Dočasná pracovní neschopnost a trocha masochismu.

Hledání sebe sama po záchodcích kdesi vprostřed pivní pěny pokrytecké normálnosti

Použil část svých naspořených zlaťoušků a zakoupil malý domek s velkou stodolou a chlívem. Tvářil se jako tajemný chlapík z města a nakoupil od starousedlíků drůbež, pár králíků a kozu. Tím povzbudil místní vesnickou ekonomiku

Where is my mind? ~mimochodem, taky si všímáte jak "chci" je blbě divný slovo? Zní to tak.

"Říkala jsem mu, ať přestane, ale zmáčkl mě loktem pod krkem, nemohla jsem nic dělat. Taky mi roztrhl triko, to už jsem měla strach, začala jsem křičet. Myslela jsem, že mi přijdou na pomoc." Zase ten přerývaný dech jako na začátku, pýcha a vzdor jsou pryč. Utírá si nos hřbetem ruky, podávám jí papírový kapesník. "A oni přišli, jenže ne na pomoc," doříkávám za ni.

„Konvičko, ty vole stará, cos nám to proved,“ slzel Vokoun z doznívajícího průvanu...

Ač to tak nejdřív nevypadá, je to příběh o subjektivitě hodnocení amatérské umělecké tvorby. A taky o lži ve službách dobra.

„Víš, žena, ačkoliv je na světě od nepaměti, je stále méně prozkoumána nežli sněžný muž yeti…“

Peklo se zdálo snesitelnější. A mrdání bylo o citu.

Sousedi mu začali lézt na nervy a tak domek prodal. Odjel do malé vzdálené vesničky, kde byl zázrak, když autobus stavěl dvakrát denně a ve svátek dokonce i v opačném směru...

Život a smrt z trochu jiné perspektivy.

Ze švestek si dědeček nechával pálit slivovici, která se vůbec nedala pít, i když dědovi a mamince s tatínkem dost nepochopitelně chutnala.

Moje jediná povídka, už je to taky hezkých pár let co jsem ji napsal.

„To je Kamarád. Zrovna jsem se vám to chystal napsat. Je to takovej hodnej ňouma. Klidně pojďte dál a nechte se vočuchat. Von už hovno vidí.“

Malá a zrzavá, s obličejem plným pih a duší prolezlou skrz na skrz. S otevřeným srdcem, které věnovala. Ale mělo by to snad znamenat, že s ním měla věnovat i své tělo? Nejspíš mělo, ale - znamenalo?