Zapojuji se do dnešní sněhové nadílky - básnické. Ještě to tak není, ještě je u nás šedivo, ale moc bych už to takhle chtěla.

Naprostá šílenost stvořená z pocitu prapodivné neužitečnosti.

Cestou do práce...

Jako pokaždé na podzim. Trochu snivě, pocitově. Zdravím po dlouhé době :-).

Kdysi jsem se takhle cítila. Teď se to zlepšilo :-)

Pěkný den... vlastně, jak pro koho.

Nezapomněli jsme na jeden druh lásky? A sami sobě tím ubližujeme.

Stará s mou obvyklou podzimní šedou náladou :-). Jen do mě.

Léto bývalo krásnější...

Jsem vyhoštěna v tenhle svět. Ale tamten, ten je můj pravý, tam jsem doma.

Trochu krutá blbůstka

Když dlouho odkládáme svá přání, můžeme o ně přijít.

Opravdu mini text, který mne napadl při práci na zahradě. Jen nepatrné zamyšlení, bez rozuzlení.

Stalo se vám, že jste s někým někde byli a zažili to samé a každý si to pamatoval úplně jinak?

jak by mohla vypadat vyznání lásky zástupců různých povolání - legrácka

Také mě posedla podzimní nálada...

Ubíjí ji ten obyčejný, ukázněný život, a přece ho má docela ráda, to pohodlí jistoty ze známého, neměnného. Stačí ale jeden okamžik a octne se na klouzačce událostí bez šance zabrzdit či změnit směr. A v tom okamžiku začíná tahle povídka. Z počátku lehkomyslná a povrchní, časem přinášející vážnější téma a temnější atmosféru. Nestojí na logice, i když se o to pokouší, spíš přináší nálady a pocity. Doufám, že se vám bude líbit.

Předesílám, že je to text doslova na facku. Ale neodolala jsem...