VKate: Děkuji za trefný a promyšlený komentář. :-) Souhlasím.

Severak: Finština by se mi líbila. :-)

Jana Kollinová: Český jazyk při psaní o lidech docela dost vyžaduje vyjadřování jejich genderu ("sociálního pohlaví"), což se mi nelíbí, tak hledám způsob, jak o někom psát, aniž by ten text vyvolával dojem, že jde o ženu či muže. Cílem hlasování tedy bylo zjistit, zda způsob použitý v povídce k tomu vede.

Výsledkem jsem zatím spíš překvapený, protože jsem mnohokrát slyšel, jak si člověk potřebuje druhého člověka představit, jak je každá identita genderová apod., ale podle hlasování se zdá, že lidé jsou schopni o druhých číst i bez dalších informací či představy o tom, jak daný člověk vypadá či jaké pocity by v nich vyvolal, kdyby se setkali.

Severak: Děkuji za komentář. Dobrý postřeh. :-)

Severak: V eichlerské češtině si musíš pamatovat, jakým slovem právě danou osobu označuješ. Když o ní mluvíš jako o "osobě", je to "ona"; když jako o "partnerovi", je to "on"; když jako o "svém dvojčeti", je to "ono". Nicméně, na toto se podle mě dá časem bez problémů zvyknout - třeba v angličtině pro mě není problém si ve větě "His partner look at him." pod slovem partner představit ženu, takže není důvod, proč by to měl být problém u věty "Jeho partner se na něj podíval."

Eichlerská čeština určitě občas může vyžadovat vysvětlení, podobně jako slovenština - to, že dromedár je slovensky velbloud, prostě člověku musí někdo říct, sám na to nepřijde.

Mimochodem, zatím nejkrkolomnější větou v eichlerské češtině, se kterou jsem se setkal, byla věta: "Bájné české kníže Libuše byla podle legendy partner Přemysla Oráče." Nicméně, i na takové věty se dá zvyknout, jen to asi bude chtít zvykat si pozvolna.

S tím devatenáctým stoletím nevím, co máš na mysli. Mohl bys to trochu rozvést?

VKate: To je zajímavé. Asi s nimi mám ledacos společného.

VKate: Děkuji. :-) Mám radost, že se mi to tak povedlo.

Severak: Ještě k té nesnášenlivosti: já si myslím, že těm lidem, kteří netolerují punkáče, v dětství někdo (nejspíš rodiče) řekl, že takové vlasy jsou "fuj" a jediné správné vlasy jsou ty, co člověku rostou od přírody. Ti lidé pak toto podvědomě převzali jako životní hodnotu a lidé, kteří tomuto pohledu na svět neodpovídají, v nich budí znechucení a nenávist, i když k tomu není žádný důvod. Také tuto stereotypní představu pravděpodobně předají svým dětem, pokud je budou vychovávat. Zhruba toto má být význam prvního odstavce první kapitoly tohoto románu a ke konci se mi to snad podaří odhalit.

Začátek této kapitoly je úplně jinak laděný než konec, dodává to tomu určitý kontrast. U první poloviny jsem se nasmál víc než u kterékoliv předchozí kapitoly, asi nejvíc mě rozesmály ty úvahy o petlici, ale takových věcí tam bylo víc, třeba mi připadne velice komické, že Aislin i při mazlení Niu oslovuje "Vaše Výsosti" :-D, ale je to logické, když je na to zvyklá. Moc se mi líbí, že Nia pak ještě stále pociťovala hlad, je to skvěle promyšlené. :-)

Překvapilo mě, že si Nia a Aislin tak otevřeně plánovaly budoucnost v Darkswenu, když obě věděly, že král nehraje fér (nebo to od něj alespoň nelze očekávat). Ale dává to logiku - Nia byla zmítaná svými city, takže na rizika nemyslela, a Aislin byla sice rozumnější, ale nedomyslela možný dosah králových intrik. (Ona velká moc v kombinaci se schopností intrikařit je příliš nebezpečná kombinace.)

Střední část kapitoly se svatbou je spíš popisná, nepůsobí nijak zajímavě, a konec je sice hrůzný, ale potom, jak se Aislin přiznala Marcasovi se svým plánem, celkem předvídatelný. Spíš je dost překvapivé, že to Abastor přežil, ale nevím, jak přesně stáje vypadají, takže se mohl třeba někam schovat.

VKate: Děkuji. :-)

Ajdalas: :-)

Johanka: Nad tím jsem neuvažoval. Asi bych zašel do pohádkového supermarketu. :-D

Severak: Děkuji za komentář. Souhlasím s tebou v obou bodech. Navíc obarvit vlasy si člověk sám nezvládne (alespoň podle epizody Darii S04E13 to vyžaduje další osobu). Naopak o paruce bych i uvažoval, ale četl jsem, že se v ní hodně potí hlava.

Další zajímavá část. Líbí se mi, jak to dospělo do bodu uvedeného v prologu a stále je to napínavé. Jsem zvědavý, zda se v další kapitole něco dozvím o Aislinině výpravě s Karenem.

Formulace "si po dlouhá léta zachovával pověst muže, který není tak zvrhlý a surový jako všichni ostatní" se mi hrozně líbí. :-)

Je to dobrý začátek, pobavilo mě to. Doufám, že to bude mít pokračování. (Pokud možno delší a ne jen po jednom odstavci jako u té punčochové básně. :-D )

Zajímavá myšlenka. A pánům se ten, kdo to říká, na nohy kouká?

Je v tom několik zajímavých myšlenek. Líbí se mi to celé, ale nejvíc závěr, protože poukazuje na určitou absurditu lidského snažení a nemožnost zcela uniknout civilizaci. K tomu útěku bych se občas nejraději také přidal, ačkoliv jen dočasně. S některými aspekty svého současného života jsem spokojený, jen bych si nejraději vzal tak 14 dní dovolené.

Tentokrát to bylo velice napínavé, zvlášť když se Nia rozhádala s Aislin a v noci je to pak obě trápilo. Rozuzlení bylo překvapivé, ale logické; moc se mi líbilo, jak si princezna Nia uvědomila, že chybu udělala ona, to by si spousta lidí na jejím místě nepřiznala.

Ta situace, kdy se princezna musela procházet po nádvoří s princem Viktorem, zatímco ji Aislin sledovala, je mi dokonce blízká, myslím, že si dovedu představit, jak se asi Nia cítila.

I vedlejší linie s Proroctvím je zajímavá. Těším se na pokračování.

Narazil jsi na velice zajímavé téma. V minulosti bez internetu by ses nejspíš bavil s lidmi, se kterými se hodně vídáš. Možná by sis s rozuměl, možná ne. Nyní se díky internetu můžeš přátelit s lidmi takřka z druhého konce republiky. (A kdyby nebylo jazykové bariéry, i světa.) Díky tomu máš větší šanci narazit na někoho, s kým si rozumíš a s kým se ti dobře spolupracuje.

Nesbližuje to, když jsou lidé spolu, ale to, když spolupracují (to, jak spolupráce sbližuje, je ukázáno v epizodě Star Treku: Nové generace "Darmok") a internet umožňuje určitou formu spolupráce na dálku. Je omezená, ale sbližuje. Kdybys k dané Veronice, kterou vídáš, přišel a řekl jí, že se ti líbí, jak velká je pravděpodobnost, že by s tebou chtěla vydávat časopis? Neviděl jsem ji, takže mohu jen spekulovat, ale řekl bych, že moc velká ne. Dnes mají lidé víc na výběr; nemusí se přátelit s těmi, se kterými je spojuje jen zasedací pořádek. Někdy je to výhoda, jindy nevýhoda.

Je jedno, kolik času spolu dva lidé stráví, podstatné je, kolik času stráví vzájemnou spoluprací. Dokud budou lidé jen sedět vedle sebe a nevšímat si jeden druhého, k přátelství to nepovede. Otázkou však je, s kým se chceš přátelit. Počet skutečných přátelství, která může člověk udržovat, je omezený, a pokud toto omezení budeš překračovat, skončíš jako na sociální síti, kde má člověk dvě stě přátel, u kterých nezná ani jejich křestní jméno.

Není ideologií dnešní doby individualismus? Lidé se od sebe čím dál víc izolují a společnost je v tom de facto podporuje.