Meluzina: Děkuji za komentáře. Ta myšlenka, že "nevyléčitelně nemocný má nemoc jako součást svého já, musí ji přijmout a snažit se i nadále mít co dát", tam určitě je a podařilo se ti ji vyjádřit mnohem srozumitelněji než mě. Souhlasím s ní; okolnosti nevyléčitelně nemocnému nemusí dovolit uspět, a i když neuspěje, zaslouží si nezbytnou pomoc od druhých, ale snažit se musí, protože by bylo prostě nespravedlivé hned požadovat pomoc od druhých a nedělat to, co mohu udělat sám/a.

Amelie M.: Nečekal/a jsem tak prudkou reakci a omlouvám se za to, jak jsou ty myšlenky podané. Podal/a jsem je tak, jak mě napadaly, a nyní mi připadají sobecké a připadá mi, že podávají velmi zúžený pohled na problém (třeba už jen proto, že se vůbec podrobněji nezabývají těmi nemocemi z vnějších zdrojů). Singularis to nemyslel/a tak, že by se lidé o nevyléčitelně nemocné neměli starat či jim pomáhat, spíš že by k nim měli přistupovat jinak. Solidaritu mínil/a jen v peněžním slova smyslu – zatímco vyléčitelně nemocní (např. ti s nachlazením) mají mít možnost dočasně "odejít" z normálního života, vzdát práci a rozvíjení vztahů, aby se rychleji uzdravili a zase se do svého normálního života vrátili a ve všem pokračovali, na což potřebují solidaritu (příspěvek) od těch, kdo jsou ještě zdraví, nevyléčitelně nemocní si takové zacházení nezaslouží, pokud je jiná možnost. Pokud třeba profesionální fotograf oslepne, jistě už nemůže fotografovat, ale nebylo by správné, aby na život úplně rezignoval a do konce života ležel v posteli, "léčil se" a pobíral peněžní podporu od ostatních, když mu to stejně nepomůže; měl by se naučit něco jiného, co i jako slepý dělat může, a v tom jistě potřebuje pomoc společnosti (např. další bezplatné vzdělání). Uznávám ale, že to není dobrá myšlenka, protože nepočítá s lidmi, kterým náklady na udržení jejich života (např. léky či nemocniční péče) dlouhodobě přesahují maximum, které jim jejich stav dovolí společnosti vrátit. Tam asi univerzálně dobré řešení prostě není a asi je lepší jim platit, i když to nikdy nebudou schopni oplatit.

Ber to spíš jako nedokonalou myšlenku, která napadá člověka s oslabeným myšlením ve snaze motivovat se k vyléčení.

Tvoje reakce mě přimněla k úvaze o solidaritě mezi starobními důchodci a napadla mě zajímavá věc, i když s tímto textem příliš nesouvisí – starobní důchodce nakonec dostane tím méně od ostatních, čím je mu hůř; pokud totiž brzy zemře, jeho podíl na celkové částce vyplacených důchodů bude nižší, než kdyby mu bylo lépe, a žil tedy velmi dlouho.

Amelie M.: To je právě otázka. Hodnotíme text, takže máš pravdu, že je v podstatě jedno, jak to autor myslel. Důležité je to, co napsal. Text je však málokdy jednoznačný a interpretace se rozhodně může lišit. V tomto konkrétním připadě chápu odstavec tak, že nevyléčitelně nemocný má nemoc jako součást svého já, musí ji přijmout a snažit se i nadále mít co dát. Solidarita není vyhrazena pro nemocné. Neznamená to druhému nepomoci, musíme si pomáhat, ať už jsme zdraví či nemocní.

upřímná báseň o tom, o čem možná přemýšlí a sní občas každý z nás.. já aspoň jo.. moc se mi líbí..

Amelie M.: Rádo se stalo :0), Jj. s tím hrachem (a vlastně nejen s ním) to vidíme dost podobně...Těším se, co na svý pouti ještě objevím ;)

škoda, že se neopíral raději o nějaký klacek.. ta francouzská hůl tu hloubku ve mně prostě zabíjí :))

tady není co dodat.. skvělá miniatura :)

tak to mě pobavilo :) v krátkosti, ale za mě velmi dobré

.. připomíná mi to ty občasné boje uvnitř nás samotných.. jako bychom se chtěli pohnout někam jinam, ale buď to nejde.. nebo nemáme jednoduše odvahu.. co z toho je sebelež? velmi mne oslovila předposlední pasáž..

pilgrim: musela jsem si to v rychlosti pročíst, i když v zásadě si pamatuji, o čem ta úvaha byla.. můj postoj se totiž ani po těch letech nezměnil.. :) a co si myslím teď? myslím si, že nemá cenu házet na zeď hrách.. a proto jsem s tím přestala a snažím se věnovat tomu, co má opravdu cenu.. děkuju za zastavení :)

Amadeo´´: nezkazil.. ta báseň je smutně krásná.. tuhle tvou polohu mám ráda.. umíš to citlivě uchopit..

šedivá skálo, možná by se ti každý vyhnul proto, jaká jsi.. přesto dokážeš být i místem naděje.. po každém moři plují lodě..

nádherná věc..

Amelie M.: S tím vzpomínáním máš naprostou pravdu, tak nějak to samo přichází a člověk se tomu neubrání. Tak, snad jsem Ti básní příliš nezkazil náladu… Děkuju moc za zastavení!

Amelie M.: Řek bych, že problém není v systému, problém je v lidech. Je to něco jako boj s větrnými mlýny. Co bys řekla po dvou letech ? Lepší nebo horší ? No nic, to jen tak, úvaha...Dodnes vlastně nevím, jestli má smysl zasahovat do něčeho, co je víceméně předem dané. No možná už jsem tím věčným bojem dost unavenej a taky to možná vidím dost pesimisticky, ale vnitřně souhlasím, to zas jo.

Tohle je hodně silná báseň… U tvé poezie mě naprosto dostává, jak vykreslíš krásnou myšlenku nebo obraz a hned vzápětí jej naprosto shodíš něčím, co nečekám. Pravda, někdy se to tak úplně nepovede, ale někdy to má neuvěřitelnou sílu, jako právě tady. A líbí se mi, že si ta báseň na nic nehraje, nepředává žádná moudra, není v ní ani kousek patosu a přesto život vystihuje přesně takový, jaký je...

.. tahle nádherná věci mi málem unikla.. a to by byla velká škoda.. mám pocit, že ses poslední dobou nechal trošku svést vzpomínáním.. i přes tu jeho lehkou bolavost, je krásné......

Nikytu: Díky, že jsi četla...

Meluzina: klidně reaguj, zajímalo by mne, jak se to dá pochopit "jinak".. pokud to vnímám špatně, ráda se nechám vyvést z omylu..

jinak myslím, že jedna věc je, něco nějak myslet a druhá věc je, nějak svou myšlenku podat.. ne vždy je to ve shodě.. proto považuji za důležitější její podání - to je to, co máme před očima, ale do opravdových pocitů druhých těžko pronikneme, ať jsou lepší či horší než to, co vyplouvá na povrch.. je to stále jen naše představa, deformovaná naším viděním toho druhého..

nicméně, z toho, jak singularis znám si myslím, že to prostě podal/a tak, jak to cítí, naprosto bez příkras.. není člověk, který si na něco hraje, jen některé věci možná vnímá odlišně.. a nemusí v tom být zlý úmysl, i když na mne osobně ta pasáž zapůsobila dost negativně.. ale třeba se mýlím..

Nikytu: Děkuji moc za zastavení a komentář...

Původně jsem chtěla reagovat na komentář Amelie M., neboť uvedenou pasáž chápu trochu jinak. Nicméně raději nechám reagovat autorku/autora, neboť sama/sám nejlépe ví, jak to myslel/a, pokud je to vůbec důležité... To jsem se do toho zamotala. Takže za sebe velmi oceňuji schopnost prožívat i tuto nevšedně všední situaci a nechat se vést k zajímavým úvahám, jež vedou hlouběji. Vždy jsem měla problém nějak profitovat z výchylek a komplikací na své životní cestě, až s věkem se učím se z nich učit...