|
Další báseň na motivy pověsti z hradu Dívčí kámen. Složeno společně s Darkem, který ji zhudebnil a vytvořil klip. Na konci básně odkaz na YT.
|
U vstupní brány Dívčího hradu
sedával skřítek, podepřenou míval bradu.
Jeho úkol však lehký ani trošku není,
střeží poklady ukryté ve sklepení.
O bohatství rád se podělí,
však nesmíš být moc nesmělý.
Na jeho kýchnutí stačí zdraví mu přát
a on pak o klenoty podělí se rád.
Kdo ví, kde k tomu chudák přišel,
že skoro pořád má rýmu a kašel.
Je to skřítek Hepčík neb stále kýchá,
až ho z toho v břiše tuze píchá.
Kdysi dávno vydal se na hrad pro kamení
sedlák, co pětkráte skřítka zdravil až k zbláznění.
„Kýho výra netopýra, kolikrát mám Tě zdravit,
přestaň už kýchat, koho má to pořád bavit!“
Tu náhle se setmělo a ozval se pronikavý smích,
sedlák jak přimrazen stál a úplně ztich.
Průvod pidimužíků se najednou vyrojil
a za zpěvu podivných písní ho obklopil.
V tom proměnili se v divá zvířata,
vepři, vlci, medvědi a zvěř rohatá,
co sápe se na hospodáře a zuby cení,
žádné slitování v nich s ním není.
Když přešly ho mdloby a mrákoty,
očima mžourá do tiché temnoty.
Přesto jeho selský rozum mu radí,
ať vezme nohy na ramena a pryč odsud pádí.
Koně pobídne a s plným povozem,
uhání od hradu příkrým úvozem.
Do vsi záhy dorazí, lapaje po dechu,
netušíc, že na voze tkví jen hromada listí a mechu.
Před sousedy svými pohled svůj odvracel,
pro balvany v to místo už nikdy se nevracel.
Jednou provždy stačilo mu dosti,
aby poučil se z nabyté zkušenosti.
Pokud skřítka tam potkáš a nechceš čelit jeho zlobě,
buď k němu zdvořilý a on štědrý bude k tobě.
Když na jeho kýchnutí „Pozdrav Pán Bůh,“ odpovíš,
třeba ho nakonec z věčné rýmy uzdravíš.
https://youtu.be/Ik-F1UN8X5o?is=VMo1LGGj7KK4ARH4
sedával skřítek, podepřenou míval bradu.
Jeho úkol však lehký ani trošku není,
střeží poklady ukryté ve sklepení.
O bohatství rád se podělí,
však nesmíš být moc nesmělý.
Na jeho kýchnutí stačí zdraví mu přát
a on pak o klenoty podělí se rád.
Kdo ví, kde k tomu chudák přišel,
že skoro pořád má rýmu a kašel.
Je to skřítek Hepčík neb stále kýchá,
až ho z toho v břiše tuze píchá.
Kdysi dávno vydal se na hrad pro kamení
sedlák, co pětkráte skřítka zdravil až k zbláznění.
„Kýho výra netopýra, kolikrát mám Tě zdravit,
přestaň už kýchat, koho má to pořád bavit!“
Tu náhle se setmělo a ozval se pronikavý smích,
sedlák jak přimrazen stál a úplně ztich.
Průvod pidimužíků se najednou vyrojil
a za zpěvu podivných písní ho obklopil.
V tom proměnili se v divá zvířata,
vepři, vlci, medvědi a zvěř rohatá,
co sápe se na hospodáře a zuby cení,
žádné slitování v nich s ním není.
Když přešly ho mdloby a mrákoty,
očima mžourá do tiché temnoty.
Přesto jeho selský rozum mu radí,
ať vezme nohy na ramena a pryč odsud pádí.
Koně pobídne a s plným povozem,
uhání od hradu příkrým úvozem.
Do vsi záhy dorazí, lapaje po dechu,
netušíc, že na voze tkví jen hromada listí a mechu.
Před sousedy svými pohled svůj odvracel,
pro balvany v to místo už nikdy se nevracel.
Jednou provždy stačilo mu dosti,
aby poučil se z nabyté zkušenosti.
Pokud skřítka tam potkáš a nechceš čelit jeho zlobě,
buď k němu zdvořilý a on štědrý bude k tobě.
Když na jeho kýchnutí „Pozdrav Pán Bůh,“ odpovíš,
třeba ho nakonec z věčné rýmy uzdravíš.
https://youtu.be/Ik-F1UN8X5o?is=VMo1LGGj7KK4ARH4
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.