu, proč se tomu věnuje tolik pozornosti. Nejsem první ani poslední, kdo potratil,“ vystřelím ze sebe už dopředu naplánovanou odpověď.
„Takže to byl spontánní potrat?“
„Ne, nebyl. Samozřejmě že nebyl. Spadla jsem tenkrát ze schodů a miminku nebylo pomoci.“
„Spekulovalo se ale o tom, že ten pád ze schodů nebyl jen náhoda,“ rýpne si zase. Martin doteď mluvil jen, když byl tázán. Domluvili jsme se tak, protože by to nemuselo dopadnout dobře. Je na něm ale vidět, jak moc se musí držet.
„Náhoda ne. Ze schodů nespadnete náhodou. Ale jestli narážíte na nějaké pošťuchování, nebo cokoli nevhodného, hrubého, co tomu předcházelo, pak jste absolutně vedle. Prostě se mi jen zatočila hlava a já šlápla do prázdna. I moje druhé těhotenství provázely silné nevolnosti, u mě nic neobvyklého.“
„Vy jste byl při tom, pane Crossi?“ zeptá se hned.
„Ano, byl. Snažil jsem se Sunny pomoct, ale nedalo se dělat nic jiného, než zavolat sanitku a to jsem také udělal.“
„Mluvilo se i o otci vašeho prvního dítěte.“
„Nechápu, kde novináři přišli na takovou hloupost. Dokonce použili fotku, jak se Martin a Roy rozchází před budovou nemocnice, kde podstoupili očkování před cestou do Austrálie. Nebyla to ta nemocnice, ve které jsem po pádu ležela,“ používám pořád odpovědi, které jsme si nacvičili. Asi to nebude vypadat zrovna zdvořile, ale to je mi celkem jedno.
„Pane Crossi, jak se k tomu všemu stavíte vy?“ vypálí další otázku. Opět se nás snaží dostat na kolena.
„Roy Stroke je náš velmi dobrý přítel. Vídáme se skoro denně, je kmotrem našich dětí. Opravdu si někdo myslí, že bych k tomu všemu svolil, kdybych měl snad jen stopu podezření? Já svou ženu miluju a za ty roky, co jsme spolu, ji už dost dobře znám. Nemusím ji podezřívat, jsem si jí a Royem naprosto jistý. Tyhle spekulace nás jen zraňují a brání nám soustředit se na péči o dvojčata.“
Tak bychom měli za sebou nejdelší Martinovo veřejné vystoupení! 
Odpovíme ještě na pár dalších otázek, aby rozhovor nevypadal tak moc strojeně. Elizabeth z nás není nijak odvázaná, ale vlastně mi to může být jedno. I když jsem čím dál víc přesvědčená, že to všechno bylo k ničemu.

Cestou z televizního studia mi Martin nabídne zastavit se na skleničku u Dannyho. Ani mě nenapadne to odmítat. Jeremy s Megan hlídají dvojčata a já bych se potřebovala trošku vzpamatovat z toho natáčení.
„Pamatuješ, Sunny, jak jsme onehdá byli s klukama hrát basket?“ zeptá se Martin zcela nevinně.
„Onehdá? To jako onehdá předevčírem nebo onehdá předpředevčírem?“ dělám ze sebe záměrně hloupou. Jsem zvědavá, co z něj vyleze.
„No předevčírem.“
„Pamatuju. A co? Máš nějakej důvod, proč jste se zdrželi půldruhé hodiny?“
„Tak trochu,“ leze to z něj jak z chlupaté deky. „Víš, kluci vymysleli, teda Roy to tak trošku všechno zpunktoval… že bysme vyjeli tak na měsíc do Jižní Ameriky, do And, víš?“
Džus mi vylítne i nosem a já se řádně zakuckám. Vysílám k němu jen zoufalé pohledy, protože se nejspíš brzo udusím, a střídám je s typem „to si snad ze mě děláš srandu?!“
„Jako ne teď, to se musí všechno pořádně naplánovat, rozhodně to letos nebude, to už nestihneme.“
„Já…s-si…to-to…rozmymyslím!“ kašlu. Nejradši bych hned řekla rezolutní NE, ale to mi hrdost nedovolí. Tak si dám pár dní na rozmyšlenou, případě ještě svolám ženskou radu.

„Koukni, Sun, asi tě to moc nepotěší, ale já budu docela ráda, když Tony na chvilku vypadne z baráku!“ neprojeví Lisa ani trošku solidarity. Usrkne kávu ze svého šálku a rychle zkontroluje pozici Luka v našem domě. „Je na něm vidět, jak se nudí, pořád mi do něčeho kecá, vymýšlí blbinky a chová se jako malej harant!“ uleví si.
Tázavě se podívám na Sarah. „No já ti řeknu to samý, Sun. Mrzí mě to, ale aspoň se Joe chvilku přestane starat o moje břicho,“ ukáže si prstem na těhotný pupek. No těhotný, ještě to na ní není vůbec vidět, je teprve ve třetím měsíci.
Podobných reakcí se dočkám i od ostatních, takže mi nezbyde nic jiného, než nakonec souhlasit s tím, co vymysleli pánové. Dokonce nepomůže ani ujištění, že se kluci teď až tak nudit nebudou, protože nás čeká natáčení klipu a pak bych se ráda co nejdřív vrhla na další desku. Docela dost mi pobyty ve studiu chybí.

Dva dny na to dorazí Martin domů s evidentně výbornou náladou.
„Ahoj, srdíčko,“ pošeptá mi do vlasů, políbí mě a laškovně pohladí po zadečku až vyjeknu.
„Co se stalo?“ začnu vyzvídat.
„Nooooo….,“ laškuje se mnou dál. Ještě dostanu pusu, obejme mě a zamíří si to rovnou do kuchyně.
„Tak co?“ začínám být napnutější než struna na Tonyho kytaře.
„Máme pro Roye výbornej dárek k narozeninám!!!“ vyhrkne Martin, protože už to taky nemohl vydržet.
Abych to uvedla na pravou míru – Roy bude mít třicáté narozeniny. S dárkem pro něj se trápím už hodně dlouho. Nechci ho odbýt hodinkami, diářem, lahví dobrého vína a podobnými klišé. Přece jenom třicet je mu jen jednou v životě.
Sice vím o jednom dárku, který by pro něj byl ten nej, ale ten mu, bohužel, dát nemůžu. Vlastně to jsou dárky dva – zbavit se Cassie a být s SS. Tu druhou se mu daří tajit už pár let. Trochu mi uniká smysl toho vztahu, jestli se to vztahem dá vůbec nazývat. Je mi ho hrozně moc líto, protože vidím, že se trápí. I když, a to musím přiznat, poslední dobou mi přijde opravdu v pohodě. Asi mu taky prospěla ta naše pauza, možná narození dvojčat, má se čím zabavit.
Ale abych se vrátila k jeho narozeninám, oslava se blíží přímo tempem tryskovým a celá naše partička si láme hlavu, čím ho obdarovat.
„A to?“ znovu se tak ptám Martina, aby mi konečně sdělil, na co při tradičním sportovním dýchánku přišli.
„Přece cestu do And!!!“ oznámí mi vítězoslavně, sedne si v jídelně na stůl a přitáhne si mě k sobě. Chtěl by se přitulit, ale jeho nápad mi vyloženě vyrazil dech.
„A to jako jak???“ vyjedu. Naši milí zlatí mužští si totiž vytrvale stojí na svém. Říkají tomu vznešeně expedice. Ne že bych jim nepřála trošku toho povyražení, ale opravdu hodně mi vadí, že zůstanu s dětma na tak dlouhou dobu sama. Musím totiž přiznat, že ani skoro půl roku po porodu nejsem úplně v pohodě a Martinovu přítomnost prostě potřebuju. Je sice pravda, že mám Gitu, ta je prostě zlatá, ale není to moje rodina. Asi to nedovedu dost dobře vysvětlit, prostě mi vadí, že Martin nebude s námi doma, ale bude někde trajdat s klukama a možná i s nějakýma holkama, protože Joea a Roye prostě znám jako svý boty 
„No prostě teď všichni Royovi odmítneme tu cestu a dáme mu ji jako společnej dárek k narozeninám. Nebo jsi snad vymyslela něco lepšího?“ trošku se nadurdí, když vidí, jak se tvářím. No jak – jako kyselý jablko.
„Ne!“ odseknu, ale vzápětí je mi to líto. Dnešní večer jsem si představovala líp, než se užírat myšlenkami na coby kdyby.
„Lásko,“ přijde za mnou se smířlivějším tónem. „Já vím, že nechceš, abych tam jezdil, kdyby to záleželo jen na mně, posunul bych to klidně i o nějakej ten rok, ale ostatní chtějí jet teď, tak se musím podřídit. Ale jestli na tom budeš vyloženě trvat, můžu zůstat doma,“ nabídne mi řešení. Jenže to se mi taky nechce, nemám chuť všem vysvětlovat, proč Martin sedí doma, zatímco všichni ostatní jedou na „expedici“!
„Ale ne, klidně jeď,“ rezignuju. Tak a dobrá nálada je nenávratně v háji!
Martin ještě zvedne telefon. „Nazdar, Cas, je Roy doma?“ Já nastražím uši. Normálně Martinovy hovory nešpehuju, ale Cassie prostě nemám ráda a vím, že po Martinovi jede. Tak jen tak pro pořádek… „Ahoj, Royi, prosím tě, mám pro tebe špatnou zprávu… ne, neděs se. Zítra to se Sun určitě platí. Ale… nezlob se, já do těch And nemůžu. Ne … prostě… nějaký povinnosti v práci, nejde to odložit. Chceš mluvit se Sunny? … no já myslím, že se můžeš spolehnout, nemá důvod to rušit. Dej mi, prosím, zítra na ženu a děti pozor, jo? Ještě jednou se omlouvám, Royi, moc mě to mrzí. …. Fajn, díky. Čau,“ zavěsí konečně. Páni, to je ale héérec! Člověk by mu na tu jeho lítost skočil absolutně bez sebemenšího podezření. „Nezrušila jsi to zítřejší odpoledne s Royem, že ne?“ otočí se ještě na mě a já jen zavrtím hlavou. Jsme na zítra domluvení na Zoo, Martin má důležitou konferenci, přijedou nějací zazobaní Amíci, kteří chtějí investovat pár milionů liber. „Ještě říkal, že si zajdete někam na oběd, prý jste to původně v plánu neměli.“
„Hm, neměli. Ale ani jsem neměla v plánu přestat kojit a koukej, jak to dopadlo!“ prohodím smutně. Trápí mě to pořád, i když se trošku utěšuju tím, že Mel i Mat byli kojení čtyři měsíce a to je pořád lepší, než vůbec.

Druhý den se spokojeně procházíme zoologickou zahradou. Já tlačím kočár a Roy pořád dělá blbinky s dětma. Jestli brzo nepřestane, nebudou chtít spát ani za nic!
„Royi, co teď vlastně pořád děláš?“ zajímám se o jeho program. Od té doby, co jsem si po porodu dala přestávku ve studiu, jaksi ztrácím přehled.
„Nic,“ odpoví mi, aniž by se na mě kouknul a pak udělá na Matta strašidlo, což ale způsobí, že se i s Melanií nahlas rozesmějí. Opravdu odpověď za všechny prachy. Musím si počkat, než se Roy dosyta vyblbne a vyběhá za kočárem a zase přijde za mnou k lavičce, kterou se mi podařilo obsadit ve stínu košatého stromu, aby se děti mohly najíst z láhve. „Mám nějakou nabídku na muziku k filmu, ale asi se na to vykašlu. Nechce se mi do toho. Je fakt, že dovolenou potřebuju jako sůl, takže to tak nějak beru.“
Asi bych čekala, že se na to samé zeptá i on mě, jenže je to vlastně naprosto zbytečná otázka v mé situaci.
„Panebože! Michelle!!“ zvedne se najednou Roy a jde někam do davu.
„Royi, no to snad není možný!“ vrhne se mu kolem krku podivně vypadající dívka. A nejenom kolem krku, ale dokonce zkříží kotníky za jeho zády a dají si velikou pusu. Mám pocit, že se mi to všechno jen zdá. Ta holka vypadá ……..jako nějaká rocková sexbomba! Zpět! Vypadá dost podivně. To je poněkud přijatelnější přirovnání.
Roy ji přivede až ke mně. Tváří se neuvěřitelně šťastně, zeširoka se usmívá a drží tu…. kolem ramen.
„Ahoj, ty musíš být Sunny,“ podává mi ruku. Já jen přikývnu a potřesu si s ní končetinou.
„Sun, tohle je moje nejlepší kamarádka Michelle Carterová. Neviděli jsme se snad sto let. A teď se potkáme tady v zoo. To snad ani není možný, Michelle. Jak se máš, co děláš?“ začnou si švitořit, takže se dozvím, že Michelle byla nějakou dobu ve Státech, pak pomáhala Lékařům bez hranic v Africe, nějaký čas strávila v Asii. Až mi z toho jde hlava kolem. Roy si nevšimne, že jsou děti najezené a unavené. Když si k tomu připočtu, že je tu dnes lidí jak na demonstraci, je to naprosto úžasné. Jenže můj bývalý nejlepší kamarád (nezastírám, že mě ranilo, že jeho nejlepší kamarádkou je ta úžasná Michelle) nemá oči vůbec pro nic jiného. A tak, jakmile se mi podaří dvojčata uložit do kočáru, si ji pořádně prohlédnu.
Bude asi tak v našem věku, má na černo obarvené delší vlasy, stočené do neurčitých střapatých tvarů, takže každý směřuje jinam. Obličeji dominují velké tmavé oči podtržené silným nalíčením. Oblečená je taky do černého, vzala si úpletovou sukni po kolena s vysokým rozparkem a triko jakéhosi prapodivného tvaru. Přes rameno má opět černou tašku velmi dávného data výroby. Jen na krku se jí houpou barevné korálky a rozhodně se nedají přehlédnout proužkované punčochy v masivních botách. No nevím, myslela jsem si, že Roye znám dost dobře…
„Sunny? Zvládneš to s dětma sama? Máme si s Michelle co vyprávět…,“ promluví na mě najednou Roy. Zdá se mu, že moje otevřená pusa je znamením souhlasu, a tak se s Michelle otočí na pětníku a odejdou.

Za dva dny se sejdeme ve studiu. Máme v plánu předělat jednu písničku, protože se nám některé části nezdají.
„Michelle říkala, že se jí líbí,“ prohlásí Roy. „Tak že bychom se na ty úpravy vykašlali, co vy na to?“ No jasně, chce se vypařit.
„Kdo je Michelle?“ zareaguje Tony.
„Royova nová známost,“ uchechtne se Joe.
„Kamarádka,“ opraví ho jmenovaný.
„No dobře – Royova nová kamarádka, když chceš,“ sklapne Joe. „To ale nemění nic na tom, že se ta písnička předělá!“
„Michelle říkala, že by ty bicí měly znít přesně takhle!“ oponuje po půl hodině znovu Roy. Mezitím jsme si vyslechli už asi pětkrát, co všechno Michelle říkala.
„Ty debile!“ reaguje nezvykle podrážděně Tony. „Strč si tu svou Michelle někam!“
“Co si to dovoluješ?“ vyjede i Roy a strhne se docela velká hádka, jejímž středobodem jsou názory Michelle na naši práci. Když už Roy nápor argumentů a notně omaštěných nadávek neunese, práskne za sebou dveřmi.

Je středa odpoledne, den kdy Roy pravidelně přichází na návštěvu. Ani se ale nenamáhal mi zavolat, že nedorazí. V šest hodin si o něj začnu dělat starosti, a tak zvednu telefon a zkusím štěstí. Bohužel ale doma není a já si tak musím střihnout nepříjemný rozhovor s Cassie.
Uběhnou další dvě hodiny, kdy se snažím i před Martinem předstírat klid. Ve skutečnosti to ale ve mně vře. Chvilku mám na Roye hrozný vztek, protože jsem si už na jeho středeční návštěvy zvykla, pak si vsugeruju, že je mi vlastně úplně jedno a nakonec mám o něj strach, protože jsem přesvědčená o tom, že by o sobě dal aspoň vědět.
„Děje se něco?“ začne Martin vyzvídat, když si ani s úlevou negacnu na pohovku, že už dvojčata spí. Místo toho přecházím po obýváku sem a tam.
„Jsem trošku nervózní, Roy se dnes ani neozval,“ uvelebím se u něj. Pohladí mě po rameni jakoby se snažil zaplašit všechny moje chmury.
„Určitě je v pořádku, Sunny,“ řekne po chvíli a do té kraťoučké věty se ozve telefon.
„Zvedni to ty,“ poprosím Martina. Hned mi ale osvětlí, že volá Roy a chce se mnou mluvit. Posunkem Martinovi naznačím, že já podobnou potřebu nemám, a tak to hned Royovi naservíruje na stříbrném podnosu. „Opravdu ne?“ podívá se ještě jednou na mě. S povzdechem vstanu a jdu si sluchátko vzít, ať tu za chvíli Roy nezvoní u dveří s omluvou, jak to má ve zvyku.
„Ahoj, Sun, nezlob se, já byl dneska s Michelle.“
„Jo, to je mi jasný. Dobrou noc,“ zavěsím. Víc už se tím nehodlám zabývat. Radši se začnu zamýšlet nad tím, co budu zítra celý den s dvojčaty dělat.
Probudím se do krásného ránečka, dvojčata ještě vychrupují, a tak si dám rychlou spršku.
Kolem desáté vyrazím i s kočárem a našimi dvěma dětmi k Serpentine. Zachce se mi romantiky a tam vždycky bylo krásně. Pamatuju si na naše první schůzky s Martinem, kdy jsme tam chodívali často. Tolik se toho změnilo…
Chvilku se jen tak procházím a pak zaparkuju u lavečky ve stínu. Matt už nemá tak tvrdé spaní, takže se určitě každou chvíli probudí. A tak vytáhnu zpod našeho kočáru, kterému tajně přezdívám tirák, deku a budu se ho snažit chvilku zaměstnat pozorováním stromů kolem a labutí na jezeře.
Jakmile se s dekou zvedám z předklonu, všimnu si dvojice na druhé straně jezera. Sice musím chvilku zaostřovat, ale nakonec jsem si na sto procent jistá, že je to Roy a Michelle. Krmí labutě a zdá se, že se velmi dobře baví.
Co mi na tom vlastně tak vadí??? Vždyť je Michelle docela sympatická a kdykoli se s ní potkám, mám pocit, že z ní vyzařuje jakýsi podivný klid a harmonie. Má dost podmanivý úsměv, kterým si získá každého.
To by mohlo být ono. Jsem si vědoma své žárlivosti, a tak mám asi strach o Martina. I když… tím to asi nebude. Spíš je to způsob, jakým ovlivňuje Roye. Od jejich setkání v zoo totálně zmagořil a ztratil veškerý úsudek. Už nemá svoje vlastní názory, jen tlumočí, co si o tom a onom myslí Michelle. A to mě asi vytáčí nejvíc. Přeju Royovi, aby našel tu pravou a i když z jeho reakcí mám dojem, že Michelle ta pravá je, nejsem si tím tak úplně jistá. Je s ní šťastný, ale možná jen všechno vidí růžovými brýlemi. On je přece Roy, hrdý a samostatný člověk, který si váží sám sebe! Má svoje vlastní životní postoje a ví, kudy se chce ubírat. Jenže teď mu tohle všechno diktuje Michelle.
Než se ve svých úvahách doberu až sem, oba dojdou jen kousíček ode mě. A protože mají oči jeden pro druhého, nevšimnou si mě. Já mám ale možnost vyslechnout jejich rozhovor. Není na něm opravdu nic překvapivého, jen to, že se nechovají jako milenci, ale jen jako důvěrní známí, dobří kamarádi.
Ani nemám v úmyslu se k nim hlásit, nechce se mi s nimi mluvit. Možná bych si měla přiznat, že mi vadí, jakým způsobem Michelle zastoupila moje místo. Jenže to v žádném případě neudělám. Bohužel se mi ale nepodaří vyhnout se jim, když Roy naprosto neomylně zachytí svým absolutním sluchem Matthewův pláč.
„Ahoj, Sun,“ pronese poněkud rozpačitě. Nedá mu to ale a vyndá Matta z kočáru. „Tak co, chlape, vyspal ses dobře?“ zapřede hovor a pak už je jen samé ťuťu ňuňu, dokud se neprobudí i Melanie a on si to samé zopakuje tentokrát v holčičím vydání. „Pomůžu ti je nakrmit, jestli chceš…,“ nabídne mi ještě. Byla bych moc ráda, ale Michelle vypadá jako na trní, k dvojčatům se nemá ani za mák, tak radši s díkem odmítnu. Budu to muset zvládnout sama. „Zítra bych mohl dvojčata pohlídat tak na tři hodinky, Michelle něco má,“ nabídne mi znovu Roy. Já se ale rozčílím nad tím, že Michelle něco má a tak on může milostivě trávit čas s někým jiným.
„Ne, to je dobrý,“ odmítnu a do mého hlasu se vmísí notná dávka sarkasmu. Chudáček Roy, Michelle ho nenechá jen tak samotného. Jen když si potřebuje něco vyřídit. Skoro by mi ho mělo být líto, ale není! Je to jen jeho věc. Vždyť to přece vždycky chtěl, abych ho nechala žít, aby si mohl jít svou cestou!
A tak se s nimi rozloučím, věnuju se dětem a mám strašnou radost z toho, jak už jsou šikovní.
Kolem druhé jsme doma a dvojčata zase spí. Mám tak chvilku pro sebe a svůj hladový žaludek. Máme dnes pečené brambory se zeleninou a já si moc a moc pochutnám. Teda pochutnala bych si, kdybych neměla pocit, že mě něco straší za zády. Asi mi nesedí dnešní setkání s Royem a Michelle. Když si to tak přeberu, ona se vlastně kromě pozdravu vůbec nepřidala k našemu hovoru. Na děti se skoro ani nepodívala, natož aby měla chuť si je pochovat. Když pominu fakt, že naše dvojčata jsou ty nejkrásnější a nejúžasnější děti na světě, což jako správná máma nemůžu popřít, zůstává mi rozum stát nad Michelliným absolutním nezájmem, podle kterého snad ani není ženská!
Je mi tak trošku líto, že jsem odmítla hlídání. Chtěla bych si vyrazit koupit něco na sebe, jenže s dětmi to nejde. Potřebovala bych něco nového, v šatníku mám skoro jen samé těhotenské oblečení.
„Ahoj, lásko,“ vytrhne mě z přemýšlení Martin. Jako lusknutím prstu mě přejde moje špatná nálada a já se k němu otočím se širokým úsměvem.
„Ahoj. To je fajn, že jsi dnes přišel brzo.“
„Už jsem toho měl v práci dost,“ povzdechne si a mlsně se zadívá na talíř, který mu donesla Gita. „Hmmm, Gito, to jídlo dneska skvěle voní!“
„A taky tak chutná!“ přidám se s poklonou. Gita se šťastně usměje a zmizí za kuchyňskými dveřmi.
Martin se láduje, až se mu dělají boule za ušima. Přemýšlím, že by zítra mohl děti pohlídat on a já bych si zajela nakoupit. Nejde o to, že bych nechtěla vzít dvojčata sebou, ale budu trávit nějakou dobu v kabince při zkoušení a to by asi museli zůstat venku, což prostě nemůžu dopustit.
„No…,“ polkne sousto, „škoda, že se mi zítra tak brzo nepodaří vytratit z práce. Spíš naopak,“ zatne mi tipec zrovna v okamžiku, kdy se ho chystám zeptat. Pořád nepřestává jíst a koukat do talíře, ale zvládne položit svou dlaň na mou. „Co plánuješ na zítra ty?“ zeptá se mě ještě.
Já jen pokrčím rameny. Co mu mám tak asi říkat? Ale opět promluví Martinův šestý smysl. „Dlouho sis nebyla koupit nic jen pro sebe,“ nadhodí. Ve skutečnosti to ale znamená, že jsem se mu už dlouho nepochlubila se žádným svým módním úlovkem. Což mu jistě ani tak nechybí, jako mu to je divné. „Nestaví se třeba Roy? Že by pohlídal…,“ projeví se opět. Začnu ho podezřívat z telefonátu nebo osobního setkání s mým bývalým nejlepším kamarádem.
„Ne!“ odvětím dost tvrdě. Vzápětí si uvědomím svou chybu, a tak začnu už mírněji, i když jed z toho přímo tryská: „Roy nemá čas, má Michelle!“
„Nežárlíš tak trošku?“ olízne se naposled a položí příbor na talíř. Mrsknu po něm šíleným pohledem, ale zjistím, že se usmívá.
„Ne!“
„Já bych se nedivil. Trávili jste spolu spoustu času a teď je s někým jiným,“ vysvětlí mi klidně a v očích mu svítí světýlka. Pomalu mě začne hladit po ruce. „Pojď ke mně,“ řekne potichu s knedlíkem v krku.
Sotva si mu sednu na klín, začne mi běhat mráz po zádech. Je to z toho, jak mě hladí, líbá, hledá si cestu pod oblečení.
„Půjdeš zítra nakupovat?“ zeptá se mě zase jen tak mimochodem.
„Zkusím zavolat Lise,“ vydechnu. Dráždí mě šíleným způsobem.
„Mám jinej nápad!“ pronese vítězoslavně. Jenže pak už na jeho nápad nemyslíme, máme jiný program.

Ležím na posteli vedle Martina, hlavu mám na jeho rameni a snažím se přemýšlet. Nevím sice o čem, ale pokouším se aspoň trošku srovnat a usměrnit tok myšlenek, které se mi honí hlavou, jedna druhou předbíhá a nedají mi vychutnat si tu krásnou chvilku, kdy můžu nerušeně poslouchat tlukot Martinova srdce, které se zvolna uklidňuje a zpomaluje svůj dech beroucí rytmus.
Celá ta léta, co jsme spolu, je to stejné. A pokaždé tak krásné. Tyhle chvilky poezie, kdy moc prosím čas, aby se alespoň na chvilku zastavil. Abychom už nestárli, abychom si dokázali znovu vychutnávat každou vteřinu. Někdy mám pocit, že jich je až bolestně málo.
Zavrtím se, položím mu ruku přes hrudník a hlavou zavrtím, snad abych se k jeho kůži dostala ještě blíž, aby mezi jím a mnou nezůstala ani skulinka. On mě obejme. Tak silně a přitom něžně, jak to umí jen on. Chlácholivě, jako by věděl, na co právě myslím. Je docela možné, že to ví, už tolikrát mě překvapil dokonalou znalostí mojí křehké dušičky.
Donutí mě otočit se na bok a přitiskne si hrudník na moje záda. Ovine celé moje tělo svým. Jsem jeho dobrovolným vězněm. Opravdu bych takhle nehybně vydržela ležet celé hodiny.
Jenže mi to není přáno. Dvojčata se probudí a já si uvědomím, že jsem chtěla zavolat Lise, co má zítra v plánu.

Tak u Lisy jsem opravdu nepochodila. Luke má neštovice, takže jsou nám na nějakou dobu zapovězeni. Bohužel to ale znamená, že se nedočkám ani vytoužených nákupů. No co, budu si muset počkat. Zase nic tak hrozného se mi nestane. Stejně nemám v úmyslu se někam hnát. Byla by to jen ztráta času. Aspoň si užiju den s dvojčaty. Zase. Ale co, pak ještě ráda budu vzpomínat. Taky můžeme vyzvednout Martina v práci.
Když si to tak hezky všechno obhájím, zjistím že se vlastně vůbec nic neděje.
„Zapomněl jsem ti říct o tom svým nápadu,“ objeví se Martin v obýváku s talířem plným pečených brambor a zeleniny. Asi mu vyhládlo 
„A to je co?“
„No, Sun, já myslím, že by nebylo od věci najmout dětem chůvu.“
„NE!!!“ vypálím ze sebe bez rozmyšlení. Jestli si myslí, že nechám děti někomu cizímu, tak to se teda plete. Připadala bych si ještě víc nemožná.
„Počkej, neodsuzuj to hned! Gita by potřebovala taky trošku vypomoct a ty by ses aspoň nemusela doprošovat o hlídání.“
Musím přiznat, že něco do sebe to má, ale opravdu se tím nehodlám zabývat. Ne teď, možná snad za pár týdnů. Uvidím.

Po pár dnech mám možnost vyrazit si sama do města. Bohužel se mi nákupy nesešly s náladou, tak se rozhodnu jen pro obchoďák místo toho, abych obrazila pár butiků a podívala se na zajímavé a originální módní kousky. Jenže nic z nabídky mi vyloženě nepadlo do oka. Sice jsem si vyzkoušela nějaké halenky a sukně, ale spíš jsem si je na sebe navlíkla jen tak ze sportu, abych nevyšla z formy.
Znuděně se procházím obrovskou chodbou, kterou po obou stranách lemují nejrůznější obchody a obchůdky. Ještě mám chvilku čas. Slíbila jsem Martinovi, že se vrátím za tři hodiny a i když vím, že bych se klidně mohla zdržet, budu spěchat domů. Ale zase nemůžu přijít moc brzy, aby mu i mně nebylo ještě víc líto, že jsem se nebavila.
Najednou zahlédnu obchod se spodním prádlem. Je fakt, že nějakou pěknou soupravou bych se mohla večer pochlubit. Jestli teda v mojí velikosti něco bude, protože nic kromě na zakázku šitého prádla mi prostě nesedí.
Hm, zboží je seřazeno podle velikostí, takže si musím zajít až hodně dozadu. Cestou si prohlížím stojany a lituju, že mi příroda nadělila tak moc. V menších číslech jsou takové krásné věci! Třeba tahle starorůžová podprsenka s černou kraječkou. Jenže má košíčky pouze C. Pro jistotu se ještě zeptám prodavačky, ale jen zavrtí hlavou.
„Můžete ještě vyzkoušet naše oddělení s nadměrným prádlem!“ Husa!!!! Než se odtamtud vyštrachám, zavolá do novin a já si zítra přečtu, jak jsem nemožná! A navíc ty předpotopní střihy odmítám nosit!! Otočím se na podpatku a razím si cestu ven, když si všimnu nápisu „ložní prádlo“ a hned vedle „korzety“. Chvilku váhám, jestli se tam mám kouknout nebo ne, ale nakonec zvítězí moje hříšnější já. No co, tak si nedonesu domů podprsenku, ale třeba noční košilka by se mohla šiknout.
Teda netušila jsem, že takové prádlo se dá koupit i v normálním obchodě!!! Tímhle opravdu Martina dostanu na kolena! Vybrala jsem si jednu úžasnou bílou soupravu průsvitné košilky na ramínka, od prsou má rozparek až po boky. K ní jsou ještě pohodlné krajkové kalhotky. Celá souprava je ozdobená červenými doplňky.
„Nelíbilo by se vám i něco takového?“ nabídne mi ještě prodavačka další kousek. Při pohledu na korzet černé barvy mi spadne brada. „Myslím, že je to přesně vaše velikost,“ usměje se shovívavě, protože je na tom s velikostí podobně jako já. A tak si vyměníme vševědoucí úsměvy a já znovu zamířím do kabinky.
Dneska jsem nadmíru spokojená, a tak ještě věnuju prodavačce podpis a pak už vyrazím ven, abych si stopla taxíka. Naposled se ještě otočím, protože mě zaujme kabelka ve vedlejší výloze a …….. BUM!!!
Rána jako z děla a tašky s prádlem na zemi.
„Promiňte….,“ snažím se posbírat svoje věci a nacpat je zase zpátky do původních obalů, jenže ten dotyčný, s kterým jsem se srazila, je vezme do ruky, prohlédne si je a znalecky hvízdne.
„Čau, Sunny,“ prohodí rozverně a já se teprve teď dostanu k tomu, abych si prohlédla původce této srážky. Jakmile zvednu oči, zastaví se mi srdce, v krku se mi usídlí knedlík a zrudnu jako malina. „Máš teda fakticky vkus,“ prohlíží si znovu moje úlovky dotyčný.
„Dobrý…ehm…ahoj….Rogere,“ rozhodnu se pro tykačku.
„Ještě mi taky můžeš říkat pane Taylore!“ nadurdí se trošku. „Snad nejsem tak starej!“ dodá a mně se chce smát. I sám velký Roger Taylor, bubeník skupiny Queen, se může dostat do rozpaků.
Jenže jeho rozpaky trvají jen vteřinku, přece si je nemůže dovolit. A tak zase přehodí míček na mou půlku hřiště a radši mi pomůže nacpat nákup do tašky, než nás stihne někdo vyfotit a udělat z toho aféru minimálně na půl strany!
„Jak se vede?“ prohodí ještě jakoby mimochodem. Já pořád nějak nemůžu mluvit, a tak jen potřesu hlavou. „Nezajdeme si na kafe?“ otáže se znovu. Ani nečeká na mou odpověď a už mě táhne ke kavárně, kde se usadíme pěkně vzadu, aby na nás nebylo tak vidět.
„Nenapadlo by mě, že se tady s tebou srazím,“ dostanu nakonec ze sebe.
„No sláva! Já už myslel, že jsem z tebe vyrazil řeč!“ ušklíbne se Roger a zapálí si. „Nevadí ti to, že ne?“ zeptá se až po druhém šluku, takže uznám, že už je to celkem jedno. Zavrtím hlavou s přesvědčením, že to tu chvilku vydržím. Roger vyfoukne efektní kouřové kolečko a podívá se na mě upřeně svýma očima…. Hnědýma!!! Takže dneska nechal čočky doma :-))))))))
„Byl jsem okouknout nějaký věci tady v tom novým obchodě s hudebninama. Ale nic moc,“ utrousí zklamaně a oklepe popel do popelníku. Visím mu na rtech, co dalšího řekne. Nebude ze mě zrovna ta nejlepší společnice, jenže kdo by se divil. Až tohle řeknu klukům!!!!!
„Hm…,“ dokonalá konverzace, Sunny, opravdu dokonalá. Takhle se na tebe vykašle už za dvě minuty! „Hledal jsi něco konkrétního?“ napadne mě nakonec.
Nakonec se z toho rozvine docela zajímavá diskuze, až úplně zapomenu, kdo sedí naproti mně.
„Nechceš se k nám přidat, Sun?“ vypadne z Rogera, když si už takhle v klídku sedíme víc jak dvě hodiny. „Fred je teďka nějakej divnej, tak že bys zaskočila,“ zakření se na mě. A mně málem vypadnou oči z důlků, protože takovou nabídku přece nejde odmítnout. „Na čem teď vlastně děláte?“ obrátí ovšem Roger list. Tak jsem tam, kde jsem byla 
„No…. My ani tak na ničem neděláme. Nemáme moc příležitostí sejít se ve studiu, starám se o dvojčata a tak…,“ zarputile studuju lem ubrusu. Po pravdě se dost zastydím. Roger se mi tu celou dobu svěřuje se svýma nápadama, mluví se mnou jako extraprofík s profíkem, vysvětluje mi co a jak ve studiu dělají, což by vůbec, ale vůbec nemusel a já mu sdělím, že jsem chůva! No jsem prostě blbá!
„Aha…chápu…,“ usrkne kávu ze svého šálku a pak ještě oklepne popel z cigarety. Nejradši bych se zakopala někam hodně hluboko pod zem.
Místo toho si ho ale začnu prohlížet. Ve skutečnosti se mi nikdy nelíbil. Vlastně nikdo z těch čtyř. Ani jeden nejsou můj typ. A přesto …. Mám pocit jako bych do nich byla zamilovaná. Setkání s Rogerem mě přímo ohromilo. Sedím si tu, popíjím čaj a koukám do jeho hnědých očí, prohlížím si podivný nosík a úzké rty. Jak je špulí, když mluví. Vypadá, jako by chtěl všechno vychrlit, nebo snad vyzvracet :-)))) Je na něm vidět, jak moc dobře ví, že je někdo. Chová se tak. A přitom mi přijde neuvěřitelně vřelý a přátelský. Každou chvíli se zasměje, udělá vtípek. A pak taky….má zajímavé ruce. Těch abych si nevšimla, to bych ani nebyla já.
„Sun! Slyšíš mě?“ dožaduje se pozornosti a dotkne se mojí ruky.
„Ne!.... JO!“ opravím se.
„Takže ne. Říkal jsem, že by sis neměla tyhle chvilky s dětma nechat ujít. Už ti je nikdy nikdo nevrátí. Ale taky je docela fajn pořídit si chůvu, aby sis nemusela vyčítat, když chceš strávit nějakou dobu ve studiu, víš?“
„Tys to vážně všechno vyřešil, Rogi!“ zasměju se. Ale je fakt, že jistá pravda v tom je. Roger mi začne vyprávět o svojí rodině, o dětech, myslím, že za další hodinu probereme kde co všechno. Takže když se konečně zvedáme k odchodu, je už venku černočerná tma.
„Máš tu auto?“ zeptá se mě u východu.
„Kdepak já a auto,“ zavrtím hlavou. „Stopnu si taxíka.“
„Sun, to bys mě vážně pobavila!“ zasměje se, chytne mě za ruku a vede ke svému miláčkovi sporťáčkovi. Ohleduplně mě tam usadí, můj nákup uloží do kufru a jako mladíček si hupsne za volant (:-))
Bohužel jsme před naším domem cobydup. Ale…. „Jak víš, kde bydlím?“
„Když se o někoho zajímám, tak o něm vím spoustu věcí,“ řekne mi tajuplně, políbí mě na tvář, ode mě si vyžádá to samé, popřeje mi dobrou noc a navrhne mi, abych se určitě ozvala, že by bylo zajímavé nazpívat se mnou duet.
A tak stojím jako vytesaná do mramoru přede dveřmi našeho domu, koukám za autem, které řídí Roger Taylor, je mi úplně jedno, že už zmizelo za rohem a pořád se nemůžu vzpamatovat z toho, co se stalo.
„Srdíčko, jdeš domů?“ ozve se mi za zády Martinův příjemný a klidný hlas. „Potkala ses s Rogerem?“ Já jen kývnu a dál nejsem schopná slova. Jenže mému muži je všechno jasné, takže mě odvede dovnitř, pomůže do sprchy a uloží mě, abych se mohla z toho neuvěřitelného zážitku vzpamatovat. 

přidáno 04.11.2010 - 09:57
Tak jsem se prokousala až sem a mohu jenom chválit. Je to čtivé a nenudí.
Díky.
přidáno 01.08.2009 - 07:29
Díky za chválu, ale já sama už cítím, že to není nic moc. V zásobě mám ještě pár "epizod", ale je potřeba seřadit je a doplnit ještě o další. Kdybys ale chtěla, můžu ti je poslat a hodit mezi to jen pár komentářů, co se vlastně stane.
přidáno 31.07.2009 - 10:50
Četla jsem nadvakrát (kvůli délce) a opravdu jsem si to užila :) pořád umíš :) a byla by škoda toho nechat :) :)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Sunny a spol. - kapitola osmnáctá : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla


Předchozí dílo autora : Jak jsem se poučil

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku