šopovat? Ježišmarjá, novinka z městského prostředí, nový výraz pro nakupování. Šopování. Tady v Beskydech se šopa říká kůlně. Snažím se to brát s nadsázkou a humorem, ale je mi z toho smutno. Jednou jsem se v Foru na Nové Karolíně v Ostravě zastavil, abych si zašněroval tkaničky u boty a tak jsem měl čas, prohlédnout si to personální složení obětí konzumní společnosti a dravého kapitalismu z jiné perspektivy. Je to žalostné. Mrhat penězi na spotřební zboží, nakupovat plavky na konci léta, předražené kafe, které hnusně chutná a je řídké až běda, kupovat knižní bestcellery, s banálními příběhy, které jsou všechny na jedno brdo a pak na ty nesmysly jít do kina..... je přitom tolik věcí kolem, které snesou mnohem duchaplnější investice. Tam jsem si uvědomil, co to je za nemoc. Obrátit ty prachy hned jak přijde výplata. Prošustrovat je v hadrech, projíst je za nezdravé jídlo nebo nechat v kasínu a dělat že je to zábavné. Prostě sport. Naši předci by žasli, jak dovede dnešní doba nakládat s penězi. Nikdy bych těm ženským nepřidržel ani dveře, a to jsem gentelman.

Je to GENIÁLNÍ !!

Já..... kam se hrabu?

Náčelník Holá Ruka: Je ti to fuk? Rád děláš věci zbytečně?

Abych to upřesnil: to je totiž životní přístup, který docela obdivuju. Víš, nehromadit majetek. Hned, jak prachy přijdou, zbavit se jich, jako by z nich sálala zhoubná radiace. Dyk na co mít bohatství? Dyk ti ho ukradou. Nic nemít s sebou nese onu bezstarostnou krásu vědomí, že ti nikdo nemá co vzít, leda svobodu. Já, vím, odbíhám. Jaksi opět obdivuju to co nemám, nebo se bojím mít, totiž finanční nejistotu, nebo naopak jistotu finanční nejistoty. Prachy a rozum a lidské hodnoty jsou vražedná kombinace, pokud schází. A kladu si otázku, jestli vůbec někdo má tyhle tři věci v nadbytku. Protože prachy kazí charakter, žádný mecenáš ještě nebyl tak štědrý, aby se tím přivedl na mizinu. Všechna filantropie bohatých lidí je vlastně podvod a politický podfuk, nedostane se nikdy takovým mecenášům mého uznání.

Líto je mi, Náčelníku, že už tady tohle dílo visí měsíc a nikdo mu nedal komentář. Přitom si o to vyloženě říká!
Máš tam jednu věc, která je k zamyšlení. Dávky. Prachy celkově, jsou jak voda, stejně se zase vypaří do oblak a někudy jinudy přitečou. Dávky némlich (nehmlich) to samý. Naštěstí jsou na peníze Romové jako cedníky.

tou sítí s dlouhým í

Pěkné. Akorát ty koncovky v poslední slocě mě dost matou.

Musím s holkama souhlasit. I mně se to moc líbilo.

Pěkná romantická hladina. Velepěkná. Hlavně u té Valkýry a Hamleta mě to dojalo takovým starosvětským poetismem.

Velmi povedené. A fotka super.

Perfekt! Nadstandardní perfekt! Mám rád tvoje dílka s hvězdnou tematikou, dycky je pojmeš nějak originálně.

Pěkné, velmi. Chválím. Včera jsem koukal, ale paradoxně, byť toho mělo lítat nejvíc, jsem neviděl žádnou, taky pak přišly mraky a měl jsem po ptákách, ale padalo už od pátku, takže jsem zas o tolik nepřišel a všechna ta tajná přání se mi nejspíš splní. Akorát nehulím. Ale vínko bych si dal.

Sice je to traumatizující depresívní ufňukanina, ale je geniální. I tenhle typ básně se musí umět. Myslím, žes to podal statečně a čtivě. Nebo jsem měl výjimečně náladu?¨Nevím, rozhodně ale výjimečně u tohohle typu básničky zanechávám svou pochvalu za provedení.

Totéž naučil mě zase můj děda. Nebýt jeho, nenapsal bych jedinou báseň, nenamaloval jediný obraz, neznal hvězdy, houby, motýly, včelařství, náboženství, přírodu a filozofie všeho druhu.... no a samozřejmě duchařské historky u táboráku. Jako malé mě s bráchou a bratrancem bral do lesa na divočáky. On teda hlavně potřeboval kontrolovat stav těžby v našem lese, a divočáka jsme nikdy neviděli, ale bylo to fascinující a dneska mi to chybí.

Hm, máme takový případ v rodině. Dědové umřeli už dávno a zbyly po nich babičky, melancholické vdovy. Zdraví odchází, chmury přichází, bolesti pohybu, nuda, bezmoc, ech. Člověk by na stará kolena neměl zůstávat ve městě. Měl by jet na dědinu, kajsyk do hor nejlíp. Výhled ¨z okna je tam utěšující a to ticho uklidňuje. Budu-li mít jednou já tu smůlu, nebo to štěstí, že se dožiju vysokého věku, dokud to jen půjde budu na horách a městům a mladým se budu vyhýbat jako čert kříži. Můj melancholický svět plný nostalgie aspoň nebude nikoho obtěžovat a nikdo nebude obtěžovat zase ten svět. Je mi z té tvé básně jaksi smutno.

Já bych v té lásce hlavně vypíchlu tu mouchu v nosní dírce. Vypíchl bych ji a pokusil se ji napíchlou vytáhnout, aby se uvolnily horní cesty dýchací a mohlo proběhnout odhlenění. Pokud to nepůjde, bude totiž k dispozici jen jeden tělní otvor. Láska by ucpanou nosní dírkou nemohla projít. (Pokud ovšem není tou láskou ta moucha!! Jeden nikdy neví.)

Paráda. Představil jsem si u toho několik typů krajiny a nejlepší představa rosy byla ta horská, palouková.

Yana má recht. Píšeš a tvoje úroveň je standardizovaná. Na mě sice trochu víc cukerínová témata, než snesu (byť je taky píšu jako na běžícím páse, ale raději čtu něco jiného), ale hezky. Někdy se taky vyladím na tu pravou frekvenci a počtu si u tebe. Jen nikdy nemám chuť kritizovat, protože tvůj silný standard jen tak něco nerozhodí. A byla by to chyba. Píšeš hezky. Lehce.

Ach ti blíženci. Narodí se v období rozkvětu, pak je období dešťů, pak sucha, pak jsou hned žně a babí léto a podzim a melancholie blížící se zimy. Nemůžeš jim zazlívat, že jsou tak rozporuplní a nestálí. My blíženci jsme věčnými hledači nějakého ideálu.

Je to mnohem horší!! Všichni lidi, kteří se narodili po roce 1994 mají v mozku implantované čipy, velké průmyslové podniky řídí jediný člověk a ten žije v Kladně a od tamtud ovládá celý svět! Nikdy ho ale nikdo nenajde, protože umí být neviditelný. Jmenuje se Milan Raška a původem je z Teplic.
A nejezte BEBE dobré ráno!! Tajná služba je kontaminovala silnými narkotiky, aby vyzkoušela, jestli lidi mohou získat závislost i na tak nechutném a drahém cereálním nesmyslu.