Slova poskládaná do melodie hříchu cinkají jak loretánské zvonky.

Pěkná.
Snad vlnolam je duše pro vlny citů co přicházi.

To je hezké čtení.
Schoulit se do kapsy.

+++

Dobrá.

Pěkný příběh.
Jednou jse měl na návštěvě pána který procestoval Australi celou.
Krasné fotky a vyprávění.

Hanulka: Děkuji

človiček: Díky za koment.

Hanulka: Opět moc děkuji.

Dandy: Tak to máš štěstí, dík.

Mlčeti Zlato : děkuji Ti. Ano, napsal jsi to hezky, ty píšťaly jsou krásné a čím delší tím více krásnější zvuky. Jsou zdobené malované. Aboroginiové se domnívají, že víra je založena na přesvědčení, že bohové stvořili lidi a životní prostředí v určité kreační době na počátku časů. Mám je ráda, a koalky miloučká zvířata, co se milují a milujííííí.

Jedině dlouhá píšťala přiláká skutečný déšť. Budiž sláva koalám že nezlobí.

gajda: Já myslím, že to je proto, že to vždycky stojí za to (emočně) pokud píšeš o něčem veskrze osobním. No a ono jako láska bolí i ve čtrnácti. Ale jinak, víš co. Přijde nám to milé jako čtenářům, co sami píšou a žijou věci s tím realismem na jazyku. Ale garantuju ti, že mi to tehdy přišlo všechno úplně stejně detrimentální. Akorát jak jsem byl takový pseudointelektuál ve vývinu tak se tam často vplevelila ta dětská pýcha. To s tou milostí ale asi nesouvisí, to se mi určitě děje i dnes, akorát jinak

Vida - diskuze pod dílem po 12ti letech.

Možná to máš podobně jako já, původně jsem psal o hvězdách a o platonických láskách. Dneska vidím všude smrt a temnotu. On i ten volný verš k tomu dost svádí, psát si volně svobodně a o to upřímněji, ale dneska jako čtenář prahnu spíš po jakési pohádkové metafyzické poezii a po lyrice. Déšť v horách rozeznívá listy kapradí - a jelikož je to poezie v praxi - člověk si rozmyslí popisovat ve verši podobné banality, ale možná je to škoda. Možná je dobré čas od času vyvážit filozofii ve verších něčím banálním, veselým.

Nebo milostné verše: obvykle první mislostné verše bývají světalehké, popisné, banální, lehké věci a časem se do nich vkrádá citová nevyrovnanost, upřímnost, opravdovost a počáteční lehkost je tatam. Láska sice vypadá opravdová, ale už ne tak milá.

Psát milé věci je s časem těžší a těžší. U milých věcí se těžko experimentuje, těžko se u nich zvedá umělecká úroveň. Nevíš proč?

No právě, ta upřímnost - je to výsledek jakéhosi citového zakalení (jakože ztvrdnutí, jako u oceli). Ta počáteční naivita potichu vyšumí a zjeví se ryzí jádro. Já neumím říct, jestli mám radši tvoje staré věci, nebo ty nové. Možná je ještě brzo hodnotit, protože hravost a humor jsi ještě neztratil. Novější tvoje věci jsou už odraz protřelého pohledu na svět. No psal bys dneska ještě o serafech? Básníci tíhnou k realizmu, ale to je možná chyba. Ale je to vývoj.

oslov radek: Díky, to mě moc těší :)

wojta: Já seju svazenku a inkarnát. Do pruhů mezi stromky v sadu. Včelám to hrozně svědčí. Svazenka se zaoře a jetel usuší. Navíc se plevelí do louky a je to hezky barevný. Žádný dotace nechci ani vidět, nehodlám se pak uklánět před nějakým úřadou. Každopádně o tom ta říkanka nebyla, narazil jsem tu na básničku u níž autor zapomněl odmazat cancour, že to je vygenerovaný AI. To jsem fakt vidět nemusel. Absence rytmu mě mrzí, já ho v tom spatřoval, byť ne takovej ten krotkej, samosevnucující :) Díky moc za názor :)

gajda: To se těžko hodnotí. Mi se více líbí to, co píšu teď. Přijde mi to méně povýšené, já byl v mládí strašně pyšný – na velká slova, na chytré obraty, že píšu poezii…
Teď mi ta poezie přijde upřímnější, obsahem i formou. On ten vývoj asi mířil nějakým způsobem k nějaké vnitřní opravdovosti. Co myslíš ty? Líbí se ti víc ta starší nebo ta nová?

Orionka: Díky moc :) No, pár čtyřverší už jsem sesmolil. Hrozně mě baví.