Bez anotace :)
přidáno 28.12.2007
hodnoceno 7
čteno 768(24)
posláno 0
/ / Můžete s tím nesouhlasit, můžete se dokonce i rozčilovat, ale to je asi tak všechno, co s tím můžete dělat. -Jára Cimrman- / /

{ Hlučně zavřel dveře s číslem 10. A dívku, která s ním toho večera přišla, na ně s neomalenou hrubostí přitiskl. Doslova se na ni vrhl, jeho ruce majetnicky přejížděly bez veškeré něžnosti po jejím krásném, opáleném těle. Chvíli si pohrával s jejími lehkými letními šaty, co jí sahaly do půli stehen a činily ji -bohužel- velmi přitažlivou, a pak je z ní bez zbytečných slov a mrknutí oka strhal. Nenasytně ji líbal a přitom jen rtů si nevšímal. Mlčela. A víc nic. Nečekala jemnost -bohužel, bohudík-.

-- -- Za zvuku netišených vzdychů dopadl na zem jeden rudě červený knoflík.Ladně se protočil a odkutálel se na místo, které by při jeho hledání jistě
nikoho nenapadlo -- -- Za předpokladu, že by jej někdo hledal.

Ráno se celá polámaná probudila v cizí posteli, kterou si předplatila peklo.Nikdo ji neobjímal, neříkal sladká slůvka ani neděkoval za krásně prožitý večer.- i když vůbec krásný nebyl- Snad jen připravené peníze na nočním stolku, jako by to tiše a smutně šeptaly. Nemusela spěchat, uhrančivý a vážně pěkný mladík vedle ní tvrdě spal, přesto však s provinilým pohledem zarytým do vzoru na laciných punčochách, posbírala své oblečení a bez úsměvu za sebou zabouchla dveře s číslem 10. Víc nic. }

Je to snad prokletí ?.

....Šla po-pro ni tak známé- ulici . Směřovala někam "DaloByseŘíctDomů". A všude byl tak příjemný klid. Ticho, jenž se jí poslední dobou nedostávalo. Snad jen v koruně stromu si pro sebe anebo pro ni zpíval jeden osamocený ptáček, kterého by jindy za hluku aut nebyla schopná zaregistrovat. Hořce se usmívala a přitom myslela na to, jak si poničené šaty, zlomený nehet a kruhy pod očima nechá zapsat, jako pracovní úraz. Možná.
Byla absolutně mimo, i když to nebylo poprvé a mohla si už dávno zvyknout. Nezvykla. Pociťovala chlad, ale věděla, že nemá cenu utíkat., protože před sebou se neskryješ. Jen slzy, co padaly, byly opravdu pouze sladké - už to nebolelo, už nebrečí- Pršelo.
Nedávno si zvykla na to, že kapky deště nemají tu moc smývat z lidí hříchy. Nedávno jí došlo, že to dělá dobrovolně, že ze všeho nejradši šlape po srdích (svých), protože....

[Poprvé.
Oslavila čerstvě patnáct let , měla všechno.Věrné přátele, milující rodinu, úspěchy ve škole.
Byla krásná,
mladá,
chytrá...Téměř bez chyb, měl jí patřit svět...
NAIVNÍ.... Snila si svůj život. A za jiskry v očích mohl o pár let straší muž , co ho doma čekala žena a dítě.Věděla to. Jenže ho celé roky jen platonicky milovala a teď ? Byla tak štastná. Jako v dost bláznivý pohádce, anebo jednom z těch ulepených amerických filmů, co při nich na konci každej brečí. Dovedete si to představit?
Vídala ho málo, ale v těch chvílích, co pro ni měl, se k ní choval tak hezky. Nosil ji na rukách. Snídal s ní v trávě. Sliboval výšku katedrál, nepadání hvězd....a dokonale jí zblbnul hlavu.Nechtěla snít si svůj život sama
,chtěla s ním-napořád- žít svůj sen. V domečku z papíru- kde sirky byly schované v něcí kapse-

....Leželi spolu na posteli v nebesích. Hladila ho bříšky prstů a vůbec si nepřipadala dospěle. Celá rozechvělá se mu choulila v náručí. Tiskla se k němu, co nejvíce to šlo. Potřebovala cítit víc než kdykoli jindy jeho vůni, slyšet tlukot jeho srdce. Milovala ho. A on mlčel.
Podvědomě tušila, že se něco děje.Něco jako ženský instinkt. Že je něco špatně. Ale s mlhou před očima nechtěla vědět co.
" Sluníčko, musím ti něco říct ! " Nalehavost jeho hlasu jí děsila, přesto se usmála.
/ Na stěně nad postelí tikaly příliš nahlas hodiny /
" Bylo to s tebou krásný. Moc krásný. Jen, musíme to skončit !! " uhnul pohledem.
/ odbila pátá /
" Teď ? " podívala se na svoje tělo omotané prostěradlem a zoufale se snažila...- mrkat víc-
" Promiň ! " hlesl odevzdaně a těžko říct, zda věděl, zač se omlouvá.
" Ale vždyť jsi říkal, že naše hvězda nikdy nespadne" snažila se mu připomenout jeden z jejích snů.
" Spadla, co ti na to mám ksakru říct ? " ohnivě se na ni podíval, zatímco se oblékal.
" Nic. Měl jsi mě vůbec rád ? " zašeptala a neskrývala pláč.
" Měl, chvíli. Snad. " zabouchnul za sebou dveře.
Zůstala sedět. Zhnuseně, otřeseně. Podvedeně. Sama.
A plakala nahlas a dlouho. / jeden z těch filmů, co na konci jen někdo brečí /
/ na hodinách odbila půlnoc / ]

Povídej, co je ti?

....Celý den prospala. Jak bývalo jejím nuceným zvykem. Vždycky všechno krásné- Slunce- propásne. Hned co vstala, oblékla si kraťoučkou minisukni a tílko, jenž ukazovalo její přednosti. Neměla se za co stydět, však jí taky holky už v devítce šíleně záviděly. Namalovala se jen lehce, nikdy nechodila zmalovaná. A nikdy nerušila své tradice. Žila v takové zapadlé ulici, na pokraji společnosti. Nebylo jí tam špatně, jen kdekoli jinde by jí bylo líp.
Zašla do hospody. Ač nesnášela kouř, nesnášela chlast. Šla tam -ironie osudu- kvůli tomu. Sedla si, mračila se. A dost jí to slušelo, když pila jahodový džus uzoučkým brčkem. Na proti u stolu seděl chlap, co jí hned na první pohled upoutal.

( Zřejmě pijan, co dennodenně hledal svoje štěstí pěkně až na dně baculaté láhve se zlatavou tekutinou. Popravdě neumíral, on takhle hloupě jenom žil. Ale žil rád a s vervou, jenž by mu mohl kdokoli z nás upřímně závidět.
Měl svou pravdu, schovanou v krabici laciného vína.
Přitažlivé oči,
A v sobě cosi živočišného, snad neskrývanou touhu.
A hlavně rovný, přímý postoj. Co cítil, řekl. Z očí do očí. A hlavně nesliboval
peníze,
pomoc,
lásku,
pochopení.

Toho večera mu vydala svůj klín. Docela ráda. Když jí vcházel do slabin, necítila odpor ani hnus.
Necítila nic. A právě za to nic, dostala pětistovku. A kvůli tomu se přeci nebrečí )

....Čas plynul a s ním i přímou úměrou vystřídalo její lože nespočetně mužů. Takový vlastně nudný, srdce rvoucí stereotyp. Není o co stát. Sama si začala připadat, jako takové letmé štěstí, o které vlastně nikdo nemá zájem. Lidé chtějí být nešťastní.

-- --Nemůžu Vám říct, že se jednoho dne cosi změnilo. Sněhurka, že oživla..z Popelky se stala princezna, Pretty Women, že je šťastná. Ale... -- -- .

Úplným omylem narazila do jednoho nenápadného mladíka v místním supermarketu. Měl brýle a manžestrové kalhoty. Nevěnovala mu pozornost. Snad proto, že stále věřila, že má ještě dál nějakou úroveň. Kecy za dvě deci, anebo míň. Víno taky zdražili.
Pravdou je,že se mu omluvila za náraz a nechala ho jít.
Jenže schodou náhod z nějakých vyšších mocí, nebo tak něco, ho potkala ještě pětkrát. Pokaždé nemožně oblečeného, s ublíznutými vlasy.
Jenže tenhle šíleně nemožnej kluk, měl kamaráda a ten kamarád měl kamaráda, a tak se prostě ten její kluk z obchoďáku jednoho dne zeptal :
" Za kolik ? "
Nejdřív měla chuť vlepit mu facku. Jen tak. Jenže to z ní rychle opadlo a tak mu aspoň chtěla povědět něco hodně hnusnýho. Jenže to nepověděla hned. A tak se na něj tak nijak podívala – trestá přece sebe- a špitla něco v tom smyslu, že za tisíc.
Usmál se, zřejmě spokojen. A domluvil si s ní místo, čas. A ještě si drze poručil černé spodní prádlo. Bylo jí zle. Zahrávala si se štěstím.

Povídej, proč se trápíš ?

( Přišla přesně. Ve dveřích ji pozdravil lehkým kývnutím, nesměle ji strčil do ruky růži a pustil ji do pokoje, kde hrála hudba. Cosi neidentifikovatelného.A voněly tam aromatické svíčky a na malém stolku stály dvě sklenice vína. Usmála se. Zřejmě romantik.
Zřejmě určitě.
Celou dobu si s ní povídal, až se sama divila, jak mají společný pohled na život a svět. Aniž by se změnily jeho vlasy či brýle.
Když ji začal něžně hladit, slyšela zase ten dětský smích. Co už dlouho ne. Nelíbal ji, jen tak jemně s takovým zaujetím oťukával její rty. Zavřela oči a protentokrát nechala svou práci jemu. Po dlouhé době jí bylo krásně, tak nějak vyjimečně.
Škoda jen, že už se nemohla tvářit nevinně. V rouše Evině by ji to nikdo nevěřil. Ani on.
Obejmul ji. Můžu se tě na něco zeptat. Nečekal na odpověď.
" Necháváš si platit od všech ? "
" Od všech ne...."
" Na čem to závisí ?"
" Na náladě, sympatii. Nevím. Jen vím, že nejsem děvka ! " odsekla uštěpačně. Naštvaná jen na sebe.
" To nikdo netvrdí, máš krásný oči ! " řekl to tak vážně.
" Jono, jako ty nejhezčí pomněnky anebo taky jako nebe před bouří " řekla ironicky.
Nevšiml si. A kývnul. " To máš..."
A můžu se zeptat na něco já tebe ? Na odpověď si počkala.
" Proč jsi byl tak něžnej? Mohl sis užít jinak, poznat něco novýho, vyzkoušet si, co bys jen chtěl. "
Překvapeně se na ni podíval.
" Nelíbilo se ti to ? "
Sklopila oči. " Líbilo ! "
Usmál se. " No vidíš, já jsem chtěl, aby se mi to na poprvý TAKY líbilo..."....poprvé, sny. NE, NE !!

Najednou toho na ní bylo moc. Vstala, řekla si o peníze a utekla, jako malá holka. Bez rozloučení, poděkování )

..... Odemkla si byt. Uvědomila si, že tam mockrát za tmy nebyla. Docela se bála. Lehla si na postel, do rukou si vzala plyšáka, který ji jediný zůstal z té doby, a dlouho se jen dívala do zdi. Přemítala si, co se ten den všechno stalo. A třásly se jí ruce při zopakovaných slovech " nejsem děvka " Už si nebyla tak jistá. A navíc ještě ke všemu cítila zvláštní smutek. Něco, co jí svíralo hrdlo. Srdce, které měla. Na kousky, ale měla. A kdyby se tenkrát nezařekla, že nebude brečet, už by jí dávno tekly slzy. Usnula.

V těch dalších dnech nic mezi nima. Leda prázdno. Skok někam do neznáma, všechno to začalo i skončila jedněma bílejma peřinama. Možná. Jenže kluci s brýlema se nevzdávají. Pozval ji ještě jednou do svého bytu, bez požadavků. Bez určeného času...
I tak přišla přesně.

( Nic se nedělo. Vůbec nic. Jen seděli na pohovce v objetí. Povídali si. Bylo jim fajn. Staral se o ni, jako o královnu. Všimli jste si, že ne jako o princeznu ? Usmívali se na sebe. A všechno to bylo najednou zatraceně divný. Takový smutný,
víc melancholický než písničky, který poslední dobou poslouchala. Takový snový,
až šel z toho strach. A jí vážně přišlo, že v těch tepnách a krvy se odráží její dětský smích. Zakroutila hlavou, zatřela jí..jako by se to snažila zahnat. A zkusmo se zeptala:
" Můžeme se podívat na nějakej romantickej film, prosím ? "
" Samozřejmě, můžeme ! "
" A mohl bys mi slíbit, že támhle ta hvězda nikdy nespadne ? "
" Mohl, ale nebyla by to pravda ! "

Křečovitě se postavila. A nepřirozeně se začala oblékat. Peníze mu nechala,
poděkovala mu za krásný večer. A koukala být
co nejrychleji pryč. / ve dveřích se otočila a poprosila ho, aby už ji nevyhledával / )

-- -- Nemůžu Vás potěšit tím, že by se něco změnilo. V jejích pohádkách Sněhurka už navždy spí, Popelka se princeznou nikdy nestane a Pretty Woman zkrátka nemůže být šťastná, protože to takovýhle holky nebývaj -- --

.... Nevím, co se stalo toho večera. Třeba jí v jeho objetí došlo, že už taková snivá a bláhová nikdy nebude. A tak jen z principu a čistě na truc utekla, aby dál mohla šlapat po srdcích (svých) . Anebo hůř....třeba přišla na to, že by taková dál BÝT MOHLA....
Co myslíte ?

( V jednom šíleným pajzlu si jí výhlídl nějakej chlapík. Onu už to na ní je poznat na dálku. Pro pohled zarytej do lacinejch punčoch. Za dva tisíce a pro její modrý oči, tam někde na lavičce padají knoflíky, co už je opravdu
nikdo nehledá !!

" Hej, ty řveš ?, to jsem tak dobrej ? " )

-- Tvé oči pláčou dítě !
Povídej, co je jim ? --

přidáno 23.12.2010 - 20:16
Od tebe si jednou přečtu uplně všechno! :))
přidáno 09.08.2008 - 19:07
" Spadla, co ti na to mám ksakru říct ? "
" Nic. Měl jsi mě vůbec rád ? "
" Měl, chvíli. Snad. "
kruty, jak kruty!!!

skvely!
přidáno 30.12.2007 - 15:18
To bude tím, že Tě ráda dostávám ! :-D

Jinak všem pod derrry- děkuju za přečtení a koment! :)
přidáno 29.12.2007 - 21:55
pár překlepů, ale jinak famózní, já se těšila :-))A vždycky mě dostaneš
přidáno 29.12.2007 - 17:35
Skvěle napsané, působivé....;)
přidáno 29.12.2007 - 13:16
jak už jsem říkala... prostě úžasná ;)
přidáno 28.12.2007 - 23:48
no.. je to působivé, máš zvláštní styl...

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Povídej, co je jim ? : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Jeden z apollónských půvabů kyklopských srdcí..
Předchozí dílo autora : Ne všechno, co se třpytí, je zlato...

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku