Kraťounká a taky hodně stará. Ale dodneška se s ní musím ztotožňovat.:o)

z deky mi vylízal už jenom můj nos a oči, co připomínaly jarní přeháňky...další naděje spadla mi z nebe...a začalo jaro...

Když si dva nerozumí...

stará věc, nové rány, tzv. REALITY STING ! no radši bych se zeptala, CO jsem vlastně čekala? (výkřik, chci křičet...na něho!)

jednou něco končí...a něco...končí, cítím to všude, nedokázala jsem se ubránit a nakonec přišlo zklamání, cítím se jako oklamaná malá holka, ale to asi každý, kdo miluje sám...(ještěže mám tuto zpovědnici, vaše oči a vaše empatie:)..děkuju

...všechno je proti mně...i moje vlastní pocity, moje sny a iluze, protože pořád je tam trocha naděje a vzpomínek na to, že jsem byla milovaná a zamilovaná...člověk by se mlátil do zdi...! (berte to spíš jako emocionální výkřik, protože uvnitř, uvnitř křičím...)

srdce nespoutej se mi obvazy od ran...che:D;)..každopádně nemá to být zklamání..ale taky nejde o optimistiku..takže...to je asi vše co bych vám k tomu chtěla říct...:)

když člověk neví...tak je to docela špatný, když je člověk nerozhodný...tak je to ještě horší...a když jednou konečně pochopí je to horší než by pan Konec světa řekl...

...tlení zaživa... S ironií planoucí vyznání vábivá...

včera/dneska rozjezdem domů, po dloooouhém holčičím popovídání s vínem a několika drobnými momenty, kdy se mi pozastavilo srdce

Poslední z Literu, dále budeme nabízet jen novinky...:o)

příliš hlučné ticho...pro jedno zklamaný srdce...

Motto: Netřeba dlouhých slov, když srdce jímá žal, vzpomínek vrší rov všemu, cos miloval... Padl na mne nějaký smutek a pročítaje svá stará dílka, padl jsem na tohle. Sice je situováno na konec léta, ale ty pocity beznaděje jsou úplně stejné...

proč je to tak lehké, někomu ublížit....

Hra s city

jsou tři stádia lásky: a) touha po člověku a naděje; b) reálná blízkost dvou lidí; c) touha po člověku a beznaděj

Věnováno...

moje pocity méněcennosti volný verš

Mít a nemít... Ztrácet a přitom nikdy nezískat...

některé procesy neuvěřitelně bolí - nebudu se ptát proč nebo za co jsem si to zasloužila, ale jenom poděkuju dvěma uším, o kterých vím, že mě vždycky vyslechnou...