Homér: Až nahoře (zatím!) ne, jen kolem pěti tisíc. Foukal ale tak vydatný ledový uragán, že to stačilo. Navíc jsme byli i s dětma. O vstávání do zimy něco vím, tenhle týden jsem si ráno naměřila v pokoji 9 stupňů.

holka.přes.ulici: LadyLoba: Díky moc:)

človiček: Děkuji... někdy si říkám, že by to bylo jednodušší, kdybych to uměla vypnout:) Ale tak nejsme tu od toho, aby to bylo jednoduchý žejo:)

Severak: Aspoň něco :D fotka je taky moje!

Homér: Tvoje komentáře jsou top! Akorát není indián, ale voni to maj stejně v krvi všichni, snědý a černovlasý.. P.S. Ve tři ráno na Chimborazo fakt asi jedině na plech. Byla jsem tam přes den a tu zimu ve tři ráno si radši nechci ani představovat.

oslov radek: holka.přes.ulici: Děkuji.

Homér: Heh, tvůj komentář mě docela rozsekal:-) Kéžby to bylo tak jednoduchý... nicméně tenhle románek je skoro na samostatnou knihu :D

Jo, dlouhá bolestná ozvěna. Au au.

Au au au... až moc blízká... ale moc hezky vyjádřeno.

Gorwor: none: slnečnica: Yasmin: Ziky: Moc všem děkuji za zastavení a milé reakce...

gajda: Ty jo... tak tebe jsem tu nečekala, a už vůbec ne s takovou reakcí. Díky, že jsi se stavil, potěšilo mě to!

Homér: Ty jo, takhle myšlenka dala tý básničce celkem nový rozměr.

korálek: I já.

dvakredencedekadence: Díky za zastavení.

kmotrov: Děkuju. A děkuju i za tuhle perspektivu... samozřejmě si to uvědomuji a je to jeden z mnoha důvodů, proč jsem se pro to rozhodla. Ale je fajn si to čas od času připomenout. :-)

Homér: Dík. Tohle jsem tu neviděla, zatímco když slavili křest jedné holčičky, smíchali několik druhů tvrdého alkoholu s cukrem ve velkém kýblu a pak si tím připíjeli. První rodina, pak postupně celá komunita. Říkají tomu “míchání krve”. Taky jsem ochutnala, byl to celkem smrťák.

vanovaso: none: Moc děkuji... obdiv netřeba :-)

kmotrov: Moje báseň na námět mých zážitků a toho, co tu vidím a vnímám. Ale mám i španělskou verzi:-) Děkuji!

človiček: Nevsázím, byl to jen takový moment... děkuji, i za tvé další komentáře.

človiček: Samota má mnoho podob. Já samotu miluji a vyhledávám, potřebuji takové momenty. Ale je jiné, když to nejsou pouze momenty, ale nějaké dlouhodobé období. Největší samota je totiž, když jsi mezi lidmi, ale připadáš si sám. Jako třeba já často tady, vysoko v horách Ekvádoru ve vesnici plné potomků Inků, ze kterých už je ale bohužel zlomený nevzdělaný národ - proto jsem tedy tady, ale to už by bylo na jiné povídaní. Nicméně žiju v komunitě mezi starýma kněžíma a se třema osmnáctiletýma klukama, kteří mají úplně jinou mentalitu a navíc jako kluci drží při sobě. Mám tu hezké vztahy, ale s nikým tady nemohu mluvit tak, jako doma. A když už jsem se doučila jazyk, zjistila jsem, že bohužel není jedinou překážkou...