Tohle je zajímavý text. Poměrně zenový, což je haiku velmi blízké.

Morfeus: Vzhledem k tomu jak vehementně se vyhýbáš konkrétní odpovědi, to budí dojem, jako bys měl obavu se vyjádřit přímo, například proto, abys pak nemusel obhajovat své názory,... nevadí. Stačí tohle: Jaké jsou tvé teoretické zdroje k pochopení formy haiku?

Tohle je hodně vtipná momentka :o)

Můra73: No, s těmi pocity je to dvojsečné. Tady mi například nevadí konstatování "tak osamělý", jednak proto, že vytváří zdání falešné skladební dvojice a tím nutí čtenáře se nad textem zamyslet, ale také proto, že je to jen prohloubení prvotního motivu samoty (bublající pramínek v prlběhu celé noci). Když jsem například četl Santóku, ani on se těmhle motivům nevyhýbal, ale nikdy je zároveň nestavěl na odiv. Haiku by mělo být stále postavené na pozorovnání v přítomném okamžiku. Z hlediska zenu je problém v tom, že ve chvíli, kdy splynu s pozorovaným, přestává existovat JÁ, které pozoruje, ale asi by nebylo fér chtít od každého básníka haiku, aby byl zároveň zenovým mistrem, takže by pak mohlo být v pořádku, že se do pozorování vnější věci prolne pozorování sebe sama. No nevím... :o)

Morfeus: Mrzí mě, že jsem se na svou otázku nedočkal odpovědi. Co by tedy haiku mělo mít, jak prvky jsou povinné, totiž takové, bez kterých haiku nelze označit jako haiku. Nevyhýbej se, odpověz přímo.

Morfeus: Morfee, proč tolik emotivních metafor, vyjádři se věcně, co přesně se ti na textech nezdá a jaký klíčový prvek podle tebe chybí?

Psavec: Po vzoru pana Límana platí rozvolnění formy pouze pro překlady...

Víš přece , že tu máme výraznou free-form školu a že její texty zařazujeme pravidelně do sborníku, to je ale především proto, že 5-7-5 není nejdůležitější pravidlo haiku a v případě dodržení ostatních pravidel je možné od něj občas ustoupit a přesto považovat text za dokonalé haiku.

Karpatský: Já jsem hlavně rád, že tady je možnost řadit díla do sbírek, mnohem lépe se v nich pak vyznám i já osobně - a navíc vzniká přehledný celek i pro čtenáře. U těch překladů a teorie haiku mi to přijde hodně důležité.

Karpatský: Mně se stín borovice taky hodně líbil, trochu jsem bojoval s tím, jak to vyjádřit stručně a přitom jasně - a jsem rád, že se to povedlo.

gajda: Díky za komentář. Je pravda, že po formální stránce se mi Majakovskij často líbil a je možné, že část jeho experimentu s tvarem jednotlivých slok si nesu v sobě. Ne snad, že bych na to myslel při psaní téhle básně, spíš jde o to, že mi při čtení jeho textů utkvělo v mysli, že je možné s tvarem slok různě experimentovat - a té tendence jsem si pak všímal i u jiných.

Pokud jde o odpověď na tvou otázku, tak většinou využívám odsazení k tomu, abych buď sloku nějak tvaroval, nebo abych dal najevo, že má přijít delší pomlka nebo prostor k zamyšlení.
Tady je to, myslím, obojí, jednak sloky tak nějak imitují proměnlivost mraku a jednak odsazení naznačuje delší pomlku mezi úvodním a následujícími verši, jako kdyby první verš byl vstupní obraz a následující dva jeho rozpracováním.

Anglická verze lepší než česká - v posledním verši české verze podle mě chybí "ji", zároveň nevím, jestli y v posledním verši ve shodě PO s PŘ je záměr, dávalo by to textu hlubší smysl, takže proč ne. V překladu mi chybí některé detaily obsažené v ANJ - například přeložit "gentle wind" prostě jako "vánek" mi přijde po emoční stránce výpovědi nedostatečné. Taky mám za to, že "corpse" z prvního verše by bylo lepší přeložit jako "mrtvola", ne "tělo". Kdyby se "ribcage" přeložilo jako hrudní koš nebo žebroví, myslím, že by to lépe odpovídalo nejen významu, ale i metafoře ve spojení s katedrálou.

U prvního textu by bylo asi lepší změnit pořadí slov v druhém verši na "nad talířem si utírá", protože takhle v původním znění je text jednou větou, po změně by vzniklo neznačené kireji na přelomu prvního a druhého verše.

Tohle je opravdu povedené.

Mně se nejvíc líbí Táflova Huť a Matka s dcerou, jen já osobně bych asi v matce s dcerou prohodil verše a první verš dal na poslední řádek. ale to je jen podnět k úvaze...

I já mám pár postřehů z cesty, ale jsou to jen postřehy, ne haiku:

na kufru růže ---
mává jí z nástupiště
a ona pláče


odstavná kolej ---
"dneska už druhej smrťák"
hlesne průvodčí

Druhý text se mi velmi líbí, zajímavá je na něm ta schopnost metakognice a sebereflexe.

Darmošlap1960: Je zajímavé, že vás všechny tak zaujal "dlouhý stůl" bylo to takové velmi autentické situační haiku z naší kuchyně a nebyl jsem si jistý, jestli se mi podaří dostatečně přenést atmosféru na čtenáře - jsem rád, že to zafungovalo.

Mně se nejvíc líbí Městská brána - přijde mi to jako až mystický text, zvažování o životě a smrti s lehkou náboženskou konotací...

Jsou to zajímavé pokusy, je vidět, že se snažíš pozorovat detaily správným způsobem a jsi na dobré cestě k haiku.

Aby to ale skutečně bylo haiku, je potřeba, aby z tvých textů odešel jejich autor a zůstalo jen pozorování bez hodnocení.

Například: "slunce na lukách žlutí se pampeliškou", to je zcela subjektivní autorský pohled, který se snaží ukázat na jedinečnost autorských schopností pozorovat svět kolem sebe. Stejně tak "čmelák omámen troubí medu sen".

Odstraň z textu vlastní umělecké ambice, soustřeď se jen na to, co doopravdy vidíš...

Gora: Neboj, taky jsem musel mnoho počátečních textů úplně vynechat, trvalo mi, než mi došlo, co je podstatou haiku. Hodně pomohly ty překlady a překlad teoretického článku (to je vlastně ten, který ve zrenovované podobě visí teď tady).

Ale nepodceňuj se, některá tvá současná haiku jsou vynikající a za sebe musím říct, že mě fascinuje, jak jste všichni tvůrčí, kolik textů jste schopní dát dohromady. U mě je to vždycky tak 10 ročně :o).