slavek: Děkuji za komentář. Velice mě těší, že si sérii o Prokopovi z Absurdistánu někdo opravdu čte a že se mu líbí. :-)

Sebastián Wortys: Tvé myšlenky mi pomohly si uvědomit, že ty vztahy mezi dílem, jeho interpretacemi a adaptacemi, které mi původně připadaly jednoduché a jasné, jsou ve skutečnosti nesmírně složité a nepřehledné, takže se lidem nelze divit, že si je zjednodušují.

„jak jsi rozdíl mezi „jedinečností“ a „originalitou“ chápal/a předtím?“ – Předtím jsem mezi nimi rozdíl neviděl/a, jen ve vztahu k dílům pro mě obě měly negativní emoční zabarvení.

Připouštím, že v literárním stylu je o trochu víc místa pro přijatelné umění než ve fontu, ale z mého hlediska ne o mnoho, protože pro mě i styl je ryze praktický prostředek, který mi umožňuje především srozumitelné vyjadřování, někdy také specifické záměrné působení na čtenáře; v mém případě to ale nikdy není sebevyjádření jako u některých jiných autorů. Styl je pro mě jako kladivo, které beru do ruky a zatloukám s ním hřebíky, ne jako oblečení, ve kterém ukazuji ostatním svoje tělo. I když zrovna toto kladivo je třeba „moje“, nevadí mi, když jiní zatloukají svoje hřebíky kladivem, které vypadá úplně stejně.

„Když někdo schová svou jedinečnost za styl někoho jiného, tak to vypadá jako druh přetvářky.“ – Je mi velmi nepříjemné, když moje díla u vnímatelů budí zájem o mně; je to jako situace, kdy jdeš s druhým člověkem po ulici a uvidíš tam na domě zajímavou asambláž, tak mu ji ukážeš a on se místo toho dívá na tvoji ruku a řekne, že ji máš hezkou, ale měl by sis ostříhat nehty. Je to nepříjemné nedorozumění, které se špatně vysvětluje a chtěl/a bych, aby s tím lidé konečně přestali. Když píšu dílo, píšu ho s určitým záměrem a má budit zájem o ten záměr (to zpravidla znamená o čem to dílo je, jakou má strukturu a jak na čtenáře působí), ne o mě (specifickou výjimkou jsou texty, které výslovně o mně jsou, jako např. můj životopis nebo popis mých vzpomínek). Tvůj argument by se dal vyložit také tak, že spisovatel se nemá učit pravopis (protože když píše velká písmena ve stejných slovech jako ostatní, skrývá tím svoje vlastní preference) a že nemá psát spisovně (protože tím zase skrývá svůj původ, nařečí ve své rodině apod.). S tím nesouhlasím. Zastávám názor, že podstata a smysl díla spočívá v tvůrčím záměru, s jakým vzniká, nikoliv v osobě, která ten záměr realizuje, a čtenáři by neměli autora nutit, aby v díle projevoval sebe, když to není součást jeho záměru. (Jako zajímavost k tomu bych uvedl/a knihu Přečtený život od Milana Špůrka, která není sice moc čtivá, ale je fascinující tím, že její autor nevymyslel žádnou její větu – je od začátku do konce tvořena více než tisícem doslovných citací z děl jiných autorů. https://www.databazeknih.cz/knihy/precteny-zivot-219614 )

Moje osobní zkušenost je taková, že velkou část života jsem strávil/a tím, že jsem se učil/a vyjadřovat tak, aby tomu druzí rozuměli, což nezbytně obnášelo napodobovat jejich vyjadřování a tím se přetvařovat – třeba význam slova „někdo“ chápu jinak než druzí lidé, ale aby mi rozuměli, musím při komunikaci s nimi používat význam odpovídající jejich chápání. Celé moje vyjadřování (nejen to literární) je tak přetvářka, která vytváří dojem člověka, který ve skutečnosti neexistuje, ale jinak by to nefungovalo. (I takto to občas „drhne“.) Nemůžeš očekávat, že když si vymyslíš zcela vlastní jazyk neodvozený od jazyků ostatních lidí, tak mu budou rozumět. A jsem přesvědčen/a, že v menší míře totéž platí o literárním stylu.

Na druhou stranu malý (a pro jedinečnost dostatečný) prostor pro odchyky v literárním stylu vidím, takže není potřeba ho okopírovat úplně stoprocentně, a přesto z funkčního hlediska už může být rovnocenný.

„další nesrovnalost v tvé (přesto zajímavé) úvaze“ – Souhlasím, při psaní jsem ty druhy rozlišování nerozlišoval/a. Ale o „rozlišování mezi adaptacemi mangy“ opravdu nejde, z textu úvahy je jasné, že za adaptaci mangy považuji pouze „Fullmetal Alchemist: Brotherhood“, „Fullmetal Alchemist: Hledání kamene mudrců“ adaptací mangy podle mě není a z textu mé úvahy to nevyplývá, takže rozlišování mezi nimi nelze označit za rozlišování mezi adaptacemi mangy.

Děkuji za zajímavý pojem „meta-universum“.

Sebastián Wortys: „neandrtálec“ na „předchůdce člověka“ – Je to sice možná trochu zavádějící, ale není to úplně lež. Není možné, že třeba ten autor měl prostě se slovem „filozof“ problém a chtěl ho používat co nejméně?

„rozdíl mezi komplementaritou a kvazi-komplementaritou“ – Přesně ten rozdíl jsem tam měl/a na mysli, ale člověku, který o něčem takovém běžně nepřemýšlí, to asi ani nelze slovy dost srozumitelně popsat...

„Pokud jeden text zkopíruji a v kopii změním jedno slovo, tak už mohu tvrdit, že oba texty jsou jedinečné, i když jen velmi málo“ – Aha. Když tedy rozliším „jedinečnost“ a „originalitu“ tvým způsobem, tak s tím už mohu souhlasit. Já trvám hlavně na tom, že to, aby dílo bylo „lepší“ (ať už to v daném případě znamená cokoliv), je v umění důležitější, než aby bylo „co nejvíc odlišné“.

„Je rozdíl mezi „nalezeným jedinečným stylem“ a „hledáním jedinečného stylu““ – Na základě své zkušenosti s tím musím souhlasit a také souhlasím s tím, že u již „vybroušeného stylu“ je to hlavně otázka čtenářova vkusu. Třeba „Eldaron: Prsten osudu“ je psán stylem, který působí na první pohled dost otřesně, ale paradoxně, když jsem si na něj zvykl/a, je už mi celkem příjemný. Opačnou zkušenost mám z knih Jonase Jonassona „Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel“ a „Analfabetka, která uměla počítat“. I tam jde o „vybroušený jedinečný styl“, který navíc zpočátku působí zajímavě a efektně, ale při čtení mi začínal vadit čím dál víc, až jsem tu druhou knihu odložil/a a přestal/a číst. Přesto si myslím, že je lepší „jedinečný styl“ nemít. Styl bych přirovnal/a k rodině písma – je sice krásné mít knihu napsanou ozdobným písmem s kudrlinkami nebo vlastním psacím písmem, ale většina knih se nejlépe čte, když jsou tištěny úplně obyčejným písmem vhodného druhu (např. Times New Roman), a stejnětak většině textů prospěje, když budou psány úplně obyčejným stylem (vhodným k danému obsahu). Hledání jedinečného stylu pak je, jako když je každá kapitola tištěná jiným písmem – to nevypadá dobře asi nikdy.

Možná bych ještě víc souhlasil/a, kdyby se vynechalo to „jedinečný“ a nechalo by se prostě jen „hledání stylu“ nebo „hledání vhodného stylu“ – ano, myslím, že to, co autor především potřebuje, je najít vhodný styl, který si „vybrousí“ a bude schopen s ním dobře psát.

„rozlišovat [...] mezi různými adaptacemi jednoho díla“ – V tomto cítím nedorozumění. Já v té úvaze vůbec nemám na mysli rozlišování adaptací jednoho díla (jako je třeba rozhlasová adaptace Pána prstenů a televizní adaptace Pána prstenů nebo starší a novější film podle stejné knihy), naopak, těmi se prakticky vůbec nezabývám. Jde mi o to, že dílo fikce je popisem malé části určitého fiktivního světa („fiktivní reality“), ale ten svět není omezený na to jedno dílo – je v něm spousta věcí, událostí a osob, které v tom díle nejsou ani zmíněny. Mohou tak vznikat další díla, která popíšou jiné části téhož fiktivního světa. Pokud však na nich však pracují nezávisle různí lidé, jejich spekulace mohou být odlišné a protiřečit si. Tak vznikají ty paralelní reality, které mám na mysli. Ve většině případů dokonce tito lidé budou protiřečit i původnímu dílu, protože světy, které popisují, vlastně nebudou úplně táž fiktivní realita, ale budou k té původní realitě paralelní, což jim umožňuje se lišit. Doufám, že jsem to moc nezamotal/a...

Sebastián Wortys: „Komu nevadí spoilery, může si přečíst tento odstavec.“ – Nevím proč, ale tato věta mě velice pobavila. Ještě teď se jí směji. :-D

S vnímáním myšlenek přesahujících interpretační schopnosti čtenáře je to zajímavý nápad.

Děkuji za přečtení a komentář.

Nesouhlasím, že ta úvaha vychází z naší konverzace „neodmyslitelně“. Některé z těch myšlenek jsem měl/a už před tím a ta úvaha by pravděpodobně vznikla, i kdybychom se neznali, jen mnohem později a měla by trochu jinou strukturu a detaily. Z mého úhlu pohledu jsi v jejím vzniku hrál úlohu katalyzátoru – katalyzátor není k chemické reakci nezbytný, ale učiní ji podstatně snazší (je na ni pak potřeba mnohem méně energie).

„kde se o filosofech pořád dokola psalo jako o předchůdcích vědců,“ – Já jsem se také učil/a, že filozofie je společným předchůdcem všech věd, včetně přírodních; myslíš, že to není pravda?

„skutečnost obvykle bývá komplementární“ – S tím souhlasím, jenže když smísíš několik úhlů pohledu primitivním způsobem, smísíš (a tedy posílíš) tím i veškeré zkreslení z jednotlivých zdrojů. Je třeba si nejprve nějakou dobu uchovat jednotlivé zdroje odděleně, abys jejich srovnáním mohl redukovat jejich zkreslení. Teprve pak je můžeš efektivně „dát dohromady“, a tak se přiblížít pravdě o tom, co popisují.

„slova „vůbec není pravda“ jsou dle mého až moc jednostranně vyhraněná [...] a dochází ke confirmation bias [...] (ignorovat ostatní souvislé jevy)“ – Děkuji; to jsem si v té chvíli neuvědomil/a. Jsi zřejmě v psaní takových úvah mnohem zkušenější než já.

„relativně originální ve své době být mohli“ – Nepopírám, že byli „relativně orignální“, naopak si myslím, že relativně originální určitě byli. Popírám však, že by byli „absolutně originální“, tedy že by v tvorbě usilovali o izolovanost a odlišnost až do detailů od čehokoliv, co už vymyslel někdo jiný. Tvůj ideál dynamické rovnováhy mezi stereotypností a experimentálností se mi velice líbí, nanejvýš bych do něj ještě zapojil/a pragmatismus (resp. vědomí účelu)...

„aby se dokázali odpoutat od přehnaného kopírování (svých oblíbených děl), našli si svůj jedinečný styl“ – Mně osobně se vůbec nelíbí, že jsou autoři vedeni k tomu, aby si hledali „jedinečný styl“. Projevy něčeho takového jsou mi zpravidla protivné a bývá to to první, co bych z díla vyhodil/a, kdybych ho měl/a předělávat. Odpoutání se od přehnaného kopírování vidím jako určitý nezbytný krok na cestě „růstu autora“; pokud se však člověk jako autor nechce zlepšovat, myslím, že není nutné, aby se od přehnaného kopírování odpoutával.

„A až v druhé řadě (v závislosti na zbývající kapacitě) rozdíly třeba nějakých fiktivních děl.“ – To znamená, že domy, dopravní značky a oblečení jsou pro lidi důležitější než fiktivní díla. Zajímavý postřeh... (Pro srovnání – já teď zastávám názor, že Linux je pro lidi v průměru důležitější než Ester Krejčí.)

basak.venda: Jsem rád/a, že budí takové reakce. Haiku jako forma má výhodu, že díky omezenému prostoru bývá poměrně dost jednoznačné, o čem má být, a tak dobře sděluje.

Velice povedená píseň. Bylo tam hned několik momentů, které mě oslovily. Až se z ní stydím, jak málo ještě druhým lidem rozumím, přestože se snažím.

Veršováním a některými myšlenkami se mi tuze líbí, nejvíc „Přibírám na váze, ztrácím na víře“, fascinuje mě ten kontrast. Ale zoufale mi tam drhne to „Kdo pomůže, kde zázrak se stává“. Ještě kdyby tam byl otazník, ale takto je to vedlejší věta vztažná a není vůbec jasné, co míníš tím zázrakem. Je snad zázrak, že trpíš ve městě? Nebo že ve městě je beton a šeď? A ta pomoc má být proti tomu zázraku? Ne, nic z toho mi nedává smysl.

Ta data jsou období, kdy jsi ten text psal?

Karel Malcovský: Děkuji za přečtení a reakci. Snad ti myšlenky z mé úvahy budou užitečné... :-)

vanovaso: To je možný názor, který bych asi zastával/a, kdyby bylo určení názvu „sladké jako bonbon“, ale viděl/a jsem, jak pitomé názvy dávají překladatelé překladům zahraničních děl do češtiny, a pak jsem četl/a, jak prý nakladatel odmítl vydat knihu pod názvem určeným autorem a to ne, proto, že by byl zlý a nechtěl autorovi dopřát jeho právo, ale prostě proto, že pod tím názvem by se ta kniha neprodávala. Děsí mě, jak mohu určením označení, které vlastně vůbec k ničemu nepotřebuji, znehodnotit práci, kterou třeba nějakému dílu věnuji, protože ho pak potenciální čtenáři kvůli tomu vůbec nezkusí. (Mám s tím zkušenost i z opačné strany – kvůli názvu jsem se velmi dlouho nezajímal/a o Jméno růže, přestože když jsem se k tomu románu pak jednou dostal/a, docela mě některými prvky zaujal.)

Myslím, že předmětem výzkumu by se měla stát především samotná dadavěda. Znám totiž zatím jen asi dva velké dadavědecké úspěchy: silurianskou hypotézu ( https://en.wikipedia.org/wiki/Silurian_hypothesis ) a Pollyanin princip ( https://cs.wikipedia.org/wiki/Pollyannin_princip ). Oba jsou to vědecké pojmy, které oficiálně zavedli vědci, ale jejich původ připisují z větší či menší části nevědcům (v případě silurianské hypotézy jde o scénáristy epizody sci-fi seriálu Doctor Who, v případě Pollyanina principu jde o autora populárního románu pro děti).

Úspěchy dadavědy tedy existují, ale jsou zřejmě velmi zřídkavé. Provozovat dadavědu je dle mého názoru jako sázet do loterie – když budu sázet do loterie, mohu vyhrát miliony korun, to je pravda, ale většina lidí, kteří to dělají, naopak skončí bez peněz a špatně a stejné je to s dadavědou.

Pokud tedy v dadavědě existují nějaké postupy, kterými by šlo její úspěšnost zvýšit, je dost nezbytné je objevit a používat; pokud takové postupy neexistují, je to jako v loterii a dadavěda je pak čistě otázka štěstí, což by ale znamenalo, že si dadavědci za svoje úsilí nezaslouží žádné ocenění – výherce v loterii neoceňujeme za to, že měl štěstí.

Sebastián Wortys: Ten Marťan tam vychází z toho, že Víťa před Frantou a Pepou předstíral, že pochází z Marsu, aby nepůsobilo podezřele, když se jich vyptával na situaci na Zemi. Ale kdyby Víťa z Marsu skutečně pocházel, ta část s cestou na Lomnici nad Marsem by pak působila logičtěji.

Máš pravdu, že se při parodování držím původního děje a principů. Myslím, že opravdu velké odchýlení by nebylo dobré, protože smyslem parodie je vyjadřovat se k původnímu dílu, žánru či tématu (podle toho, na co je to zrovna parodie), a kdyby se děj parodie od toho původního zásadně odchýlil (jako se to stalo třeba v Silmámilionu), už by se nedal brát, jako že se k tomu vyjadřuje (resp. by se vyjadřoval jen k malé části díla a ne k celému). Navíc upoutání se na původní děj umožňuje, aby pro čtenáře předloha fungovala jako spoiler parodie – což se mi líbí, protože vnímám spoilery pozitivně. Čtenář se pak může těšit, jak tam bude zparodovaná nějaká část, kterou si v původním díle oblíbil (nebo naopak neoblíbil), třeba u parodií na Pána prstenů se vždycky těším, jak bude zparodovaný souboj Gandalfa s balrogem a zklamalo by mě, kdyby to tam vůbec nebylo. Na druhou stranu je potřeba se občas odchylovat, protože kdyby ten děj byl striktně zkopírovaný, tak by tam zase pro to vyjádření nebyl prostor, taková parodie byla by „prázdná“ a o ničem.

Nicméně, do určité míry máš pravdu i v tom, že ta parodie funguje jako abstraktní (zjednodušený) popis děje Wesmírného omylu. To je také dobrý postřeh a určitě se tak dá použít.

Děkuji za postřehy i za návrhy na vylepšení.

Sebastián Wortys: Podle mě smyslem tohoto druhu parodie není vymyslet nové vtipy, ale vytvořit a prezentovat nový (můj) pohled na parodované dílo a jeho prvky a k vytvoření nového pohledu není vždy nutné vtip změnit, stačí ho umístit do nového kontextu, kde bude dávat jiný smysl, to je třeba případ té neokapitalistické restaurace (v předloze souvislost s kapitalismem není a to, že se přitom téměř nezměnilo provedení, svědčí o tom, že tvoje provedení hodně dobře odpovídá označení „neokapitalistická“). Podobně se může změna hřebíkového filosofa ve šroubkového zdát bezobsažná, ale šroubek je něco docela jiného než hřebík – potřebuje k sobě závit nebo matičku a zatímco hřebík zatlučeme jakýmkoliv kladivem, u šroubku musíme pečlivě rozlišit obyčejný šroubovák od křížového a někdy dělá problém i velikost, nebo dokonce tvar závitu. Najednou se tedy čtenáři předkládají úplně jiné souvislosti, které by ho jinak nenapadly, přestože samotná změna je jen malá.

„některé vtipy vyznívají mnohem lépe, když člověk zná původní knihu“ – To je pravda. Znalost původní knihy je rozhodně žádoucí. Minimálně ten akvapark je bez ní opravdu nesrozumitelný.

Komunistický hypermarket jsem jako parodii na rabování alespoň z počátku nemyslel/a, i když postupně to tak nějak vyznělo...

Zda číst dřív parodii nebo předlohu je záludná otázka. Moje zkušenost je taková, že v tom moc nevidím rozdíl. U několika děl jsem viděl/a/četl/a parodii dřív než původní dílo a nijak mi to nezkazilo požitek z něj, ale to může také souviset s tím, že spoilery vnímám pozitivně a nemám problém přeskakovat v čase nebo mezi alternativními realitami nebo opakovaně číst části, které se mi líbí. (A také rád/a přeskakuji části, o kterých jsem přesvědčen/a, že mě nezajímají.) Některé parodie mi připadnou hodnotnější než jejich předloha ( např. https://www.youtube.com/watch?v=WVtZhI2xpUE ), některé naopak méně hodnotné ( např. https://www.databazeknih.cz/knihy/silmamilion-17615 ) a další zase nesrovnatelné (např. Pár pařmenů).

„jak je až šílené, kolik věcí z mé knihy se vyplnilo“ – To je dobré znamení. Vztahuje se k tomu text z předmluvy seriálu Ester Krejčí: „a byli odměněni, když to, co před tím vzniklo jen jako myšlenka v jejich mysli, nalézali ve skutečném světě, menší, křehčí a ohroženější, ale krásnější a smysluplnější, než jak by to sami vymysleli.“ Jsem rád/a, že i tebe tato odměna potkala a přeji ti, ať se jednou potkáš se zárodkem přirozené mnohobytosti.

Tušil/a jsem, že se ti ten komunismus nebude líbit, ale připadal mi, že se tam hodí. Lidé nesmí zapomínat na nehezké kapitoly svojí historie, jinak si ji budou muset zopakovat (jak praví přísloví). Ale nacismus se mi tam nehodil, to bys tam musel mít něco jako Daleky z Doctora Who.

Co se týče toho vlastnění molekul, to jsem napsal/a do povídky Pekař, Chlebnice a Ron Moloch, ale sem se mi to nehodilo, i když je to asi otázka vkusu.

„stoleí“ – Nevím, zda mi budeš věřit, ale je to obyčejný překlep. Používám klávesnici, na které pravý Alt + T napíše a í se píše jako pravý Alt + 9, takže jsem prostě stiskl/a Alt příliš brzy a pak si toho nevšiml/a.

S nesrovnalostí ohledně názoru na automobily máš pravdu. Určitě by se na to dala vymyslet nějaká sofistikovaná výmluva, ale naštěstí ji vymýšlet nemusím.

Sebastián Wortys: Vzpomínám si, že když jsem vymýšlel/a Přetečení zásobníku, ten seznam reálií jsem vymýšlel/a jednotlivě, aby na sebe navazovaly, připravený předem jsem ho neměl/a, ačkoliv s tím zacyklením jsem předem počítal/a. Nové reálie jsem přitom nevymýšlel/a, ty už jsem znal/a z dřívějška. Máš ale pravdu v tom, že toto dílo je úzce svázáno s prostředím Eichlerské dopravně demokratické republiky a lidem v jiných zemích toho mnoho neřekne (asi tak, jako např. lidi v Tokyu nejspíš nebude zajímat, co prý řekla kněžna Libuše o Praze). A také máš pravdu, že jsem se snažil/a co nejvíc „těkat“, a to nejen tematicky, ale i geograficky.

„dávat smysl samo o sobě“ – No, myslím, že v literatuře neexistuje nic takového; vždy potřebuješ alespoň minimální kulturní či empirický rámec, aby v něm tvoje literární dílo mohlo dávat smysl, a lidem, kteří ten rámec neznají, smysl dávat nebude.

„předměty faktů by ve větě mohly být podtržené“ – To by mohly. Tak proč si je nepodtrhneš? Nejsi přece otrok počítače, aby tě omezoval, co si s tím dílem můžeš dělat a co ne? Dalo by se to zpracovat spoustou způsobů – jako myšlenková mapa, jako číslovaný výčet, ...

„Takže by bylo zajímavé přepracovat to tak, že by k tomu šlo doplnit otázku na něco, co z toho zdánlivě nejde zjistit.“ – Počkám si na ten e-mail a pak se k tomu vyjádřím.

„kryčí jméno“ – Hned opravím...

Zajímavá myšlenka. Připomněl/a mi moje Přetečení zásobníku ( https://www.psanci.cz/dilo.php?dilo_id=21085-preteceni-zasobniku
), ale Tobě se ten experiment podařilo udělat podstatně lépe (možná i proto, že ses inspiroval z těch závěrečných prací.

Chtěl/a bych Tě slyšet číst tu jednoslovnou verzi vlastním hlasem... To by ses asi pořádně zapotil. Mně rozhodně víc vyhovuje víc ta víceslovná, která mě místy i docela baví, nejvíc asi „hubou bouchnul nulového honosného houpačkou kousnutého holuba“.

Sebastián Wortys: Ano, to s tím napodobováním je docela možné.

Tentokrát se ti daří držet se určitého stylu humoru. Všiml/a jsem si jedné (možná spíš nepříznivé) věci: po nějaké době čtení mě to přestává bavit, jde o jakési „nasycení“. To u mě nenastává u každého druhu humoru, některé humorné věci mohu poslouchat stále dokola a stále mě baví, ale u projevů Hermana Schneidera to zřejmě neplatí, i když nevím proč, možná na ten humor adaptuji svoje vnímání a pak už přestává být vtipný, nevím...

Oceňuji, že o tom píšeš.

Já zrovna patřím k lidem, kteří mají empatie velice málo; vím to a potřebuji hodně věcí vysvětlovat, nevycítím je. Fotografie (jen ty z internetu, protože Praha je pro mě hodně daleko) mi celkem nic neříkají; nesoudím lidi podle vzhledu a to, že má někdo třeba nasazenou inhalační masku může mít spoustu důvodů. Spíš jsou pro mě zajímavější videa, která má Centrum provázení na stránkách v sekci „média“; tam ty nemoci a jejich důsledky i vysvětlují.

Myslím, že „To bude dobrý“ říkají lidé proto, že ti přejí uklidnění. Prvotní emocionální reakce na tato slova bez dalšího kontextu totiž zpravidla je uklidnění. Lidé si ale neuvědomují, že takové krátkodobé uklidnění je ti v tvé situaci k ničemu, protože nepotřebuješ uklidnění ale pomoc.

O vzácných onemocněních je problém mluvit, protože je každé jiné a dohromady mají společného asi jen to, že rodiče jsou nuceni se (ve srovnání s průměrem) o hodně více snažit s o hodně menší nadějí na odměnu. Takové dítě se o ně jen stěží postará ve stáří a jen stěží naváže na jejich život.

Přeji ti, ať v tom časem najdeš nějaký smysl.

Opravdu legrační! Od každého styly humoru něco. Nejvíc mě pobavilo „Já to fakt nečekal, že se stane něco nečekaného.“