Nenapsal to Božena Němcová - pohádku Jabloňová panna? Hmm. Pěkné. A myslím, že jabloň má ze všech stromů nejvoňavější květy. Na jaře k nim čichám jako blázen, neodolám.

Homér: Nevím, jak teď, ale v roce 2013 tam měli vzadu pohovku.

LadyLoba: Tak to až vás jednou někde v Kambodži zavřou do vězení, jen mávnete rukou.

Když jsem byl na šachtě, hluboko hluboko v zemi, zhasli světlo. Nebylo vidět lautr nic. Ani tu tmu. Bylo jen slyšet zvuky, hukot klimatizace, jak se tak odrážel od stěn a bednění. Bylo to jako v břiše, jako ve střevech. Kolem dokola jen uhlí a po krátkém čase člověk začal mít pocit, že se rozpustil a je součástí té temné hmoty kolem. Že ztratil svou dosavadní podobu, svůj tvar a barvu. Být v takové tmě dýl, asi bych se z toho dlouho vzpamatovával.

Zajímavý počin ve vodách psaneckých. Taková netradiční vlna na hladině. Mám rád, když je autor důsledný pokud jde o interpunkci a tak, prostě o styl. Jen se mi nedaří překousnout ten konec předposledního řádku. Není tam to "se" nějak navíc?

Je zajímavé, co motýli vlastně představují v básnickém světě a nejen tam. Křehkou a krásnou bytost, ozdobu světa.
Přitom housenky sežerou na co přijdou a efekt motýlích křídel je ve světě vědy známý katastrofický pojem. Jak blízko má krása ke zkáze! Co že to tedy chceš? Být motýlem?

Máte to vy umělci těžké.

To je smutné. Je náš úděl opravdu tak krutý?

Ministr policie a financí Don Salluste vystupuje z kočáru, aby vybral daně od chudých poddaných, smekne klobouk a praví: Buenos días, amigóós.

Tak to bylo první co jsem si představil, hned u nadpisu.

Pěkné, citlivě psané lechtivé čtení. A krátké - tak to má být. Je mi povědomá. Nemáš už něco podobného?

Úplně to vidím. Pěkné.

Ten název je divný.

Postelová scéna jako jarní velikonoční pašije. Řekl bych, že bobtnání nicoty je způsobeno vlivem celkové vlhkosti. Buď tedy pomůže naprosté vyschnutí, nebo - a to je badatelsky přijatelnější závěr - sledovat, jak postupná vlhkost nicotu omladí a co z nabobtnání nakonec vzejde, chce to jen trochu času. Jenže Yani, zakonzervovat naši prapůvodní vášeň asi nejde. Vývoj je choroba, která nutí všechny aspekty lásky k permanentnímu zdokonalování, k permamnentní adaptaci na nové a nové podmínky. Jak dlouho se dá udržovat při životě naprostá dokonalost?

Homér: Tos vyhmátl přesně. Veleboucí. Být tam krátké i (velebouci), byl by to dokonalý název pro nějaký druh lesních brouků.

Vždycky tu máš pěkný obrázek. Těším se za týden, že se po dlouhé době zase projdu po Karlově mostě a třeba zůstanu dost dlouho, abych viděl Matičku Prahu za tmy plnou světýlek, co se odrážejí na hladině Vltavy. Ale třeba stihnout vlak, takže tak.

Pár věcí bych k básni probral. Tak např. Tenhle dvouřádkový verš je ideální pro zrýmování. Tolik to pak nebolí. A proč je na konci třetího verše otazník? Proč jsou tam vůbec otazníky?

Toužíš vhodit do soukolí determinismu kladivo a vytáhnout z toho mlýnku všechny oběti, které ještě můžou chodit, co? Je smutné sledovat lidi ve svém okolí, jak pracují na své vlastní zkáze. Ale oni nedělají nic jiného, než že hrají podle not, podle karet, které jim tahle doba, tenhle svět, tyhle lidi rozdali.

Jak jsem zmerčil nadpis, hned se mi vybavilo Mesto spí od Mekyho Žbirky. Co do nálady to máš podobné. Co do básnické ekvilibristiky je to ale docela jiný jazyk. Leckdy jsou pro navození ponurosti v básni zastaralé archaismy jako rov, úd, apod. asi vhodné, ale neměl by z toho dneska vzejít klon E.A. Poa. Leckdy se hodí i očesat stará klišé jako třeba mrtvá nevěsta. Ale nemělo by pak čtenáři cukat v koutku a vynucovat úsměv, pokud chceš nastolit ponurost. Noa ta gramatika... hm, ta taky spíše pobaví, teď myslím ten neplánovaný dadaismus jako nenasytný tlama, nebo toliko neviných duší... Takže, ano, zajímavé, ale jestli se básnický záměr vydařil, nevím. Co myslíš ty?

Dýchl na mě Turínský kůň od Bély Tarra. (film pro fajnšmekry)

Přežvýkáváme, zdá se, tutéž krizi. Pěkně jsi to vetkl do veršů a ten začátek až netradičně surrealistický.

Můj bývalý soused si šel minulý týden lehnout, že je mu nějak blbě. Už se neprobudil. Byl o pět roků mladší než já. Brrr.

No a pokud jde o to prcání na vypitých sudech... to se musí hrozně viklat, ne?

To je poezie ze života. Ze života normálního člověka. Žádné průsvitné touhy po štěstí a nenávratných starých časech, žádné přeslazené rýmy o lásce, žádná depresivní filozofická moudra (to zase píšu já furt dokola), ale touha po spánku, po nabíječce.

Hezké.

U nás je to podobné. Teprve až když čekáme nějakou návštěvu, tak se pustíme do vyčerpávajícího úklidu. Návštěva odejde a .... binec je do příští návštěvy. V pondělí bylo hezky, otevřel jsem okno a zvedla se taková vrstva prachu, že jsem se proklínal, že jsem vůbec větral. A prý v tom byl i venkovní prach ze Sahary.

Dej si vanu, hodně pěny, klášterní zpěvy a tlustou svíčku, olej, čerstvý pomeranč.

A že té básni chybějí metafory a jiná poetická dělátka? Má to vadit? Je to o to upřímější "vyznání". O to silnější váhu to má.