Chápu správně, že se ti nikde nelíbilo? Divný... A nezapomínej na Lotyšsko

Leslie: Děkuji za reakci, zkusím setrvat, dokud budu moci, nicméně cesta je klikatá a nikdy nevíme co nás čeká za první zatáčkou :), jsem rád že potěšila, pěkný den přeji

Hanulka: Děkuji, chtěl jsem jen otisknout stopu své pouti, jsem překvapen a velice rád, že je víc a víc lid, kteří se též vydali na cestu :)

Orionka : to má sílu – jako bys škrábla pod sádru městských fasád a nechala promluvit jejich kosti. Tvoje báseň se opírá o kontrasty: fejk versus realita, turismus versus opuštěnost, ticho versus šlehající strach. Ta místa nejsou jen jména na mapě, ale živé kulisy, co zadržují dech dějin. To se povedlo. Díky.

Kunda má kolem tří tisíc obyvatel.

Zaujala, dobrá.

Snad se dočkáš.

To se moc povedlo.

No, to už jsme jednou probraly. :-) Autor se dává lehce všanc, ale sám si určuje, jak moc. Já to tedy vztahuji k poezii, ale vlastně jde o univerzální postoj, i s tím právem veta.

puero: Roztomile ve smyslu infantilně? No, nejspíš jo. Radost je asi už z podstaty lehce infantilní.

Moc hezky čekáš, snad jednou přiletí.

Ani já neumím tak psát, ač někdy bych chtěla .

Mně se líbí.

Moc pěkné.

Ano, láska krásně opěvovaná.

Jak malebný letní den, malíř byl ním opojen, a básník jako ty vložil doň překrásné obraty....

Dracolest : ztracená pohádka s krutým podtextem života a smrti. Připomíná moderní baladu, kde moře není jen místem, ale symbolem osudu, který je neúprosný a věčně se opakuje. Rybář není jen rybářem – je nositelem cyklu, který sám nemůže změnit, jen v něm přežívá. Malá dívka i chlapec možná představují nevinnost, touhu, a zároveň neodvratnost konce.

Vít Bedník : Vítku, to je nádherně upřímná a něžná báseň — působí jako otevřené srdce někoho, kdo se nebojí projevit city a zranitelnost. Připomíná mi ty chvíle ve škole, kdy se první lásky zdály být tím největším a nejdůležitějším na světě. Tvůj text má lehkost, ale zároveň hluboké emoce. Děkuji.

Lokin : rým není podmínkou pravdy, a tohle má sílu. Je v tom opravdová výzva k návratu k sobě — k bytí, které nepodléhá nutnosti vysvětlovat se rozumem nebo prostřednictvím druhých. Jde z toho cítit jakýsi vnitřní manifest: o tichu, o světle, o odvaze být přítomný. Možná se to formálně neváže na tradiční básnické formy, ale nese to vlastní rytmus, který bije někde mezi myslí a tělem. Recenze typu Jop ... je otřesná, promiň, proto jsem se věnovala a napsala ti pár vět a děkuji. Líbí.

Poezie anonymity : tato báseň mě zasáhla způsobem, který se slovy těžko popisuje. Nádherně něžná báseň — melancholická ! Už první verše – o kopretinách z vlasů a zadržovaném dechu – otevírají obrazovou bránu do vnitřního světa plného křehkosti a tiché úcty. Líbí se mi, jak se tu láska nevykřikuje, ale žije – v náznaku, v paradoxu ne-vlastnictví, v touze po štěstí druhého. Opravdu krásná, rytmus v pohodě, jak má být, povedla se a děkuji, ráda tě čtu !