|
Pěkný den... vlastně, jak pro koho.
 10.07.2013 16 1141(22) 0 |
Den se probudil do zamyšleného ticha, nebe se nechtělo vzdát noční temnoty a zůstávalo kovově šedé
V podobný den ho poprvé uviděla.
Procházela tenkrát po zarostlé pěšině, maliní ji hladilo mladými lístky, pod nohama se prohýbal měkounký mechový koberec. Pěšina ji dovedla až k potoku. Chodívala sem ráda sama. Dnes tu ale byl on. Skláněl se nad hladinou, mohutný a silný. Neznámý. Polekala se a chtěla se obrátit na útěk. Pak k ní otočil hlavu, upřel na ni velké klidné oči a ona byla lapena.
Mnohokrát pak spolu procházeli právě po té pěšině, která ji k němu přivedla, až ji prošlapali v širokou stezku. Pili bok po boku z ubíhajícího proudu chladivé vody.
Zůstávali spolu v mrazivých ránech, rozpálených dnech i teplých nocích. Co chvíli se vzájemně dotýkali, bezděčně, z prosté potřeby být si k sobě blíž.
Byl nejsilnější, nikdo se mu nedokázal postavit, chránil ji. Cítila se bezpečná, i když se od ní občas na pár chvil vzdálil. Vždy. Až do této chvíle.
Objevilo se něco cizího, ozývaly se nové a nepatřičné zvuky, vzduch byl prosycen pachem nebezpečí. Něco okolo obcházelo. Chtěla se ho zeptat, co si o tom myslí, utěšit se jeho klidem. Nestačila to.
Nový den prořízla ohlušující rána.
Znehybněla, chladný vzduch se při každém opatrném výdechu srážel v oblak páry. Srdce ji divoce bušilo, rozhánělo do všech buněk ochromující děs.
Padl k jejím nohám, tichý, ohromný. Hleděla na něj, čekala, až se jeho boky začnou znovu zvedat v pravidelném rytmu života. Po několika nekonečných vteřinách pochopila. Cítila přítomnost smrti. Vznášela se nad jeho tělem, tiskla jeho srdce a spolu s ním i to její. Zatoužila pokleknout k jeho tělu, složit svou hlavu vedle jeho, zavřít oči a nikdy je už neotevřít.
Udělala jeden vratký krok jeho směrem, v lůně se jí pohnuly drobounké nožičky, obrátilo se to nové, přicházející, závislé na jejím životě.
S neuvěřitelnou tíhou se od něj odvrátila a dala se na útěk, mrštnými skoky zmizela v lese.
„Pláchla ti, Roberte!“ řekl Jakub.
Vysoký, prošedivělý muž se usmál.
„Nevadí, tohle je kapitální kousek, viděl jsi ty jeho parohy? Nejmíň šestnácterák.“
Oba pytláci se spokojeně zasmáli, opojeni úspěchem. Vydali svižným krokem k mrtvému jelenovi.
Takový pěkný den, pomysleli si oba.
V podobný den ho poprvé uviděla.
Procházela tenkrát po zarostlé pěšině, maliní ji hladilo mladými lístky, pod nohama se prohýbal měkounký mechový koberec. Pěšina ji dovedla až k potoku. Chodívala sem ráda sama. Dnes tu ale byl on. Skláněl se nad hladinou, mohutný a silný. Neznámý. Polekala se a chtěla se obrátit na útěk. Pak k ní otočil hlavu, upřel na ni velké klidné oči a ona byla lapena.
Mnohokrát pak spolu procházeli právě po té pěšině, která ji k němu přivedla, až ji prošlapali v širokou stezku. Pili bok po boku z ubíhajícího proudu chladivé vody.
Zůstávali spolu v mrazivých ránech, rozpálených dnech i teplých nocích. Co chvíli se vzájemně dotýkali, bezděčně, z prosté potřeby být si k sobě blíž.
Byl nejsilnější, nikdo se mu nedokázal postavit, chránil ji. Cítila se bezpečná, i když se od ní občas na pár chvil vzdálil. Vždy. Až do této chvíle.
Objevilo se něco cizího, ozývaly se nové a nepatřičné zvuky, vzduch byl prosycen pachem nebezpečí. Něco okolo obcházelo. Chtěla se ho zeptat, co si o tom myslí, utěšit se jeho klidem. Nestačila to.
Nový den prořízla ohlušující rána.
Znehybněla, chladný vzduch se při každém opatrném výdechu srážel v oblak páry. Srdce ji divoce bušilo, rozhánělo do všech buněk ochromující děs.
Padl k jejím nohám, tichý, ohromný. Hleděla na něj, čekala, až se jeho boky začnou znovu zvedat v pravidelném rytmu života. Po několika nekonečných vteřinách pochopila. Cítila přítomnost smrti. Vznášela se nad jeho tělem, tiskla jeho srdce a spolu s ním i to její. Zatoužila pokleknout k jeho tělu, složit svou hlavu vedle jeho, zavřít oči a nikdy je už neotevřít.
Udělala jeden vratký krok jeho směrem, v lůně se jí pohnuly drobounké nožičky, obrátilo se to nové, přicházející, závislé na jejím životě.
S neuvěřitelnou tíhou se od něj odvrátila a dala se na útěk, mrštnými skoky zmizela v lese.
„Pláchla ti, Roberte!“ řekl Jakub.
Vysoký, prošedivělý muž se usmál.
„Nevadí, tohle je kapitální kousek, viděl jsi ty jeho parohy? Nejmíň šestnácterák.“
Oba pytláci se spokojeně zasmáli, opojeni úspěchem. Vydali svižným krokem k mrtvému jelenovi.
Takový pěkný den, pomysleli si oba.
08.09.2013 - 16:07taron: Děkuju:-). Já to tam nakonec vůbec nedala... prošvihla jsem termín :-)
11.07.2013 - 14:27tak tohle je opravdu skvělé....ten konec mě docela rozštíp,vůbec sem to nečekal....říkal jsem si jen: Kdo je Robert sakra?
11.07.2013 - 10:23Meluzina: Díky. Původně to vlastně byl text do soutěže se zadanými slovy "parohy a Robert". Ale nějak jsem se s tím zapomněla a založila to....
10.07.2013 - 20:54Je to krásné, moc se mi to líbí, nevím, co bych k tomu řekla :) Konec byl pořádným překvapením :)) Smutné, ale krásně napsané :)
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Měla ho ráda : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : To jméno nikdy neříkej! 11. kapitola "Přísaha"
Předchozí dílo autora : To jméno nikdy neříkej! 10. kapitola "Proměna"
» vyhledávání
» menu
novinky [65] literatura [58/333] tématické soutěže chodník slávy chodník hanby nápověda pravidla pro autory kontakt - formulář statistiky online: 0» hrátky
Rýmy Náhodná slova Náhodné věty Generátor textu --- Puzzle Oběšenec Kámen, nůžky, papír Pexeso» narozeniny
Žhnoucí krysa [16], BadAngel16 [13], Z.Biskup [8], endavid [2], Mikin [2], Neočko [1], trivius [1]» řekli o sobě
Singularis řekla o Máta :Opravdu se vyzná v psychologii a užívá si to. Píše úžasně dokonalé romány, jen mi nevyhovuje jejich výstavba: Vyhýbá se uvádění jmen postav a při čtení zprvu není zřejmé, co je důležité a co ne. Vše se odhaluje až postupně, což činí román napínavým a dodává mu spád.
