Komentář k úvaze, který přerostl v dílo, jež se zamýšlí nad vztahem postfaktismu k remakům, zprostředkovanosti vidění, dynamickou rovnováhou stereotypnosti a experimentálnosti či nad jakýmsi decentralizovaným/ distribuovaným spoluautorstvím.
přidáno 30.08.2020
hodnoceno 5
čteno 232(11)
posláno 0
Tímto dílem reaguji na úvahu od Singularis nazvanou „2“ (bez uvozovek) a publikovanou 19.08.2020. Ta úvaha neodmyslitelně vychází z naší soukromé konverzace poté, co publikoval(a) dílo Víťulínečkův omyl (19.07.2020), které paroduje mou knihu Wesmírný omyl (2011). Tolik kontext.

Myslím, že ten druhý odstavec o tom, že „Každý člověk si při vnímání světa kolem sebe vytváří [...] paralelní mentální modely, díky nimž každý z těchto dvou lidí rozumí téže realitě jinak.“, tak celkem dobře parafrázuje můj citát z Wesmírného omylu: „Každý vidí svět jinak, a přitom se všichni dívají na jedno a to samé.“ https://citaty.net/citaty/283733-sebastian-wortys-kazdy-vidi-sve
t-jinak-a-pritom-se-vsichni-divaji/

Před kapitolkou „Hypotéza o instinktu“ jsem si říkal, že vytváření alternativních verzí vůči starým může být celkem problematické z hlediska postfaktismu. Vyhledávače poslední dobou upřednostňují nejnovější obsah internetu, takže když třeba Netflix začal roku 2018 vydávat remake Lost in Space, tak se přestaly objevovat odkazy na film Lost in Space (1998), který byl v Česku myslím známější než seriál Lost in Space (1965 - 1968). Čím víc novějších verzí a různých odvozenin vznikne, tím spíše může nějaké předchozí dílo být čím dál víc přehlíženější zapomínanější, přičemž každé nové dílo upravuje interpretaci svého původu. To je problematické z hlediska historie, protože takto lze salámovou metodou upravovat naší představu o dějinách. Nedávno jsem třeba nahlédl do nějaké knihy o Antice z dob minulého režimu, kde se o filosofech pořád dokola psalo jako o předchůdcích vědců, aby to asi lépe pasovalo do Marxistické dialektiky. Podobně když vznikají neustále nové a nové knihy o dávno již zesnulých osobnostech. Na druhou stranu však mohu existovat případy, kdy nějaké novější dílo o historii vypovídá o něco lépe než nějaké starší, například série Einstein (2017) seriálu Génius vypovídá o Albertu Einsteinovi lépe než třeba film I.Q. (1994).

„v paměti mu nakonec skončí představa o mistrovském prospěcháři“ – Přestože to zní jako zajímavý nápad, v tom odstavci to podle mě celkem skřípe na základě toho, že něco jako komplementární pojetí tam vyznívá podřadně, kdežto jednostranné pojetí osobnosti jako nadřazené, přestože skutečnost obvykle bývá komplementární (ne jednostranná) a teoreticky by tedy blíže skutečnosti molo být komplementární pojetí, i když pochopitelně spíše v podobě propracovaného románu než v podobě představy běžného čtenáře o dvou jednostranných protichůdných románech o téže osobnosti.

„kdybyste člověku třeba ukázal/a fotografii jablka, později by vám na základě svých vzpomínek řekl, že viděl jablko, ne že viděl fotografii jablka“ – Připouštím sice, že lidé mají tendenci přehlížet způsob hlediska na něco, avšak uvedený příklad lze interpretovat i tak, že vnímatel z hlediska své představy o kontextu otázky (která vedla k výroku, že viděl jablko) nepovažoval za podstatné opakovat, jakým způsobem jablko viděl. To není to samé jako zapomenout, že „viděl fotografii jablka“. A pokud bychom to chtěli vzít do větších důsledků, tak i tvrzení „Viděl jsem fotografii jablka.“ je z určitého hlediska chybné, protože nemůžeme přímo vidět fotografii či fyzické jablko, spíše ty z fotonů, které fotka/ fyz. jablko ze světelného spektra nepohltilo, nýbrž odrazil-a/o (nemluvě o tom, že převod interakce fotonů s oční sítnicí na nervové vzruchy je další obdobná zprostředkovanost). Takže naše představa o vzhledu jablka vlastně víceméně vyplývá z toho, co jablko odmítlo pohltit (uznávám však, že při odrazu může dojít ke změně frekvence, čímž se jablko do odražených fotonů jakoby podepisuje). Ale v běžném životě i optický fyzik nejspíš klidně řekne, že viděl jablko, pokud nezíská pocit, že by bylo podstatné říct to podrobněji. Řekne „Viděl jsem jablko.“ a chápe to třeba jako odkaz na svou obdobu toho, co jsem psal výše, kdežto někdo jiný si pod jeho slovy klidně naivně představí něco doslovnějšího. Na druhou stranu naivní však může být i antiskepticismus, pokud zrovna ve slovech méně inteligentního člověka nachází vyšší smysl, než který jimi ten méně inteligentní myslel (přičemž lze říct, že ten méně inteligentní zde zafungoval jako katalyzátor poznávacího procesu, což je myslím zajímavé).

„Začínající autoři jsou pak vedeni k názoru, že co největší originalita díla je základem úspěchu a je třeba o absolutní originalitu usilovat, což však vůbec není pravda; vysoce populární díla jako např. ta od J. R. R. Tolkiena či Terryho Pratchetta obsahují spoustu prvků, které jejich autor nevymyslel“ – Děkuji za další snahu prolomit/ testovat/ rozvíjet (nejen) mé názory, ale slova „vůbec není pravda“ jsou dle mého až moc jednostranně vyhraněná (nekomplementární) a dochází ke confirmation bias (k tendenci upřednostňovat jen potvrzování svého názoru (ignorovat ostatní souvislé jevy)). Sice nejspíš je pravdou, že řadu věcí nějak napodobili odjinud, ale z toho samotného nemůže vyplývat neplatnost tvrzení, že v něčem naopak relativně originální ve své době být mohli. Možné je dle mého tedy spíše to, že dokázali vzájemně vyvážit jakousi literární stereotypnost s experimentálností vzhledem ke vkusu svých budoucích početných vnímatelů. A tady lze zasadit do kontextu i tvůj výrok víceméně o tom, že začínající spisovatelé mají tendenci až moc silně napodobovat už existující díla („kopírovat“). Najednou totiž dává smysl, proč jsou začínající autoři tlačeni k originalitě - aby se dokázali odpoutat od přehnaného kopírování (svých oblíbených děl), našli si svůj jedinečný styl a přiblížili se jakési dynamické rovnováze stereotypnosti s experimentálností (co bylo experimentální, časem může být stereotypní a naopak - proto „dynamická rovnováha“). (Jedinečnost chápu jako mírnější rozdíl (oproti jiným dílům) než originalita.)

„Skutečnost, že lidé často dílo hodnotí podle změti dojmů a smyšlenek ve své paměti, pak vede některé autory dokonce k odlišnému pojetí autorství, ve kterém si dělají nárok nejen na výsledky své vlastní tvůrčí práce, ale také na myšlenky a dojmy, které si na základě daného díla vytvořili sami vnímatelé!“ – Zní to jako zajímavý postřeh, ale jde o další nekomplementární výrok. Na vnímatelově představě o díle se totiž podílí jak vnímatel, tak autor zprostředkovaně skrze dílo, přičemž přesnějším vyjádřením je, že „autor díla“ bývá spíše hlavním spoluautorem díla a dalšími spoluautory jsou všichni, kteří ho ovlivnili tak, že bez jejich zapříčinění by dílo bylo něčím jiné (klidně i nějakou nuancí). Takže všem těmto „spoluautorům“ díla či představy o něm (v závislosti na míře přispění) náleží (přesně nevypočítatelný) podíl na výsledku. To, že v praxi tuto složitě distribuovanou podstatu autorství různými způsoby zjednodušujeme (v zájmu svého času a s ohledem na limity svého myšlení), je věc další. Jinak způsobem, jakým tu složitost redukujeme, tak volíme, ke komu budeme o něco méně spravedliví/ komu budeme o něco více nadržovat, než by odpovídalo složité skutečnosti.

„Můj názor však je, že nepovažuji za prospěšné či správné izolovat dojmy z díla ve vnímatelově mysli od cizích vlivů, jak někteří autoři chtějí.“ – Ideálním stavem by byla koexistence (ne)izolovanosti, aby si vnímatel jak nepletl rozdílné interpretace téhož díla, tak aby je dokázal kreativně mixovat. Připouštím však, že rozhodně ne každý vnímatel je něčeho takového schopný a nelze to tedy očekávat od všech. Ale jak čtu dál, tak k této komplementaritě jsi nakonec také dospěl(a).

„Buď připisují autorovi něco, co vzniklo až v jejich mysli, nebo si naopak přivlastňují informace a myšlenky pocházející od autora.“ – To je myslím celkem zajímavý postřeh.

A ještě mě napadá, že každý (bionicky neupravený) člověk je schopen pamatovat si pouze omezené (určitou měrou proměnlivé) množství představ o vymezenostech, což duševně zdravé lidi vede k tendenci upřednostňovat zapamatování toho, co považuje za nezbytné pro orientaci ve svém životě. Raději si prioritně zapamatuje rozdíl mezi čísly 9 a 6, mezi lidmi ve svém okolí, mezi svým a ostatními domy, mezi jednotlivými dopravními značkami, mezi oblečením v šatně, ... A až v druhé řadě (v závislosti na zbývající kapacitě) rozdíly třeba nějakých fiktivních děl.

přidáno 10.09.2020 - 11:18
Sebastián Wortys: Tvé myšlenky mi pomohly si uvědomit, že ty vztahy mezi dílem, jeho interpretacemi a adaptacemi, které mi původně připadaly jednoduché a jasné, jsou ve skutečnosti nesmírně složité a nepřehledné, takže se lidem nelze divit, že si je zjednodušují.

„jak jsi rozdíl mezi „jedinečností“ a „originalitou“ chápal/a předtím?“ – Předtím jsem mezi nimi rozdíl neviděl/a, jen ve vztahu k dílům pro mě obě měly negativní emoční zabarvení.

Připouštím, že v literárním stylu je o trochu víc místa pro přijatelné umění než ve fontu, ale z mého hlediska ne o mnoho, protože pro mě i styl je ryze praktický prostředek, který mi umožňuje především srozumitelné vyjadřování, někdy také specifické záměrné působení na čtenáře; v mém případě to ale nikdy není sebevyjádření jako u některých jiných autorů. Styl je pro mě jako kladivo, které beru do ruky a zatloukám s ním hřebíky, ne jako oblečení, ve kterém ukazuji ostatním svoje tělo. I když zrovna toto kladivo je třeba „moje“, nevadí mi, když jiní zatloukají svoje hřebíky kladivem, které vypadá úplně stejně.

„Když někdo schová svou jedinečnost za styl někoho jiného, tak to vypadá jako druh přetvářky.“ – Je mi velmi nepříjemné, když moje díla u vnímatelů budí zájem o mně; je to jako situace, kdy jdeš s druhým člověkem po ulici a uvidíš tam na domě zajímavou asambláž, tak mu ji ukážeš a on se místo toho dívá na tvoji ruku a řekne, že ji máš hezkou, ale měl by sis ostříhat nehty. Je to nepříjemné nedorozumění, které se špatně vysvětluje a chtěl/a bych, aby s tím lidé konečně přestali. Když píšu dílo, píšu ho s určitým záměrem a má budit zájem o ten záměr (to zpravidla znamená o čem to dílo je, jakou má strukturu a jak na čtenáře působí), ne o mě (specifickou výjimkou jsou texty, které výslovně o mně jsou, jako např. můj životopis nebo popis mých vzpomínek). Tvůj argument by se dal vyložit také tak, že spisovatel se nemá učit pravopis (protože když píše velká písmena ve stejných slovech jako ostatní, skrývá tím svoje vlastní preference) a že nemá psát spisovně (protože tím zase skrývá svůj původ, nařečí ve své rodině apod.). S tím nesouhlasím. Zastávám názor, že podstata a smysl díla spočívá v tvůrčím záměru, s jakým vzniká, nikoliv v osobě, která ten záměr realizuje, a čtenáři by neměli autora nutit, aby v díle projevoval sebe, když to není součást jeho záměru. (Jako zajímavost k tomu bych uvedl/a knihu Přečtený život od Milana Špůrka, která není sice moc čtivá, ale je fascinující tím, že její autor nevymyslel žádnou její větu – je od začátku do konce tvořena více než tisícem doslovných citací z děl jiných autorů. https://www.databazeknih.cz/knihy/precteny-zivot-219614 )

Moje osobní zkušenost je taková, že velkou část života jsem strávil/a tím, že jsem se učil/a vyjadřovat tak, aby tomu druzí rozuměli, což nezbytně obnášelo napodobovat jejich vyjadřování a tím se přetvařovat – třeba význam slova „někdo“ chápu jinak než druzí lidé, ale aby mi rozuměli, musím při komunikaci s nimi používat význam odpovídající jejich chápání. Celé moje vyjadřování (nejen to literární) je tak přetvářka, která vytváří dojem člověka, který ve skutečnosti neexistuje, ale jinak by to nefungovalo. (I takto to občas „drhne“.) Nemůžeš očekávat, že když si vymyslíš zcela vlastní jazyk neodvozený od jazyků ostatních lidí, tak mu budou rozumět. A jsem přesvědčen/a, že v menší míře totéž platí o literárním stylu.

Na druhou stranu malý (a pro jedinečnost dostatečný) prostor pro odchyky v literárním stylu vidím, takže není potřeba ho okopírovat úplně stoprocentně, a přesto z funkčního hlediska už může být rovnocenný.

„další nesrovnalost v tvé (přesto zajímavé) úvaze“ – Souhlasím, při psaní jsem ty druhy rozlišování nerozlišoval/a. Ale o „rozlišování mezi adaptacemi mangy“ opravdu nejde, z textu úvahy je jasné, že za adaptaci mangy považuji pouze „Fullmetal Alchemist: Brotherhood“, „Fullmetal Alchemist: Hledání kamene mudrců“ adaptací mangy podle mě není a z textu mé úvahy to nevyplývá, takže rozlišování mezi nimi nelze označit za rozlišování mezi adaptacemi mangy.

Děkuji za zajímavý pojem „meta-universum“.
přidáno 06.09.2020 - 23:51
RE Singularis:
To už dnes nejspíš s jistotou nezjistíme, zda to slovo „filosof“ chtěl nahrazovat autor z vlastní vůle, nebo to byla třeba součást zadání, jakým způsobem má o historii psát.

„člověku, který o něčem takovém běžně nepřemýšlí, to asi ani nelze slovy dost srozumitelně popsat“ – Komplementarita je třeba, když řekneš, že na jedné polokouli je den a na druhé v téže čas je noc. Kvazi-komplementarita je, když řekneš třeba, že na celém povrchu Země je den a ve stejný čas v podzemí je noc a za dvanáct hodin se to obrátí, v celém podzemí bude světlo a mezitím na celém povrchu Země noc. Zní to trochu jako rovnováha, ale neodpovídá to skutečnosti. – To je podle mě celkem srozumitelné.

„Když tedy rozliším „jedinečnost“ a „originalitu“ tvým způsobem, tak s tím už mohu souhlasit.“ – A jak jsi rozdíl mezi „jedinečností“ a „originalitou“ chápal/a předtím?

„Já trvám hlavně na tom, že to, aby dílo bylo „lepší“ (ať už to v daném případě znamená cokoliv), je v umění důležitější, než aby bylo „co nejvíc odlišné““ – Podívám-li se na to z hlediska mé představy o dynamické rovnováze stereotypnosti a experimentálnosti, tak mi tvůj výrok připadá trochu jako chybné vyvození typu unáhlený kompromis, resp. vytvoření zdánlivého kompromisu („lepší“) mezi kompromisem (mnou popsaná rovnováha) a jedním z extrémních protipólů.

„Styl bych přirovnal/a k rodině písma – je sice krásné mít knihu napsanou ozdobným písmem s kudrlinkami nebo vlastním psacím písmem, ale většina knih se nejlépe čte, když jsou tištěny úplně obyčejným“ – Font písmen v románu má téměř výhradně praktickou funkci a pro (přijatelné) umění tam skutečně není moc velké místo, což se podle mého o literárním stylu říct nedá (rozhodně ne v takové míře), takže to nelze tak zaměňovat.

Když čtu knihy od dvou různých autorů, tak chci mít pocit, že to jsou skuteční lidé a tedy alespoň trochu různí, protože dva absolutně stejní lidé neexistují. S tím souvisí, že osobitý literární styl nějakým způsobem zrcadlí povahu konkrétního autora, ať už to chce či nikoliv (jen si čtenář nemůže být jistý způsobem a mírou). Takže pokud bych narazil na dvě knihy stejného stylu od dvou různých autorů, tak bych o jednom z nich mohl celkem zapochybovat. Když někdo schová svou jedinečnost za styl někoho jiného, tak to vypadá jako druh přetvářky. Nebo jakoby ten stylově kopírující autor řekl něco jako: „Na mě se nedívejte. Já nejsem skutečný člověk, tak budu raději co nejpřesněji imitovat někoho skutečného.“ (V jistém smyslu nadsázka.)

Spíše můžeme říct, že má představa o dynamické rovnováze stereotypnosti a experimentálnosti je někde, tvá někde jinde a společensky průměrná představa (z hlediska určitého druhu průměru) ještě někde jinde, nejspíš někde mezi námi (ale ne nutně).

„„rozlišovat [...] mezi různými adaptacemi jednoho díla“ – V tomto cítím nedorozumění.“ – Klidně si místo „adaptacemi jednoho díla“ představ svá slova „fiktivními realitami“ a můj výrok přesto bude dál platit (minimálně z mého hlediska).

A vlastně jsi mě tím upozornil(a) na další nesrovnalost v tvé (přesto zajímavé) úvaze. V Úvodu píšeš o rozlišování nejprve krátce ve smyslu rozlišování mezi různými interpretacemi jednoho díla (mezi „abstraktními duševními modely“) a pak bez zřejmého důvodu v několika odstavcích píšeš pro změnu ve smyslu rozlišování mezi dvěma (cituji) „adaptacemi mangy“ Fullmetal Alchemist (a hned v další kapitolce na Fullmetal Alchemist dvakrát odkazuješ, čímž odkazuješ a tedy navazuješ i na rozlišování mezi adaptacemi). Z tohoto hlediska to podle mě navíc neodpovídá tvému novému výroku: „Já v té úvaze vůbec nemám na mysli rozlišování adaptací jednoho díla“.

Uprostřed posledního odstavce tvé momentálně poslední reakce se objevuje další druh rozlišování, takže pro shrnutí tu je v ideálním případě potřeba rozlišovat tyto čtyři druhy rozlišování:
1) mezi různými interpretacemi jednoho díla
2) mezi různými adaptacemi jednoho díla
3) mezi různými díly částečně vypovídajícími o jednom universu (fiktivní realitě)
4) mezi různými výklady jednoho universa (tzn. paralelní universa (tzn. paralelní fiktivní reality omezené rámcem meta-universa), což lze chápat jako odvozování univers z meta-universa, přičemž multiversum je něco jiného)

Už jsem to nechtěl komplikovat o rozdíl mezi výkladem jednoho universa a adaptací jednoho universa, ale rozhodl jsem se přesněji doplnit alespoň ten rozdíl multiversa a meta-universa. Multiversum v kultuře je dle mého splynutí původně (relativně) samostatných univers, kdežto meta-universum je cosi jako výchozí podstata universa, kterou si jednotliví autoři interpretují po svém, čímž vznikají paralelní verze univers. Jinak hypoteticky může existovat i pojem meta-multiversum.

Ve vztahu k těm čtyřem způsobům rozlišování je zajímavé mj. myslím to, že ve specifickém případě může dojít k (minimálně částečnému) prolnutí rozlišování 2 a 3, pokud budeme mít třeba dvě díla vypovídající o jedné části stejného universa ve stejný čas, ale pokaždé třeba optikou jiné postavy. Vůči sobě to budou různé adaptace a vůči universu to budou různé výjevy z universa, které autor může použít třeba jako po sobě jdoucí díla.

Je však potřeba poznamenat, že když je zde řeč o dílech, tak to vlastně není o nich přímo, nýbrž hlediskem prvního rozlišování. Odkonkrétnění díla/ adaptace nás sice svádí to pominout, ale kdybychom to udělali v obecném případě, tak by nám to chybělo při aplikování obecného případu na konkrétní.

A když už byla řeč o téže části universa optikou různých postav jako dvou adaptacích/ dílech, tak za určitých dalších podmínek zde lze zapojit i rozlišování 4 poněkud rekurzivním způsobem, případně to lze chápat jako vyčlenění dalšího zajímavého rozlišování: mezi různými fiktivními sebe-interpretacemi universa. Tady pak může být těžší rozlišit universum od paralelního universa do universa integrovaného skrze sebe-interpretaci.

Je také potřeba říct, že všechny čtyři rozlišování, jak jsem je bodově popsal, jsou až moc stručná, aby mohla být chápána zcela doslovně a obecněji. Třeba u rozlišování 1 se setkáváme přímo nanejvýš se svou vlastní interpretací nějakého díla, což už sice je samo o sobě zprostředkovanost, ale větší zprostředkovanost je, když chceme svou interpretaci rozlišit od interpretace jiného člověka, protože s jeho interpretací se setkáváme zprostředkovaně - zprostředkovaná zprostředkovanost.

Připouštím však, že jeden člověk může jedno dílo interpretovat více způsoby, takže v tomto specifickém případě může skutečně rozlišovat mezi interpretacemi a ne mezi interpretací a interpretací interpretace, či dokonce mezi interpretací interpretace a interpretací interpretace (což je dobré umět mj. při sledování diskusních pořadů). Přičemž si lze představit, že někdo tvrdí, že má dvě interpretace jednoho díla a my (jako jeho vnímatel) ke každé z jeho interpretací můžeme mít dvě interpretace, celkem tedy čtyři. Čím větší zprostředkovanost vnímání díla, tím víc interpretací by mělo připadat v úvahu. S každou zprostředkovaností do hry vstupuje nějaká nejistota, která počet možných interpretací zvyšuje. Na druhou stranu zprostředkovaností může klesat množství přenášených informací (včetně těch o zprostředkovanosti), což může vést naopak k postupnému snížení počtu interpretací na konci, jelikož takovou zprostředkovaností se nám něco jako původní dílo může jevit mnohem jednodušší, než ve skutečnosti je či bylo.

Jinak pokud je řeč o interpretaci interpretace, tak si nemůžeme být jistí, zda je to skutečně interpretace interpretace, nebo třeba interpretace interpretace interpretace. Dokonce kdybychom předpokládali, že adaptace, napodobování, parodování, reagování atd. jsou druhem obecnější interpretace, tak bychom se setkávali s aktuálními konci masivně nedohlédnutelné interpretační zprostředkovanosti pramenící v počátcích schopnosti života něco interpretovat.

Tady bych mohl navázat na můj proces překreslace Mouchodlaka (experiment s kulturní evolucí), ale to zas možná někdy jindy a možná i poněkud jinde.
přidáno 05.09.2020 - 14:13
Sebastián Wortys: „neandrtálec“ na „předchůdce člověka“ – Je to sice možná trochu zavádějící, ale není to úplně lež. Není možné, že třeba ten autor měl prostě se slovem „filozof“ problém a chtěl ho používat co nejméně?

„rozdíl mezi komplementaritou a kvazi-komplementaritou“ – Přesně ten rozdíl jsem tam měl/a na mysli, ale člověku, který o něčem takovém běžně nepřemýšlí, to asi ani nelze slovy dost srozumitelně popsat...

„Pokud jeden text zkopíruji a v kopii změním jedno slovo, tak už mohu tvrdit, že oba texty jsou jedinečné, i když jen velmi málo“ – Aha. Když tedy rozliším „jedinečnost“ a „originalitu“ tvým způsobem, tak s tím už mohu souhlasit. Já trvám hlavně na tom, že to, aby dílo bylo „lepší“ (ať už to v daném případě znamená cokoliv), je v umění důležitější, než aby bylo „co nejvíc odlišné“.

„Je rozdíl mezi „nalezeným jedinečným stylem“ a „hledáním jedinečného stylu““ – Na základě své zkušenosti s tím musím souhlasit a také souhlasím s tím, že u již „vybroušeného stylu“ je to hlavně otázka čtenářova vkusu. Třeba „Eldaron: Prsten osudu“ je psán stylem, který působí na první pohled dost otřesně, ale paradoxně, když jsem si na něj zvykl/a, je už mi celkem příjemný. Opačnou zkušenost mám z knih Jonase Jonassona „Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel“ a „Analfabetka, která uměla počítat“. I tam jde o „vybroušený jedinečný styl“, který navíc zpočátku působí zajímavě a efektně, ale při čtení mi začínal vadit čím dál víc, až jsem tu druhou knihu odložil/a a přestal/a číst. Přesto si myslím, že je lepší „jedinečný styl“ nemít. Styl bych přirovnal/a k rodině písma – je sice krásné mít knihu napsanou ozdobným písmem s kudrlinkami nebo vlastním psacím písmem, ale většina knih se nejlépe čte, když jsou tištěny úplně obyčejným písmem vhodného druhu (např. Times New Roman), a stejnětak většině textů prospěje, když budou psány úplně obyčejným stylem (vhodným k danému obsahu). Hledání jedinečného stylu pak je, jako když je každá kapitola tištěná jiným písmem – to nevypadá dobře asi nikdy.

Možná bych ještě víc souhlasil/a, kdyby se vynechalo to „jedinečný“ a nechalo by se prostě jen „hledání stylu“ nebo „hledání vhodného stylu“ – ano, myslím, že to, co autor především potřebuje, je najít vhodný styl, který si „vybrousí“ a bude schopen s ním dobře psát.

„rozlišovat [...] mezi různými adaptacemi jednoho díla“ – V tomto cítím nedorozumění. Já v té úvaze vůbec nemám na mysli rozlišování adaptací jednoho díla (jako je třeba rozhlasová adaptace Pána prstenů a televizní adaptace Pána prstenů nebo starší a novější film podle stejné knihy), naopak, těmi se prakticky vůbec nezabývám. Jde mi o to, že dílo fikce je popisem malé části určitého fiktivního světa („fiktivní reality“), ale ten svět není omezený na to jedno dílo – je v něm spousta věcí, událostí a osob, které v tom díle nejsou ani zmíněny. Mohou tak vznikat další díla, která popíšou jiné části téhož fiktivního světa. Pokud však na nich však pracují nezávisle různí lidé, jejich spekulace mohou být odlišné a protiřečit si. Tak vznikají ty paralelní reality, které mám na mysli. Ve většině případů dokonce tito lidé budou protiřečit i původnímu dílu, protože světy, které popisují, vlastně nebudou úplně táž fiktivní realita, ale budou k té původní realitě paralelní, což jim umožňuje se lišit. Doufám, že jsem to moc nezamotal/a...
přidáno 03.09.2020 - 23:42
RE Singularis:
Už jen přiznáním, že by ta úvaha „pravděpodobně“ vznikla mnohem později a měla by „trochu jinou strukturu a detaily“ (i když neumím posoudit, nakolik jsi schopn-ý/á odhadnout míru odlišnosti oproti neuskutečněné alternativní budoucnosti, kde jsme se nepoznali), tak implicitně připouštíš, že můj vliv na současnou podobu tvé úvahy byl určitou měrou neodmyslitelný. To však pochopitelně není úplně to samé jako třeba „zcela zásadní“ – rozdíl je v míře.

Čím déle a čím delší dialogy s někým vedeš, tím více se myšlení účastníků dialogu propojuje.

To, že „filosofové“ jsou mj. „předchůdci vědců“, tak neznamená, že to jsou synonyma. V té knize se místo slova „filosof“ vyloženě používaly různé obdoby slovního spojení „předchůdce vědců“. Jako by někdo vzal knihu třeba o neandrtálcích a přepisoval slova „neandrtálec“ na „předchůdce člověka“. Připouštím však, že minimálně jednou jsem tam i slovo „filosof“ viděl.

„Je třeba si nejprve nějakou dobu uchovat jednotlivé zdroje odděleně, abys jejich srovnáním mohl redukovat jejich zkreslení. Teprve pak je můžeš efektivně „dát dohromady“, a tak se přiblížit pravdě o tom, co popisují.“ – Jde spíše o to, zda takovým způsobem dokáže tvou formulaci interpretovat běžný čtenář, aby si byl schopen uvědomit nevyjádřený rozdíl mezi komplementaritou a kvazi-komplementaritou. Pokud ne každý je toho schopen, tak je můj argument oprávněný. Připouštím sice, že těžko to přepsat, ale lze to dodatečně upřesnit.

„Jsi zřejmě v psaní takových úvah mnohem zkušenější než já.“ – Děkuji, ale tím nevylučuji, že z určitých hledisek v tom můžeš být zkušenější i ty. V mém případě šlo o to uvědomit si, že jednostranné výroky obvykle bývají méně přesnější než komplementárnější vyjádření. Ale i já takové věci občas mohu přehlédnout, pokud se soustředím na jiné hledisko.

„Mně osobně se vůbec nelíbí, že jsou autoři vedeni k tomu, aby si hledali „jedinečný styl“.“ – Jak jsem psal, jedinečnost chápu jako mírnější rozdílnost než originalita. Pokud jeden text zkopíruji a v kopii změním jedno slovo, tak už mohu tvrdit, že oba texty jsou jedinečné, i když jen velmi málo. Takže jedinečný styl může vycházet i z nuancí (ale pochopitelně četnějších než v příkladě) a může jít ruku v ruce s tou dynamickou rovnováhou mezi stereotypností a experimentálností, popř. se alespoň vejít do nějakého širšího rámce kolem.

„„jedinečný styl“. Projevy něčeho takového jsou mi zpravidla protivné a bývá to to první, co bych z díla vyhodil/a, kdybych ho měl/a předělávat.“ – Je rozdíl mezi „nalezeným jedinečným stylem“ a „hledáním jedinečného stylu“ . Souhlasím, že číst příklad hledání jedinečného stylu může být i protivné, avšak pokud si někdo už svůj jedinečný styl našel (vypiloval), tak to bude spíše otázka vkusu čtenáře, zda se mu dílo daného stylu (ne)bude líbit. A pokud se mu nebude líbit, tak si alespoň může být vědom, že dílo vypilovaného jedinečného stylu může být dostatečně kvalitní, aby se někomu jinému líbilo i bez přepisování. A pokud bys takové dílo přepsal(a) k obrazu svému, tak v očích toho někoho jiného by to dílo mohlo na kvalitě klesnout z hlediska jeho vkusu.

„pokud se však člověk jako autor nechce zlepšovat, myslím, že není nutné, aby se od přehnaného kopírování odpoutával.“ – Tolerovat takového autora mohu, ale šťastný z něj být asi nemohu, pokud by to nenarušovalo jiné hledisko. A pochopitelně také záleží na míře kopírování.

„To znamená, že domy, dopravní značky a oblečení jsou pro lidi důležitější než fiktivní díla.“ – Přesněji to znamená, že pro lidi je důležitější rozlišovat mezi tím než mezi různými adaptacemi jednoho díla, čímž chci říct i to, že určité fiktivní dílo může být pro člověka důležitější než rozlišování mezi jeho adaptacemi. Takže pokud nějaké fiktivní dílo pomáhá člověku se základní orientací ve světě, tak může být i na podobné či podobnější úrovni jako ty dopravní značky apod.
přidáno 31.08.2020 - 18:55
Nesouhlasím, že ta úvaha vychází z naší konverzace „neodmyslitelně“. Některé z těch myšlenek jsem měl/a už před tím a ta úvaha by pravděpodobně vznikla, i kdybychom se neznali, jen mnohem později a měla by trochu jinou strukturu a detaily. Z mého úhlu pohledu jsi v jejím vzniku hrál úlohu katalyzátoru – katalyzátor není k chemické reakci nezbytný, ale učiní ji podstatně snazší (je na ni pak potřeba mnohem méně energie).

„kde se o filosofech pořád dokola psalo jako o předchůdcích vědců,“ – Já jsem se také učil/a, že filozofie je společným předchůdcem všech věd, včetně přírodních; myslíš, že to není pravda?

„skutečnost obvykle bývá komplementární“ – S tím souhlasím, jenže když smísíš několik úhlů pohledu primitivním způsobem, smísíš (a tedy posílíš) tím i veškeré zkreslení z jednotlivých zdrojů. Je třeba si nejprve nějakou dobu uchovat jednotlivé zdroje odděleně, abys jejich srovnáním mohl redukovat jejich zkreslení. Teprve pak je můžeš efektivně „dát dohromady“, a tak se přiblížít pravdě o tom, co popisují.

„slova „vůbec není pravda“ jsou dle mého až moc jednostranně vyhraněná [...] a dochází ke confirmation bias [...] (ignorovat ostatní souvislé jevy)“ – Děkuji; to jsem si v té chvíli neuvědomil/a. Jsi zřejmě v psaní takových úvah mnohem zkušenější než já.

„relativně originální ve své době být mohli“ – Nepopírám, že byli „relativně orignální“, naopak si myslím, že relativně originální určitě byli. Popírám však, že by byli „absolutně originální“, tedy že by v tvorbě usilovali o izolovanost a odlišnost až do detailů od čehokoliv, co už vymyslel někdo jiný. Tvůj ideál dynamické rovnováhy mezi stereotypností a experimentálností se mi velice líbí, nanejvýš bych do něj ještě zapojil/a pragmatismus (resp. vědomí účelu)...

„aby se dokázali odpoutat od přehnaného kopírování (svých oblíbených děl), našli si svůj jedinečný styl“ – Mně osobně se vůbec nelíbí, že jsou autoři vedeni k tomu, aby si hledali „jedinečný styl“. Projevy něčeho takového jsou mi zpravidla protivné a bývá to to první, co bych z díla vyhodil/a, kdybych ho měl/a předělávat. Odpoutání se od přehnaného kopírování vidím jako určitý nezbytný krok na cestě „růstu autora“; pokud se však člověk jako autor nechce zlepšovat, myslím, že není nutné, aby se od přehnaného kopírování odpoutával.

„A až v druhé řadě (v závislosti na zbývající kapacitě) rozdíly třeba nějakých fiktivních děl.“ – To znamená, že domy, dopravní značky a oblečení jsou pro lidi důležitější než fiktivní díla. Zajímavý postřeh... (Pro srovnání – já teď zastávám názor, že Linux je pro lidi v průměru důležitější než Ester Krejčí.)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Komentář k úvaze o schopnostech rozlišování : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : ZÁKAZ MLUVENÍ? (selektivní) - Raný Ludwig Wittgenstein vs filosofie a kolektivní inteligence
Předchozí dílo autora : Čočka kanálem lemuje (slovorost)

»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
MonoGame°
» narozeniny
ladygodiwa [9], Davidss [5], fastavačka [4], oči směrem k zemi [3]
» řekli o sobě
shane řekl o Nikytu :
Milá, temperamentní a okouzlující dívka, se kterou se dá bavit prakticky o všem. Má rozsáhlé zájmy i všestranné znalosti a obdivuhodnou inteligenci. Skvěle veršuje česky i anglicky a nemá problém s plynulým přechodem mezi těmito jazyky. Svého času mne poctila svým přátelstvím i důvěrou a zahrnula mne spoustou informací i veselých historek. Náš kontakt spíš připomínal running commentary! Byl jsem rádcem, důvěrníkem, arbitrem ve věcech života i prvním kritikem některých dílek. Někdy jsem se dost zapotil, protože mé znalosti mají díry a mé IQ , ač slušné, na Menzu nestačí... Milá Veroniko! Nevím, kdy a kde se zas potkáme, ale chci Ti poděkovat za všechny ty krásné chvilky tady s Tebou. Bavily mne veselé historky ze života psích slečen i z Tvého vlastního, nutila jsi mne přemýšlet o věcech, které by mne jinak míjely a řešit to, nač bych si jindy netroufal. Bylas má múza i inspirace, Tvá důvěra mne těšila i zavazovala. Well, přečetl jsem si s údivem, cos tu o mně prohlásila a na chvilku jsem ztratil řeč! Snad právě jen Tvá nepřítomnost v kritickém okamžiku zabránila globální katastrofě...;o)))))))))))))))
))))))))))))))))))))))))))))))
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

MacBook Pro

Na novém MacBooku vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku