Vamesa a Vanesa 1: Seznámení se Začarovaným lesem

Toto dílo je vytvářeno člověkem, s podporou generativní umělé inteligence.

Kapitola 1: Seznámení se Začarovaným lesem

Začarovaný les se táhnul donekonečna pod zlatavě levandulovou oblohou, letní slunce vrhalo dlouhé stíny skrz koruny stromů. V srdci toho všeho, na kopci korunovaném divoce rostoucími květinami stála opuštěná chata. Její střecha již byla prorostlá mechem, ale stěny byly stále pevné a vzduch kolem ní byl prodchnutý tichým příslibem znovuzrození.

Vamesa a Vanesa sešly z lesní cesty. Štěrk křupal pod jejich botami, když stoupali na kopec. Dvojčata se zastavila a zírala na chatu, jako by je chata čekala.

Vamesa, s krátkými černými vlasy, očima barvy říčních kamenů a šmouhou hlíny na tváři, vzhledla. „To je ono,“ řekla.

Vanesa, se stejnými vlasy a očima, ale bez šmouhy na tváři, přikývla. Prohlédla si opotřebené dveře chaty, jako by zkoušela jejich sílu.

Obě je napadla vzpomínka, nepovolaná a ostrá jako nůž: Jejich rodiče stáli ve dveřích domu, kde dvojčata prožila celý dosavadní život. Teď jim bylo devatenáct a rodiče jim nechali nabalit jen pár věcí: pytel nářadí, svazek sušených bylinek, jídlo a pití na cestu a dopis se vzkazem: „Prokažte, že zvládnete žít bez nás, a les vás přivítá.“

Jeden z rodičů plakal a držel Vamesu za ruku. „Buď opatrná,“ říkal tiše. „Les není laskavý k těm, kdo zapomínají, že v něm nejsou sami.“

Druhý rodič přikyvoval, s očima plnýma pýchy a obav. „Zůstaňte tam rok,“ řekl. „Pak se můžete vrátit nebo se rozhodnout jinak.“

Dvojčata odešla a opustila své rodné lidské město Shanjoy. Zpět se neohlížela. Jejich odhodlání vyhovět přání rodičů bylo neodolatelné jako kořeny stromů.

Vrátili se do přítomnosti a Vamesa vydechla a znovu vzhlédla k chatě. „Opravíme ji,“ řekla a hned se vydala blíž. Vanesa ji následovala ve vší tichosti a opatrnosti.

Shromáždili materiál — hladké kameny na krb, robustní větve na trámy, prkna na novou střechu a vlněné koberce na podlahy. Těžkou práci jako sekání a obrábění dřeva dělali spolu, ostatní práci si rozdělili podle toho, komu co šlo lépe.

Přes oběd si udělali přestávku a pak v práci pokračovali. Do soumraku se chata změnila. Vlněné koberce, hnědé, zelené a žluté, tlumily kroky dvojčat, takže byly neslyšné. Oheň praskal v krbu a jeho teplo vyhánělo chlad večerního ovzduší. Seděli u prosté večeře na malém dřevěném stolku, který tu zůstal po bývalých majitelích. Pražené kořeny, sušené bobule a hrnec čaje vařený z čerstvě natrhaných listů. To byla jejich večeře.

Vamesa zvedla číši. „Na náš nový domov, Dvojčatiště,“ řekla.

Vanesa se usmála, s očima plnýma odlesků ohně, a přidala se se svým pohárem. „Protože my jsme ta dvojčata,“ řekla.

Náhlý poryv větru rozezvučel chatu k povzdechu, jako by sám les přijal jejich přípitek. Neutěsněným oknem dovnitř pronikl jediný list a tiše se usadil na vlněném koberci. Byl to list lípy.

Následujícího rána se Vamesa a Vanesa vydaly z Dvojčatiště na průzkum bezpečných lesních cest. To byly vychozené stezky procházející Začarovaným lesem křížem krážem, kde bylo snadné potkat protijdoucí poutníky; především lidi, ale také gany (ganové jsou humanoidní bytosti se čtyřma rukama, kratším životem a užším vztahem k přírodě, méně vynalézaví a méně civilizovaní než lidé, ale se stejným pohlavním dimorfismem), elfy a vílami, s dávkou štěstí mohli potkat i trpasličího kupce na cestě do lidského města.

Vzduch byl plný vůně borovic a divokých květin a zlatavé sluneční paprsky pronikaly korunami stromů.

První osobou, kterou potkali, byl potulný lidský obchodník, prodávající balíčky sušených bylinek a cetky vyřezávané z kostí.

Vamesu to zaujalo, tak se zeptala: „Kolik za tu lahvičku s listy vrbovky?“

Kupec znejistěl, jeho oči se chvěly. „Jen pro někoho, kdo zná jejich hodnotu,“ řekl.

Vanesa vycítila, že kupec má rád příběhy, tak nabídla tichý úsměv. „Je na léčení, že?“ řekla.

Obchodník přikývnul a po dohodě se rozešli. Ve Vanesině batůžku přibyla lahvička s listy vrbovky.

Pak narazili na skupinu elfů, která odpočívala pod dubem. Vamesa, odvážnější z dvojice, k nim přistoupila a s úsměvem se zeptala: „Nevadilo by vám, kdybychom se připojili?“

Elfové byli slušní, ale rezervovaní. Gestikulovali mezi sebou. Vanesa si přitom povšimla, jak jí empatie vykreslila příběhy o prastarých písních lesa a hvězdách, které tančily na stromech. (Což musel být omyl, protože hvězdy mohou být vidět v korunách stromů, ale to neznamená, že by mohly tančit.)

Jeden z elfů se dotázal: „Jaký je účel vaší cesty?“

Vamesa na to odpověděla dětinským smíchem. „Protože jsme zvědaví.“

Vanesa dodala mnohem rozumněji: „Hlavně proto, že se učíme, jak sem patřit, i když jsme teprve na začátku své pomyslné cesty.“

Elf přikývl a nechal je se posadit poblíž pod podmínkou, že budou potichu; naslouchat, ale ne mluvit.

A nakonec potkali vílu. Seděla na mechu u cesty a třepotala křidélky, ale když se přiblížili, znehybněla a zpozorněla.

„Nazdar!“ pozdravila ji dvojčata.

„Cestovatelé,“ oslovila je, „nechcete si projít lesní test? Stačí odpovědět na jednoduchou hádanku.“

Vamesa a Vanesa se na sebe podívali a odpověděli:

„Určitě,“ řekla Vamesa.

„Povězte!“ řekla Vanesa.

Víla radostí povyskočila a v očích se jí zablesklo. „Co je vždycky hladové, nikdy nejí a ze všech věcí je nejjemnější?“

Vanesa se zamyslela, Vamesa rozhlédla.

„Oheň?“ navrhla Vamesa. „Ne, ten jí.“

„Ne, ne,“ chichotala se víla, „přemýšlejte hlouběji.“

Vanesa naklonila hlavu. „Stín?“

„Ne, stíny nejsou jemné,“ zatřásla hlavou víla.

„Řeka?“ řekla Vamesa. „Stále se hýbe, ale nejí.“

„Blíž, ale ne tak docela,“ řekla víla a tvářila se vskutku uličnicky.

Vanesa zavřela oči a zhluboka se nadechla. Naslouchala šustění listí a jehličí v slabounkém vánku a to jí napovědělo. „Světlo?“ řekla potichu.

„Ano!“ potvrdila víla. „Světlo je vždy hladové — po tmě — ale nikdy nejí. A je to ta nejjemnější věc na světě.“

Víla tleskla rukama a ze země před ní rychle vyrašila zářící houba se zlatavě svítícím klouboukem. „Mé jméno je Solara. Uspěli jste v lesním testu a za odměnu vám nabízím luminiscentní houbu. Noste ji dobře. Povede vás, až bude les před vámi hluboký a temný.“

„Děkujeme. Já se jmenuji Vamesa...“

„...a já Vanesa.“

Vamesa si vzala houbu a uložila do batohu.

„Nepotřebuje zalévat?“ zapochybovala Vanesa.

„Tato ne,“ řekla Solara. „Nemusíte se o ni starat, jen až vás opustí, pohřbít.“

Večer se vrátili do Dvojčatiště, zapálili polena v krbu a sedli si k němu.

„Víš,“ řekla Vamesa, „myslím, že kdybys nebyla tak potichu, vůbec bych tu hádanku nerozluštila.“

„A já myslím,“ řekla Vanesa, „že by mi odpověď unikla, kdybys nebyla tak hlasitá.“

„Spolu nám to jde nejlépe,“ řekla Vamesa.

Následujícího rána se odvážili hlouběji do lesa, mimo bezpečné cesty, nasbírat si lesní plody. Byla cítit silná vůně borovice a vlhké zeminy. Jejich košíky přetékaly bobulemi, kořeny a svazky bylin. Vanesa si klekla u kapradí a její prsty pečlivě pročesávaly trávu. Vamesa mezitím nalézala houby.

„Vaneso, tady je houba, jakou potřebujeme na dušené maso,“ zvolala Vamesa a už už se jí chtěla dotknout, když vtom je obě zamrazilo.

Ze stínů stromů se objevila trojice ozbrojených elfů. Jejich pláště byly tkané z mechu a kůry a jejich oči byly bystrozraké. Jeden z nich předstoupil a nízkým, odměřeným mužským hlasem řekl: „Cestovatelé, uveďte svá jména a účel svého konání.“

Vamesa se narovnala a ukázala košík s houbami. „Jen sbíráme jídlo a bylinky, pro sebe. Nic víc.“

„A kdo jste, že se nerušeně procházíte po lese?“ řekl elf.

Vanesa pomalu vstala a oslovila elfa měkkým, ale sebevědomým hlasem: „Jmenujeme se Vanesa a Vamesa. Vyrostli jsme v lidském městě, ale teď žijeme v chatě na kopci nedaleko odsud. Učíme se, jak sem patřit.“

Elfové si vyměnili pohledy, jiný z nich řekl ženským hlasem: „Učíte se? Od koho?“

Vamesa vydechla. „Od lesa, od lidí, kteří tu žijí, tvorů, kteří sem patří, od bytostí, jako jste vy, z příběhů, které zaslechneme.“

Výraz prvního elfa zůstal nečitelný. „Příběhy jsou nebezpečné,“ řekl. „Mohou vás svést do bludu nebo k nevědomému napomáhání zlu.“

Vanesa předstoupila a otevřela ruce s gestem míru „Nechceme nikomu ublížit. Nepřišli jsme si vzít nic víc, než co potřebujeme k přežití. Přišli jsme naslouchat.“

Elfové okamžik mlčeli.

Vamesa zkřížila ruce. „Ptejte se nás na cokoliv.“

„Proč sbíráte bylinky?“ zeptal se jeden z elfů.

Vanesa zaváhala a řekla: „Abychom s nimi pomáhali druhým. Můj prarodič říkával, že les dává volně, pokud si vezmete jen to, co je potřeba, a vždy s vděčností.“

Vamesa si pomyslela, co by si asi elfové řekli, kdyby jim řekla, že bylinky sbírají, aby si jimi okořenili dušené maso a to se jim pak lépe trávilo...

Elfové si vyměnili další pohled. První z nich se obrátil na Vamesu. „A co tu hledáte vy?“

Vamesa znervozněla. „My tu nic nehledáme, my se jen... snažíme najít svoje místo.“

„Místo je třeba si zasloužit, ne jen zabrat,“ řekl elf a zřejmě měl na mysli nějakou svou konkrétní zkušenost z dávné minulosti.

Než někdo z dvojčat mohl promluvit, jiný elf zvedl ruku a řekl: „Dost. Na zášť tu není místo. Odpověděli na naše otázky. Teď odpovězme my jim.“

První elf zaváhal, ale pak přikývl. „Dobře. My jsme strážci písně. Střežíme rovnováhu v tomto lese, která závisí na harmonii jeho cyklů s jeho prastarou ústavní písní, odvozenou od písně života. Pokud chcete volně chodit po těchto lesích, musíte dosáhnout alespoň první úrovně jejího pochopení.“

Elf se otočil a naznačil, aby ostatní šli za ním. Dvojčata následovala elfy ještě hlouběji do lesa, kde stromy rosly vyšší a vzduch zněl neviditelnou melodií, která jako by pocházela z éteru.

Elf se zastavil pod velkým dubem a začal zpívat nízkým, mužským a zvučným hlasem:

Les dýchá a les zpívá,
v kořenech a listech má,
v nohách všech a dvou křídlech.
Vlk, jelen, řeka, kámen
jsou nitě země velké.

Přetnout nit je dát a nedarovat,
les bude fungovat, jen dáš-li mu
a s opatrností v něm kráčíš-li.
Není pro rovnováhu pravidlo,
ale píseň a harmonie souladu,
kterou lze vám poznat jen trpělivě.

Vanesa se rozbrečela, když píseň skončila. Její hlas se třásl. „To bylo... krásné. Děkuji,“ řekla. I Vamesa byla okouzlena, i když ne tolik.

Elf přikývl. „Naslouchali jste dobře,“ řekl. „Můžete s námi chodit po těchto lesích, ale pamatujte, že rovnováha není jen píseň, je to volba, kterou musíte přijmout každý den svého života v lese.“

Elfové se rozešli a Vanesa zůstala sama s Vamesou. „Ta píseň je jako návod, jak tu žít. Nebrat si víc než potřebujeme a nespěchat,“ řekla Vanesa.

„To je přesně to, o co se tu snažíme,“ potvrdila Vamesa. „Pojďme si natrhat to koření na maso.“

„Dobře,“ řekla Vanesa. „Ale zajímalo by mě, kde k němu najdeme nějaké maso...“

Pak se vrátili ke sbírání bylinek a později si v Dvojčatišti dali vydatný oběd.

(c) 2026 Singularis
Podléhá licenci Creative Commons Attribution-ShareAlike 4.0 International