"Říkala jsem mu, ať přestane, ale zmáčkl mě loktem pod krkem, nemohla jsem nic dělat. Taky mi roztrhl triko, to už jsem měla strach, začala jsem křičet. Myslela jsem, že mi přijdou na pomoc." Zase ten přerývaný dech jako na začátku, pýcha a vzdor jsou pryč. Utírá si nos hřbetem ruky, podávám jí papírový kapesník. "A oni přišli, jenže ne na pomoc," doříkávám za ni.

Reakce horkým perem na komentář k tomuto dílu: http://www.psanci.cz/dilo.php?dilo_id=34112-pusta. To jen aby bylo jasno, o co kráčí :).

Trochu starší text a pokus zjistit, jak to s tou prózou na literárních webech vlastně je :).

Všem ženám přeji, aby každá měla svého Viktora.

Tak tahle už je s happyendem, i když jak se to vezme :-).

Ač to tak nejdřív nevypadá, je to příběh o subjektivitě hodnocení amatérské umělecké tvorby. A taky o lži ve službách dobra.

Moje jediná povídka, už je to taky hezkých pár let co jsem ji napsal.

Drabble na zadaná slova: fajnšmekr*gól*super*biflovat (se) *perfektně

Teď už jen zbývá začít Svobodně dejchat Svobodně myslet Svobodně mrdat.

Znáte projekt Piána na ulici? Pamatujete když na "hlaváku" stál klavír?

nenávist po 100 letech kdy při pátrání v matrikách se podařilo dohledat jméno toho kdo měl být otcem mého praděda....

Jak poznáme, že už jen přežíváme?

Považujete jízdu tramvají "na černo" za adrenalin? Ale pro koho? Pro vás či pro přepravní kontrolu či někoho docela jiného? O tom je tato povídka ze života.