Intimní monolog

A tak jsem se dotkla mužských rtů.
-
Byly nečekaně měkké, zbavené vší hrubosti, zapadající do těch mých s tichou, samozřejmou přesností.
Nerozuměla jsem té náhlé proměně večera.
Proč teď?
A proč skrze někoho, jako jsi ty?
Vždyť vědomě nestavíme žádný příslib. Nejsme nic, nebyli jsme a nezůstane po nás ani stín.
Tvé rty si ale v sobě uchovám.
Budou mi tiše připomínat ten zasypaný pramen ve mně, který jsi na malou vteřinu odkryl.
-
Tu dosud neznámou část mého já, jež v sobě nosí tichou schopnost dotknout se muže.