Čarovný kraj

Tam fouká vítr, stromy se naklání,
nad hrází měsíc svítí.
Přes pole přebíhá pár laní.
Psi noc vítají. Slyším vytí.

Ten mocný čaroděj na nebi září,
nenechá mě klidně spát.
A potom pomalu přečte mi z tváří,
proč tohle místo mám rád.

Les klidně šumí si svou tichou baladu
o jednoho člověka touze
svázat s přírodou celou svou náladu,
dostat se ze stavu nouze.

Ptáci vzlétnou za rozednění
a pozdraví nový den.
Pískot, zpěv a švitoření
zničí můj zlý noční sen.

Do letního rána probouzím se
u rybníka pod hrází.
Veverka sedí na římse
a očkama mne provází.

Jako by se chtěla na něco zeptat
a odpověď by chtěla znát.
Proč umějí ptáci létat
a zda je možné milovat.

Snad, veverko, pochopíš
a nebudeš tak smutně koukat,
když přijdeš ke mně trochu blíž
a necháš vítr více foukat.

On rozcuchá ti jemné chloupky,
do oušek ti zazpívá,
kudy se jde do chaloupky,
kde tajemství se ukrývá.

Tajemství tohoto čarovného kraje,
kde rákosí se ladně vlní,
kde včela z květu nektar si saje
a každé přání se rázem splní.

I rybičky v rybníce v tu záhadu věří.
A nevím, proč bych vám lhal.
Vždyť kdo ví, proč ptákům narostlo peří.
Ten pocit zažít bych vám přál.

Každé jemňoučké stéblo trávy
ví, že to přece není klam.
Dokáže, že právě tys ten pravý.
Takový jsi tady jen ty… a sám.