"Říkala jsem mu, ať přestane, ale zmáčkl mě loktem pod krkem, nemohla jsem nic dělat. Taky mi roztrhl triko, to už jsem měla strach, začala jsem křičet. Myslela jsem, že mi přijdou na pomoc." Zase ten přerývaný dech jako na začátku, pýcha a vzdor jsou pryč. Utírá si nos hřbetem ruky, podávám jí papírový kapesník. "A oni přišli, jenže ne na pomoc," doříkávám za ni.

Dočasná pracovní neschopnost a trocha masochismu.

Reakce horkým perem na komentář k tomuto dílu: http://www.psanci.cz/dilo.php?dilo_id=34112-pusta. To jen aby bylo jasno, o co kráčí :).

Trochu starší text a pokus zjistit, jak to s tou prózou na literárních webech vlastně je :).

Všem ženám přeji, aby každá měla svého Viktora.

Tentokrát trocha sociopatie a železniční přejezd. (Na zátiší s lavičkou není vhodné roční období.)

Tak tahle už je s happyendem, i když jak se to vezme :-).

Ač to tak nejdřív nevypadá, je to příběh o subjektivitě hodnocení amatérské umělecké tvorby. A taky o lži ve službách dobra.

Pocta vlastnímu kelímku, reklama na milkshake a úvaha o životě mincí.

Zvláštní povídka o Singularis/dovi, jeho/jejím pohledu na svět a umývání hlavy šamponem.

Pokračování Průzkumu ticha, tentokrát o východu slunce. Příště bude možná zátiší s lavičkou. (Fotografie tentokrát bohužel není má vlastní.)

Povídka z velmi blízké budoucnosti.

Chůze podporuje myšlení. O realitě, iluzích, osamělých ovcích a oblíbených hlemýždích.

Moje jediná povídka, už je to taky hezkých pár let co jsem ji napsal.

Zdeněk a Jitka zažili přerod zrady ve vzájemné pochopení a rozpadlého heterosexuálního vztahu v poklidné přátelství. A zvládli to v jednom telefonním rozhovoru. (Povídka ve formě scénáře, na rozhraní realismu a naturalismu.)