Chvilka vzpomínání

Zalehla jsem na houpací lavici. Jediné zhoupnutí, pár kyvů tam a zpět, průsvity slunce listím jabloně a stala jsem se na okamžik děckem. Modrou oblohu křižují jiřičky, světlo v koruně třešně je srpnově žluté. Vzduch voní po horkém asfaltu a trochu po večeři, kterou kdosi chystá.
A já jsem náhle na prázdninách u dědy. V myšlenkách mě netrápí nic, co bylo, ani si nelámu hlavu s tím, co mě čeká.
Je léto a čas má cenu jako chladná voda v řece, hříbek skrytý v mechu či nákup v malinkém knihkupectví, kde mají krásné dobrodružné romány.
A večer je dlouhý, plyne v poklidném tempu. Výpravy do temného lesa na dříví jsou napínavé, o to víc, že sousedovic pes umí přeskočit plot.
Hovory dospělých jdou jedním uchem tam a druhým ven, nezanechávají valných stop, přesto je ten hovor uklidňující. Jsou tu a o vše se postarají. Rozhodnou za nás děti, hlídají nás a ochrání, i když jim k ránu utíkáme přes zamčenou branku do lesa, natrhat malinové listí na čaj uvařený v kotlíku nad ohněm.
Minuta vzpomínek uplyne a zas jsem to já v přítomném čase, podivně rozradostněná. Vidím chvíli jasněji, nehýbu se a očima sleduji hru stínů na stříšce lavice.
Za ten okamžik děkuji, jako za nečekaný a cenný dárek.