Všichni jsou už v Mexiku.

Teda až na chudáka Billa, ten to nestihne. Kdosi ho odkrouh. Kdosi byl rychlejší. Kdo to byl?

Byl to Shane.

Děkuju

á, takže mám pravdu.

Zřejmě bychom takovou kategorii museli pečlivě definovat. Aby se něco jmenovalo srdcobolná, to je takové krkolomné. V zásadě sis odpověděla sama tou LESLIELOVKOU.

Přeji rychlé roztavení.

Ponurá? Proč ponurá? Melancholická. Ano, snad melancholická. Ale Freud ve mně tam vidí jeden skrytý erotický symbol za druhým. Ve světle tohoto pak ti ptáci, co se rvou do úst.. no, ušklíbám se nad tím začátkem. Ale krása poezie tkví v její významové pestrosti, ve slovech, které v každé individuální mysli vykreslí docela jiný obrázek. Ano, poezie je velkorysá.

Měla bys mít na psancích vlastní kategorii v roletce.

Hezké. Jo a krátké! Jako ty klíčky od auta.

Zajímavý je ten obrat, že ledovce srdce už zahájily tání. Ten činný rod. Třeba já vnímám ledovce a příroda zřejmě taky, jako cosi, co se aktivně vlastním přičiněním nerozpouští. Proč taky. Ledovci je ve své formě dobře. Potřebuješ k němu něco jiného. Něco co je roztaví. Podle všeho tedy je nablízku ten onen, který ledovce roztavuje. Nebral bych mu zásluhy. Přináší přece jaro.

Dobré, drsné. Ze života.

Nemyslím, že je to zrovna sen. Jen nový začátek. Paradoxem života je, že když už na pohádky věřit přestanem, tu pravou na nás osud už přichystal. Hezké, pěkný zastřený nepravidelný, nevtíravý rým.

Kam kráčíš? Jeden by řekl, že v mládí jsou nové začátky cestami za novými cíly, ale ve stáří nové začátky možná jen iluzemi, které nikam nevedou. Snad je to jen otázka pohledu - tedy, to kam kráčíš není možná tak významné, jako to, kam se můžeš vrátit.

(básnička milá. K zamyšlení)

Vydařená věc. A hezký klidný přednes.

Kdyby Prahou tekl Dunaj byl by ten most buď delší, nebo by nebyl vůbec.

V březnu jsem šel so svojou dievčicou cez most SNP (romantická večeře v UFU), lilo jak z konve, po mostě pořád někdo chodil, a navíc je tak vysoko a zábradlí tak nízko, že na dlouhé líbačky to opravdu není stavěné. To na Karlově mostě se člověku hlava zatočí jinak, napsal jsi to trefně. Úplně to vidím, všechny ty dotčené barokní sochy světců s očima vsloup a dotoho dva zamilovaní.

Jen je stále těžší si představovat takovou romantiku na tomto konkrétním místě bez těch věčných davů turistů.

No jo. Všecko se rozplyne na slunci. I hrdinství, statečnost, vzpomínky, duše (kdoví). Hledám filozofii, která by mě dokázala uklidnit. Že i nic je celkem fajn alternativa.

Touhle básničkou ses lehce otřel o moje aktuální duševní rozpoložení. Sedlo mi to. Celkem.

To je hezké.

Někdy má člověk štěstí a když o dědu přijde, ožení se nebo provdá a dostane zase na nějaký čas nového (můj případ).

Až do té smrduté trubky to byl někdo jiný. Odhalená krása kubismu, které málokdo umí přijít na chuť. Představuju si tvého černého chlupatého býka jak nedůvěřivě a pomalu prochází pamplonské ulice a lidi co doufali, že před ním budou utíkat jsou naštvaní, že se nic neděje. Hledá záchod, možná, nebo tichý kout, kde by se tajně vyplakal.

Náhodou, hrubost má něco do sebe. Je taková důraznější.

Nenapsal to Božena Němcová - pohádku Jabloňová panna? Hmm. Pěkné. A myslím, že jabloň má ze všech stromů nejvoňavější květy. Na jaře k nim čichám jako blázen, neodolám.

Homér: Nevím, jak teď, ale v roce 2013 tam měli vzadu pohovku.

LadyLoba: Tak to až vás jednou někde v Kambodži zavřou do vězení, jen mávnete rukou.

Když jsem byl na šachtě, hluboko hluboko v zemi, zhasli světlo. Nebylo vidět lautr nic. Ani tu tmu. Bylo jen slyšet zvuky, hukot klimatizace, jak se tak odrážel od stěn a bednění. Bylo to jako v břiše, jako ve střevech. Kolem dokola jen uhlí a po krátkém čase člověk začal mít pocit, že se rozpustil a je součástí té temné hmoty kolem. Že ztratil svou dosavadní podobu, svůj tvar a barvu. Být v takové tmě dýl, asi bych se z toho dlouho vzpamatovával.