Čekal jsem, jaký význam bude mít v rámci textu první sloka, ale bohužel jsem dospěl k závěru, že jde hlavně o atrakci, protože ačkoli k analýze fraktální povahy skutečnosti v textu dochází, analýza není důkladná, a proto není možné narýsovat mezi první a zbylými slokami jasný vztah. Možná by bylo lepší vyjmout z prvního verše slovo "důkladná", i tak je ale otázka, jestli je tolik abstrakce potřeba. Chápu, že první sloka navozuje technicistní a matematické pojetí textu(rozvíjené např. ve třetí sloce), takže to není samoúčelné, ale přece...

Ta parafráze Vrchlického v posledním textu mě neobyčejně pobavila. V tomto kontextu je absurdita ještě mnohonásobně vystupňovaná.

Moc pěkné - líbí se mi především ta intenzivní zvukomalebnost.

První text se mi taky velmi líbí, jen si říkám, že "přichází pošta" může být matoucí a svádět k metaforické interpretaci (viz komentář od kmotrova). Osobně bych napsal spíš "přichází pošťák", oba obrazy tak nebudou přímo v kontaktu a zároveň se nevzdálí natolik, aby nedávaly smysl.

PS: a krom toho: "zemřela" je hodnocení lyrického subjektu, jde o hodnocení, ne o popis spatřeného, jak víš, že v letu zemřela, když ji vidíš jen PADAT? Znamená to, že i člověk zemře pokaždé, když ho vidíš bezvládně padat?

Je to vtipná miniatura, problém je v tom vyhledávání atraktivního momentu. Tohle, i pokud by se to stalo (o čemž pochybuju, protože je to fyzikálně nemožné - tělo mouchy je tak lehké, že by ve skutečnosti nedokázalo stlačit čudlík na ovladači), je to tak nahodilá situace, že nemá kromě absurdity nahodilého momentu co formě haiku nabídnout.

Nejblíž k haiku/senrjú má ten poslední text, jen je až příliš dovysvětlený. Co třeba takhle (senrjú):

Přebíhám cestu
černé kočce před nosem ---
Já ti dám smůlu!

z výpovědí obžalovaných:
1) "To nic nebylo, jen jsme se tak špičkovali"
2)"... ale on už se beztak TOPIL v dluzích."
3)"... tu myšlenku mi vnukl on sám... prý že ho ze mě picne."

Působí to na mě komicky a zároveň dojemně, možná proto, že jsem jako kluk chodil krást brambory na pole za babiččinou zahradou a pekl si je pak v popelu. Jinými slovy, velmi to ve mně zarezonovalo.

Přemýšlel jsem nad komentářem a napadlo mě tohle:

Neboj se vlka,
jehož vytí vítr nese
neboj se vlka,
který ukrývá se v lese

Ne! Každý den,
a v každé denní době
boj se víc vlka,
který ukrývá se v Tobě.

kdysi jsem měl taky jednu dětskou říkanku s podobnými tématy:

"dnes mi vážně není dobře"
vzkázal zajíc obří kobře
"nemůžu tě pozvat ani
na snídani"

V jakém smyslu je tohle pokus o haiku? Vysvětli mi, prosím, jak definuješ haiku?

Tohle je pěkná básnická miniatura, ale ne haiku.

Psavec: Mlčeti Zlato: Gora: Dandy: Díky všem za zastavení a komentář.

Ten poslední verš jakoby do senrjú nepatřil. Verze od Gory je přirozenější, protože neobsahuje žádné domněnky a tužby. Jen bych ještě přeformuloval poslední verš:

Za uchem třešně -
kradu je hejnu špačků
kam až dosáhnu

kmotrov: Myslím, že minulý čas není nutný, v tom přítomném (průběhovém) je zase ta okamžitost. Ruka je ještě na vypínači a pokoj se už zalil měsíčním světlem...

proč tolik metafor? nešlo by to bez nich?

v gumácích loukou
s očima navrch hlavy ---
pro petrklíče

Taky tak trochu pocta Karlu Havlíčku Borovskému. Opět povedená miniatura, ale opět za hranicí haiku. (tajemství vrb je genitivní metafora).

Tenhle text je sice povedenou miniaturkou, ale je už za hranicí haiku. Strach, o kterém píšeš, je dojem, který do textu vnáší lyrický subjekt.

První text je opravdu povedený. Trochu mi připomíná Diogéna, který se zastyděl, když viděl chlapce nabrat si vodu do dlaní, a odhodil jediný hrnek, který vlastnil. A kos jde ještě dál, stačí mu vydutá dlažební kostka...