Jasně, že když čtu tak přemýšlím nad tím jak to asi bude pokračovat, po pravdě u Alexis jsem aspoň prvně narazila, příběh se vyvíjí úplně jinak( myslím V zajetí času) a to mám ráda, překvapivé zvraty. Konečně zase čtu, nějak jsem teď nestíhala.

A zpijeme se do němoty
Poztrácely se nám noty
Možná jednou je najdeme
Pak šťastni ódu zapějeme

Mám to tak ráda, pár slov a mnoho v nich

Ztotožňuji se s komenty pode mnou, a navíc ta báseň jakoby graduje k té samotě a je nádherná.

Já jsem se pobavila

Plav, plav a dýchej
Neutop se!
Ve všem tom hnusu světa
Ať po člověku, po tvém srdci
Díky Nim není Veta

Taky se mi líbí (-:

Mě vždycky Homérovo dílka prostě pobaví, já tam necítim absolutně žádný životní tápání, já tam čtu drsný, realistický pojetí života, nepřikrášlený a hodnotný. Jasně možná má občas problém s holkou a občas problém sám se sebou, kdo to nemá. Ale neni to žádný zoufalec, nebo zkrachovalec, naopak je to pro mě požitkář. On totiž má jasno. Já tam prostě čtu jeho vnímání života získaný z jeho vlastních zkušeností, ale taky jeho pozorovacím talentem. On si nic nepřikrášluje, neheká, on ŽIJE a KOUKÁ kolem sebe. Tak to prostě vnímam já, když čtu jeho díla a usmívam se nad nimi jako jelito a pokyvuju hlavou.

Nebuď netrpělivá, podívej, buď pozitivní, třeba tvá múza tě poslední dobou navštěvuje pravidelně. A mám dojem že je hodně inspirativní, píšeš moc zajímavé věci. A kdyby bylo vše jinak tak bys třeba nepsala.

A víš co jsem si vybavila já. Starou knížku pohádek, kterou jsem měla po mamince. Byla tam pohádka o Michelínkovi, o chodící panence a taky o hvězdiččce která spadla na zem. Nádherné obrázky a ta hvězdička, která se v sobě shlížela v hladině rybníka až spadla na zem, dodnes vidím ty obrázky. Ptáčkové jí potom pomáhali na oblohu. Ale to byla tuze smutná hvězdička, asi tak jako ty když se ti ztratila ta veselá. Ta básnička je krásná. Ten závěr je jistě nadnesený, nemusíš se s ním ztotožňovat. Je to prostě básnička.

Zní krásně, mám pocit že se často objevuje v tvých básních řeka

Tak tady sedím a žasnu, málem mi unikla ta básnička

Ó, moc líbí...Sice bolavá, tak autenticky že mám trochu husinu. Ale končí to tou nadějí. Pěkná.

Já ji nevnímam smutně, zajímavá je, spíš taková drsná, a mně se líbí

Tvé básně jsou takové metaforické, tahle je nádherná, smutná, ale plná naděje

Ach jo, vy chlapi jste všichni stejní, akorát někteří( i ty) o tom umí ještě psát

ŽblaBuňka: taron: Mlčenlivý: Lössenie Eruzel: Firel: alexis: Děkuji za přečtení a komentáře, no já to mám tak, že mě to vždycky vytočí a nechápu to. Já prostě nechápu Romea a Julii, to je co. V podstatě mě ani nenapadlo, že se tu někdo zastaví, moc jsem váhala jestli to vůbec vložit.

Líbí moc. Tvý dílka vždycky nutí k zamyšlení. To tě u mě charakterizuje. No přemýšlím kolik lidí mně a kolika lidem já jsem pomohla a ukázala ten správný směr a dala ten důvod proč jít dál.

Nejdřív to ve mně vyvolalo vzpomínku na mého strýce, fotografa amatéra, starou koupelnu a všechny ty věcičky který tam měl a byly tak zvláštní a ještě navíc ta tma a červené světlo a nikdo jsme nesměli otevřít dveře. Už je to dávno. No a pak jsem si uvědomila že je to vlastně smutný a nostalgický dílko. Ale zase ne tolik. Vlastně je krásný, ale ta nostalgie tam prostě je.

Nápadité, kdyby to v životě bylo tak jednoduché...