K téhle povídce mně inspirovala jedna píseň... A jedna smutná skutečnost, ze které jsem se potřebovala vypsat...
přidáno 31.10.2007
hodnoceno 11
čteno 3085(63)
posláno 0
Memories, memories, memories…

In this world you tried
Not leaving me alone behind
There’s no other way
I prayed to the gods let him stay…
The memories ease the pain inside,
Now I know why…


*
Skrze pootevřené okno do nemocničního pokoje pronikalo zlatavé světlo posledních slunečních paprsků toho dne. Oblaka se červenala v záři doruda zbarveného večerního slunce. Ptáčci tiše venku prozpěvovali. Okolo nemocničního lůžka bylo obestavěno několik přístrojů, které tichounce vrzaly a bzučely.
Pacient ležící na lůžku netečně hleděl do bílé zdi před sebou. Věděl, že se blíží konec. Ta bezmoc… Věděl, že odsud není cesty zpět, že jeho dny byly už dávno sečteny. Nezbývalo než čekat, čekat až si pro něj přijde smrt, aby ho vysvobodila ode vší bolesti a utrpení, které poslední týdny zažíval. Už tenkrát tušil, že mu není pomoci, ale odmítal si to připustit. Nechtěl odejít, bránil se tomu ze všech sil, ale bylo to marné. Ta bezmoc, že prohrává svůj boj, ho zevnitř rvala na kusy. Bolelo ho to víc, než to, co se rozrůstalo uvnitř jeho těla. I kdyby mu ta nemoc působila sebevětší muka, nebylo to nic v porovnání s tím, co cítil ve svém srdci…
Náhle se k němu přikradly paprsky zapadajícího slunce. Ozářily mu tvář. Zavřel oči a na chvíli si představil jemný dotyk dlaně, jež ho hladí.
Venku se zvednul vítr. Skrze pootevřené okno pronikl i dovnitř do pokoje. Smutně si povzdychl. Kdyby nepřišel o své husté tmavě hnědé vlasy, jistě by mu teď zavlály. Snažil se pohnout, ale nešlo to. Celé tělo ho bolelo. Nejraději by vyskočil z postele a utekl by, i kdyby to bylo to poslední, co by udělal. Nechtěl tu jen tak bezmocně ležet. Znovu se snažil pohnout, ale nešlo to. Už několik dní nebyl schopen jediného pohybu. Byl příliš slabý. Nakonec aspoň pootočil hlavou, aby vyhlédl z okna. Krvavě zbarvené slunce se chystalo zapadnout za obzor. Smutně na něj hleděl. A náhle se slunce změnilo. Zrzavé vlasy, blankytně modré oči…
Po tváři mu stekla slza…

*
All of my memories keep you near.
In silent moments,
Imagine you’d be here.
All of my memories keep you near,
Your silent whispers, silent tears

*

…Do třídy vešla štíhlá rusovlasá žena a rozhlídla se okolo sebe. Všude kole ní se motaly děti, hrály si a štěbetaly. Náhle uslyšela známý hlásek, otočila se tím směrem. Cupitala k ní malinká holčička se zrzavými vlasy. Maminka se pousmála a sehnula se k zemi, aby svou dcerku přivítala.
Děvčátko k ní přeběhlo blíž a maminka si všimla slziček, jež jí tekly z jejích modrých očí po tvářičkách.
„Copak se stalo, beruško?“ zeptala se a objala ji.
„Když on si se mnou nechce hrát s panenkami.“ řekla jí smutně její dcerka.
Maminka se malinko pousmála a pohlédla směrem, jímž směrovala ručka její dcery. Kousek od nich na zemi seděl chlapec s hustými hnědými vlasy a oříškově hnědýma očima, v nichž se nyní zračila lítost…

„…Vrať mi to!“ vykřikla zrzavá dívka na svého spolužáka s tmavě hnědými vlasy a oříškově hnědýma očima, který jí sebral penál a poškleboval se jejím marným pokusům vzít mu ho. Pokaždé, když po něm chtěla chňapnout, ucukl.
„Vrať mi ten penál, a hned!“ okřikla ho znovu a v tváře jí vztekem zrudly.
„A co za něj?“ zeptal se jí laškovně.
„Okamžitě-mi-ho-dej!“ procedila vztekle skrze zuby.
„Óóó, ono se to vzteká…“
Zrzka prudce vstala ze židle a vztekle práskla pěstí do lavice. Proč musel být vždycky tak otravný?! Tohohle kluka zkrátka nemohla vystát.
I on se zvedl, penál stále držíc v ruce. Dívka po něm ještě jednou chňapla, ale hoch byl opět rychlejší. Dívka zprudka odsunula lavici stranou a vrhla se na něj. Hoch od ní rychle uskočil a začal před ní utíkat. Honili se po celé třídě, kličkovali mezi lavicemi. Několik spolužáků je se zájmem pozorovalo.
Po chvilce honičky byl hoch zahnán do kouta. Zrzka si založila ruce v bok a s vítězoslavným šklebem mu pohlédla do očí.
„Tak co, už mi ho dáš?“
„Hej, hej, hoď mi ho!“ ozvalo se jí za zády.
Prudce se otočila. Jeden z jeho kamarádů se očividně chtěl přidat. Chtěla mu něco říct, ale to už její penál prolétl vzduchem. Dívka se okamžitě rozeběhla za tím druhým klukem. Když už ho konečně dohonila a chytla za triko, hodil její penál nazpět svému kamarádovi. Naneštěstí však letěl příliš vysoko, takže jej hnědovlasý hoch nezachytil. Penál mu proletěl nad hlavou a vylétl oknem ven.
Dívka se na něj vyčítavě podívala. Hoch se jen ušklíbl a pokrčil rameny.
„Nesnáším tě!“ vykřikla a vyběhla ze třídy…

„… A představ si, víš co mi na to řekl?“
„Hmm...“ odpověděla zrzka nepřítomně své kamarádce a dál zírala kamsi za její záda.
„Hele, vnímáš vůbec? Haló?“ zeptala se jí černovlasá dívka, které byla doteď zabraná do svého vyprávění
„Jo – jasně, že jo.“ odsekla jí zrzka. Ji to však nepřesvědčilo, a otočila se, aby se podívala, na co její kamarádka vlastně zírá. Na konci chodby se spolu za ruku drželi hnědovlasý kluk a jakási holka s plavými blond vlasy, jež jí sahaly do pasu.
„Ale, ale, snad nežárlíš???“ zeptala se jí provokativně.
„Na něj? Vždyť je to pitomec!“ prskla zrzka vztekle, otočila se na podpatku a odešla...

…Zrzavá slečna vešla v doprovodu své matky a své nejlepší kamarádky do divadla na kurz tanečních. U šaten se postavily do fronty, aby si odložily kabáty. O pár minut později se vydaly halou směrem ke schodišti. Obě mladé slečny se kolem sebe rozhlížely a občas někomu zamávaly na pozdrav. Najednou černovláska do své kamarádky dloubla loktem.
„Podívej, kdo je támhle!“ a ukázala směrem ke dvěma mládencům stojícím několik metrů od schodiště. Zrzka se tím směrem podívala a jednoho z těch mládenců okamžitě poznala. Byl vysoký, štíhlý, měl husté tmavě hnědé vlasy a oříškově hnědé oči, jež na ni ohromeně zíraly.
‚Na co tak kouká?‘ zeptala se sama sebe a nervózně se začala prohlížet, jestli na sobě nenajde nějakou vadu, kterou předtím přehlédla. Když však nic takového nenašla, pokrčila rameny a naznačila své kamarádce, aby šly dál.
Po chvíli se k ní černovláska naklonila.
„Myslím, že ses mu líbila. Všimla jsem si, jak na tebe vykulil oči…“ pošeptala jí a pak se zahihňala.
„Myslíš? Vždyť na mně zíral, jak na marťana…“ Její kamarádka se opět zahihňala, ale tomu už ona nevěnovala pozornost. ‚Že bych se mu líbila? Já? Taková blbost…‘ pomyslela si v duchu, ale i tak se jí na tváři objevil malý přihlouplý úsměv…

*
Made me promise I´d try
To find my way back in this life.
I hope there is a way
To give me a sign you’re okay.
Reminds me again it’s worth it all
So I can go home.

*

Zrzka spěšně vešla do nemocničního křídla a automaticky se vydala směrem k lůžkovému oddělení. V noci nemohla zamhouřit oko, měla zlé tušení, že se něco stane. Že už se nejspíš blíží konec Musela ho vidět!
Zabočila do další chodby, prošla kolem sesterny a mířila stále dál. Kdyby se byla ohlédla, zjistila by, že ze sesterny vyběhla jedna ze sestřiček a zavolala ji. Mladá žena si toho však nevšimla a šla stále dál.
Když se ani napodruhé sestřičce nepovedlo ji zavolat, rozeběhla se za ní. Nesmí tam jít, jen to ne.
„Slečno, počkejte!“ teď už zakřičela. Mladá zrzka se zarazila a otočila se k ní. Sestřička k ní trochu udýchaná doběhla. „Teď tam prosím nechoďte…“
„Ale já musím! Mám zlé tušení, chci ho vidět!“
Mladá sestřička náhle sklonila hlavu, aby skryla smutek. Nechtěla být tou, od které se tu zprávu dozví. Zrzka na ni pohlédla a přepadla ji nenadálá hrůza, mnohem větší než předešlého večera.
„Stalo, stalo se… něco?“ hlas se jí třásl. Přesto však tušila, že zná odpověď, ale ani tak si to nechtěla připustit.
„Slečno, je mi to moc líto, ale… včera večer zemřel…“ odpověděla jí sestřička tichounce, a snažila se dívat kamkoli, jen ne jí do očí. „Volali jsme vám domů, ale nikdo to nebral.“ dodala ještě, ale ona ji už nevnímala.

Seděla na prázdném nemocničním lůžku v pokoji, který navštívila snad stokrát. Jenže on už tu nebyl, byl pryč. Navždy pryč. Na posteli byla jen jedna sbalená taška, jinak nic. Nikdo.
Po tvářích jí kanuly slzy. Věděla, že se to stane, ale ani to ji nedokázalo připravit na tento den. Seděla tam a otřásajíc se vzlyky hleděla na prázdný polštář. Po chvíli do něj zabořila hlavu a srdceryvně začala vzlykat. Sestřička stála na prahu místnosti a tiše ji pozorovala. Věděla, že by ji tu takhle neměla nechávat, ale neměla to srdce ji odtamtud odvést. Bylo jí ji strašně líto, chtěla k ní přijít a obejmout ji, utěšit ji. Už chtěla vykročit, když si náhle na něco vzpomněla.
„Chvíli vás tu nechám o samotě.“ pronesla tiše, i když si byla jista, že ji plačící žena nevnímá. Spěšně vyšla z pokoje a tiše za sebou zavřela dveře.
Když se po chvíli vrátila, žena na lůžku už se trochu vzpamatovala, ale pořád ještě jí po tvářích kanuly slzy. Ale už to byl jen tichý pláč a v očích se jí zračila jakási netečnost. Opatrně ji oslovila:
„Chtěla bych vám něco dát.“ Zrzka si otřela slzy a udiveně se na ni podívala. V ruce cosi nervózně třímala. „Přál si, abych vám to dala, až… Napsal to asi před měsícem, a chtěl abych…“
Zrzka pochopila, pomalu vstala a došla až k sestřičce. Vzala si od ní psaní. Tušila, co v něm stojí. Určitě to samé, co jí už několik posledních týdnů říkal. Jasně si ta slova vybavovala.

„…Lásko, neplakej. Rve mi to srdce…“
„Já nemůžu… Nechci tě ztratit…“
„Já vím. Ani já tebe ne.“
„Prosím, neopouštěj mně. Slib, že mně neopustíš.!“ zaprosila ho zoufale.
Pohlédl na ni smutnýma očima, oba věděli, že jí to slíbit nemůže. Moc rád by jí to slíbil, moc rád by s ní zůstal, ale nešlo to.Věděl, že umírá. Oba to věděli.
„Slib mi, že nebudeš smutná…“
Rozvzlykala se. Snažila se ty slzy potlačit, snažila se být silná, ale nešlo to. Už dál nemohla.
„Nikdy tě neopustím, vždycky tu budu s tebou. V tvém srdci, v tvých vzpomínkách…“
Plakala.
„Život půjde dál, a já chci abys byla šťastná. Slib mi, že budeš šťastná…“

*
All of my memories keep you near.
In silent moments,
Imagine you’d be here.
All of my memories keep you near,
Your silent whispers, silent tears
.

*

K náhrobku položila květiny. S láskou odhrnula stranou několik lístků, jež sem podzimní vítr přivál. Potom pohlédla na náhrobek, jméno, datum. Byly to už dva roky, od doby co odešel. Pořád ji to ještě bolelo, a ona věděla, že ta bolest nikdy úplně nezmizí. Přesto se však s tím naučila žít. Pochopila, že musí jít dál. Teď už to věděla. Věděla, že je s ní. V jejím srdci, vzpomínkách…. Kdykoli si na něj vzpomněla pousmála se, už neplakala.
Naposledy pohlédla na náhrobek a potom vstala a otočila se. Kousek od ní stál vysoký mladý muž a tiše ji pozoroval. Věděl, jak se cítí. I on ztratil blízku osobu. Rozuměl jí.
„Půjdeme?“ zeptala se ho klidným hlasem a povzbudivě se na něj pousmála.
„Půjdeme.“ odpověděl jí a taky se na ni pousmál. Potom ji objal kolem pasu. Ona mu položila hlavu na rameno. Společně vykročili…

*
Together in all these memories
I see your smile.
All the memories I hold dear.
Darling, you know I’ll love you
till the end of time.

All of my memories keep you near.
In silent moments,
Imagine you’d be here.
All of my memories keep you near,
Your silent whispers, silent tears.

All of my memories...



****************************************************
píseň: Memories
Skupina: Within Temptation
Klip: http://www.youtube.com/watch?v=w9zaejcq-n8
Klip (s titulkama): http://www.youtube.com/watch?v=eIjOd2X_K_g

přidáno 07.03.2016 - 20:11
Eleanthir: Děj není nijak převratný, to uznávám. Spíše jsem se vypisovala ze svých pocitů. Smutek, ten ve mně tenkrát doopravdy byl... Jinak, tahle povídka vznikla nedlouho poté, co mi umřel dědeček. Takže se to promítlo i do mého psaní. Zde jsem přemítala jsem o tom, jaké to je, ztratit někoho, pro koho jsi žil a on zase pro tebe... Nakonec ale stejně je třeba jít zase dál...
Píseň mi v té době hodně řekla, proto jsem ji přidala jako doprovodnou zvukovou kulisu. Jinak se jedná o jednu z mých nejoblíbenějších kapel. :-)
přidáno 07.03.2016 - 19:59
Ten příběh je docela klišoidní a vadí mi, že je smutný (i když zcela respektuju fakt, že život není vždycky ráj a odráží nejspíš Tvé tehdejší rozpoložení. Rozchod? :-( ) Líbí se mi to zpracování, adaptace na písničku.. ;-)
přidáno 13.02.2014 - 15:39
Vyjádřit bolest s takovou vášní a touhou je neuvěřitelné.
přidáno 29.06.2009 - 14:40
Ty to je fakt pěkný.. a ta písnička do toho sedí..
přidáno 22.11.2007 - 21:26
Mocky vám všem děkuji. Jsem ráda, že se vám povídka líbí... Když jsem ji psala, bylo mi opravdu smutno. Souvisí to se skutečností, ze které jsem se potřebovala vypsat...
přidáno 22.11.2007 - 21:02
silné...a písnička krásná...už nevím ani co bych k tomu mohla říct...
přidáno 22.11.2007 - 20:21
výborně prokreslený...jak bylo řečeno....čtivý.
přidáno 08.11.2007 - 17:34
Souhlasím s Kitty, napsáno s citem, čtivé. Chválím!
přidáno 31.10.2007 - 19:31
smutné, ale silné...co víc říct..
přidáno 31.10.2007 - 17:39
brečím tady jak malá... a jdu si pustit klip.,... ;)
přidáno 31.10.2007 - 17:00
Je to silný příběh, dokázala jsem se do toho úplně vžít... a v kombinaci s tou písničkou... strašně smutný, ale povzbudivý závěr :-)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Vzpomínky (Memories) : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : ♠ Velikonoce ♠
Předchozí dílo autora : Umírám...

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku