Pro hořké slzy a zničená tajemství....

// Když se dívka rozhodne, že její dítě musí zemřít, aby si ona sama mohla žít podle svých představ,asi ji nepochopíte. Mám pravidlo 3N- nikdy nikoho neodsuzovat, držím se ho, a proto se jen sama sebe ptám : ,, Co je to ? " Nepromyšlený zkrat, šílená nespravedlnost, citová chudoba či snad nutnost..... a nechci vědět, kdo ví:( //-
-
-
Sedí v houpacím křesle, co už se dávno nepohnulo z místa ani o centimetr. Nohy má zabalené do opravdu velmi chundelaté deky s pejsky, která ji příjemně hřeje – možná je to jen její přání, aby všechno bylo, jako dřív a přesto cítí v konečcích prstů chlad- . K dokonalému obrazu z filmů, co dávají vždy v podvečer, jí toho chybí hodně- pletení v rukou, nějakých -spousty- let navrch, ale především tak důležitá pohoda a všemi vyzdvihovaný klid.

-- Povězte, kde ho má vzít ?--

V televizi beze zvuku, kterou by stejně nevnímala, dávají opět jeden z těch přehnaně sladkých hollywoodských trháků, končících happy endem. V které člověk asi vždy věří velmi málo, protože jinak si nedovede vysvětlit, proč to nikdy, nikdy není takové -bezchybné-.....

A v radiu, co si poslední dobou oblíbila – nevidí lidi- a bere ho plně na vědomí, jí podrazili. Hrají tam tu zatraceně hnusnou písničku, jejímž úkolem je snad pokaždé vyvolávat vzpomínky, předhazovat zamilované úsměvy, sny, naivitu a její vlastní -musím to tak říci- důvěřivost a blbost. A hlavně, která spouští vodopády a prudké lijáky- slz- .

Těch slz, co padají na knížku s kojící ženou. Těch, co nechtěla. Nesnáší totiž slané pohledy a přitom se poslední dobou na svůj nebarevný svět jinak ani nedívá. Bohužel má své důvody. Pro všechno. Pro ztráty barev nejvíce. / nocí světélkuješ, vždy když bloudím a loudím ze tmy jas. Malířům slov do palet se vkrádáš zas...a zas /
-- píseň pro hořké slzy --
-
-

( Byla malířka,
která měla mnohem radši svoje bezvýznamné skicy a igelitku se sluníčky plnou pastelek a voskovek, co se tak rády lámaly. Než třeba taková ta obrovská a honosná plátna, visící na zdech těch nejlepších a nejznámějších galerií, z nichž šel vždy tak trochu strach. Myslím, že právem. Přesto na svůj nízký věk uměla všechno. Dalo by se řici. Od krajinek a zátiší k živým objektům, co se pokaždé potřebovaly nejvíce hýbat právě v tom okamžiku, kdy se štětcem dotkla papíru a už to prostě nešlo jen tak smazat. Tak, jako v životě. Milovala ty chvíle, kdy pomocí vodovek zastavovala čas. Přibarvovala motýlům jejich křídla, sedmikrásky byly růžové a duha měla tisíce barev. A ta holčička z druhého patra dostala modré vlásky, po kterých tak toužila. A slušely jí, měla pravdu, že hnědá jí ubírá na osobnosti.
Hodně se učila, přála si být tou nejlepší. - třeba malovat hrníčky se srdíčky-
-sázka ve druháku, na gymplu.... )-
-

Večer,
v duchu si přemítá o budoucích dnech, týdnech, měsících- v očích zvláštní smutek- a ty svá trápení a bolesti tiše šeptá do tenké noční košilky. Hladí při tom beznadějně své, na první pohled úplně normální, bříško.S tajemstvím, jenž v něm střeží. A slovo beznaděj pro ni ještě stále skrývá naději. Malou-velkou
Pohodí hlavou, sklopí bradu a tu zprávu, co jí přišla před třemi dny, stále nemá sílu přečíst. Kliknout na otevřít nemůže, třesou se jí ruce. Pořád jen na něco čeká.- nezměnila se- Na zázraky. Asi neví, že se nedějí. Na zvonek u dveří, asi neví, že nepřijdeš...

-- jak se človíček z lásky rodí ? --
-
-
( Dostala zakázku.
Takovou tu, co kazí idealistickým lidem představy. Byla vybrána mezi deset nejlepších, zatím amatérských malířů, kteří měli vyobrazit jednoho muže.Aniž by předem věděli věk, jak vypadá, v jaké poloze se bude nacházet, na jakém místě atd.
Ten nejlepší z nejlepších měl samozřejmě dostat peněžitou odměnu. A to se neodmítá, byla to soutež. A ona si stále chtěla něco dokazovat a koneckonců peníze potřebujeme všichni. Kdyby náhodou.....
Věděla moc dobře do čeho jde. V takových případech jsou totiž kladeny podmínky:
1.musí se odložit přehnaná fantazie
2.malovat se smí pouze to, co je vidět. Realisticky.
A oba dva body byly tím nejtěžším úkolem a výzvou, jakou kdy dostala. Ona, snílek.a .blázen.
A nakonec?
Nikdy nemalovala s větším zaujetím. A barvy, které si míchala, byly tak vzácné. Jako by na ně měla monopol, jako by je všechny vlastnila. Přála bych vám vidět, s jakou jemností a elegancí kouzlila po plátně. A s šmouhou na tváři, co se postupem času zvětšovala, byla tím víc roztomilejší.

Model, kterého dostali přiděleného, byl přibližně dvacetiletý kluk. S očima tak zelenýma, že by všechny smaragdy bledly závistí. A tělem tak dokonalým, že vzbuzoval touhu hrát si s každým centimentrem. A všechno dokonale propracovat. Seděl téměř nahý, omotaný jen kusem nějakého prostěradla po vzoru barokních tlustých andělíčků, ze kterých měl tak akorát ty krásné kudrnaté, blonďaté vlasy.
A vlastně po celou tu dobu, co jste byli ponořeni do snů, jste si říkali, že to prostěradlo je zcela zbytečné.
Nesměli si nosit práci domů, ona ho však ve své hlavě nosila. Denně ho pečlivě rengenovala očima, aby si večer mohla přehrávat oproti tomu tak chudý film. Bylo to pro ni záchranou.
Zamilovala se. Cítila tlukot svého srdce hlasitěji a pokud byste to nechtěli poznat, museli byste jí zavázat oči. )-
-

Spánek se pomaličku vkrádal pod její víčka. Tak moc se jí chtělo spát a přitom věděla, že nemá šanci usnout. Pořád dokola slyšela ve svých uších tu písničku / nocí světélkuješ, vždy když bloudím a loudím ze tmy jas. Malířům slov do palet se vkrádáš zas...a zas / , před očima měla obraz toho jediného kluka, kterého znala – na povrchu- dokonale. Miláčka. A i ty hvězdy na obloze byly toho večera uspořádáné do věty- že se " Láska ruší"

-- Jsou dny, kdy na hvězdy nekoukáte--

-
-
( Oplácel jí pohledy a po skončení hodin jí vždy bral K Umělcovi na kafe. Bylo jim fajn. Navzájem se přitahovali. Když to tak vidí, bylo to asi to jediné. Nikdy nebyl na velké řeči o snech, budoucnosti, trápeních a životě. Měl rád jen kafe, svoje tělo, fotbal a citáty. Stačilo to, na chvíli. Snad. -těmi myšlenkami, co nešly z jeho hlavy, jí dostával-. Vídali se hodně, soukromě častěji.
V hodinách ho malovala krásně, oba dva body porušila. Její ruce byly nekontrolovatelné, když do toho vzala své srdce, fantazii snílka. Udělala mu u pusy vrásku od smíchu, i když se moc nesmál. A pohled zasněnější a milejší. Hned vypadal ještě krásnější.
A tam úplně do rohu načmárala srdíčko, takové to rychlé..docela šišaté. Co znamenalo víc, než krajina od Pietera de Molyna.

--Než jí vyhodili pro nesplnění podmínek, tak se s krasavcem vyšplhala na nejvyšší horu, vznesla se k azurovým oblakům- co už nikdy nenakreslí- .
.....poslední její barvou byla totiž barva na pozitivním těhotenském testu a jeho bledá tvář.......
od té doby ho neviděla, ani ten jeho-její obraz, schovaný na půdě. )-
-

Když byla malá a bylo jí smutno, vzala si pastelky a všechen svůj vztek a pocity přenesla na čtvrtku. Udělala to tak i toho večera. Ale nebyl to negativní obrázek. Vrátila se do svých mladších let, nakreslila takový ten domeček se čtyřmi okny a stromem s kulatými jablky o kus větším. K tomu všemu plůtek a boudu pro psa, který u ní nikdy nebyl, protože namalovat psa bylo obtížné. A do rohu Sluníčko s očima a pusou, i když teď ví, že žádné takové neexistuje.

Při tom všem myslela na to dítě, co má v sobě. To tajemství skryté v bříšku. Viděla ho, jak brečí v porodnici. Jak si nemotorně sedá, ve třech je přehnaně aktivní- jak se učili v rodince-, a v pěti bere do ruky první voskovku bez špičky. A krásně se směje. Ten smích, co slyšela byl tak živý. Rval uši.Na malou chviličku, co netrvala snad ani pár sekund. Trvala vůbec? pocítila něhu, sílu mateřství, lásku k tomu "zatím ničemu" ve svém lůně.

A tu zprávu, co jí přišla před třemi dny, si přečetla. - v očích očekávání-

.....co zhaslo hned s prvními písmeny. Hvězdy měly pravdu "Láska se ruší". Žádné nadšení, žádné požádání o ruku, žádné společné vyhlídky na domeček s plůtkem a stromem s jabky. Prý to byl omyl. Nemá rád holky, co na lásku věří...chce dál mít jen ty, co jsou pro něj lovnou zvěří. -úplně slyší, jak ledově by to oznámil, pronesl by do toho nějaký ten citát o tom, že všechno přebolí, aniž by věděl o čem vlastně mluví a přitom všem by se díval do zrcadla a pil ledový kafe, což se k němu hodí- . Tohle milovala...proč, proboha....Možná by to časem bylo dobré, zapomněla by. Ale jedna věc to šíleně komplikuje.
-
-

--- Tu nepochopitelnou lásku, bláznivé sny, obrázky na dlaních, co pár z nich má vyryté i na duši, a ten zárodek, co by jí to všechno připomínal, zapila vínem a pěti prášky od doktora. A už to nemůže vzít zpět. Jako když se pohnete ve chvíli, kdy se malíř štětcem dotkul papíru. Na život není guma---
-
-

Vylezla na půdu,
se zoufalým pláčem naškrábala krví a lihovým fixem na ten obraz větu " Jsem ničitelem míru. Zabila jsem své vlastní dítě. Až se příště potkáme, proč bych nemohla zabít tebe nebo ty mě? Nebyl by v tom přece žádný rozdíl!! " Přiskla si ho k sobě a najednou jí bylo tak špatně. Neumím to popsat. A vlastně ani nechci.
PROSTĚ:

// Až si půjdete koupit obraz,
nepátrejte po tom, proč tam je zatraceně
ten nápis. Věřte, že bude lepší nevědět //