..

Šílený...Představtě si ICQ jako svět sám o sobě. Vesmír, kde místo hvězd zářej zelený kytky....

Láska a smrt k sobě nevyhnutelně patří. Prosím o komentáře. Děkuju.

K téhle povídce mně inspirovala jedna píseň... A jedna smutná skutečnost, ze které jsem se potřebovala vypsat...

Realita bývá krutá...

:-)

nechci se loucit, vrat se

I takhle někdy život končí

Když spolu dva lidé nemohou být... tak to bolí... oba...

Příběh dvou přátel, kteří zjistili co k sobě cítí příliš pozdě... "...Bylo pro něho strašné těžké jí neodpovídat, ale nechtěl, aby se kvůli němu trápila. Myslel, že takhle na něho zapomene snáz. Ale teď byl rád, že tu byla. Cítil se strašně a potřeboval někoho, kdo by ho podporoval..."

..jako vzpomínka..

skoro skutečnost?

-- -- -- Kritiku snesu -- -- --

Nesnesitelná lehkost bytí? Je to smutné, poetické a patetické? Možná je to o životě! Třeba jsme všichni také listím, dokud nás někdo nesemele do kompostu nebo nespálí! Po zimě vypučíme a narodíme se na jednom stromě, abychom pomalu "dozrávali" a zezeleněli. Po létu přijde podzim a my ztratíme svou zdravou barvu a proměníme se v různobarevnou hromadu popadaných lístku, které skončí na zemi pod stromem. Pak nás někdo uklidí a vše začne nanovo! Je to taky trochu bajka! A alegorie! Vytrhnout své vlastní srdce a dát ho někomu jinému. Pořád něco někomu dáváme, přátelství, lásku, radost, ale i bolest a zklamání! A možná je taky všechno jedno! To jen my lidé se pořád v něčem pipláme a snažíme se najít odpovědi na všechny své otázky! Je to dobře, nebo špatně? Všeho moc škodí... Listí je to jedno, to je, nebo není! Nepřemýšlí, neplánuje, nemiluje a necíti nenávist nebo závist! No jo, no... :-)

Jak těžce se odchází od lidí,které miluješ.

...

Bez anotace :)

Reflexe

Žažít zklamání, dále žít jen nadějí... A potom nastane zlom - žít či nežít?.........Nevím, co víc dodat. Snad je to, že je to snad to nejsmutnější, co jsem kdy napsala....../žánrem je to tak trochu i fantasy/