Noční směna

Je den jako každý jiný a já se pomalu šourám do práce na noční. Nějak moc se mi tam zrovna nechce, ale co nadělám. Konec konců každý peníz navíc je dobrý a očumováním na ulici nic nezískám. Hledím k obzoru, jak slunce pomalu zapadá a hlavou se mi táhnou myšlenky. Myšlenky jak to dobře navléct a říct spolupracovníkům, kde a jak dělají chyby, aniž bych je nějak naštval a urazil.
Konečně jsem dorazil. Udělat si kafe a pak hurá na kritiku. Kupodivu ji vzali rozumně. Tak dopíjím kávu, první z mnoha, která za tuto noc padne. Jsem zvědavej, jak to dnes proběhne. Má být úplněk a jasno. Tak nějak se na to těším. Práce bude nejvíc do půlnoci, pak už jen občas podle potřeby. Tak se do toho dáme, ať to rychle uteče. Uklízet, opravit co je potřeba, přichystat věci na další den. Docela to utíká. Mám v sobě další dvě kávy a únava se začíná hlásit o slovo.
Tak a konečně je tu půlnoc. Jdu si udělat do kuchyňky, tedy spíš do kouta s dvouplotýnkovým vařičem a mikrovlnkou, něco dobrého na zub. Po dojedení jsem si uvařil další kávu, už nevím ani kolikátou, a chystal se podívat na balkón na tu krásu úplňku. Ještě než vyrazím, tak si trochu loknu. Zavřu při tom oči, abych naplno vychutnal tu chuť a aroma. Ale co to? Náhle cítím tlak na hrudi, jako by mne někdo chtěl vysát obřím luxem. Hrnek s kávou mi vyklouzl z rukou, divné mravenčení se ozývalo zvláště v levačce,nemohl jsem se nadechnout - hleděl jsem do očí příšerné zrůdě.
Pohlcuje mě panika,protože co vidím nemůže snad ani být pravda. Nad sebou vidím zjizvenou tvář v hrůzném úšklebku. Lícní kosti vystouplé a oční důlky zapadlé do neznáma . Chci od ní odtrhnout pohled, ale ty jeho oči plné vzteku, zloby a nenávisti mi to nedovolí. Přitahuje mě stále blíž k sobě. Když jsem od něj jen pár metrů, objevuje se jeho mohutná tlapa s pokřivenými prsty. Už skoro nevnímám. Strach, který mnou prostoupil, mě naprosto ochromil. Když se mne naplno dotknul, ocitl jsem se v naprosté tmě, ani proužek světýlka. Uvízl jsem, nic jsem neslyšel. Náhle se ozval podivný zvuk.
Zvuk podobný prorážejícímu blesku temná oblaka při bouřce. V té stěně se náhle objevil pramínek světla. A další ten zvuk a znovu a znovu. Odkaď asi přicházejí? A při každým dalším se opona tmy trhala čím dál tím víc. Pomalu to plátno užíral, až zmizelo úplně. Nastal klid. Rozhlížím se, zda někde neuvidím zas ten odporný obličej. Ale už tu nebyl, jen jasné světlo mne obklopovalo a já se pomalu začal uklidňovat, že je tomu konec. Nebyl už ani cítit ten protivnej tlak na hrudi. Hm, docela úleva.
Najednou mě ale zas ta špetka naděje opustila. Zas se objevila ta tma. Tentokrát byla, ale jiná. Nedokážu to nějak popsat. Byla vlídnější a byli aspoň vidět nějaké obrysy. Náhle jsem uslyšel hlasy jak volají: "Haló,vrať se k nám. Už jsi vzhůru?" He, jako bych někam šel spát. Chci jim odpovědět, ale nemohu? Sakra nemůžu. Mám něco v krku. Do pytle,kdo mi tam narval tu trubku? Chci vstát, marně. Jsem připoután a něco mám v ruce.

Proč ta trubka v krku?
Proč jsem připoutaný k lehátku?
Co to se mnou k čertu dělají?
Kde to jsem? A vůbec,kdo jsem k sakru já?