Báseň o rose

Obloha tmavá,
jak havraní peří,
když víčka zavřeš na dobrou noc,
rosa co půdě naivně věří,
přeje si nevěřit a věří moc.

Kapka za kapkou,
jak krůpěje krve,
když po tváři ti stékají slzy,
rosa se setkává s půdou prve,
nelituje že je to tak brzy.

Slunce zářící,
jak blyštivé jezírko,
když rozjasní se dětské oči,
naděje ubývá, rosy je malinko
její pramen se do země stáčí.

Srdce puká,
jak nezralá bukvice,
když prolomí se bobří hráz,
zrada, ta bolí nejvíce,
pak už nejde nic, tak snáz.

Půda nenasytná,
jak sužící hladomor,
když sytý nemá nikdy dost,
rosa našla první srdcebol,
ale pod sebou má ještě stále pevný most.