Dočasná pracovní neschopnost a trocha masochismu.

Hledání sebe sama po záchodcích kdesi vprostřed pivní pěny pokrytecké normálnosti

Peklo se zdálo snesitelnější. A mrdání bylo o citu.

Trochu starší text a pokus zjistit, jak to s tou prózou na literárních webech vlastně je :).

"Říkala jsem mu, ať přestane, ale zmáčkl mě loktem pod krkem, nemohla jsem nic dělat. Taky mi roztrhl triko, to už jsem měla strach, začala jsem křičet. Myslela jsem, že mi přijdou na pomoc." Zase ten přerývaný dech jako na začátku, pýcha a vzdor jsou pryč. Utírá si nos hřbetem ruky, podávám jí papírový kapesník. "A oni přišli, jenže ne na pomoc," doříkávám za ni.

Ač to tak nejdřív nevypadá, je to příběh o subjektivitě hodnocení amatérské umělecké tvorby. A taky o lži ve službách dobra.

Špetka fantazie i reality :)

Where is my mind? ~mimochodem, taky si všímáte jak "chci" je blbě divný slovo? Zní to tak.

Každý týden napíšu jednu příhodu co se mi za týden stala,kdo chce ať čte co nového mne potkalo a nakolik mne to vyděsilo. (První tři povídky vložím první ti dny)

Povídka o tom,jak samota a trápení dokáží dokonale sežrat veškerou naději

:-)

„Víš, žena, ačkoliv je na světě od nepaměti, je stále méně prozkoumána nežli sněžný muž yeti…“

Je to o ničem, ale o všem. Bez šance na pochopení. Ať už vámi, nebo mnou.

Teď už jen zbývá začít Svobodně dejchat Svobodně myslet Svobodně mrdat.