Ta trojka je dost dobrá! Přesná definice.

Trefné shrnutí a očekávám další... Těším se, jak tam zapracuješ trasování a testy. ;-)

slavek: Děkuji za komentář. Velice mě těší, že si sérii o Prokopovi z Absurdistánu někdo opravdu čte a že se mu líbí. :-)

Přiznám se, že na tvoje satiry musím mít jakousi náladu/rozpoložení. Ale když to klapne, rád si je přečtu. Díky.
Myslím, že při současném vývoji událostí budeš mít spoustu inspirace pro další pokračování.

Ginnare: na mě to zapůsobilo úplně stejně

Jo, hodně dobré. Originální a skvělá myšlenka!

Jáchym Kemza: souhlasím :)

Sebastián Wortys: „Komu nevadí spoilery, může si přečíst tento odstavec.“ – Nevím proč, ale tato věta mě velice pobavila. Ještě teď se jí směji. :-D

S vnímáním myšlenek přesahujících interpretační schopnosti čtenáře je to zajímavý nápad.

Děkuji za přečtení a komentář.

Bylo mi řečeno, že tato povídka se podobá surrealistické cestě, jakou se Víťa dostal k Nicku Herbertovi v knize Wesmírný omyl (2011) a z tohoto hlediska určitou měrou souhlasím. Avšak ten proces ve Womylu je o něco logičtější, než se na první pohled zdá.

Komu nevadí spoilery, může si přečíst tento odstavec. Víťovo vědomí je nejprve odpojeno od vnímání reality a pak se jako jakýsi myšlenkopocitový avatar dostává do své mysli, kde se jeho představa o okolnostech toho stavu asociativně stává novým místem, kde se nachází. A když se Nick Herbert snaží dočasně propojit světy jejich myslí, tak se Víťa ocitá v jakýchsi syntézách volných asociací dvou různých lidí. Proto se tam postupně objevuje třeba jak brašna, tak hřebíky.

Každopádně ta Víťova mysteriózní surrealistická cesta je inspirovaná mj. mým zážitkem, když jsem jako dítě měl vysokou horečku a různě jsem při tom blouznil.

Co se týče povídky Kámen logiky, tak z absurdního úseku mi nejzajímavější připadají části s cukrárnou a první, kde je výrok: "Bezdomovec prodal Evropu indickému králi!" I když myslím, že bych dokázal vymyslet ještě o něco bláznivější, což však určitou měrou může záviset i na vkusu čtenáře.

A ještě mě napadá, že někteří čtenáři mohou některé sofistikované myšlenky vnímat podobným způsobem, jako tu nesmyslnou cestu, přestože mohou být logické, jen přesahující interpretační schopnosti daného čtenáře.

K tomuto dílu jsem napsal komentář tak dlouhý, že jsem ho publikoval jako samostatné dílo nazvané „Komentář k úvaze o schopnostech rozlišovat“ a sem dávám jen zestručněnou verzi.

Myslím, že ten druhý odstavec celkem dobře parafrázuje můj citát z Wesmírného omylu: „Každý vidí svět jinak, a přitom se všichni dívají na jedno a to samé.“

Čím víc novějších verzí a různých odvozenin něčeho vznikne, tím spíše může nějaké předchozí dílo být čím dál víc zapomínanější. To je problematické z hlediska historie, protože takto lze salámovou metodou upravovat naší představu o dějinách.

„v paměti mu nakonec skončí představa o mistrovském prospěcháři“ – V tom odstavci to podle mě celkem skřípe na základě toho, že něco jako komplementární pojetí tam vyznívá podřadně, kdežto jednostranné pojetí osobnosti jako nadřazené, přestože skutečnost obvykle bývá komplementární (ne jednostranná) a teoreticky by tedy blíže skutečnosti molo být komplementární pojetí, i když pochopitelně spíše v podobě propracovaného románu než v podobě představy běžného čtenáře o dvou jednostranných protichůdných románech o téže osobnosti.

Co se týče „vidění fotografie jablka“, tak člověk může říct „Viděl jsem jablko.“ a chápat to jako zkratku pro „Viděl jsem fotografii jablka.“, pokud nepovažuje za nezbytné zdůraznit, že to bylo skrze fotografii. Na druhou stranu i výrok „Viděl jsem fotografii jablka.“ je velmi nepřesný vzhledem k tomu, že naše vidění je zprostředkované mj. skrze fotony, nevidíme přímo.

Nesouhlasím moc s kritikou názoru, že začínající spisovatel by se měl snažit o originalitu. Sám/ sama jsi psal(a), že začínající spisovatelé mají tendenci přehnaně kopírovat. Takže z tohoto hlediska cesta směrem k originalitě vede přes dynamickou rovnováhu literární stereotypnosti a experimentálnosti, což by měl být ideál.

Také nesouhlasím s tím, že by představy vzniklé v hlavě vnímatele neměly žádnou náležitost k představám autora díla, natož že by bylo problematické, když si autor činí určitý nárok na dílo, které vytvořil. Na vnímatelově představě o díle se totiž podílí jak vnímatel, tak autor zprostředkovaně skrze dílo, přičemž přesnějším vyjádřením je, že „autor díla“ bývá spíše hlavním spoluautorem díla a dalšími spoluautory jsou všichni, kteří ho ovlivnili tak, že bez jejich zapříčinění by dílo bylo něčím jiné (klidně i nějakou nuancí).

basak.venda: Jsem rád/a, že budí takové reakce. Haiku jako forma má výhodu, že díky omezenému prostoru bývá poměrně dost jednoznačné, o čem má být, a tak dobře sděluje.

A mě se letos vůbec nevedou, ani haiku ani rajčata :0)

Šťavnatá haiku.

Karel Malcovský: Děkuji za přečtení a reakci. Snad ti myšlenky z mé úvahy budou užitečné... :-)

Singularis: super, asi nejdelší dílo co jsem tady četl, podruhý a potřetí to číst nebudu ale je pravda že u klasicky krátkých děl to dělám...

otázka nezněla: "Kdo má právo vymyslet název?"...

vanovaso: To je možný názor, který bych asi zastával/a, kdyby bylo určení názvu „sladké jako bonbon“, ale viděl/a jsem, jak pitomé názvy dávají překladatelé překladům zahraničních děl do češtiny, a pak jsem četl/a, jak prý nakladatel odmítl vydat knihu pod názvem určeným autorem a to ne, proto, že by byl zlý a nechtěl autorovi dopřát jeho právo, ale prostě proto, že pod tím názvem by se ta kniha neprodávala. Děsí mě, jak mohu určením označení, které vlastně vůbec k ničemu nepotřebuji, znehodnotit práci, kterou třeba nějakému dílu věnuji, protože ho pak potenciální čtenáři kvůli tomu vůbec nezkusí. (Mám s tím zkušenost i z opačné strany – kvůli názvu jsem se velmi dlouho nezajímal/a o Jméno růže, přestože když jsem se k tomu románu pak jednou dostal/a, docela mě některými prvky zaujal.)

Kdo vymyslí nejlepší název asi vůbec nezáleží na tom, jaký má ke knize vztah. Myslím si ale, že jediný , kdo má právo , je autor.

RE Singularis:
Mě dává smysl i to, že se Víťa dostal do budoucnosti mimo Zemi (u Marsu), aby se vyhnul přímé konfrontaci s dystopickou společností, jejíž vliv směrem od Země k Marsu slábne.

Líbí se mi tvá komplementární teorie parodií, resp. že je potřeba neodchylovat se od původního díla moc, ale ani málo, aby byl prostor k vyjádření.

„Čtenář se pak může těšit, jak tam bude zparodovaná nějaká část, kterou si v původním díle oblíbil“ – Těšit se může, ale zda se dočká, to je věc jiná vzhledem k tomu, že v parodii spousta věcí chybí nebo tam jsou jen letmo. Obzvláště surrealistické a fantasknější sci-fi prvky jsou z velké části odfiltrované a nejsem si jistý, že by to bylo v zájmu parodování.

Chybí tam třeba: popis hyporga, Edutroňané, ÚN jako šílená baletka, zverimex, robotické tělo, telebus, kybergoťáček, VORNET, popelnice Ema, potulný prodejce volantů, stanice Jeřábek, depo na Zemi, SSZSOL, holografická Země, začínající spisovatelé z kavárny Na kraji světa, připálená polévka, počáteční písmena Odpovědi, hlášení o atomovém útoku na Lomnici, popis životního cyklu punfofála, létající železobetonový ostrov Nicka Herberta, kybervirus, míček Hopi, projížďka nákupním vozíkem, opilostní záhada, Víťův pokoj a v neposlední řadě večírek, ze kterého odešel Čas. Chápu, že těžko zparodovat vše, ale spíše chci říct, že s tím těšením se (a dočkáním) to nemusí být tak jednoznačné.

Sebastián Wortys: Ten Marťan tam vychází z toho, že Víťa před Frantou a Pepou předstíral, že pochází z Marsu, aby nepůsobilo podezřele, když se jich vyptával na situaci na Zemi. Ale kdyby Víťa z Marsu skutečně pocházel, ta část s cestou na Lomnici nad Marsem by pak působila logičtěji.

Máš pravdu, že se při parodování držím původního děje a principů. Myslím, že opravdu velké odchýlení by nebylo dobré, protože smyslem parodie je vyjadřovat se k původnímu dílu, žánru či tématu (podle toho, na co je to zrovna parodie), a kdyby se děj parodie od toho původního zásadně odchýlil (jako se to stalo třeba v Silmámilionu), už by se nedal brát, jako že se k tomu vyjadřuje (resp. by se vyjadřoval jen k malé části díla a ne k celému). Navíc upoutání se na původní děj umožňuje, aby pro čtenáře předloha fungovala jako spoiler parodie – což se mi líbí, protože vnímám spoilery pozitivně. Čtenář se pak může těšit, jak tam bude zparodovaná nějaká část, kterou si v původním díle oblíbil (nebo naopak neoblíbil), třeba u parodií na Pána prstenů se vždycky těším, jak bude zparodovaný souboj Gandalfa s balrogem a zklamalo by mě, kdyby to tam vůbec nebylo. Na druhou stranu je potřeba se občas odchylovat, protože kdyby ten děj byl striktně zkopírovaný, tak by tam zase pro to vyjádření nebyl prostor, taková parodie byla by „prázdná“ a o ničem.

Nicméně, do určité míry máš pravdu i v tom, že ta parodie funguje jako abstraktní (zjednodušený) popis děje Wesmírného omylu. To je také dobrý postřeh a určitě se tak dá použít.

Děkuji za postřehy i za návrhy na vylepšení.