KOROZE

Zlatá klec, leskem sázená, však uchopí každou tvou část, jsi odsouzená.

Odsouzená k životu, co dožene tě k šílenství, jen sedíš, koukáš, nic už necítíš.

Vracíš se do té koroze pozlacené, domovem nazýváš ji, však uvnitř posedlá jsi.

kontrolou

Kontrolou a bádáním, kdypak projde tu paní, koukáš, čekáš, blouzníš.
Po nich tiše toužíš.

A tak pouštíš se té myšlenky, že neovládáš SVŮJ svět ty.

ejhle, najednou je klid

Opuštěním zlaté klece, ukončilas boj, co krmila jsi jako stroj.
Myšlenky se vytrácí, v dobré se vše obrací.

Nádech, výdech, je to tady, napravila jsi ty vady.

Teď už dýcháš pro SEBE, s lehkostí a bez klece, už netopíš se dále v řece.

řece pochybné

Tvoříš kousky SVOJÍ duše, láskyplné s něhou v srdci, taková jsi byla přeci.


Vracím se zas zpátky k SOBĚ, nedovolím to víc tobě.
Nemáš dále žádnou moc, odešla jsi, jako zimní noc.

chladně, vlezle, až moc pomalu

Déšť smyl ti tu barvu, teď vidím pravou tvář, v které není žádná zář.
Koroze je pod zlatem, dále nejsem otrokem.

 -teď už jen JÁ-