Působí to na mě komicky a zároveň dojemně, možná proto, že jsem jako kluk chodil krást brambory na pole za babiččinou zahradou a pekl si je pak v popelu. Jinými slovy, velmi to ve mně zarezonovalo.

Přemýšlel jsem nad komentářem a napadlo mě tohle:

Neboj se vlka,
jehož vytí vítr nese
neboj se vlka,
který ukrývá se v lese

Ne! Každý den,
a v každé denní době
boj se víc vlka,
který ukrývá se v Tobě.

kdysi jsem měl taky jednu dětskou říkanku s podobnými tématy:

"dnes mi vážně není dobře"
vzkázal zajíc obří kobře
"nemůžu tě pozvat ani
na snídani"

V jakém smyslu je tohle pokus o haiku? Vysvětli mi, prosím, jak definuješ haiku?

Tohle je pěkná básnická miniatura, ale ne haiku.

Psavec: Mlčeti Zlato: Gora: Dandy: Díky všem za zastavení a komentář.

Ten poslední verš jakoby do senrjú nepatřil. Verze od Gory je přirozenější, protože neobsahuje žádné domněnky a tužby. Jen bych ještě přeformuloval poslední verš:

Za uchem třešně -
kradu je hejnu špačků
kam až dosáhnu

kmotrov: Myslím, že minulý čas není nutný, v tom přítomném (průběhovém) je zase ta okamžitost. Ruka je ještě na vypínači a pokoj se už zalil měsíčním světlem...

proč tolik metafor? nešlo by to bez nich?

v gumácích loukou
s očima navrch hlavy ---
pro petrklíče

Taky tak trochu pocta Karlu Havlíčku Borovskému. Opět povedená miniatura, ale opět za hranicí haiku. (tajemství vrb je genitivní metafora).

Tenhle text je sice povedenou miniaturkou, ale je už za hranicí haiku. Strach, o kterém píšeš, je dojem, který do textu vnáší lyrický subjekt.

První text je opravdu povedený. Trochu mi připomíná Diogéna, který se zastyděl, když viděl chlapce nabrat si vodu do dlaní, a odhodil jediný hrnek, který vlastnil. A kos jde ještě dál, stačí mu vydutá dlažební kostka...

Líbí se mi ta nenucená komika i potencionální hloubka...

Vypadá to dobře, obzvlášt se mi líbí "tiché duše ve vlhkých sklepích", jde o zajímavý metaforický ponor. Jen mi vysvětli, proč "na srdci Syna", proč ne "při srdci Syna", nějak si to s tou předložkou neumím správně vysvětlit.

Psavec: Díky

Pivoňka je symbolem dobré vůle a radosti - do kontextu prvního textu to dokonale zapadá.

některé momenty jsou moc pěkné - například silně na mě působí poslední dva verše. Krom toho jsem se pokoušel vyznat ve tvé rytmizaci a dospěl jsem k názoru, že je to útvar na pomezí vázaného a volného verše (se silně převažující vázaností)...

např. 2. a 4. verš:
Xx Xxx Xxx X
X xx Xxx Xxx X
(jak se k tomu jako autorka stavíš, proč například není ve druhém verši jednoslabičná předrážka navíc?)

Tohle si pamatuju, povedený text.

Tohle je miniatura (a povedená, něžná), ale ne haiku. Důvod je jasný: 3 verše, 3 metafory.

Při psaní haiku je v první řadě třeba nechat odejít všechna velká slova - mluv prostě, nepoužívej abstraktní výrazy, popisuj to, co vidíš, ne to, co si myslíš, že vidíš. Pokud chceš pomocí haiku vyjádřit nějaký pocit, je třeba udělat to jen a pouze prostřednictvím uspořádání spatřeného obrazu, hodnocení samo do haiku nepatří.

Vnášíš do haiku moc ze sebe, cílem haiku není nechat zahlédnout sebe, ale přesně naopak: dívat se a nebýt při tom vidět. Srnčí pečeť, kromě toho, že jde o metaforu, je hodnocení situace z pohledu lyrického subjektu. Udělej to tak, abys ve svém haiku nebyla vidět.