Tentokrát trocha sociopatie a železniční přejezd. (Na zátiší s lavičkou není vhodné roční období.)
přidáno 10.01.2016
hodnoceno 10
čteno 840(14)
posláno 0
Jedna dlaždice za druhou mizí pod mými sněhulemi. Periodicky se opakující vzorek štěrbin mezi dlaždicemi v úzké pěšince obklopené sněhem mě uklidňuje. Nemám brýle, takže nevidím žádné znepokojující detaily.

Projdu kolem místa, kde bývá vedle chodníku nejkrásnější záhonek. Je tam jen vrstva sněhu připomínající náhrobek. Teď je to Hřbitov květin. (Až na jaře zase rozkvetou další.)

Míjí mě nějaká oblečená těla. Podívám se na ně. I když je vidím docela zblízka, připadá mi, že je nevnímám. Nic z nich necítím. A zajímá mě tolik věcí: Jací jsou to lidé? Mají někoho rádi? Jak žijí? Jak vypadá jejich svět? Po čem touží a co nesnášejí? Co by jim udělalo radost? Nic z toho ale z těch oblečených těl nepoznám. Virginia Woolf v jedné povídce poznala z pohledu do očí cizí osoby celý její život, ale mně je pohled do očí velice nepříjemný a nic z něj nepochopím, tak se mu raději vyhýbám.

Mám rád/a lidi, ale musím takového člověka nejprve poznat: Přečíst něco, co napsal; nahlédnout do jeho vnitřního světa a poznat jeho myšlenky a motivy. Jinak je to pro mě jen oblečené tělo, které má něco znamenat, ale pro mě neznamená nic.

Zastavím se na místě a přemýšlím o tom. Co si asi myslí o mně? Jsem pro ně také jen oblečené tělo? To nevím, nerozumím jim. Ale vím, že mezilidská komunikace je plná masek a iluzí. Občas potkám oblečené tělo, které věří, že mi rozumí. Mluví a mluví a všechno vyřídí za mě, aniž bych musel/a říci jediné slovo. Pokud to dopadne tak, jak má, nevadí mi to; je to jako sledovat film a filmům rozumím. Nechci těm oblečeným tělům jejich iluze brát, třeba je potřebují. Každý něco potřebuje, a když mu to chybí, trpí frustrací, a později dokonce deprivací.

Ze zamyšlení mě vyruší kovové cinkání. Podmíněným reflexem se mi rozzáří oči a zatají dech. Vzrušeně se rozeběhnu ke zdroji. Je to signalizace železničního přejezdu. Shlíží na mě střídavě levým a pravým červeně zářícím okem. Varuje tak mě a všechny ostatní, protože nás má ráda. Díky ní se mohu při přecházení kolejí vždy cítit v bezpečí.

Všímám si, jak jí sluší výstražný kříž pro železniční přejezd vícekolejný. Pomalu spustí závoru. Přestane cinkat a dál jen mrká. Přijdu až k závoře, ale ne dál. Jednak tak dodržuji zákon a také tím projevuji úctu k železnici. Dychtivě vyhlížím. Čas ubíhá tak rychle. Na nic jiného než to, co se blíží, nemyslím.

Prázdným kolejištěm se rozhléhá šustivý zvuk. V zatáčce se objevuje elektrická lokomotiva. Cítím obrovskou radost. Projíždí kolem mě, přesně jak má, a za ní osobní vagony první a druhé třídy. Tvář mi ovane chladivý vzdušný vír, který s sebou přináší. V hlavě mi zní: „Ať je jak vítr! Nikdo ho nespoutá, jen když on sám bude to chtít...“¹ Vždy mi připadalo, že Lucie Vondráčková v té písni zpívá o vlaku. (A videoklip tomu nasvědčuje.) Vyjádřit pocity, které tvoří v jednom okamžiku můj duševní stav, lze snad jen přibližně: jistota, dobro, vítězství řádu nad chaosem. Rozumím mu (je to rychlík z Bohumína, který naposledy zastavil ve Vyškově na Moravě a teď pojede přímo až do stanice Brno hlavní nádraží) a obdivuji ho. Antonín Dvořák prý prohlásil, že by dal všechny svoje symfonie za to, aby vynalezl lokomotivu. Možná cítil něco podobného. Konec vlaku se mihne kolem a vzdaluje se. Signalizace zvedne závoru a zavře oči. Mám zase ten pocit, co předtím, ale jednu hřejivou vzpomínku navíc.

Vydávám se přes koleje. Z protější strany přejede odporná plechovka a přejdou nějaká oblečená těla. Nad čím asi přemýšlejí? Jsou v jejich světech také vlaky? Nebo jsou jejich světy plné asfaltových cest a odporných plechovek? Nebo jsou v nich dokonce 'auta'?

Ujdu jen kousek a opět se zastavím. Je zima, ale mně je teplo díky všem částem mého oděvu. Kolem jde kočka. Nevnímám ji, protože jsem ponořený/á do svých pocitů a stále ještě prožívám ten nádherný okamžik. Kočka nečekaně přijde ke mně a přitulí se mi k nohám. Obkrouží mě a kroužíc kolem dokola se ke mně tulí. Zprvu se trochu obávám infekce, ale džíny a podvlékací kalhoty mě ujišťují, že jsem v bezpečí, takže se už nebojím. (Nicméně pohladit ji holou rukou bych se neodvážil/a.) Vnímám její pohyby a přemýšlím, jak se asi cítí. Cítím z ní osamělost. V jejím chování není žádný vztek, zoufalství ani bezmoc. Ocas má jen těsně nad zemí. Nehýbu se. Asi po minutě krouživého tulení se kočka odpoutá a pomalu odchází. Cítím, že je čas, abych už šel/a také. Možná se jen potřebovala přitulit. A možná si jen potřebovala vydrbat srst. Těší mě, že rozumím i zatoulané kočce, nicméně blízké jsou mi hlavně logika, železnice a knihovny (a trochu počítače). Než se vydám dál, ještě se ohlédnu. Signalizace přejezdu se na mě usměje zářivě bílými ústy, tak se na ni usměju také.


──────────────────────────────────────────────
¹ Lucie Vondráčková: Vítr.

přidáno 27.02.2016 - 12:38
Amelie M.: Děkuji za velmi příjemný komentář. Potěšil mě. :-) V této sérii krátkých povídek se opravdu snažím zachytit schopnost radovat se i z drobností a přemýšlet přitom.
přidáno 27.02.2016 - 02:45
nějak mě při čtení napadala jediná věc - to jsi prostě ty! :)

baví mě i komentáře a musím s tebou souhlasit.. myslím, že zcela jistě existují nějaké případy, kdy tatáž situace vyvolá u dvou lidí rozdílné emoce.. vlastně nám to život dokazuje dnes a denně.. není nad čím se pozastavovat..

líbí se mi, jak se umíš radovat a prožívat maličkosti či dokonce věci, které jiní tolik prožívat nemusí.. zaujal mě "jiný" postoj ke kočce, která se přišla přitulit.. a tohle.. tohle je pro mě osobně perlička celého dílka.. "Mám rád/a lidi, ale musím takového člověka nejprve poznat: Přečíst něco, co napsal; nahlédnout do jeho vnitřního světa a poznat jeho myšlenky a motivy. Jinak je to pro mě jen oblečené tělo, které má něco znamenat, ale pro mě neznamená nic."
přidáno 19.02.2016 - 20:27
derrry: Děkuji za další zajímavě odlišný náhled na věc. To, že text není sevřený, je záměr. K doslovnému vyjadřování mám celkem silnou tendenci, možná proto, že když jsem kdysi zkoušel/a nedoslovné, nikdo další tomu nerozuměl. Škoda, že se ti to netrefilo do vkusu. Přesto děkuji za čas, který jsi tomu věnovala. :-)
přidáno 18.02.2016 - 19:06
Sevřené krátké texty mám ráda, ale... tady to není sevřené a navíc na sílu - na mě je to moc doslovné a neautentické. Ale netvrdím, že špatné.
přidáno 29.01.2016 - 06:35
Eleanthir: Děkuji za nesouhlas a argumenty.

Stále jsem přesvědčen/a, že nějaké případy, kdy tatáž situace vyvolá u dvou lidí rozdílné emoce, existují; stačí třeba rozdíl v reakci na obřího pavouka mezi chovatelem pavouků a člověkem trpícím arachnofobií. (Nanejvýš by se dalo zpochybit, zda se jedná o stejnou situaci...)

Tomu, že existuje něco, co běžně nevnímáme, ale mohou to vycítit psi a může to odhalit vraha či zlý úmysl, ale věřím. A existuje i technologický pokus toho využít - polygraf čili detektor lži. Ačkoliv je založený na měření veličin jako pohyby srdce, elektrický odpor kůže či rozšiřování zorniček, věřím, že podobných výsledků mohou dosáhnout i některá zvířata či někteří lidé pouhým pozorováním a empatií.

V každém případě i detektor lži je třeba při každém měření "kalibrovat" na určitou osobu a její aktuální stav, protože na výsledky měření má vliv např. i nálada či nervozita, a hlavně - byly zaznamenány případy, kdy tajní agenti opakovaně detektorem lži prošli nevyzrazeni, takže asi existuje (byť velice náročný) výcvik, jak detektor lži oklamat.

Stále jsem přesvědčen/a, že bez znalosti obvyklých reakcí konkrétního člověka se lze při interpretaci řeči jeho těla velmi snadno zmýlit.
přidáno 28.01.2016 - 21:41
Singularis: Promiň, ale musím nesouhlasit s Tvou tezí, že různé situace vyvolají různý projev emocí.

Empatie odhalí vraha.

Vedle toho, že vidíš, jak se ten týpek usmívá, je tu ještě jakési fluidum, něco o čem se říká, že to vnímají psi (když vycítí strach..apod). Takové oběti transhumanismu (kterými jsme vlastně všichni, už tím, že teď třeba neprohodíme noťas oknem..) mají toto vnímání potlačené.

PS: Ohýbat sílu řeči těla ve prospěch "ega" je těžko osvojitelná schopnost a je pravda, že ti, co to dovedou vy*ebají s kýmkoli. :-))
přidáno 15.01.2016 - 20:23
casa.de.locos: Děkuji za vynikající komentář. :-)) Těší mě, že se ti moje povídka dobře četla, a především také, že tě vybízí k přemýšlení - to je jeden z hlavních cílů skoro všeho, co píšu (snad až na některé humorné věci, jejichž cílem je spíš odlehčení). Přirovnání k Virginii Woolf mě také těší. Je jedním z mých vzorů (obdivuji zvlášť Vlastní pokoj...).

Myslím, že to, že nerozumíš nadšení z vlaku, ilustruje skutečnost, které jsem si již delší dobu vědom/a, že zatímco na postupech logiky a rozumu se lidé jakžtakž shodnou, v emočním prožívání se od sebe mnohdy zásadně liší - tentýž vjem či situace vzbuzuje v různých lidech zcela rozdílné emoce (nebo alespoň tytéž emoce, ale v různé intenzitě). Emoční reakce, které jsou konkrétnímu člověku cizí a v žádné podobě je nikdy neprožil, jsou pak pro něj nepochopitelné.

Ten postoj k neživým věcem je Auri inspirovaný. Musím se přiznat, že je mi příjemné tak přemýšlet. :-)

S tím autentickým, ale nespontánním působením souhlasím - také to tak vnímám.
přidáno 15.01.2016 - 20:06
Eleanthir: Chápu, že bys tu závoru podlezl a nechal evoluci, ať za tebe rozhodne, zda je takové chování životaschopné. ;-) Jsi úplně jiný člověk než vypravěč této povídky.

I řeč těla je svým způsobem záludná. Když se na tebe třeba někdo usmívá, s jistotou to znamená, že má dobrou náladu, ale už nevíš, zda se ti vysmívá a chystá se tě zradit v očekávání zisku (a z té vidiny zisku má takovou radost), nebo se ti chystá pomoci v naději, že se z vás stanou přátelé (a má radost z vidiny přátelství). I řeč těla může být svým způsobem falešná a dá se použít (zneužít) třeba k citovému vydírání.
přidáno 13.01.2016 - 19:14
Líbí se mi pečlivost, s jakou vypravěč/ka popisuje detaily, kterých by si běžný chodec asi nevšiml, případně je je zběžně zaregistroval a vypustil ze své senzorické paměti. Určitým způsobem mi připomíná Virgini Woolfovou - ne stylem psaní, ani náhledem na svět, ale možná právě tou pečlivostí. Při popisu vlaku si připadám jako nadbytečný přihlížející, protože nadšení vypravěče/ky nerozumím. Celý útvar na mě působí autenticky, ale nikoli spontánně. Je zajímavý a četl se mi dobře a rozhodně (aspoň mě) vybízí k přemýšlení. (Vypravěč/ka mi svým postojem k neživým věcem taky připomíná Auri.)
Zkoumání lidí mi připadá jako velice povýšený koncept.
přidáno 13.01.2016 - 18:29
To je solidní sociopatie.. :-) Stejně, být na místě toho "autisty", tu závoru bych podlezl a na nějaký vlak bych se vykašlal. Spíš bych se při procházce díval lidem do očí a zkoumal je. Řeč těla je mocná, protože je to nejpřirozenější projev bytosti. Písemnosti i řeč navíc můžou být (byť většinou nebývají) falešné. :-)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Průzkum přejezdu : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Útěk před Godotem - úryvek
Předchozí dílo autora : Nedobrý angličtin II

»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
Mlčeti Zlato
» narozeniny
Teeney [12], Rezavá Plechovka [10]
» řekli o sobě
Nikytu řekla o korálek :
Moc milá, sympatická a srdečná osůbka, s kterou se dá bavit prakticky o čemkoliv. Píše moc krásné básně a píše vždy od srdce. Rozhodně stojí za přečtení. :-)
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Apple MacBook

Na novém MacBooku vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2022 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku