Parodie na knihu Sebastiána Wortyse „Wesmírný omyl aneb Někde to začít musí“, v níž jsem ani jednou nepoužil/a slovo se základem „vesmír“. Příběh mladého snílka-muže, který se vydává do daleké budoucnosti, aby naplnil smysl svého života zjištěním, jaký to má všechno smysl a jak život vzniknul. (Nepodařilo se mi zparodovat úplně všechno, protože původní kniha je mimořádně obsáhlá. Zjistíte ale, kdo jsou vododělové, jak bude chutnat cementový nápoj, jak vypadá komunistický hypermarket, co chytrý spotřebič neumí, jaké budou vady neokapitalismu, co vznikne spojením komunismu s nomádismem nebo co bude dělat Santa Claus za sto tisíc let! Co byste čekali od parodie na humorné sci-fi? No, vlastně se asi ještě pobavíte...)
přidáno 19.07.2020
hodnoceno 7
čteno 830(14)
posláno 0
SPOILER ALERT! Tato parodie vám může vyzradit zápletku či vyvrcholení původní knihy. Pokud vám takové věci vadí, vyčkejte, prosím, se čtením této parodie, než si přečtete původní Wesmírný omyl.

1. Předmluva

Někteří z vás si právě kladou otázku, jakou větou tahle parodie začíná, ale určitě jsou to jen ti šťastlivci, kteří ji právě čtou. Tak a teď už si můžeme říct, že většina dospělých v naší konzumní společnosti se zajímá jen o peníze, jak si vydělat na hypotéku a jakou odpornou plechovku si pořídit, aby zabírala parkovací místa ostatním odporným plechovkám. Životy dospělých jsou plné škaredých problémů, které se jim nechce řešit, a proto od nich utíkají k četbě sci-fi a pití piva.

Ale mladí jako já ještě chápou, že v životě jsou přece důležitější věci než válet se opilý na silnici, mít nepoškrábaný lak auta a hádat se kvůli ideální poloze záchodového prkénka. Třeba ideály – mladý člověk by měl mít ideály a přesně vědět, jak je uskutečnit. Tím nemyslím Králíčka Jojo, dám vám lepší příklad. Já, Víťulíneček, jsem se domníval, že problémy možná způsobují někteří mírně řečeno kriminální příbuzní mých přátel, takže kdybych se dostal do pokrokové budoucnosti, kde už tihle lidé nebudou, problémy by mohly prostě zmizet. A také jsem přesně věděl, jak svého ideálu dosáhnout.

Napsal jsem dopis do budoucnosti, že současnost je k zbláznění a ať mě vezmou sebou. Vložil jsem ho do lahve, pečlivě ji zazátkoval a hodil do řeky. Naštěstí tam nebyl žádný vododěl, který by mi vynadal. Vododělové jsou lidé, kteří vám brání mrskat vzkazy do vody, obecněji vám brání dělat, co chcete, a mají hloupé kecy, jako třeba že nemáte odhazovat lahve, ale dávat je do tříděného odpadu. To je samozřejmě nesmysl, protože lahve z tříděného odpadu se recyklují, a tak by se moje zpráva nikdy nedostala do budoucnosti. Jenže to vododělové neví, takže nadávají. Proto chci od nich pryč.

Sbalil jsem si kufr a čekal jsem na taxikáře z budoucnosti. Ukázalo se, že co si člověk neudělá sám, to nemá. Objevil jsem se další já. Najednou jsme byli oba v budoucnosti a on mi dal hvězdnou loď podle mého vkusu, platební kartu s neomezeným přísunem peněz a pár instrukcí. Pak druhý já zmizel a byl jsem tam zase jen jeden.

Sakra! Zapomněl jsem doma svého miláčka. Touhle dobou už bude nejspíš mrtvý. Ach jo! Bude se mi po něm hrozně stýskat...

No nic, stejně nám to poslední dobou spolu moc nefungovalo. Třeba mi ho neomezený přísun peněz nahradí. Tak, vzhůru do té BBB – báječné bezchybné budoucnosti.

2. Újezd u Marsu

Své hvězdné lodi jsem dal jméno Phobos a jejímu palubnímu počítači jméno Pán. Mohl jsem zkusit Pánbůh, ale nechtěl jsem se rouhat. Abych se dozvěděl něco o Zemi, odletěl jsem z ní pryč a doletěl na jednu z umělých družic Marsu. Jmenovala se Újezd u Marsu a vypadala jako venkov: vidláci tam vidlemi vidlovali (či snad vidlali?) příšery. V budoucnosti totiž byla hospodářská zvířata vzácná a chráněná, takže je v jejich úloze musely nahradit příšery. Nějakou dobu sice dělala problém epidemie nemoci šílených příšer, ale podle oficiálních zpráv už byla v této době tato nemoc vymýcena.

Po Phobosovi přiletěla hromada šrotu, která se rozpadla v momentě přistání a vypadla z ní parta tří podivných individuí. Na pozdrav nás prohnala po dvorku místního statku čtveratá příšera, která komusi utekla. Ale pak přišel vidlák, nabodl ji na vidle a odnesl pryč.

Pronásledování příšerou nás sblížilo. Ta tři podivná individua byla ve skutečnosti dlouhán Frantík, trpaslík Párek a... cosi jako mluvící opice – jménem Fifi. Dohodli jsme se, že je svezu na Zemi, odkud přiletěli, a po cestě mi poví, co tam mám očekávat. Když jsme vylétli, Frantík s Párkem mi vysvětlovali, jak to na Zemi v budoucnosti funguje: lidé mají dost peněz, takže nemusí pracovat, ale jen ti, kdo vlastní roboty, a oni k nim bohužel nepatří. Všechno zboží jsou zmetky a nesmysly a všichni prodejci jsou podvodníci.

Tomu se mi nechtělo příliš věřit. Navíc jsem procházkou po zahrádce v ledničce zjistil, že zelenina tam ještě nevyrostla, takže jsem se rozhodl, že než doletíme na Zemi, zastavíme se doplnit zásoby v nedalekém hypermarketu.

3. Hypermarket

Protože jsme neměli vznášedla, dovnitř gigantického prodejního areálu jsme museli projít přes dvoukilometrový eskalátor, ve kterém na nás po celou dobu ze čtyř stran blikaly nevkusné reklamy, přetahujíce se o naši pozornost. Uvnitř se pak ukázalo, že už mě předběhly jiné osoby s neomezeným přísunem peněz. Regály byly poloprázdné a užitečné zboží vyprodané. Čekaly na nás jen věci jako slovutný čisticí dehet (vyráběný pyrolýzou kukuřičné slámy), zubní nit pro mamuta nebo třeba adaptér umožňující věšet na věšáky další adaptéry (ale samotné věšáky byly vyprodané). Oddělení nápojů vévodil cementový nápoj s příchutí písečné bouře (prodávaný ve vratné míchačce) a oddělení ovoce a zeleniny už bylo považováno za archaismus, na který vzpomínali jen ti nejstarší pamětníci.

V hlavní uličce jsme se přiblížili ke skupině teenagerů sledujících teleshopping, ale to jsme neměli dělat. Vyskočili a začali nás honit s vytasenými noži, volajíce: „Kupte si sadu dvaatřiceti kuchyňských nožů ihned a dostanete od nás jako bonus třiatřicátý nůž mezi žebra zdarma!“

Naštěstí měli krátkou paměť, takže jakmile se vzdálili z dosahu obrazovky, zastavili se a s tupým výrazem kráčeli zpět.

Zatím to bylo fiasko. U pokladen nebyly pokladny, ale dav těch nejpodivnějších humanoidů. Žena, které z jednoho ucha vyrůstala noha, kterou se drbala za tím druhým, patřila ještě k těm normálnějším. Horší byla zavalitá postava, ze které trčely na všechny strany údy zakončené rukavicemi, které ohmatávaly kolemjdoucím různé části těla. Té jsem se snažil vyhnout.

Když jsme se konečně dostali ven, zjistil jsem, že jediný, kdo si něco koupil, byla Fifi – a byly to samé užitečné věci: tlačítko, které při stisknutí udělá píp, ale po několika použitích se porouchá; a žravý slimák, který nám bude užírat už tak chatrné zásoby potravin.

Vytrpěli jsme další průjezd dvoukilometrovým eskalátorem a odjezd nám ještě zpříjemnil dálkově ovládaný robotický policista, který v sobě vhodně kombinoval to nejhorší z lidské povahy s vadami a poruchovostí stroje. Jen nás tedy nemusel hned zatknout. Alespoň, že nás zase pustil.

4. Cesta do Evropy

Cestou na Zemi na nás zaútočili piráti. Kdysi to bývali normální zákazníci, ale když se v obchodech přestaly objevovat rozumné věci, dali se na cestu zločinu, protože to byl (kromě dědictví) jediný způsob, jak něco užitečného získat. Práce už nepřipadala v úvahu, to v budoucnosti nikdo (kromě robotů) neuměl.

Museli být opravdu zoufalí, protože na nás stříleli a zběsile útočili několik dní a nocí. Jistě měli zálusk na nůžky, možná dokonce na sporák. Pán nás však ujišťoval, že nemají nejmenší šanci a že má vše pod kontrolou. To první byla pravda.

Když už jsme se moc nudili, Pán prohlásil, že se před piráty ukryjeme v Evropě. To mě potěšilo, než ji ukázal na obrazovce.

„Hej! Tohle není Evropa. To je Europa! Jsme u Jupitera. Kde ses učil navigovat, Pane?“

„Ups...“ řekl lodní počítač.

Phobos si vyvrtal díru do Jupiterova měsíce, jako by nám patřil, a vletěli jsme dovnitř. Tam jsme pod vodou potkali ženu v kabátě jako do Antarktidy, která nám ukázala velkou ceduli s šipkou. Navedla nás na obří teleportační rampu a vmžiku jsme se ocitli v jakémsi hangáru neznámo kde.

Když jsme vystoupili, uvítala nás přísným tónem tatáž žena: „Добро пожаловать на борт советского космического корабля Красногвардеец. Меня зовут Катя. Что вы такое?“

Když jsme na ni chvilku zírali, zapnula překladovou jednotku a promluvila znovu: „Vítejte na sovětské kosmické lodi Rudoarmějec. Mé jméno je Káťa. Co jste zač?“

Představil jsem nás: „Já jsem Marťan, tohle je dlouhán, tohle je trpaslík a tohle...,“ ukázal jsem na Fifi, „to jsme vlastně ani nepřišli na to, co je zač.“

„Dobře, tudy prosím,“ řekla Káťa, zavedla nás do pokoje pro hosty a zmizela. Doslova.

5. Kam se člověk ještě nevydal

Průšvih byl, že aniž jsme to zaznamenali, uplynulo tím okamžikem asi sto tisíc let a celý Rudoarmějec (asi dva tisíce kilometrů v průměru, jak jsme později zjistili) teď byl prázdný a opuštěný. A navíc tisíce světelných let od Sluneční soustavy! Teprve teď bylo na místě říct: „Ups...“

Jako první se ze šoku vzpamatovali Frantík s Párkem. Stáhli rudou vlajku z žerdi, začali psát a schvalovat novou ústavu, tisknout peníze, uzavírat smlouvy, konat volby a sčítání lidu a jiné podobné klukoviny, o kterých se učili, že jsou životně důležité. Ale já se do toho nezapojoval, takže je to brzy přešlo.

Phobos byl na svém místě, ale v ledničce mezitím proběhla evoluce. Někdejší zelenina se z flóry vyvinula ve faunu a naznačovala, že pokud ji bude otravovat takový evolučně podřadný organismus jako Homo sapiens, snadno z něj učiní svoji potravu.

Teď, když už mi byl neomezený přísun virtuálních peněz k ničemu, mi začalo být opravdu smutno. Uvědomil jsem si, že když zmizí druzí lidé, nezmizí jen problémy, zmizí toho mnohem víc.

6. První nákup na nové lodi

Když jsme se vydali na první průzkum, ukázalo se, že Rudoarmějec je loď neomezených možností. Měli tam komunistický hypermarket, kde bylo všechno zdarma a kvalitní a bylo toho (zatím) dost, takže jsme si tam pohodlně nakoupili. Jen Frantík byl pořád pod vlivem kapitalismu, tak se snažil za všechno platit a mával mou(!) platební kartou jako pominutý.

Na závěr jsem se zastavil ještě v akvaparku a už se mi ani tolik nestýskalo.

7. Chytrý spotřebič nové generace

Později se na radaru objevily dvě opuštěné kosmické stanice a Pán prohlásil, že komunistický hypermarket nám na věčné časy nevystačí, protože ho teď nikdo nedoplňuje, takže pokud chceme přežít, musíme rabovat i jinde. Tahle myšlenka se mi příčila, protože jsem se chtěl cítit jako civilizovaný pán tvorstva a ne jako nějaký pirát, ale poslechl jsem ho.

Doletěli jsme Phobosem na první z opuštěných stanic a začali nabírat zásoby. Vtom vyskočila automatická stolní lampa, posvítila si na nás a robotickým hlasem prohlásila: „Jmenuji se Oblůda. Jsem chytrý spotřebič nové generace. Nebude to bolet.“ A dala nám takový elektrošok, až jsme se z toho svíjeli na podlaze. Potvora!

„Jmenuji se Oblůda. Jsem chytrý spotřebič nové generace.“

Kromě mluvící opice jsme už tušili, k čemu se schyluje, tak jsme se dali na útěk a druhý elektrošok už dostala jen Fifi. Než chytrý spotřebič potřetí zopakoval „Nebude to bolet“, už jsme byli na cestě k druhé opuštěné stanici a doufali, že tam dopadneme lépe.

8. Neokapitalismus

Začalo to lépe. Objevil se tam číšník (zjevně robot) a výtahem nás vyvezl do luxusní restaurace. Uvedl nás ke stolu, donesl jídlo, které jsme si objednali a vklidu nás nechal se najíst.

„Takže tohle je komunistická restaurace?“ vyzvídal jsem.

„Ne, pane, toto je neokapitalistická restaurace,“ vysvětlil nám číšník.

„O neokapitalismu jsem ještě neslyšel. Co to znamená?“ zeptal jsem se.

„V neokapitalismu je vše zdarma, čímž se liší od již zastaralého kapitalismu tržního typu. Ale vše se smí jen se souhlasem vlastníka,“ odpověděl číšník.

To neznělo tak špatně. Začínal jsem tomu vlastníkovi být vděčný, protože jídlo mi opravdu chutnalo. Dobře jsme se najedli a chystali se k odchodu. Jenže číšník prohlásil, že nemáme souhlas vlastníka, abychom odešli.

„A jak bychom mohli souhlas vlastníka získat?“ zeptal jsem se.

„V současnosti není možné ho kontaktovat. Jediná možnost je počkat, než se vrátí,“ řekl číšník.

To se mi přestávalo líbit. „A kdy tu byl naposledy?“

„Před 98 tisíci lety,“ odpověděl číšník lakonicky.

„Ale to už bude mrtvý!“ vykřikl jsem zděšeně.

„To nevadí. Soukromé vlastnictví je věčné. Abyste mohli odejít, musíte mít souhlas vlastníka. Vstupem a snězením jídla jste se zavázali plnit jeho smluvní podmínky,“ řekl číšník.

Najednou mi ten starý kapitalismus začínal chybět... Poradil jsem se s Frantíkem, Párkem a Fifi. Nikdo z nich s číšníkem nesouhlasil, tak jsme se pokusili dostat pryč násilím, ale nešlo nám to. Okna byla nerozbitná, stěny také, výtah nás neposlouchal a na strop jsme nedosáhli. Číšník byl silnější a nedařilo se nám najít žádný způsob, jak se z té místnosti dostat.

A bylo hůř! Výtahem do restaurace dorazila Oblůda a ani se neobtěžovala objednat si jídlo.

„Jmenuji se Oblůda. Jsem chytrý spotřebič nové generace.“

V nouzi jsem vyzkoušel poslední naději, jak se dostat z místnosti – obyčejné dveře! A vyšlo to. Vyběhli jsme do vedlejší místnosti a zavřeli za sebou. Na dveřích sice nebyl zámek, ale ukázalo se, že chytrý spotřebič umí otevřít jen dveře připojené k internetu věcí (což tyto nebyly) a číšník by je zase mohl otevřít jen se souhlasem vlastníka (a ten neměl). Takže zámek ani nebyl potřeba.

„Jsme v pasti. Umřeme tu!“ bědoval Párek.

Na rozdíl od něj jsem se však poučil ze zkušeností z vedlejší místnosti: vyzkoušel jsem druhé obyčejné dveře – a ty vedly na chodbu k Phobosovi. Frantík s Párkem mi pak byli nadosmrti vděční, že jsem jim zachránil život.

Vrátili jsme se na Rudoarmějce a pokračovali v cestě do neznáma.

9. Stesk

Procházel jsem se s miláčkem na břehu řeky za svitu úplňku. Bylo nám krásně, tak jsem zvedl kámen a vyhodil ho do vzduchu. A skrytě jsem doufal, že nedopadne na jednu z našich hlav. Dopadl na rozkvetlou pamelišku a oholil z ní veškeré chmýří. Pardon, to jsem jen začal blouznit, protože se mi opravdu stýskalo. Samozřejmě jsem byl pořád na kosmické lodi a miláček byl už sto tisíc let mrtvý.

10. Blackout

Jednoho dne na Rudoarmějci vypadl proud a byla tma. Frantík s Párkem se pak hádali, zda to spadl jistič, nebo shořela pojistka. Požádali mě, abych je rozsoudil, tak jsem všem třem dal kvízovou otázku, jaký je rozdíl mezi jističem a pojistkou. Odpovědi byly následující:

Frantík: „Jistič je muž, zatímco pojistka je žena.“

Párek: „Jistič je jistota, zatímco pojistka je podvod, protože pojišťovna si vždycky najde důvod, proč nevyplatit pojistné plnění.“

Fifi: „Hlad. Chtít banán.“

Nakonec jsme se shodli jen na tom, že Phobos nám nestačí a musíme jít ten výpadek proudu opravit. A tak jsme sbalili zbytky jídla a pití z komunistického hypermarketu a vydali jsme se do neznámé tisícikilometrové chodby. Samozřejmě jsem to považoval za nesmysl, ale neodporoval jsem jim, protože jsem vskrytu doufal, že po cestě narazíme na další (plný) komunistický hypermarket, a tak spojíme komunismus s nomádismem, čímž vznikne parazitismus, který sice za těchto podmínek není trvale udržitelný, ale do konce našich životů by vystačit mohl. Stejně sebou nemáme žádnou sexuální otrokyni, která by nám mohla porodit a vychovat děti, vyprat prádlo a dělat podřadné domácí práce. No nic, alespoň mi teď žádný vododěl nebrání si namlouvat, že jsem lepší člověk než ti, kdo před sto tisíci lety na Sumatře vypalovali deštný prales, aby tam založili plantáže.

11. Bílý stařec

V děsivé temné chodbě na nás najednou vyskočila zářící bílá postava. Svítilny nám zhasly, ale její vlastní záře stačila, abychom vše viděli.

„Čaute vespolek,“ pozdravil nás svítící stařík. „Rád vás všechny vidím, Víťulínečku, Frantíku, Párku a Fifi.“

Zůstali jsme zděšeně stát. „Kdo jste?“ zeptal jsem se.

„Cožpak mě nepoznáváte? Santa Claus je jméno mé,“ prohlásil.

„Fakt?“ zíral na něj Frantík. „Vždyť ten nosí červenou.“

„Máte to pomotané,“ prohlásil Santa Claus. „Tu jsem nosil hrozně dávno, to ještě existovaly Vánoce a rozvážel jsem dárky.“

„To jako že už je nerozvážíte?“ nasadil Frantík zoufalý výraz. „Ale já si už od mala píšu seznam, co od vás budu chtít!“

Frantík vytáhl notýsek a začal předčítat: „Chci koníka se zavíracíma očima, panenku Barbie 3000 s hlasem Karla Čapka, nejnovější smartphone deváté generace, sadu autíček na tryskový pohon...“

Santa Claus ho přerušil hlasitým smíchem. „Takové ptákoviny jsem nenosil ani tehdy, a to jsem býval šťastnější a vlídnější. Ale dnes už nenosím nic.“

„A co děláte teď?“ zeptal jsem se.

„Teď, Víťulínečku, se potloukám po kosmických lodích a vedu filozofické debaty s čímkoliv, co umí mluvit. A moc toho už nezbylo, to vám povídám. To je, koneckonců, důvod, proč jsem si udělal čas i na vás. Víte třeba, že panspermie nevysvětluje vznik života? Věřím, že jeho vznik je součástí všeobsažného principu, jehož součástmi jsou i neodarwinismus, feudalismus, socialismus a tak dále. Když je všeobsažný, tak přece musí obsahovat všechno, i samotný život.“

Teď jsem byl v šoku já. Otevřel téma, které mě trápilo celý můj dosavadní život, a já jsem na tu diskusi vůbec nebyl připravený. Zmohl jsem se jen na otázku: „A jak tedy vlastně vznikl všeobsažný princip?“

„Vytvořil jsem ho já, protože jsem věčný – dospěl jsem až na konec času a odtamtud přetekl zase na začátek, kde jsem vytvořil základ všeho, včetně sebe sama,“ odpověděl Santa Claus.

I když mě jeho odpověď fascinovala, neuspokojila mě tolik, jak bych si přál, a on to poznal.

„Ale, Víťulínečku, copak tě trápí?“ zeptal se konejšivým hlasem.

„Stýská se mi po miláčkovi,“ přiznal jsem upřímně.

Santa Claus přívětivě přikývl. „Pamatuj si: The Name will help you,“ řekl a zmizel.

12. Nepořádek (slušně řečeno)

Tím pádem jsme zůstali v úplné tmě. Naše svítilny už nešly rozsvítit, takže sotva jsme udělali pár kroků, někdo z nás do něčeho vrazil a to něco se na něj sesypalo.

Najednou se na stropě rozsvítily zářivky a všude bylo světlo. Ale už jsme nebyli na té chodbě. Stáli jsme v místnosti plné elektrotechniky a různých krámů. Ptal jsem se, ale nikdo z nich prý nerozsvítil, takže to musel udělat někdo jiný.

Zapnul jsem rozhlasový přijímač a zjistil jsem, že tam jdou naladit rozhlasové stanice ze třiadvacátého století, ale zřejmě automaticky přeložené do našich jazyků, abychom tomu rozuměli.

O kus dál jsme našli to, na co jsem se těšil. Další nevyrabovaný komunistický hypermarket. Tentokrát tam měli dokonce i vibrátor a dron, kterým jsem pak několik hodin otravoval ostatní.

Když jsem se později po lodi toulal sám, potkal jsem tam nervozního muže, který mě přesvědčoval, že neexistuje žádná svobodná vůle a že vlastně neexistuji ani já. Vysvětloval: „Já řídím celou tuhle loď, mě řídí počítač a ten je zase řízen někým dalším. Každého něco řídí a kontroluje a vy tu nejste, protože kdybyste tu byl, tak bych vás také řídil a kontroloval, leda by vás řídil a kontroloval někdo jiný, ale toho by také někdo řídil a kontroloval a všechno se to dá spočítat podle rovnice.“ Rozloučil se slovy: „Neopovažujte se existovat!“

13. Halucinace

I když se mi po miláčkovi stále stýskalo, alespoň mě teď nerušil při přemýšlení. Díky tomu jsem si uvědomil, že jsem měl pravdu jen napůl. Přesunem do budoucnosti sice zmizely problémy, které mi vadily, např. vododělové, ale objevily se nové, stejně škaredé, jako třeba nedostatek nevyrabovaných komunistických hypermarketů, chytré spotřebiče, neokapitalistické restaurace, Santa Claus neroznášející dárky a loučící se v hádankách a především – hrozná osamělost.

A to nebylo všechno. Začínal jsem mít halucinace. Viděl jsem třeba nádraží z 19. století a zašel jsem si tam do nádražní restaurace. Jenže tam měli jen růžové huňaté palačinky, na které se nedalo sednout. Telefonem z 19. století jsem zavolal náhodné osobě ze století dvacátého, ale odbyla mě, že prý není na lodi. Probudil jsem se na divadelním jevišti. Byl jsem nemocný a publikum mi tleskalo. Blouznil jsem čím dál víc a víc, sežral mě můj batoh, prolézal jsem hyperkrychle a měl jsem hlavu plnou nesmyslů.

Nakonec jsem se náhle cítil v pořádku. Stál nade mnou muž se vznešeným výrazem ve tváři. Vzhlédnul jsem k němu.

„I am the Name,“ prohlásil.

„Jste pán času?“ zeptal jsem se, protože jsem byl od mala whovian (fanoušek seriálu Doctor Who) a jméno the Name mi znělo podobně jako the Doctor či the Master. A po celou dobu nastalé dramatické pauzy se schylovalo k odpovědi.

„Kdepak, jsem jen úplně obyčejný mechanik,“ řekl the Name. „A tykej mi. Sice o mně napsali knihu The Name of the Name, ale to není důvod mi vykat. Vidím, že tě zajímám, tak ti budu vyprávět o svém životě. Byl jsem docela obyčejný mechanik a v nitru jsem jím dodnes, ale zajímal jsem se o šroubky, věnoval jsem jim všechen svůj čas, až jsem hluboko v nitru toho nejobecnějšího šroubku objevil cosi, co mě naučilo telepatii a teleportovat zapomenuté miláčky z dávné minulosti. Od té doby stojím tady a čekám na tebe.“

Už jsem se chystal něco říci, ale the Name pokračoval: „A teď ti povím něco o tobě, protože vedení monologu mi jde mnohem lépe než naslouchání. Vydal ses do budoucnosti odhalit, jaký má tohle všechno smysl a jak vznikl život. To druhé se brzy dozvíš a na to první budeš muset přijít sám, protože každému dává smysl něco jiného. Mně třeba dává jasný smysl, že mě cosi uvnitř šroubku naučilo telepatii a teleportovat zapomenuté miláčky z dávné minulosti, přestože tobě to může znít jako nesmysl.“

Přikývl jsem, ale the Name si toho nevšímal. Vyprávěl mi opravdu dlouhý příběh o šroubcích, matičkách, ozubených kolech a hřídelích a o nářadí, které je sestavilo, o robotech, kteří to nářadí používali, o strojích, které ty roboty vyrobily, o algoritmech, které vyvinuly plány těch robotů, o programátorech, kteří implementovali ty algoritmy, o univerzitách, které vzdělaly ty programátory, o vládách, které založily ty univerzity, o politických stranách, které sestavily ty vlády, o voličích, kteří zvolily ty strany, a zbytek už jsem nevnímal, protože jsem opravdu beznadějně usnul.

14. Komplic

S miláčkem jsme si odmala hráli na komplice a vyrostli z nás poctiví kriminálníci. Pro potěchu ducha jsme porušovali jeden zákon za druhým a díky štěstí a dobré povaze jsme dlouho úspěšně unikali spravedlnosti. Ale nikdy jsme nedělali nic závažného. Třeba když jsme vykrádali banku, tak jsme si vzali jen tolik, abychom mohli naplnit vanu lízátky. Nebo když jsme při exkurzi umísťovali bombu do poslanecké sněmovny, tak jsme dálkové ovládání schovali tak, aby ho nikdo nenašel.

Jednou naše kriminální dráha byla tak vzrušující, až jsme se začali líbat. Přitom se na nás koukaly holky a vysvětlovaly nám, že když se dva kluci líbají, není to zločin, ale že je to romantika. Když si miláček uvědomil rozdíl mezi zločinem a romantikou, těžce to na něj dopadlo. Nedokázal romantiku přijmout, protože si myslel, že pak zemře jako Romeo, což jsem tehdy ještě nevěděl. Ta představa na něj dopadla tak těžce, až se se mnou přestal stýkat, což zase velice mrzelo mě. A právě proto jsem se rozhodl pro sci-fi a pro únik z nepříjemné životní reality. Napsal jsem dopis do budoucnosti a zbytek už znáte.

15. Smysl a vznik života

Probudil jsem se, pochopitelně, doma v posteli. Hned jsem utíkal za svým miláčkem, probudil ho a vyprávěl mu, jak se mi po něm v daleké budoucnosti bude stýskat. Od minula zmoudřel, takže už dokázal romantiku přijmout a chtěl jít za mnou, což mě potěšilo, tak jsme mu sbalili kufr a vyvezli jsme z garáže jeho kradené BMW. (A nemyslete si, že někdo z nás měl řidičský průkaz.)

Rozhodl jsem se, že naposledy unikneme spravedlnosti, a zvolal jsem: „The Name, jsme připraveni!“

Ocitli jsme se i s automobilem na palubě Rudoarmějce a Frantík s Párkem nás vítali. Zavedl jsem miláčka do skleníku a ukázal mu záhonek, kde si pěstujeme potravu, abychom už nemuseli rabovat v komunistických hypermarketech. Miláček přitom sfouknul z listů lilku bramboru mandelinku bramborovou, která místo aby dopadla na hlínu, odkud by se znovu vyškrabala na lilek a požírala ho, skončila v pavučině.

V ten moment nás Pán naléhavě zavolal na můstek. Tam už čekali Frantík, Párek a Fifi.

„Mám pro vás jednu dobrou a jednu špatnou zprávu,“ prohlásil Pán. „Obě jsou naléhavé. Kterou chcete slyšet jako první?“

„Tu dobrou,“ řekl jsem.

„Ta dobrá zpráva je, že naše cesta k Zemi již nepotrvá dlouho,“ řekl Pán. „Ta špatná zpráva je, že tam nedoletíme. V cestě nám totiž stojí lidstvo a chce nás zlikvidovat. Hleďte!“

Na obrazovce se objevil černý flek a to bylo všechno. Chvilku mi trvalo, než mi to došlo.

„Hej! Tohle není lidstvo. Tohle je černá díra! Kde ses učil rozpoznávat objekty, Pane?“ vynadal jsem palubnímu počítači jako nějaký vododěl.

„Pardon, ale tentokrát jsi na omylu ty, Víťulínku. Lidstvo za těch sto tisíc let zmutovalo na černou díru a teď míří přímo na nás,“ řekl Pán.

„Na to ti neskočím,“ řekl jsem, „to sis právě vymyslel, abys obhájil, že Rudoarmějec míří do černé díry a ty s tím nemůžeš nic dělat.“

„Tak jsem si to vymyslel,“ přiznal Pán. „No a co? Sci-fi je takových výmyslů plné, tak jsem si jeden přidal. Stejně nás za chvilku vcucne černá díra, tak už na ničem nezáleží.“

„Nezáleží? Nezáleží?!“ vztekal jsem se. Jemu možná na ničem nezáleželo, ale mně ano. Pod vlivem fatální hrozby jsem si uvědomil smysl toho všeho. A ten smysl byl právě teď a tady. Takže jsem se zoufale chytil poslední naděje:

„Pane! Popiš mi, jak vznikl veškerý život!“ přikázal jsem palubnímu počítači a on začal vyprávět:

To vám byl jeden bůh a ten večeřel v kadibudce pivo vidličkou a nožem. To dokáže jen bůh, jak byste se mohli sami přesvědčit, kdybyste to doopravdy zkusili. A pak, když už byl příliš opilý, šel ven potácet se a přitom upustil příbor do polévky plné anorganických stavebních látek, která tehdy pokrývala většinu zemského povrchu. Vidlička s nožem vysvětlily látkám, jak utvořit první buňku, protože ty látky by na to samy nikdy nepřišly. První buňka se rozdělila na dvě a od té doby se buňky množily a život existoval.

Tím byla zodpovězena i druhá základní otázka a smysl mého života byl naplněn. A teď, hledíc vstříc neodvratné zkáze, jsem si uvědomil hloubku svého omylu. Problémy v daleké budoucnosti nejsou s těmi současnými ani srovnatelné. Jsou daleko, daleko horší.

Usmívej se, zítra bude hůř. (Pokud vůbec ještě nějaký zítřek bude.)

přidáno 26.07.2020 - 12:04
RE Singularis:
Mě dává smysl i to, že se Víťa dostal do budoucnosti mimo Zemi (u Marsu), aby se vyhnul přímé konfrontaci s dystopickou společností, jejíž vliv směrem od Země k Marsu slábne.

Líbí se mi tvá komplementární teorie parodií, resp. že je potřeba neodchylovat se od původního díla moc, ale ani málo, aby byl prostor k vyjádření.

„Čtenář se pak může těšit, jak tam bude zparodovaná nějaká část, kterou si v původním díle oblíbil“ – Těšit se může, ale zda se dočká, to je věc jiná vzhledem k tomu, že v parodii spousta věcí chybí nebo tam jsou jen letmo. Obzvláště surrealistické a fantasknější sci-fi prvky jsou z velké části odfiltrované a nejsem si jistý, že by to bylo v zájmu parodování.

Chybí tam třeba: popis hyporga, Edutroňané, ÚN jako šílená baletka, zverimex, robotické tělo, telebus, kybergoťáček, VORNET, popelnice Ema, potulný prodejce volantů, stanice Jeřábek, depo na Zemi, SSZSOL, holografická Země, začínající spisovatelé z kavárny Na kraji světa, připálená polévka, počáteční písmena Odpovědi, hlášení o atomovém útoku na Lomnici, popis životního cyklu punfofála, létající železobetonový ostrov Nicka Herberta, kybervirus, míček Hopi, projížďka nákupním vozíkem, opilostní záhada, Víťův pokoj a v neposlední řadě večírek, ze kterého odešel Čas. Chápu, že těžko zparodovat vše, ale spíše chci říct, že s tím těšením se (a dočkáním) to nemusí být tak jednoznačné.
přidáno 24.07.2020 - 15:32
Sebastián Wortys: Ten Marťan tam vychází z toho, že Víťa před Frantou a Pepou předstíral, že pochází z Marsu, aby nepůsobilo podezřele, když se jich vyptával na situaci na Zemi. Ale kdyby Víťa z Marsu skutečně pocházel, ta část s cestou na Lomnici nad Marsem by pak působila logičtěji.

Máš pravdu, že se při parodování držím původního děje a principů. Myslím, že opravdu velké odchýlení by nebylo dobré, protože smyslem parodie je vyjadřovat se k původnímu dílu, žánru či tématu (podle toho, na co je to zrovna parodie), a kdyby se děj parodie od toho původního zásadně odchýlil (jako se to stalo třeba v Silmámilionu), už by se nedal brát, jako že se k tomu vyjadřuje (resp. by se vyjadřoval jen k malé části díla a ne k celému). Navíc upoutání se na původní děj umožňuje, aby pro čtenáře předloha fungovala jako spoiler parodie – což se mi líbí, protože vnímám spoilery pozitivně. Čtenář se pak může těšit, jak tam bude zparodovaná nějaká část, kterou si v původním díle oblíbil (nebo naopak neoblíbil), třeba u parodií na Pána prstenů se vždycky těším, jak bude zparodovaný souboj Gandalfa s balrogem a zklamalo by mě, kdyby to tam vůbec nebylo. Na druhou stranu je potřeba se občas odchylovat, protože kdyby ten děj byl striktně zkopírovaný, tak by tam zase pro to vyjádření nebyl prostor, taková parodie byla by „prázdná“ a o ničem.

Nicméně, do určité míry máš pravdu i v tom, že ta parodie funguje jako abstraktní (zjednodušený) popis děje Wesmírného omylu. To je také dobrý postřeh a určitě se tak dá použít.

Děkuji za postřehy i za návrhy na vylepšení.
přidáno 24.07.2020 - 15:06
Pár dalších postřehů:

„Tohle není Evropa. To je Europa!“ – Je zajímavé, že Evropa se nejen anglicky řekne Europe (dokonce i slovensky je tem „u“ místo „v“), protože (pokud vím) kdysi bylo v latině nejednoznačné rozlišení psaného v/u, a když většina „Evropy“ začala používat v názvu „u“, tak naši předkové z omylu či protestu používali „v“. A díky tomu dnes můžeme rozlišovat mezi Evropou a Europou, aniž bychom museli zachovávat stejné poslední písmeno.

„Já jsem Marťan“ – To je celkem zajímavé vzhledem k tomu, že jsem před pár dny našel téměř zapomenutou verzi Wesmírného omylu nejspíš z 9.5.2007, kde Vena (původnější jméno Víti) ještě nepocházel ze Země, ale z Marsu.

A také jsem si uvědomil, že tvůj způsob parodování Wesmírného omylu se snaží co nejvíc zachovávat původní principy, takže i když jsi přiš-el/la s několika dobrými nápady, tak na vývoj děje nemají zásadní vliv. A určitou měrou tedy jde o popis děje Wesmírného omylu, i když je zahalený do substituovaných slov v parafrázování.
přidáno 22.07.2020 - 14:16
RE Singularis:

(kapitola o číšníkovi/ ÚNovi) „tvoje provedení hodně dobře odpovídá označení „neokapitalistická““ – Možná, ale možná to lze také relativně snadno přepsat tak, aby to vyznívalo třeba jako komunistická či anarchistická „restaurace“, protože každá politická ideologie má mechanismus, jak chlácholit a regulovat své stoupence.

1) Neokapitalistická restaurace (tvá původní verze): „V neokapitalismu je vše zdarma, čímž se liší od již zastaralého kapitalismu tržního typu. Ale vše se smí jen se souhlasem vlastníka,“ odpověděl číšník.

2) Komunistická restaurace: „V komunismu jsme si všichni rovni, takže vše je zdarma, čímž se lišíme od tyranského kapitalismu. Ale vše se smí jen se souhlasem zástupce Strany,“ odpověděl číšník.

3) Anarchistická restaurace: „V anarchismu si můžete dělat co chcete, klidně jíst bez placení, čímž se liší od kapitalismu. Sice kdokoliv má svobodu vám v tom zabránit, ale máte štígro, že já i ten, co si klade nárok na tuto loď, také chceme, abyste se dobře najedli,“ odpověděl číšník.

„to bys tam musel mít něco jako Daleky z Doctora Who.“ – Ty jsem původně plánoval zparodovat až v asi třetím díle, ;). Ale pokud dokončím druhý díl/ dvoudíl, možná se tam mihnou.
přidáno 21.07.2020 - 21:26
Některé návrhy na vylepšení:

Místo toho tvého začátku by se dalo spíše navázat na první větu Wesmírného omylu a zparodovat ji třeba takto: „Co kdybych na začátek napsal, že nevím, jaká první věta by byla nejlepší?“

Ty „méně důležité“ věci bych napsal vtipně jako třeba „válet se opilý na silnici, mít nepoškrábaný lak auta a hádat se kvůli ideální poloze záchodového prkénka.“

Místo věty (o vzkazu do budoucnosti) „Vložil jsem ho do lahve, zazátkoval a hodil do řeky.“ by mohlo být: „Vložil jsem ho do časové schránky v podobě lahve, pečlivě ji zazátkoval a hodil do řeky, kde se rozflákala o kámen, čímž se myslím vzkaz teleportoval do budoucnosti.“

Místo věty „lahve z tříděného odpadu se recyklují, takže by se moje zpráva nikdy nedostala do budoucnosti.“ by mohlo být „lahve z tříděného odpadu se recyklují, takže se dostanou do jiné dimenze a ne do budoucnosti, to dá rozum.“

Za „úspěšně unikali spravedlnosti“ by se daly doplnit věty: „Ale nikdy jsme nedělali nic závažného. Třeba když jsme vykrádali banku, tak jsme si vzali jen tolik, abychom mohli naplnit vanu lízátkami. Nebo když jsme při exkurzi umísťovali bombu do Poslanecké sněmovny, tak jsme dálkové ovládání schovali tak, aby ho nikdo nenašel.“

A tvou reakci na můj komentář si teprve přečtu.
přidáno 21.07.2020 - 20:15
Sebastián Wortys: Podle mě smyslem tohoto druhu parodie není vymyslet nové vtipy, ale vytvořit a prezentovat nový (můj) pohled na parodované dílo a jeho prvky a k vytvoření nového pohledu není vždy nutné vtip změnit, stačí ho umístit do nového kontextu, kde bude dávat jiný smysl, to je třeba případ té neokapitalistické restaurace (v předloze souvislost s kapitalismem není a to, že se přitom téměř nezměnilo provedení, svědčí o tom, že tvoje provedení hodně dobře odpovídá označení „neokapitalistická“). Podobně se může změna hřebíkového filosofa ve šroubkového zdát bezobsažná, ale šroubek je něco docela jiného než hřebík – potřebuje k sobě závit nebo matičku a zatímco hřebík zatlučeme jakýmkoliv kladivem, u šroubku musíme pečlivě rozlišit obyčejný šroubovák od křížového a někdy dělá problém i velikost, nebo dokonce tvar závitu. Najednou se tedy čtenáři předkládají úplně jiné souvislosti, které by ho jinak nenapadly, přestože samotná změna je jen malá.

„některé vtipy vyznívají mnohem lépe, když člověk zná původní knihu“ – To je pravda. Znalost původní knihy je rozhodně žádoucí. Minimálně ten akvapark je bez ní opravdu nesrozumitelný.

Komunistický hypermarket jsem jako parodii na rabování alespoň z počátku nemyslel/a, i když postupně to tak nějak vyznělo...

Zda číst dřív parodii nebo předlohu je záludná otázka. Moje zkušenost je taková, že v tom moc nevidím rozdíl. U několika děl jsem viděl/a/četl/a parodii dřív než původní dílo a nijak mi to nezkazilo požitek z něj, ale to může také souviset s tím, že spoilery vnímám pozitivně a nemám problém přeskakovat v čase nebo mezi alternativními realitami nebo opakovaně číst části, které se mi líbí. (A také rád/a přeskakuji části, o kterých jsem přesvědčen/a, že mě nezajímají.) Některé parodie mi připadnou hodnotnější než jejich předloha ( např. https://www.youtube.com/watch?v=WVtZhI2xpUE ), některé naopak méně hodnotné ( např. https://www.databazeknih.cz/knihy/silmamilion-17615 ) a další zase nesrovnatelné (např. Pár pařmenů).

„jak je až šílené, kolik věcí z mé knihy se vyplnilo“ – To je dobré znamení. Vztahuje se k tomu text z předmluvy seriálu Ester Krejčí: „a byli odměněni, když to, co před tím vzniklo jen jako myšlenka v jejich mysli, nalézali ve skutečném světě, menší, křehčí a ohroženější, ale krásnější a smysluplnější, než jak by to sami vymysleli.“ Jsem rád/a, že i tebe tato odměna potkala a přeji ti, ať se jednou potkáš se zárodkem přirozené mnohobytosti.

Tušil/a jsem, že se ti ten komunismus nebude líbit, ale připadal mi, že se tam hodí. Lidé nesmí zapomínat na nehezké kapitoly svojí historie, jinak si ji budou muset zopakovat (jak praví přísloví). Ale nacismus se mi tam nehodil, to bys tam musel mít něco jako Daleky z Doctora Who.

Co se týče toho vlastnění molekul, to jsem napsal/a do povídky Pekař, Chlebnice a Ron Moloch, ale sem se mi to nehodilo, i když je to asi otázka vkusu.

„stoleí“ – Nevím, zda mi budeš věřit, ale je to obyčejný překlep. Používám klávesnici, na které pravý Alt + T napíše a í se píše jako pravý Alt + 9, takže jsem prostě stiskl/a Alt příliš brzy a pak si toho nevšiml/a.

S nesrovnalostí ohledně názoru na automobily máš pravdu. Určitě by se na to dala vymyslet nějaká sofistikovaná výmluva, ale naštěstí ji vymýšlet nemusím.
přidáno 20.07.2020 - 12:44
Celkem dobře jsem se při tom pobavil, :D, i když třeba některé vtipy byly jen trochu obměněné parodie na ty mé. Zasmál jsem se hlavně u (záměrně zkracuji tak aby z citací vtipy nebyly zřejmé): (1.) „hodil do řeky“, (2.) „rozpadla v momentě“, „procházkou po zahrádce“, (3.) „předběhly jiné osoby“, „míchačce“, „oddělení ovoce a zeleniny“, „bonus třiatřicátý nůž“, „patřila ještě k těm normálnějším“, (4.) „objevovat rozumné věci“, „To je Europa“, „ani nepřišli na to“, (5.) „a jiné podobné klukoviny“, „snadno z něj učiní svoji potravu“, (6.) „v akvaparku“, (7.) „Oblůda“, (8.) „jeho smluvní podmínky“, (9.) „jednu z našich hlav“, (10.) „rozdíl mezi jističem a pojistkou“, „nejsem sexista“, (11.) „existovaly Vánoce“, „od mala píšu seznam“, „s hlasem Karla Čapka“, „čímkoliv, co umí mluvit“, (12.) „Každého něco řídí“, (13.) „pán času“, „teleportovat zapomenuté“, „protože vedení monologu“, „které ty roboty vyrobily“, (14.) „není to zločin“, (15.) „kradené BMW“, „Kde ses učil rozpoznávat“, „zmutovalo na černou díru“, „vymyslel, abys obhájil“, „chytil poslední naděje“ a „v kadibudce pivo“.

Ale uvědomil jsem si, že některé vtipy vyznívají mnohem lépe, když člověk zná původní knihu. Třeba u tvého „komunistického hypermarketu“ není tak zřejmé, že se jedná o parodii na rabování, to až později, což je podle mě pozdě. Nebo hned tu další zmínku o akvaparku pochopí nejspíš určitě jen ten, kdo si přečte knihu.

Tím jsem si také uvědomil, že bych neměl dál číst třeba „Svižný průlet intuicí ticha“, dokud si nepřečtu Hudbu ticha, protože bych si při prvním dojmu vybavoval, jak jsou vážně míněné věci nejspíš znevažovány v parodii.

Díky té parodii jsem si také uvědomil, jak je až šílené, kolik věcí z mé knihy se vyplnilo. Tím nemyslím jen některé z představ o budoucnosti, ale i to, že jsem některé podobné události pak zažil, i když neměli formu sci-fi. Třeba jsem byl v hypermarketu přeplněném spoustou výstředních lidí z hudebního festivalu, z nichž někteří tam rabovali (já ne), ale bylo jich tam tolik, že tomu vedení nestíhalo bránit, panovala tam skoro až postapokaliptická atmosféra a některá oddělení byla až překvapivě (vzhledem k počtu lidí, ne vzhledem k jejich zájmům) vylidněná, jen se občas něco válelo na zemi. A některé šílenější synchronicity ani nechci říkat. To abych příště raději psal knihu jen o Přirozené mnohobytosti, aby se realizovala ta, :D.

Jinak se mi moc nelíbí, že do toho zatahuješ komunismus, ale myslím, že chápu, co tím paroduješ.

„nemáme souhlas vlastníka, abychom odešli“ – Myslel jsem, že tam bude něco jako: „Pozřeli jste vlastníkovo jídlo, jehož molekuly se teď stanou vaší součástí a jejich vlastník nedovolí, aby opustily tuto loď. A pokud nechcete zemřít, tak s každým dalším jídlem vstřebáte další vlastníkovy molekuly, takže je už nikdy nevyměšíte všechny!“ Takže mě vlastně trochu překvapilo, když princip zůstal v podstatě stejný jako v knize, skoro včetně stylu provedení, xD.

„stoleí“ – Není mi jasné, proč je to „t“ přeškrtnuté, pokud to není experiment, zda si toho někdo všimne a upozorní na to.

V parodiích nesrovnalosti sice tolik nevadí, ale všiml jsem si, jak na začátku tvůj „Víťulíneček“ kritizuje auta a naopak v začátku poslední kapitoly pomáhá jedno bez ostychů přepravit se zmínkou, že nemá řidičák, aniž by tam bylo nějaké vysvětlení názorového obratu.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Víťulínečkův omyl : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Karikatura (vymyslete název)(1)
Předchozí dílo autora : Prokop z Absurdistánu se vrací do mateřské školky

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C

© 2007 - 2024 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming