Napsala jsem tuto báseň jako reakci na knihu BYT. Snažím se v ní zachytit myšlenku, že každý žije svůj svět paralelně vedle druhých. V naší moci je nahlédnout do světa druhých a zkoušet v něm číst. Možná nám i pán toho světa bude dělat průvodce. Přesto však nikdy nepochopíme základ tohoto světa. Ráda poukazuji na ty detaily v metafoře. Neuslyšíme řeky a nepochopíme proč se tak kroutí a proč voda v nich je prutká. Nepoznáme její koloběh. Taky nepoznáme lesy, louky a neokusíme ostrost skal.

Spíš než báseň je to aktualitka ze života, třeba vás taky pobaví.

Co Čech, to houbař.

Syrovej a upřímnej náraz do Novýho roku – kocovina, prázdno, trapno a naděje, že příště to třeba vyjde líp.

(báseň asi z konce nultých let)

Napsala jsem ji tak nějak spontánně, když na FB probíhala úvaha na téma vyrovnávání žen se stárnutím