človiček: Jakým směrem se ty možnosti dají revidovat?

Pravda zvítězí nad chatem GPT!

Proč si dělat výčitky, n..ne! Proč vnucovat výčitky ostatním, že strojní masovýroba je něco odporného a neetického? Polykat biftek a myslet na to příšerné utrpení, na sadismus řezníků, na ponižující vystavování ostatků zvířat v obchodech atd atd...? Svět je místo, kde každý chce sežrat každého, dřív, než ten sežere jeho. Sadismus, chuť zabíjet je jaxi z nezbytnosti zakódovaná do podvědomí každého živočicha (člověka nevyjímaje). Jsme dost humánní na to, abychom si nechutnou složku přípravy potravy obalili do pohádky, která naše svědomí patřičně obalamutí. Jinak bychom si museli maso lovit a zpracovávat sami. A to by rozvoji krásných věd jistě neprospělo. A ten hebrejský stín, který básnička zakrývá, to je zatím ten nejděsivější stín, jaký historie lidstva vleče a nikdy se ho nezbaví. Časem otupí, protože jiné hrozné věci čas přinese. Ale maso bude v chlaďáku vždycky.

Pěkná lyrika, pěkná. Teče si plynule k popraskané vyprahlé půdě našeho sluchu. Dala by se zkrátit a pořád by byla taková melancholická.

Genealogie je ve skutečnosti dost depresivní věda.

prostě rutina

To zamilování jsi popsala pěkně.
Taky mám rád vodu.

Vítej v klubu.

Ona by se nerozbila. Je tvrdší než sklo. Mikroplasty které jsou dnes ve vodě, ve vzduchu i v mýdle ji činí nezničitelnou. To ten vášnivý dech, který ji naplnil, ten pracuje na její nezvratitelné zkáze navzdory inertnímu prostoru, kterým pluje. Vášně vdechnuté do bublifukového terče s mýdlovou blánou. A tak za vší zkázou nakonec vždy stojí člověk sám.

Básnička jak obrázek z reklamy. Pěkné a mýdlové.

Pěkné. Oceňuji originálnější pojetí. A mám rád to téma.

Lidi se pořád na něco dělí. Kategorizují se, aby věděli s kým mají tu čest, aby věděli na čem jsou. Pivaři-vinaři. Radši bílé-radši červené a tak dál. A přitom nevědět je tak osvobozující! Kant (tuším) říká: mám hvězdné nebe nad hlavou a mravní zákon v sobě. Ale už nedodává, že v ruce drží sklenku svatovavřinského růžového vína. I Nový zákon v Bibli je plný vína a pije ho navzdory všemu, co si o vínu myslí Islám, jeden s tzv. velkých proroků - Ježíš. Velcí perští básníci byli muslimové a bojovali proti fanatikům tím, že psali hezky o víně (třeba Omar Chajjám). Mohli byste si podat ruce.

Nebo připít. To zní líp.

1.6. - Den dětí.
Dost hořký den dětí.
Jako chyba v osení.
Jako vlčí máky na okraji
zlatého lánu s pšenicí.

Smutné.

A sluneční božstva se otočí
a odejdou
a nechají svět napospas
temnotě.

Téměř plevel. Ale.... básník to chápe. Básník má pochopení.

slnečnica: Hmm

Nevnímám to jako báseň. Prostě jen zachycenou myšlenku o životě jako domě s výtahem. V dětství jsem žil v paneláku. Dlouho se mi pak zdály zlé sny, že sice ve výtahu zmáčknu správné číslo, ale výtah mě odveze, kam on chce a nikdy domů, do mého patra. Třebas i do patra, které v tom domě vůbec nemá být a já pak musím bloudit po schodech a nevím, ve kterém patře zrovna vůbec jsem. Výtah je ve snovém světě konkrétní symbol jisté stránky života. Tvůj výtah tě snad ještě poslouchá. I když život takový není. Neovládáš ho v té míře, jak bys chtěla. A je to on - výtah - kdo rozhoduje, kam tě zaveze a je jen na tobě, jak se tam zachováš, s jakým úspěchem pořídíš. Dá se to nějak ošulit? Možná - je lepší nejezdit výtahem sama, ale s někým. Být na ten neovladatelný výtah dva. Hned je to zábavnější.

Bude to jistě zajímavá sbírka, možná si ji koupím.

elementární kurtoazie v postmoderním světě

Kuchyň je nejvíc sexy večer. Přítmí, černá a bílá, kachličky (černé a bílé?), prostor ozářený otevřenou ledničkou a sklenice vína (pohár chcete-li) napůl prázdná.

Jo, kuchyně v noci je sexy. (Ta moje rozhodně.)

Hmm, tenhle styl je mi hrozně blízký. Mám spoustu podobných (pocitově, dojmově podobných) věcí. Ani tak ne situačních, jako lokalizačních, s myšlenkou trochu víc hluboko pod slovy. Konkrétní detaily, příroda a průmysl (takže kontrasty), které hovoří samy o sobě nehybně stojící až málem symbolické. To mám rád. Kdyby měl někdo naši poezii zfilmovat, asi by natočil černobarevný noire. S dezorientovaným Humphreym Bogartem, samozřejmě.

Tak jsem u svojí dopolední jazzové kávy zabrouzdal na psance za poezií (výhoda, když jste ředitel organizace a nikdo nekontroluje, co vám svítí na monitoru)... a hned takový zákusek! Hezké. Ten začátek by se udržel i jako samostatná básnička. Má bezva rýmování a je z ní cítit F.G. Lorca. Taky má podobný verš něco jako... nejsem ve svém domě pánem (ve smyslu, neovládám svoje touhy a myšlenky).

Vzpomněl jsem si na to. Taky jsem to kdysi kdesi použil.