Když plachost rozkvétá

Kopretiny svlečka, za větou dlí tečka.

Touhu neukojí, pod srpchou ve své zbroji, 

plachost stéká z kůže, na rtech kvetou růže.

 

List na něm psáno,

že prý bude ráno tělo milováno.

Zase za větami tečka, v došlapu dečka, 

z těla zvonky deště, chce užívat si ještě.

 

Zvonek v rozjímání, osučka vše schrání, .

Pohled do kukátka, už ví, že pusa bude sladká.

Zápatka a klika, tak sladce zacvrdliké.

 

Ztratila se plachost, odhalila nahost.

V náruči se vznesla, jak poklad ji nesla.

Tak splnilo se přání, přišlo milování.