Kovářova kletba

Potemnělou ulící rána za ránou se nese,
země se chvěje, tabulka v okně se třese,
z komína kouř a gejzír jisker srší,
to kovář neúnavně do kovadliny buší.

Když byl ještě klukem, o vlastní kovárně sníval,
to když starému mistru kováři se pod ruce díval,
byl unešen tím, jak vášnivá a přitom tklivá,
je píseň, kterou kovářské kladivo zpívá.

Uběhla dlouhá léta a z chlapce muž se stal,
a on splnil si to, co si tak dlouho přál,
ve žhavých tvarech vine sny z klukovských let,
do noci u výhně stojí, nenapadne ho zahálet.

Tenkrát odbíjela půlnoc v kostelní věži,
zjeví se cizinec, do obličeje je mu vidět ztěží,
říká „kováři poslouchej, mám s tebou řeč,
dobře ti zaplatím, když mi ukováš meč“.

„Ale musíš si na tom dát záležet zvláště“
povídá a vyndává kus železa zpod pláště,
„a v okamžiku, kdy pustíš se do toho,
tak nesmíš pronésti jediné slovo“.

To železo bylo černé jako uhel a lehké jak vánek,
té noci kovář neměl klidný spánek.
Lěč hned zrána, i když ještě ospalý,
už je v kovárně a výheň do běla rozpálí.

Neúnavně nad kovadlinou se sklání,
žhnoucí výheň křičí tichou písní.
Krůpěje potu mu po tváři kanou,
kov jako had kroutí se pod každou ranou.

Kovář soustředí se všemy svými smysly,
jiskry myšlenek létají v rozechvělé mysli,
zabrán do práce, zapomněl, co cizinci slíbil,
začal si zpívat, aniž by si uvědomil, že chybil.

Jeho práce ke zdárnému konci se blíží,
leč oči kováře únavou se klíží,
ruka s kladivem podivně vadne
a rána za ránou pomalu slábne.

Posledním úderem dokončí svou práci,
a jeho bezduché tělo k zemi se skácí.
Údy kováře chvějí se v poslední křeči
a duše jeho nevinná je zakleta v meči.

Tu tajemný cizinec do kovárny vstoupí,
s temným smíchem hotového meče se chopí.
Škodolibě pohladí vybroušenou čepel,
spokojeně odchází sám vyslanec pekel.

A od těch časů, když kraj se do tmy zahalí,
je slyšet kroky a stíny, co do výhně sahají,
to bezduchý kovář tmou bloudí a ďábel se směje,
a nicotou zní jen údery smutku a beznaděje.

Občas prý výheň sama od sebe vzplane,
vítr teskně kvílí a v obláčcích dýmu je psané,
že kdo se zaposlouchá do té půlnoční řeči,
uslyší pláč duše ztracené, zakleté v meči.


https://youtu.be/xa1MOw7hbNA