Jeden starší kousek. Tohle jsem napsala dva dny po Havlově smrti a vybavilo se mi, když jsem dnes četla, jak pokračuje plivání z Hradu na Peroutku. Asi není potřeba nijak aktualizovat, základní myšlenka je stejná a bohužel stále stejně platná.

Něco takového jsem už dlouho nenapsal... zajímavej pocit...

svata pravda (jak pro koho)

a je to zase venku :)

Oklamán svědomím...

Diskuze o přirozeném a nadpřirozeném mě inspirovala. Kajícně přiznávám začátek dle Reyneka a konec dle Dyka.

Už jsem si kdysi podobnou básničku napsal. Ale kdykoli se do těch míst dostanu, přepadají mě stejné pocity. Mrežnica je jednou z nejkrásnějších řek Chorvatska. Od dob občanské války má zaminované břehy. Nádhernej a strašně smutnej kraj plnej slunce, vůní, bylinek, vodopádů, ale taky opuštěných rozstřílených domů, pomníčků a všudypřítomných cedulí s lebkami.

Neděle, těsně před rozedněním, zima, ticho... a osamělej muzikant, kterej přišel o nástroj...