Rumělka

Mlha tak hustá,
naše cesta tak kluzká.
Tvá tvář mrazem hebká,
hřející jsou tvá ústa.

Kolem pole šedivá
samota jen my a sníh,
slyším tvůj věčný smích
přijdu si živá.

Do krajiny se bílá propila,
naše kůže se do červena zbarvila
jediné co jasně vidím je tvoje bunda
barvou rumělka.

Držím tvé ruce
slibiju nikdy je nepustím,
ubíjející je zpěv mého srdce
skoro brečím radostí.

Nalhávala jsem si,
že to bude stejný
mýlila jsem se,
byl tam někdo jiný.

Ptám se tě
co se stalo
odkud se to vzalo?
kde je ?

Přes pole daleko utíkám,
chci tě zase takovou
jakou tě znám
nejsi tam.

Nejsi tam
ale já stále běžím
už skoro nemůžu,
z plných plic křičím:

Kde je Rumělka?