Mně to připadá příliš pesimistické. Podle mé zkušenosti závisí pravděpodobnost, že setkání odpadne, spíš na osobě, se kterou se chci setkat... Ale jako napodobenina Murphyho zákonů dobré, docela mě to pobavilo.

Tato úvaha mě příjemně překvapila, našel/a jsem v ní dokonce i několik myšlenek, které mě ještě nenapadly, přestože o tomto tématu také občas přemýšlím.

Myslím, že hlavní "ingrediencí" vnitřní samoty je absence sdílených hodnot (resp. lidí, s nimiž ty hodnoty sdílíme). Zažije ji třeba ateista, který se z nějakého důvodu ocitne na bohoslužbě v kostele, dívka s femininními zájmy, která studuje v jinak čistě chlapeckém kolektivu, či transvestita přes den v puritánském společenském prostředí. Účinnou zbraní proti ní je sdílená náboženská víra; většina náboženství nabízí dostatečně pestrou množinu hodnot a ideálů v kombinaci se skupinovou identitou.

V podstatě je tak vnitřní samota důsledkem demokracie. Ta by nebyla možná, kdyby si lidé nemohli zachovat i menšinové názory; tyto názory je pak ale vnitřně odcizují od většiny...

Zajímalo by mě, zda a do jaké míry tyto pocity (pocity samoty) vznikají ve virtuálních světech s realistickou počítačovou grafikou (např. Second Life či různé MMORPG). Tam je totiž kontakt lidí (resp. jejich avatarů) mnohem snažší, ale současně i (vizuálně) mnohem bližší realitě.

Určitě v úvahách na toto téma pokračuj. :-)

derrry: To je v pořádku, hlavně, že to stálo alespoň za přečtení. Děkuji za návštěvu.

Na úkoly ze základní školy už jsem málem zapomněl/a. Je škoda, že dospělý život zadává lidem poněkud jiné úkoly a poněkud jiným způsobem.

Povedl se ti příjemný fejeton, který mě potěšil a místy i pobavil, zvlášť to, že dítě přišlo žádat o pomoc čtyři hodiny poté, co prohlásilo, že už má vše hotovo. :-D

Bohužel se do toho nedokážu dobře vžít, protože se v geometrii docela vyznám a nedovedu si moc představit, co by mě na obsazích čtverců mohlo překvapit (zvlášť aby se to nedalo najít na Wikipedii).

Příjemná představa.

A42: Začíná se mi líbit, jak si to každý představuje jinak. :-) Hm... třeba to byly póly dvou různých soustav - jako severní pól jednoho magnetu a jižní pól druhého. Pak se může na jedné straně severní pól setkat s jižním a na druhé jižní se severním, aniž by se musely potkat navzájem. :-D (Koneckonců, mužů i žen přece také existuje víc, tak může existovat víc jižních a severních pólů.)

Děkuji za komentář a za inspiraci k takové zajímavé úvaze... :-)

Chválím nápad i provedení. Bohužel souhlasím s Wikipedií, říkající, že "Použití IPA je omezeno její relativně nízkou znalostí." ( https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cesk%C3%A1_fonetick%C3%A1_tra
nskripce ) Ale myslím, že by se hodilo IPA umět. Neznáš nějakou příručku typu "IPA pro samouky do 3 dnů"? (Мимоходэм, азбуку умим з гымназия а звладну йи и доцэла плынулэ чист.)

Zamila: Děkuji. Od tebe mě takové uznání těší.

Severak: O něčem podobném jako té hádance jsem už slyšel/a, ale geometricky jsem nad tím neuvažoval/a. Děkuji za komentář.

Orionka: Dobrý postřeh. Věci začnou hned dávat větší smysl, když si uvědomíme, že něco, co jsme považovali za pól, protože to tak nazýváme, vlastně tak úplně pólem není... Naše vidění skutečnosti pak začne připomínat Hegelovu dialektiku, kde ze střetu teze a antiteze vzniká "synteze". Na https://cs.wikipedia.org/wiki/Dialektika#Kant.2C_Fichte_a_Hegel se píše: "Když Kant vysvětluje, proč jeho kategorie vystupují v trojicích místo ve dvojicích, jak by odpovídalo protikladu „ano“ – „ne“, říká, že třetí z kategorií v každé skupině vzniká kombinací prvních dvou."

Děkuji za návštěvu, názor i komentář. :-)

Nikytu: Děkuji za zajímavé představy. Citace z Cimrmanovy hry mě pobavily. To, že jim u třetího pólu došla slova, jsem myslel/a hlavně jako vyjádření neschopnosti většiny lidí překonávat meze sociálních (v tomto případě konkrétně genderových) struktur, které je někdo naučil, a dát název něčemu novému, o čem se dříve nevědělo a v kontextu stávajícího vědění to působí nemožně či nesmyslně (je otázkou, zda třeba neutrony považovat za třetí pól ve srovnání s protony a elektrony...).

Amelie M.: Souhlasím.

Amelie M.: Máš pravdu, že je to nedomyšlené a nedotažené, proto jsem také do anotace napsal/a "momentální nápad". Prostě mě to napadlo a neměl/a jsem čas ani motivaci se tomu řádně věnovat, ale by mi líto ten nápad jen tak zapomenout.

Antarktida je tam prostě proto, že se rozléhá kolem jižního pólu, žádný zamýšlený vedlejší význam tam nemá.

Snad bych se za vydání tak nezralého díla měl/a omluvit, ale stejně to byl spíš jen experiment. (Který úplně nevyšel, i když ta jedna myšlenka v něm asi cítit je.) Slibuji, že příští dílo bude propracovanější.

ta_malá: Děkuji. :-)

Líbí se mi ty myšlenky (i když bez předchozích komentářů bych je asi nepochytil/a). Uvědomuji si, že i já mám často tendenci interpretovat vše raději tak, jak mi vyhovuje, než objektivně. Jen těm posledním dvěma veršům stále nerozumím.

Mám z ní příjemný pocit. Snad je mým skrytým přáním být krásně obyčejný/á. Člověk prostě touží po tom, co nemá, a kdyby to měl, zase by to nenáviděl.

Napadlo mě, že uprchlíci mohou být nebezpeční, i když nejsou o nic horší lidé než mi. Vzpomeňme na Stanfordský vězeňský experiment - drastická situace dokáže přimět i docela obyčejné lidi k naprosto neuvěřitelnému chování.

casa.de.locos: Děkuji za úsilí, které jsi věnovala čtení díla i psaní komentáře. Vážím si toho.

Také mám radost, že je ti sympatická Aura. :-) Opravdu je inspirovaná Auri.

Zda se Aura a Emerald v seriálu ještě objeví váhám, ale připadá mi pravděpodobnější, že spíš ne (děj této epizody se odehrává už skoro na konci školního roku), úplně vyloučit to ale nemohu.

I'm sorry, but most of your tea poems are not my cup of tea.

Amelie M.: Děkuji za velmi příjemný komentář. Potěšil mě. :-) V této sérii krátkých povídek se opravdu snažím zachytit schopnost radovat se i z drobností a přemýšlet přitom.