"Říkala jsem mu, ať přestane, ale zmáčkl mě loktem pod krkem, nemohla jsem nic dělat. Taky mi roztrhl triko, to už jsem měla strach, začala jsem křičet. Myslela jsem, že mi přijdou na pomoc." Zase ten přerývaný dech jako na začátku, pýcha a vzdor jsou pryč. Utírá si nos hřbetem ruky, podávám jí papírový kapesník. "A oni přišli, jenže ne na pomoc," doříkávám za ni.

Reakce horkým perem na komentář k tomuto dílu: http://www.psanci.cz/dilo.php?dilo_id=34112-pusta. To jen aby bylo jasno, o co kráčí :).

Trochu starší text a pokus zjistit, jak to s tou prózou na literárních webech vlastně je :).

Dočasná pracovní neschopnost a trocha masochismu.

Tak tahle už je s happyendem, i když jak se to vezme :-).

Ač to tak nejdřív nevypadá, je to příběh o subjektivitě hodnocení amatérské umělecké tvorby. A taky o lži ve službách dobra.

Co že to člověk vlastně k životu potřebuje? Lásku, pivo a wifi zdarma?

když kousek od vás šumí řeka a vaše oči pozorují hvězdné nebe...

Moje jediná povídka, už je to taky hezkých pár let co jsem ji napsal.

Krátká povídka z víkendového workshopu tvůrčího psaní. Základ je pravdivý, ale na začátku byla jenom náhodně vyposlechnutá konverzace.

Znáte projekt Piána na ulici? Pamatujete když na "hlaváku" stál klavír?

jediná sranda co má cenu, je riskovat na hraně, vlastní koule...

...

Teď už jen zbývá začít Svobodně dejchat Svobodně myslet Svobodně mrdat.

Posadila se naproti mě, také za plexisklo, akorát proti směru jízdy...

„A máš zájem je ještě někdy vidět?“. „Ale jo, ta 19 dorazí zítra. Chce mi ho přeblafnout. Sice to není ono, znáš to, mladý dříví.....