Souhlasím se Zamilou, ale podle názvu (skica) soudím, že to byl záměr.

Ve srovnání s předchozími kapitolami mi tato připadá víc vážná (neobsahuje skoro žádné odlehčující momenty), což je asi tím, že Nia se cítí špatně, takže by se tam odlehčující momenty nehodily.

Líbí se mi ty myšlenky o možnosti záměny snů a reality ("život ve snu"), i když nemám tušení, nakolik je to reálné. Trochu se mi nelíbí to 'společné snění', 'mocné knihy' a magie vůbec; raději bych, kdyby se tento příběh obešel zcela bez magie.

"společně došli na místo, kde se Nia ocitla poprvé v životě" - Tato formulace mi v daném kontextu připadne trochu matoucí, protože Nia, myslím, byla poprvé v životě na Darkswenu vůbec, takže i na všech ostatních místech hradu byla v té době poprvé v životě a nemá smysl to zdůrazňovat. (Pokud nenastal od XII. kapitoly výrazný časový posun.)

Překvapilo mě, že král Iver byl k Nie tak důvěřivý. Myslím, že to bylo neopatrné, i když už musel být dlouho osamělý, takže k tomu měl celkem pochopitelný důvod. Na druhou stranu, to, co se stalo, podle mě logicky musí vyústit v situaci, kdy bude mít Nia podstatně bližší vztah k Iverovi než k Viktorovi...

Tato kapitola je od začátku do konce čím dál napínavější a zajímavější. Těším se na pokračování. :)

Slunce jde zakrývat i jinými věcmi než bouřkovým mrakem. Zkus třeba slunečník.

Tvé zvukové provedení se mi líbí. Tentokrát se ti dle mého názoru povedlo. :)

Povedlo se ti vystihnout spoustu pocitů spojených s čajem, to se mi moc líbí. Cítím v tom možná trochu přehnané nároky; chudák čaj, když s ním bylo tolik práce a skončí v dřezu. Snad by bylo lepší spokojit se s takovým, jaký je, a příště ho zkusit udělat lepší.

Ještě mě napadlo, že někdy pijeme čaj jako lék, vůbec nám nemusí chutnat, ale o tom asi tato báseň není.

Amelie M.: Děkuji za postřeh o fénování. Mám radost, že ti to připadá čtivé i že to sedí na oba rody. :)

Děkuji za technickou poznámku. Povídku jsem na tři verze dělil/a až nakonec - původně jsem ji napsal/a v ženském rodě, pak přepsal/a na mužský/ženský a teprve nakonec ji zase dělil/a na tři verze. Verzi v mužském rodě jsem si po sobě bohužel neprošel/a, což byla chyba. Teď jsem tam našel/a a opravil/a spoustu chyb. Snad už je to v pořádku.

Severak: Pro mě je hlavní, že jde o úspěšný experiment. Do budoucna bych rád/a takových povídek napsal/a víc. Ty tři varianty podle mě mají smysl, protože člověk má tendenci zaujímat k nim (pravděpodobně v závislosti na naučených stereotypech) různé postoje a chtěl/a bych, aby měl možnost volby.

casa.de.locos: Máš pravdu, i když určitý vliv může mít i to, že jsem se při psaní stylově Hudbou ticha inspiroval/a - ten přístup k věcem jsem zdůraznil/a, jinak by nejspíš zůstal mnohem víc skrytý.

Báseň mě potěšila. Evokuje mi celkem jasnou a velice příjemnou představu. Děkuji. :)

Amelie M.: Ale souhlasím, že to, že každý vnímáme svět jinak, je fajn. :)

Amelie M.: Nemyslel/a jsem to tak, že by mi první polovina připadala nesymbolická, ani jsem se nesnažil/a ji symbolicky interpretovat. (A navíc jediné symboly, které si se smrtí spojuji, jsou černá barva, lebka se zkříženými hnátami nebo na kůlu a kosa, i když ta černá barva a kosa mohou mít i spoustu dalších významů, např. když "narazí kosa na kámen", nemá to se smrtí nic společného.)

Myslel/a jsem to tak, že to, co se v té první části popisuje, si dokážu zcela reálně představit (i když listy připevněné ve vlasech jsem snad ještě u nikoho neviděl/a, takže to asi není obvyklé).

Hezký nápad. Přivedl mě k zamyšlení nad tím, jaký by byl svět, kdyby lidé ve všem viděli jen symboly. Člověk by nepotkával lidi, ale symboly krásy, moudrosti, plodnosti, smrti apod. Sám by se pak také musel stát symbolem něčeho. No... nelíbilo by se mi v takovém světě žít.

Ale abych se vrátil/a k té miniatuře, až po stříbrné nůžky mi to dává celkem dobrý nesymbolický smysl. Až pak to smysl ztrácí a člověk musí přemýšlet, co tím asi bylo míněno. Tím se tato miniatura liší od jiných podobných, které buď nedávají smysl od začátku, nebo dávají smysl celé. Alespoň tak to vidím.

casa.de.locos: Děkuji za tvůj komentář. Udělal mi radost. Přesně tak to má být. :)

Na této básni je pro mě nejzajímavější ta situace. Dodám, že to nemusí platit jen o řece, ale i o přehradě, až na to, že v přehradě se obvykle nestaví nic kamenného, ale spíš je třeba vybagrovat ze dna nános.

Veselá miniatura, zlepšila mi náladu. Alespoň na to štěstí můžeš vzpomínat... :)

Já myslím, že věk samoty není vůbec jednoduchá věc; za potíže s jeho vysvětlením může spíš nedostatečný odstup a nadhled.

Pokud jde o první paradox, myslím, že to, že lidé, kteří nežijí společně, se málo znají, je v pořádku a není to důsledek existence virtuálního světa. Třeba ve Jménu růže se Vilém z Baskervillu a Adso z Melku znali docela dobře, ale jen díky tomu, že spolu většinu času trávili společně. Místní mnichové, ačkoliv tyto dva občas vídali, je prakticky neznali.

Zajímavější mi připadá ten druhý paradox. Tam vidím dvě hlavní příčiny. Když se domlouvá schůzka, ta druhá osoba (ta v pasivní roli) předpokládá, že se od ní očekává, že se té první bude věnovat. Málokdy se domlouvá schůzka typu "budu dvě hodiny s tebou a vůbec mi nezáleží na tom, kde budeme a co budeš dělat". Myslím, že domluvit takovou schůzku by bylo mnohem snažší.

A druhou příčinu vidím v tom, že lidé se dnes snaží co nejvíc dělat věci, do kterých se jim chce/které jsou jim příjemné/pro které mají nadšení/pro které mají motivaci/na které mají náladu/atd. A člověk nedovede na delší dobu dopředu svoji náladu předpovědět, takže domluvení schůzky přináši riziko, že v tu dobu se člověku na tu schůzku nebude chtít jít. A dnešní lidé se rádi vyhýbají závazkům, které musejí plnit, i když se jim nechce, nebo se jim v té chvíli chce do něčeho úplně jiného. Oproti tomu, když přijdeš na nečekanou návštěvu, tento strach z toho, že se jim nebude chtít, odpadá a pravděpodobnost úspěchu je podstatně vyšší.

A pokud jde o tvé otázky, já to tak podobně mám, ale to je tím, že jsem v podobném sociálním postavení; zda to tak v dnešní době vypadá v jiných prostředích, nevím. A vliv na společnost jako celek je velice rozsáhlé téma, které výrazně překračuje rozsah vhodný pro komentář k zápisku v deníku. Možná o tom právě nějaký sociolog píše knihu...

Hezká a zajímavá představa. Ale myslím, že mnozí z těch odešlých se pak časem vrátili, na bohy si vzpomněli a do historie se zapsali. (Třeba Giovanni Boccacio, soudě podle úvodu Dekameronu.)

Já bych vynechal/a ty závorky (bez obsahu), tzn.:
chrámem vína
a jak už to chodí,
na takové
historie zapomíná,

Stejně se ty závorky nečtou a svádí ke svému vypuštění (včetně obsahu) a po něm to některým lidem dává trochu jiný smysl.

Amelie M.: Děkuji za přečtení a komentář. Souhlasím. :)

Severak: To zní zajímavě. Jaké problémy s multikulturalismem máš na mysli?

V názvu kapitoly jsem slovo "multikulturalismus" použil/a k označení situace, kdy si dva lidé navzájem vysvětlují svoje postoje a zvyklosti (i ty, které za svoje jen převzali), což není přesný význam toho slova, i když k tomu má blízko. A také je to, mimochodem, aluze na název seriálu Orange Is the New Black http://www.csfd.cz/film/327673-orange-is-the-new-black/).

Amelie M.: Máš pravdu. Vedla mě k tomu špatná úvaha. Jde spíš o ten cit pro věc. Jenže někdy je problém poznat, jak moc daná osoba ten cit má, nebo ne. (Alespoň mě to někdy připadá těžké poznat.) Třeba si může sama myslet, že ho má, ale ve skutečnosti ho zrovna moc nemít... Tak jsem myslel/a, že dobrý způsob je posoudit, jak sama píše, ale to nebyla dobrá myšlenka.

Děkuji za komentář, hodně mi pomohl. :)

Zajímavé téma a jako pohádka to snad stačí, ale trochu mi vrtá hlavou, že ten konec je vlastně otevřený. Možná je to tak záměrně, aby se nad tím čtenář zamyslel a sám si domyslel všechny možné důsledky, ale po zkušenosti se Zaslepeností a stereotypy si myslím, že to tak většinou spíš nefunguje. (Čtenáři asi málokdy domýšlí to, co čtou.) Mohla bys v tom ději pokračovat a rozvést důsledky Zeldina připojení k Internetu. Mohla by ses třeba zkusit inspirovat pohádkou "Hrnečku, vař" - Zelda by nechala skřeta Interneta nakupovat a pohřbil by ji příval nových věcí, které by jí zabraly všechen čas a zamotaly hlavu, a nevěděla by, jak s tím přestat, a náhodou by kolem šla kouzelná stařenka a pomohla by jí přestat nakupovat, najít správnou míru a nahradit ty přebytečné věci zase přáteli.

Nebo by si Zelda na Internetu našla nové "přátele", ale zjistila by, že ve skutečnosti to vůbec nejsou přátelé, ale berou ji jen jako prostředek k vlastní zábavě a o ni jako takovou vlastně vůbec nemají zájem. (Nicméně toto je asi už spíš téma pro dospělé a mohla by z něj být i docela dobrá úvaha.)