A kdo sem dal ty květy krásné

A KDO SEM DAL TY KVĚTY KRÁSNÉ


Jaké to kouzlo nesmírné působí
dvánacti květin v půllitru,
jež stojí v stínu denním
na kamenné studni, kteroužto zdobí.

Náhle jsem ucítil sílu těch rozmarných květů
a zahleděl jsem se do jejich niter
a poznal jsem, že květy o samotě se bojí.

Svým smyslem já vnímám život červenobílých hvězdníků,
snad jejich květy vzplály v oheň,
který zažehla ruka Matky přírody.

Jaké to kouzlo nesmírné na mě působí,
to kouzlo květin v skleněném půllitru,
jež zdobí dnes tu studnu kamennou oprýskanou.

Jen stačí se zahledět a vědět,
jak oheň amarylis mění se v ruměnec
ve tváři tvé, co v letním seně oznamuje příchod blažených pohod.

Snad ty někdo obarvil barvou plamennou
neb těch už nyní nepotřebuje.
Jsi kouzelná Matko přírodo!
A ty človíčku jsi omámený,
jak umíš rozličné květy k sobě dát,
mně nezbývá, než se ptát:
Kdo dal na studnu ty květy, sem
v půllitru skleněném?