Hodiny po tátovi

nazouváš si tenisky od bahna
a necháváš mě ve starožitných hodinách,
co dal mi kdysi táta,
uvězněnou jako můru zblázněnou
v minutách a rozfoukaných vteřinách
nejspíš musíš…
zůstala hromádka věcí u postele,
děsí tě můj smysl pro pořádek
víc, než tušíš
poslouchám náš čas, který jsem podepsala
dřív než ty
prý k nám přestane jezdit vlak,
zruší stanici,
svět, město
i vesnici